oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Tak jsem po dlouhé době dopsala další kapitolu k Spolu díky Petunii. Jsem moc ráda, že se vám minulá kapitola líbila a doufám, že tahle se vám bude líbit taky :)

Samozřejmě vás prosím o komentáře, které vždycky strašně potěší :) To víte, vždycky se u toho přihlouple směju :-D

Tak se mějte krásně a ať se vám kapitola líbí :)

Vaše Naiad :)

Stále jsem mírně v šoku z toho, co se to tady vlastně dělo. Ale ostatní už dělají, jakoby se nic nestalo. A přitom se toho stalo tolik! Jak je možné, že se Petunie vždycky tak skvěle umí vykecat? To už je naprosto proti lidské morálce. Měla by se smažit v pekle.

Mamka všem nalila polévku a už se jen čekalo, až se i ona konečně usadí. Mezitím jsem se dívala na Jamese, který se usmíval. On se usmíval! Nechápala jsem naprosto proč.

Konečně se mohlo začít jíst. Zjistila jsem, že jsem celý den vlastně nejedla, tedy kromě snídaně, kterou mi potom znechutila Petunie. Teď jsem jen čekala, až mi pořádně zakručí v břiše a stane se další trapas.

„Dobrou chuť,“ popřál nám konečně táta a já se mohla pustit do jídla.

Rychle jsem vzala lžíci do ruky a začala jíst. Jenomže jsem snědla asi jen dvě lžíce a začal se mi zvedat žaludek. A bylo to tím jídlem. Máma udělala kuřecí vývar, který naprosto nesnáším, protože mi smrdí. A to fakt hodně. A ještě k tomu tam bylo snad milion kusů zeleniny, která mi teď připadala odporná.

„Je s tou polévkou něco?“ zeptala se mamka, když jsem se zašklebila.

„Je kuřecí,“ vydala jsem ze sebe a rychle se napila vody, abych tu hnusnou chuť dostala z pusy.

„A to vadí?“ zeptal se nechápavě taťka.

„Já už nechci,“ řekla jsem, abych jim nemusela dál vysvětlovat, jak je ta polévka nechutná.

James se na mě šklebil, asi jsem ho pobavila. Ale mně na tom nepřišlo vůbec nic vtipného. Protože jsem měla fakt hlad.

Všichni kolem mě jedli a já se tam mohla akorát šťourat v nose, což bych samozřejmě nikdy neudělala, protože to je ještě nechutnější než ta polévka. A tak jsem radši upřela pohled na Jamese, který už dojedl a rozhlížel se po naší jídelně.

Kdybyste někdy viděli Jamese Pottera, tak si určitě musíte všimnout jeho krásných oříškových očí. Tedy asi byste si toho nevšimli, protože já jsem si toho všimla až teď a jsem mile překvapena.

Můžu se zeptat, proč jsem někdy vůbec na tohle pomyslela? To jste mě někdo nemohl upozornit? Asi ne, co? Mám pocit, že jsem tady chtěla pět ódy na Jamese Pottera. Jak se to mohlo sakra stát?

A má hrozně roztomile rozcuchané vlasy. Úplně mám chuť si do nich hrábnout.

Panebože! Na co to myslím? Evansová, radši nemysli vůbec, než abys myslela na takovéhle věci! Je to ten Potter, který tě jen provokoval, je to ten Potter, kterého nemáš vůbec ráda. Je to Potter.

A ten jeho úsměv. Viděli jste někdy úsměv Jamese Pottera? Vřele doporučuju. Úplně vás zahřeje u srdce a taky se vám najednou z ničeho nic začínají zvedat koutky, jako byste se chtěli taky usmívat.

Tohle budu muset rozdýchat, protože to je fakt hrozné! Co se to se mnou proboha děje?

Všichni se na mě dívali. Taťka mi dokonce začal mávat rukou před obličejem a já jsem strnule koukala na Jamese a u toho dělala zvláštní grimasy. Jednou se zasněně usmívala, podruhé naštvaně mračila. Připadám si jako schizofrenik.

„Lily? Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě mamka.

Musela jsem zatřást hlavou, abych se znovu dostala do reality. „Jo, jsem.“

„Tak si nandej brambory, zlatíčko.“

Vidina normálního jídla mě zase probudila a cítila jsem se konečně dobře. Rychle jsem si nandala kupu brambor a podala mísu Petunii. Všichni se na mě ještě pořád dívali a já se začala usmívat. Konečně se najím!

„Jsi si jistá, že ti je dobře, květinko?“ zeptal se táta.

„Je mi skvěle,“ odpověděla jsem s úsměvem a čekala, až můj talíř bude plný.

Druhý chod byl konečně všechen na stole a já mohla jíst. Měla jsem pocit, jako bych tak dva týdny nejedla. Ale stejně mi tu dobrou náladu musel někdo zkazit a to rodiče.

Pamatujete, jak jsem vám říkala, že se bojím vyptávání? Tak to přesně se nastalo. A já začala přemýšlet, jestli někam nezdrhnu.

„A Jamesi, vy chodíte do stejného ročníku jako naše Lily?“ zeptala se mamka.

„Ano,“ odpověděl hbitě James.

„A rodiče jsou kouzelníci?“

„Ano. Táta je bystrozor a mamka lékouzelnice.“

„Bystrozor? Co to je?“ zeptal se se zájmem táta.

„Řekl bych, že je to něco jako ta vaše mudlovská police.“

Mamka, taťka i Petunie se na Jamese nechápavě podívali.

„Policie,“ opravila jsem ho a on se na mě vděčně podíval.

„A lékouzelnice bude něco jako doktorka?“ zeptal se táta radši mě.

„Ano.“

„A čím byste jednou chtěl být, Jamesi?“

„Bystrozorem. Hlavně kvůli Voldemortovi.“

A třeba by se ještě mohli zeptat, kolik jeho rodiče vydělávají? Nebo třeba jestli je ta práce dobře placená, aby mě uživil. To je tak nesmyslné! Proč se ho na to ptají, když je to k ničemu? Oni to nepotřebují vědět, protože James k nám do rodiny patřit nebude, o to se už postarám sama.

„A co ty, květinko? Čím chceš být?“ zeptal se táta mě.

„Lékouzelnicí.“

„No, není to romantické, Allane? Jako Jamesovi rodiče.“

Tak z tohohle večera by se dal natočit nějaký film, mudlové by se umlátili smíchy. Nebo bych to jednou mohla napsat jako knížku, aby to mohli číst i kouzelníci. Protože tohle je tak nechutně absurdní, že jinam než do knížky nebo filmu to prostě nepatří.

„A jak se učíš, Jamesi?“ zeptal se táta a já jsem málem sjela pod stůl.

„Učí se dobře,“ odpověděla jsem místo Jamese. „Jeden z nejlepších studentů.“

„Vážně?“ zeptal se překvapeně sám James. „Nemluvíš náhodou o sobě?“

Proč se červenám? Já cítím, že se červenám. Nikdy mi jeho komplimenty nic nedělaly, tak proč teď?

„Jo, myslím to vážně.“

„A co rád děláš ve svém volném čase, když nenadbíháš naší Lily?“ zeptal se zase táta.

Tak jsem zčervenala o další stupeň, tedy jestli to vůbec ještě jde. Jak se na tohle mohl můj otec zeptat? Proč prostě chce z tohoto večera udělat nějakou komedii? Nebo spíš parodii na normální večeři?

„Hraju famfrpál.“

„Famfrpál? Co to je?“

„Kouzelnický sport, při kterém se létá na košťatech. Jsem kapitán týmu.“

„To musí být zajímavá hra.“

„Taky že je.“

Mám pocit, že James ten výslech bere až moc dobře. Za což jsem ráda, protože já ne. Musím uznat, že je dobrý a tím nemyslím jen ve famfrpálu, ve kterém je opravdu hodně dobrý. Odpovídá tak v klidu a v pohodě. Mně se mezitím potí ruce větší a větší nervozitou.

„Můžete se bavit o něčem jiném než o tom pitomém kouzelnické světe?“ zeptala se naštvaně Petunie.

„Ten svět není pitomý!“ namítla jsem naštvaně.

„To tedy opravdu není,“ přidal se ke mně James a já se na něj musela usmát.

Nebylo to od něj hezké? Vždyť on ví, jaká má sestra je, tak to mohl nechat být, ale on se přidal na moji stranu a podpořil mě. Fakt to bylo od něj pěkné.

„To teda je! Nějaké pitomé máchání nějakým klackem a vytváření šálků z myší. K čemu je to dobré?“

„Jsi jen naštvaná, že taky nejsi čarodějkou,“ ozvala jsem se dotčeně.

„Myslíš, že bych chtěla být tak pošahaná jako ty?“

„Květinky, nechte toho.“

„Petunie si začala. Já nemůžu za to, že přišel dopis mně a ne jí.“

„To jo, ještě bych chodila do školy, kde řediteluje nějaký blázen.“

„Brumbál je nejmocnější kouzelník na světě,“ přidal se do rozhovoru znovu James.

„Děti, nechte toho!“ snažila se nás zarazit i mamka, ale bez úspěchu.

„Nějaký pošahaný dědek, ts.“

„Petunie!“

Byla jsem fakt naštvaná. Jak někdy někdo může říct, že je Brumbál pošahaný dědek? To je naprostá nehoráznost. Vždyť je to tak neskutečně inteligentní a hodný člověk!

„Ty jsi taky pošahaná!“

„A dost!“ zakřičel táta a bouchnul pěstí do stolu tak, že všechno nádobí, co bylo na stole tak o milimetr povyskočilo.

Lekla jsem se, a tak jsem na něj jen koukala s vytřeštěnýma očima, stejně na tom byla i Petunie.

„Máme návštěvu a i kdybychom ji neměli, tak se takhle mezi sebou bavit nebudete, je vám to oběma jasné?“

„Ano,“ odpověděly jsme s Petunií nastejno.

„Tak zase začneme jíst,“ řekl taťka už naprosto klidným tónem a dal se do jídla.

„A Jamesi, je ten váš sport podobný nějakému našemu sportu?“ zeptal se táta a dal si do pusy kousek masa.

„Podle toho, co říkají studenti z mudlovských rodin, tak to je podobné fotbalu nebo basketbalu.“

„To musí být opravdu zajímavá hra.“

Začala jsem se znovu nudit, protože rozhovory o sportu jsou o ničem. A tak jsem zase soustředila svůj pohled na Jamese a jedla u toho. Proto se mi taky párkrát povedlo, že jsem si strkala vidličku místo do pusy někam do tváře. Ale to mi bylo jedno, já jsem prostě potřebovala zjistit, co mě na něm tak přitahuje a co se to se mnou vlastně děje.

5. kapitola                                                                                             7. kapitola