oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Tak se po dlouhé době zase hlásím a to s další kapitolou. Ještě jednou bych se vám chtěla omluvit za to, že to tak dlouho trvalo, ale opravdu jsem neměla čas. Moc jsem vám chtěla dát alespoň jednu kapitolu pod stromeček, ale vůbec mi to nevycházelo, a tak vám alespoň dávám kapitolu teď :)

Doufám, že i když to tak trvalo, tak mi bude psát komentáře, protože se na ně opravdu moc těším :) To víte, mám na ně absťák po tak dlouhé době :)

Mějte se krásně. Vaše Naiad :)

„Vám to spolu sluší!“ vydechla mamka a otočila se na tátu. „Viď, Allane?“

„Jistě, ale já bych si spíš dal ten roastbeef, než abychom se dívali na naši dceru se svým přítelem.“

Měla jsem pocit, že táta se na nás moc nadšeně nedíval. Ale to je teď vedlejší. Nemůžu se zbavit pocitu, že se opravdu chováme tak, jako bychom spolu chodili, což je samozřejmě naprostá pitomost. Jak bych já mohla chodit s Jamesem? Jen přes mojí mrtvolu! Sice je pěkný, to musím uznat i já, ale já prostě nejsem na ty kluky, co hrají famfrpál. A on ho hraje a ještě k tomu je kapitán. To už je trošku moc, že? Ale na druhou stranu si tak zase vybíjí energii, kterou by používal na ty svoje vtípky. Ale to nebudu řešit.

Jen bych se chtěla ještě zeptat. Nevíte, proč ho stále držím za ruku?

Opravdu jsem ho stále držela za ruku a nějak mě nenapadalo se Jamese pustit. Ale jakmile jsem si to uvědomila, chtěla jsem svou ruku vytrhnout. Ale marně! James snad ucítil, že by mě mohlo napadnout svou ruku vyprostit, a tak svůj stisk zesílil a já nemohla dělat nic. Jen jsem měla pocit, že mi ta ruka za chvíli odumře.

Asi jsem se divně tvářila, protože taťka se mě hned zeptal, co mi je.

„Nic, tati,“ řekla jsem a musela zatnout zuby, ta ruka mě fakt bolela.

„Asi půjdeme jíst, že?“ zeptala se mamka a na tváři měla stále ten svůj přihlouplý úsměv, asi z nás byla opravdu nadšená.

Naši vyšli směrem kuchyň, ale my s Jamesem jsme zůstali stále na místě. Když naši byli už z doslechu, konečně jsem svou ruku mohla vyprostit.

„Musel jsi mi tu ruku tak drtit?“ zeptala jsem se naštvaně a rukou třepala, abych do ni dostala alespoň trochu krve.

„Promiň, ale musel jsem.“

„Musel?“

„Kdyby ses pustila, tak by bylo málo pravděpodobné, že spolu chodíme, ne?“

„Ale my spolu nechodíme!“ namítla jsem potichu, aby mě nikdo neslyšel.

„Ale tvoji rodiče si myslí, že ano.“

„Ale já jim řekla, že ne!“

„Aha, tak proč byla tvá matka tak nadšená?“

Musela jsem s pravdou ven. „Naši mi nevěří, že spolu nechodíme, řekla jsem a sklonila hlavu. „Tak jako ty.“

„Já vím, že spolu nechodíme, ale…“ nedořekl a podíval se na mě takovým zvláštním pohledem.

On snad chce, abychom spolu chodili! Jak ho to vůbec mohlo napadnout? Vždyť, vždyť, vždyť je to naprostá pitomost! My spolu nikdy nemůžeme chodit. Já a James, to nejde dohromady.

Byla jsem ještě trochu ohromená z toho, co chtěl říct a tak jsem byla zticha.

„Ale jestli budeš chtít....“

„Počkej, já to myslela tak, že mi naši ani ty nevěříte, že tě pozvala Petunie.“

On opravdu chce, abychom spolu chodili! On se snad zbláznil! Ale proč dneska? Proč se nezeptal někdy jindy? Ono je to vlastně jedno, nikdy mu neřeknu ano, jedině pod vlivem nápoje lásky.

„To ti sice nevěřím, ale ta nabídka stále platí,“ řekl a chytl mě znovu za ruku.

„Co děláš?“

„Jdeme přeci večeřet, ne?“ zeptal se a já přikývla. „Tak bychom se alespoň dneska měli chovat tak, že spolu chodíme.“

„Dobře, ale jen dneska.“

Šli jsme spolu až do jídelny, kde už byli všichni. Mamka zrovna nesla polívku, taťka si dával ubrousek na klín a Petunie měla otevřenou překvapením pusu, tedy to udělala až v momentu, kdy jsme vešli. Její pohled padl na naše ruce.

„A-ale, ale to není možný!“ řekla a stále z našich rukou nemohla spustit oči.

„Co se děje, Petunie?“ zeptala se mamka a nechápavě se na sestru podívala.

„Oni spolu chodí!“ vykřikla a ukázala na nás ukazováčkem. „To přece není možný!“

Musím se smát. Asi to Petunii nevyšlo. Zlatý James, ještěže ho napadlo, abychom dělali, že spolu chodíme. Protože tenhle pohled stojí za to! Petunie je naprosto nepříčetná. Asi si myslela, že mě naprosto ztrapní. Což se jí vlastně povedlo, ale ona o tom neví! Ha, ha, ha, ha! To je fakt pohled. Lituju, že to nevidíte. Možná to ještě dneska bude sranda.

„Ale květinko, vždyť si nám to sama říkala,“ Taťka to asi nechápal a při pohledu na mamku jsem zjistila, že ona taky ne.

„Je ti dobře?“ zeptala se mamka starostlivě.

„Jo!“ vyštěkla naštvaně Petunie.

Podívala jsem se na Jamese, který měl na tváři překvapený výraz. Potom se ke mně sklonil a zašeptal mi do ucha: „Ona mě opravdu pozvala Petunie?“ zeptal se zmateně.

„Jo.“

„Ale proč?“

„To nevím, ale nejspíš proto, že mě chtěla ztrapnit, protože věděla, že se nemáme moc v lásce.“

„Děti, pojďte si už sednout,“ vyrušila nás mamka a ukázala na dvě židle, které byly naproti sobě.

Zašklebila jsem se na Petunii, která se na mě jen naštvaně podívala, a s pocitem vítězství jsem si sedla vedle ní.

Opravdu jsem ráda, že si Petunie myslí, že to, co měla v plánu, ji nevyšlo, ale myslím si, že bych měla řešit úplně něco jiného. A to je James a jeho návrh s chozením. Pořád to prostě nedokážu pustit z hlavy. Vždycky jsem si myslela, že to jeho zvaní na rande je jen pouhý žert, ale tím už si nejsem až tak jistá. Ale teď to znělo vážně a já jsem nějaká rozpolcená. Většinou si hned řeknu, že chodit s Potterem je naprostá blbost, ale už se dokonce najdou i chvilky, kdy se to nestává. Třeba dneska se našlo dost chvil, kdy mi přišel naprosto úžasný a skvělý.

Ale co to plácám? Vždyť to nikoho nezajímá a mě už vůbec ne. Proč zatěžuju svou hlavu takovými myšlenkami?

Mamka zrovna nalévala polívku tátovi, když jsem přestala přemýšlet.

„Jak to, že spolu chodíte?“ zasyčela mi Petunie do ucha, až jsem se lekla.

„Vždyť proto jsem ho přeci pozvala, ne?“

Petunie se neudržela, a tak přes celou jídelnu zařvala: „Já ho přeci pozvala!“

Sled událostí, které se potom staly, byl docela zajímavý. Všichni, co něco dělali, se zastavili ve svém pohybu. Taťka, který se zrovna chystal něco říct Jamesovi, zůstal s otevřenou pusou. Mamka nechala ruku s naběračkou ve vzduchu a James měl natažené ruce se svým talířem, který podával mamce. A já jsem měla pocit, že snad vybuchnu smíchy.

„Cože?“ zeptal se naprosto otřeseně táta a nechápavě se na sestru podíval.

James, který už sice něco tušil, se zatvářil více než překvapeně a svůj talíř zase položil na stůl.

„Proč?“ zeptal se otřeseně.

„Petunie?“ ozvala se i mamka.

„Tak jim to přece řekni, sestřičko.“

Petunie si možná až moc pozdě uvědomila, co vlastně řekla a hlavně jak nahlas to řekla. V obličeji celá zrudla a s vytřeštěnýma očima se dívala na tátu, který vypadal docela rozzuřeně.

„Tak vysvětlíš nám to, Petunie?“ zeptal se táta a Petunie se nevědomky trochu otřásla. Táta nám málokdy říkal jménem, ale když se tak stane, většinou je naštvaný. Tohle byla přesně ta situace. „Bude to?“

„J-já…“ Petunie ze sebe nemohla dostat ani slovo.

„Já vám to klidně všem vysvětlím,“ nabídla jsem se s úsměvem.

„Ty to víš?“ zeptala se překvapeně mamka.

„Samozřejmě! Vždyť jsem vám to říkala a nikdo mi nevěřil!“

„Chtěla jsem, aby se ti dva dali dohromady!“ vykřikla z ničeho nic Petunie a já zkameněla.

Sakra, co to mělo znamenat? Co to zase řekla? Nikdy nic takového neměla v plánu! Chtěla mě přeci jen ztrapnit a ponížit, nejlépe před někým, o kom si myslela, že by mě ztrapňoval dál i ve škole!

Proč zrovna já mám tak otřesnou sestru? Proč zrovna já? Co jsem komu co udělala? Co?

Mamku hrozně berou romantické filmy a příběhy, a tak nebylo divu, když se mále rozplynula blahem, když to slyšela.

„To je tak romantické, Petunie!“ vykřikla a hned k ní přiběhla, aby ji mohla obejmout. „To je tak krásné a vidíš, povedlo se ti to!“

„Mami, to vůbec není pravda!“ namítla jsem rozzuřeně a podívala se na tátu a Jamese, aby mě trochu podpořili.

„Ale Lily, vždyť to od ní bylo krásné!“

„Tati!“

„Květinko, maminka má pravdu, bylo to od tvé sestřičky hezké gesto.“

„Tati! Vždyť mě chtěla jen ztrapnit! Moc dobře všichni víte, že jsem ho neměla ráda!“

„Správně používáš ten minulý čas, vždyť díky ní jste přeci spolu,“ řekla mamka a stále se rozplývala nad tím, jak má Petunie romantickou duši.

Stále nemůžu uvěřit tomu, co Petunie řekla a jak se nad tím naši rozplývali. Vždyť to není normální! Měli ji pořádně seřvat nebo něco, ale určitě ji neměli děkovat. Miluju svoji rodinu, ale co je moc, to je moc.