7. kapitola - Obrana proti černé magii
První den v Sane byl celkem v pohodě, sice jsme si ještě ani jedna z nás nezvykla na časový posun, ale líbilo se mi to tam. Justin nám ukázal celé Sane i s jeho pozemky. Ale nejvíc, co mě tu zaujalo, byla knihovna. Asi to bylo tím, že tu byly trochu jiné knihy než v Bradavicích.
Díky Justinovi jsme se tu konečně alespoň trošku vyznaly a poznaly pár nových lidí a profesorů. Poznala jsem ředitelku, Amandu Findleyovou, která byla poměrně mladá, nebo tak alespoň vypadala. Bylo to menší hubená plavovláska s modrýma očima. Když promluvila, šlo poznat, že to s ní nebude nějak lehké. Působila přísně, ale zdála se být spravedlivá.
Seznámily jsme se také se zástupcem, Gregorem Rockwellem, který byl velice sympatický. Byl hodně vysoký. Měl hnědé vlasy i oči.
„Vy jste všechny z Anglie?“ zeptal se.
„Ne, jen já a Kate. Jelena je z Ruska.“
„Bydlel jsem rok v Anglii a potkal jsem spoustu zajímavých lidí. Jako Albuse Brumbála a dokonce Harryho Pottera. Byl to úžasný zážitek.“
„Albus Brumbál je opravdu velký kouzelník.“ řekla Kate.
„Ano máte pravdu. Bylo skvělé si popovídat o tom, jaká byla válka proti Pánu Zla a jeho Smrtijedech. Profesor Brumbál mi vyprávěl, jak vlastně začal Harryho příběh…“ začal nám profesor Rockwell vyprávět o tom, jak se mu v Anglii líbilo a že doufá, že se tam ještě alespoň jednou podívá a znovu se setká s tolika známými lidmi.
Profesor Rockwell byl učitel Obrany proti černé magii pro první ročník a potom pro lidi, kteří se obrany chtěli věnovat dále. Justin nám vyprávěl, jak to v Sane chodí. V prvním ročníku je to prý dost podobné jako v Bradavicích, budeme se učit skoro všechno a ve druhém ročníku se už zaměříme jen na náš obor.
„Omluvte mě, už musím jít. Těším se na naši první hodinu, doufám, že mi budete pomáhat vysvětlit války proti Voldemortovi.“ Usmál se na nás. „A s vámi, pane Scotte, počítám také.“ Otočil se a šel někam pryč.
Ostatní profesory jsem jen zahlídla, ale nikdy jsem se s nimi nebavila. Pokaždé, když některý z nich prošel, Justin a jeho kamarádi, David a Calvin, nám vysvětlili o koho jde.
„Vy jste chodili do Bradavic?“ zeptal se nás Justin.
„Jo, proč?“
„Teď tam totiž studuje moje sestřenice, kterou jsem skoro deset let neviděl.“
„Jak se jmenuje?“
„Nicola Darková,“
Tato odpověď mě opravdu překvapila. Justin mi za tu dobu, co jsem ho znala připadal super, ne jako Nicola, která by mě už nejspíš začala ponižovat.
„Znáte ji?“ zeptal se po chvíli, když jsme ani já ani Kate nic neřekly.
„Jo, ale moc jsme se nemusely.“ řekla jsem a doufala, že tím téma Nicola Darková skončilo.
„Proč? Když jsem ji viděl naposledy, tak mi přišla celkem v pohodě.“ Neodpověděla jsem, protože jsem mu nechtěla vyvracet, že je v pohodě. Mně by asi taky vadilo, kdyby někdo řekl o mé sestřenici, že je to ta největší kráva, kterou kdy potkal. Sice žádnou sestřenici ani bratrance nemám, ale dokážu si to představit.
Naštěstí se ozvala Kate.
„No víš, mi se nějak nemusily už od doby co nastoupila do Bradavic, už si ani nepamatuji, proč. Ty jo, Anno?“
Přikývla jsem a doufala, že to Justinovi bude stačit. Asi poznal, že se o tom ani jedna z nás nechce bavit, a tak změnil téma.
Den po dnu utíkal a do Sane začali přijíždět ostatní studenti. Zdálo se mi, že všude je zmatek. Předposlední den přijela i naše nová spolubydlící, Samantha Whitneyová, středně vysoká štíhlá brunetka se snědou pletí a čokoládovýma očima.
„Ahoj. Já jsem Samantha, ale říkejte mi jen Sam.“ Usmála se a podala Jeleně ruku.
Všechny jsme se představily a také jí podaly ruku. Nemohla jsem si pomoct, ale i když se na nás usmívala, byla mi velice nesympatická. Ale abych neudělala hned na poprvé špatný dojem, snažila jsem se chovat normálně, protože se mohlo stát, že jsem se mýlila a Sam je v pohodě.
Skoro všude byli nějací studenti. Většina někde seděla nebo stála a vyprávěla si, co dělali o prázdninách. Prváci se většinou seznamovali a když se poznali, tak si také vyprávěli, co dělali.
Ale co mě opravdu překvapilo, bylo to, že tu bylo dost lidí z jiných zemí. Studenti sem přijížděli z Jižní a Střední Ameriky, z Evropy, z Afriky i z Asie, ale i tak tu bylo více Američanů.
Rychle utekly i ty poslední dva dny a bylo 1. září. Na poslední chvíli ještě přijížděli studenti, ale moc už jich nebylo. Do jídelny byl vstup zakázán, protože domácí skřítci ji připravovali na hostinu, která měla začít v sedm večer. Celou budovou, kde jsme bydleli, se linula vůně pečícího se masa.
Starší studenti vypadali šťastně, když zjistili, že už je konečně tři čtvrtě na sedm a my můžeme konečně jít do jídelny. Otevřely se obrovské dveře, které byly v přízemí a studenti se začali hrnout dovnitř. Já, Kate i Jelena jsme se pro jistotu držely blízko Justina, aby nás zavedl na správné místo.
V jídelně to vypadalo jinak než, když jsem ji viděla poprvé. Přibyl jeden stůl, kde teď seděli profesoři a ředitelka. Byla krásně vyzdobena a na stolech už byly talíře a poháry s pitím. Sedly jsme si ke stolu a čekaly, co se bude dít dál. Popravdě řečeno jsem čekala něco na způsob hostiny v Bradavicích.
Ředitelka vstala a v síni nastalo absolutní ticho. Noví studenti si pro jistotu nic napoprvé nedovolovali a ti starší nejspíš už věděli, co by se stalo, kdyby někdo rušil, a tak radši byli také zticha.
„Dobrý večer,“ Rozlehl se hlasitě hlas ředitelky po celé síni. „Vítejte na Universitě čar a kouzel v Sane. Jsem ráda, že vás tu letošní rok všechny vidím. A teď přestanu mluvit a nechám vás najíst. Dobrou chuť.“ Zase se posadila a na stolech se objevilo plno jídla. Měla jsem takový hlad, že jsem se ani nezeptala, proč toho ředitelka řekla tak málo, a dala se hned do jídla. Rozhlédla jsem se, kde co je a začala vybírat. Bylo toho hodně, ale nakonec jsem si vybrala.
Jedlo se, pilo se a povídalo se. Někteří se překřikovali, někteří se hlasitě smáli, někteří se mezi sebou normálně bavili, někteří se moc nezapojovali a našli se i tací, co jen jedli, no možná spíš žrali. Všude byl hluk a já byla ráda, že vůbec slyším, co kdo říká. Asi po hodině, když už skoro všechny zákusky byly snězené, všechny zbytky zmizely a ředitelka se znovu postavila. V síni znovu nastalo ticho a všichni začali poslouchat její proslov. Ředitelka mluvila o zákazech a pravidlech, co na škole jsou. Také nás prváky informovalo o tom, kdy si budeme vybírat obory, v kterým bychom jednou chtěli pracovat a třeťákům přála, aby se jim povedlo dostat se tam, kam chtějí. Potom jen ještě jednou řekla, že je ráda, že nás tu všechny vidí a potom už jsme mohli odejít. Někteří ještě zůstali a povídali si, ale většina už se vydala na pokoje, do knihovny nebo do jedné ze společenských místností.
Já osobně jsem byla celkem ospalá, a tak jsem vyrazila na pokoj. Šly se mnou i Kate a Jelena. Rozloučily jsme se s kluky a šly spát.
První dny byly celkem v pohodě, protože jsem se většinou seznamovali s tím, co budeme dělat a profesoři zjišťovali, kolik toho kdo umí. Podle většiny profesorů jsem většinu uměla, a tak to pro mě byla spíše nuda.
Seděla jsem v učebně Obrany proti černé magii a snažila jsem se poslouchat, co nám profesor Rockwell vypráví o válce proti Voldemortovi. Normálně bych asi vůbec nevnímala, ale bála jsem se toho, že se profesor bude pokoušet nás zatáhnout do jeho výkladu a asi by nebylo moc dobré nevědět, o čem se zrovna mluví.
Zrovna začal vyprávět o tom, jak se setkal s Harrym Potterem a Brumbálem. Příběh Harryho jsem slyšela snad milionkrát a to v různých podání. Od mámy, která s ním kamarádila, od táty, který ho nenáviděl, od učitelů, kteří ho učili a z knížek. V Anglii není kouzelník či čarodějka, kteří by neznali jméno Harry Potter. Dřív jsem si myslela, že musí být známé i po celém světě, ale v tom jsem se celkem zmýlila. Většina studentů ze zahraničí v životě jméno Harry Potter neslyšela, až teď. Když se o něm profesor zmínil, vůbec jim to nic neříkalo.
„Slečno Malfoyová, znáte Harryho Pottera nebo Albuse Brumbála osobně?“ zeptal se mě najednou profesor Rockwell. Nečekala jsem, že by se mě na něco takového zeptal, a tak jsem na něj jen blbě chvilku koukala. Asi poznal, že jsem nějak překvapená, a tak se pro jistotu zeptal znovu:
„Slečno Malfoyová, znáte Harryho Pottera nebo Albuse Brumbála osobně?“
„Ano, Albus Brumbál je ředitelem Školy čar a kouzel v Bradavicích, kde jsem studovala. A Harry Potter je přítel rodiny.“
„To je úžasné. A vy slečno Johnsonová, znáte někoho z těch dvou osobně?“
„Profesora Brumbála ze školy a Harryho Pottera jsem párkrát potkala.“ odpověděla Kate znuděně.
„Nechtěla byste jedna z vás, klidně obě, napsat esej o těchto lidech?“
Takže když řeknu, že jo, tak si mě možná oblíbí, ale zase se budu mořit nad úkolem navíc. Nebo řeknu ne a jemu to bude asi líto. Vypadá jakoby byl hrozně šťastný, kdybychom řekly ano.
Podívala jsem se na Kate, která zavrtěla hlavou, jako že to v žádném případě nevezme. Bylo mi to jasné, ona nikdy nedělala úkoly ráda a vždy doufala, že ho bude moct ode mě opsat.
„Já to napíšu.“ řekla jsem, i když se mi do toho moc nechtělo.
„Výborně, slečno Malfoyová. Velice jste mě potěšila.“ Usmál se a něco si k sobě zapsal.
Hodina pokračovala dál a profesor přednášel o válce, kterou každý anglický kouzelník musel znát nazpaměť a asi proto mě tato hodina tak nebavila.
„… Voldemortových příznivců, nazývaných Smrtijedi, bylo mnoho. Když Voldemort získal zpět své tělo, začali lidé na jeho stranu znovu přistupovat. Ti co se nedostali do Azkabanu se přidali ihned. Ty co v Azkabanu přežili, Voldemort osvobodil nejdřív, jak to šlo. Nejznámějšími Smrtijedy byli Lucius Malfoy, Bellatrix Lestrangová…“ profesor pokračoval dál, ale nikdo ho už nevnímal. Všichni stočili hlavu ke mně a zírali na mě s otevřenou pusou. Nejdřív jsem nechápala, co se děje, ale pak mi to došlo. Jsem příbuzná s Luciusem Malfoyem, který byl jedním z nejznámějších Smrtijedů. To není dobré, to je přímo v p…
