6. kapitola - Poprvé v Sane
Hrozná nevýhoda časového posunu je, že když jdete spát a nejste na něj zvyklý, většinou vstanete brzo ráno. Třeba jako já, šla jsem spát místního času asi tak v sedm, ale v Anglii byla v tu chvíli už půlnoc. Usnula jsem celkem dobře, i když bylo ještě stále světlo. Ale jaký byl šok, když jsem se probudila a bylo pět ráno. Já, člověk, který většinou spí tak do dvanácti, vstává v pět. Skoro nemožné.
Snažila jsem se ještě usnout, ale nedařilo se. Proto jsem v půl šesté vstala a šla se převléknout. A co teď? Melissa přijde až za čtyři hodiny a do té doby mám dělat co?
Tyhle otázky za mě někdo vyřešil, protože jsem uslyšela zaklepání. Šla jsem tedy otevřít. Před dveřmi stála Kate.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem.
„Taky ti přeju dobré ráno.“
„Dobré ráno. Co tady děláš?“
„Jsem vzhůru už od čtyř a strašně se nudím! Můžu k tobě?“
„Samozřejmě.“ Uhnula jsem, aby mohla projít.
„Máš tam noviny.“ řekla a sedla si na postel.
Podívala jsem se na zem a opravdu tam byly noviny. Zvedla jsem a šla za ní.
„Mě ten časový posun jednou zabije.“ povzdychla si.
„Zvykneš si,“ zamumlala jsem a sedla si do křesla, které bylo u okna. Rozevřela jsem noviny a dala se do čtení.
„Nic tam není. Možná jen, že dnes bude vedro jako včera.“
Tázavě jsem se na ní podívala přes noviny. „Od kdy ty čteš noviny?“
„Když nemáš co dělat, tak čteš i noviny.“
„Není tam nějaká křížovka jako v Denním Věštci?“
„Jo, někde vzadu.“
Nalistovala jsem stránku s křížovkou a začala luštit. Normálně moc křížovky neluštím, ale když jsme měli třeba Dějiny čar a kouzel, tak mě to celkem bavilo. Všechno lepší než výklad profesora Binnse.
Kate se mezitím opřela o čelo postele a sledovala mě.
„Je to divný, když tu jsme jen my dvě.“ prolomila po chvíli ticho.
Odložila jsem noviny na stolek.
„Musíme si zvyknout. Teď tady je Jelena a ještě poznáme nové lidi.“ Řekla jsem, i když jsem se cítila alespoň podobně jako Kate. Sice jsme byly pryč jen jednu noc, ale mně se stýskalo. Pocit, že je Anglie tak daleko, byl zvláštní. Spíše pocit, že všichni moji známí jsou daleko, byl zvláštní.
„Máš pravdu. Musíme si zvyknout.“ zamumlala.
Asi v devět k nám přišla Jelena. Bylo mi jí tak trochu líto. Musela se cítit blbě, když chodila za námi. Přeci jenom já s Kate se známe sedm let a jsme nejlepší kamarádky. Zatímco ona je tady sama a musí se vtírat mezi nás dvě. Samozřejmě jsem to nebrala jako vtírání, ale kdybych byla na jejím místě, tak si to myslím.
Jelena byla super. Strašně se mi líbil její ruský přízvuk. Jiný jazyk, jiná kultura, byla prostě jiná než Angličané nebo Američané, a proto jsem si ji oblíbila.
Povídaly jsem si až do příchodu Melissy. Zase jsem se dozvěděla něco nového o Jeleně a jejím životě v Rusku a společně s Kate jsme jí vyprávěly náš život v Bradavicích a v Anglii.
„Máte sbaleno?“ zeptala se Melissa, když nás našla u mě v pokoji.
Všechny jsme jen přikývly a čekaly, co z Melissy vypadne dál. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se do Sane dá přemístit nebo jestli je chráněno nějakými starými kouzly jako Bradavice. Nemusela jsem se na to ptát, protože Jelena se zeptala za mě. Také jí to zajímalo, protože Kruval je chráněn podobnými kouzly jako jsou Bradavice.
„Do i v Sane se nedá přemisťovat, proto použijeme přenášedlo. Víte co to je?“
Zdá se mi to nebo si opravdu stále myslí, že v Evropě nic neznáme? Stále se ptá jestli se umíme přemisťovat, jestli známe přenášedlo, celkem mě zajímá, na co se zeptá příště.
„Samozřejmě,“ odpověděla trochu naštvaně Kate. Poznala jsem na ní, že přemýšlí o něčem podobném jako já.
„Za čtvrt hodiny se budeme přemisťovat, tak si sem doneste všechny věci. Vracet už se nebudeme, takže si nic nezapomeňte.“
Byly jsme u mě v pokoji, takže jsem nikam odcházet nemusela a mohla dát všechny svoje věci doprostřed pokoje. Pro jistotu jsem ještě prohledala šuplíky, i když jsem na sto procent věděla, že tam jsem se ani jednou nepodívala, ale jistota je jistota.
Za deset minut jsme byly už připravené, a tak jsme začaly vyzvídat od Melissy, jaké to v Sane vlastně je. Stále jsem si myslela, že je to tam bude podobné jako v Bradavicích. Ale nic jsme se nedozvěděly, protože Melissa nám nic neřekla. Mrcha!
„Nechte se překvapit,“ Usmála se. Celkem jsem se těšila až se s ní rozloučím.
Uběhlo čtrnáct minut od toho, co nám Melissa řekla, že si máme přinést všechny věci ke mně do pokoje.
„Za necelou minutu se budeme přemisťovat, takže se už radši chytněte.“ Řekla a vyndala ze své tašky velký bílý brk. Vzaly jsme si do rukou všechny kufry a dotkly se brku. „Deset, devět… pět, čtyři, tři, dva, jedna.“ Ucítila jsem známé škubnutí pod pupíkem a letěla neznámo kam. A když jsem složila zkoušku z přemisťování, tak jsem si řekla, že letaxem nebo přenášedlem už cestovat nebudu. Jak tak koukám, tak tady mi přemisťování bude k ničemu.
Dopadly jsem do nějaké velké haly. Já, Kate i Jelena jsem přistání ustály, ale chudák Melissa spadla. Něco zamumlala španělsky a vstala.
„Vítejte na Universitě v Sane. Tedy spíše v jedné z jejích budov. Tady jsou všechny pokoje, nejčastěji čtyřlůžkové. Zvlášť pro holky a kluky. Za chvíli by pro vás někdo měl přijít a dovést vás do vašich pokojů. Já se s vámi budu muset rozloučit a dojít za ředitelkou, že jste všechny dojely v pořádku. Ale ještě počkám až někdo přijde.“ řekla a zazvonila na zvonek, který byl na stolku v rohu.
Až teď jsem se rozhlédla po místnosti. Většina věcí byla ze dřeva. Na zemi byly tmavé parkety, uprostřed místnosti byly dřevěné točité schody. Místnost byla vyzdobena množstvím květin a obrazů. Všechno to působilo teple, příjemně a hlavně úplně jinak než v Bradavicích.
Když Melissa zazvonila, skoro okamžitě do místnosti vstoupil asi o rok starší kluk než mi. Byl celkem vysoký, tedy určitě vyšší než já. Měl krátké oříškově hnědé vlasy a zelenohnědé oči. Příjemně se usmíval a působil dost sympaticky.
„Ahoj. Já jsem Justin Scott a vy?“
„Kate Johnsonová,“
„Jelena Nickleová,“
„Anna Malfoyová,“
Všechny jsem s s ním podaly ruku a čekaly, co se bude dít dál.
„Justine, já jdu za ředitelkou, takže je doveď do pokojů a potom jim to tu trochu ukaž.“
„Neboj, Melisso, já vím, co mám dělat.“ Ušklíbl se.
„Holky, moc mě těšilo a doufám, že se během roku ještě setkáme. Ale teď už opravdu musím jít. Mějte se a ať se vám tu daří.“ Usmála se a odešla někam pryč.
„Takže teď by jste asi chtěly ukázat ty pokoje, že jo?“ položil Justin řečnickou otázku a zamířil je schodům.
Samozřejmě, že bychom šly hned za ním, ale problém byl v tom, že ani jedna z nás nevěděla, jestli máme sebou tahat naše kufry, kterým už jsem měla pro dnešek opravdu plné zuby.
Justin se u schodů zastavil, protože si všiml, že my stále stojíme na stejném místě.
„Ty kury nechte tady, domácí skřítkové se o ně za chvilku postarají.“
Bez kufrů jsme se tedy vydaly za ním.
„Váš pokoj je ve třetím patře. Máte štěstí, to já ho mám až v šestém.“
„Bude s námi ještě někdo bydlet?“ zeptala se Kate.
„Myslím, že jo, ale kdo, to vám teď nepovím. Jsem rád, že si teď pamatuju vaše jména.“
Došli jsem do třetího patra, kde byly čtyři dveře. Místnost byla podobně vybavena jako ta v přízemí, ale byla menší.
Justin zamířil hned ke dveřím naproti schodům. Otevřel je a pustil nás dovnitř. Pokoj byl velký, určitě větší než ten, který jsme měly v Bradavicích. Místnost byla rozdělena jakoby do čtyř částí. V každé části byla jedna postel s vínovými nebesy, noční stolek, psací stůl a velká skříň.
Co mě překvapilo nejvíce bylo to, že u tří postelí byly kufry, naše kufry. Poslední postel byla stále prázdná, a tak jsem si domyslela, že naše spolubydlící přijede až později.
„V tomto pokoji budete bydlet budoucí tři roky. Támhlety dveře vedou do vaší koupelny. Samozřejmě jestli budete chtít navštěvovat společné sprchy můžete, ale podle mého názoru je koupelna u pokojů lepší. Jak vidíte, kufry už jsou tady, takže jestli chcete, tak vás tu chvíli nechám o samotě v klidu si vybalit. Nebo necháte vybalování na potom a já vás provedu Sane. Tak co?“
„Já bych se šla podívat, jak to tu vypadá.“
„Souhlasím s Annou, na vybalování nemám teďka náladu.“ řekla Kate.
„Půjdu taky, přeci tu nezůstanu sama, že?“
„Tak pojďte,“ Galantně nám otevřel dveře z pokoje a nechal nás vyjít.
