5. kapitola - Kouzelnické Obchodní Centrum Potomac
Vyjely jsme výtahem až nahoru a potom jsme pomalu došly až ke kouzelnickém hotelu.
„Pokoje platit nemusíte, to vše zařizuje škola. Jen kdybyste chtěly něco extra, tak to asi budete muset zaplatit samy. Já teď musím jít. Mějte se a v jednu jsem tady.“ řekla Melissa a okamžitě se přemístila někam pryč.
Dostaly jsme klíče a rovnou vyrazily do pokojů. Tak a do doby než přijde Melissa se budu flákat a ležet v posteli! Pomyslela jsem si, když jsem uprostřed mého pokoje uviděla pohodlně vyhlížející postel. Ale bohužel to jsem nemohla dělat, protože jakmile jsem hodila kufry na zem a sedla si na postel, vrazily ke mně Kate s Jelenou. Kdyby to byla jen Kate, tak ji okamžitě vyhodím a možná použiju i nějaké to ostřejší slovo, ale nechtěla jsem dělat na Jelenu špatný dojem, tak jsem je nechala ať se posadí ke mně.
„Co potřebujete?“ zeptala jsem se, asi trošku naštvaně, když jsme se všechny uvelebily na mé měkoučké postýlce.
„Jdeme se pořádně seznámit, ne? Jelena nezná nás a my neznáme ji. Snad si nemyslíš, že když víš jméno, víš všechno?“
„To si samozřejmě nemyslím.“
„Jeleno, umíš anglicky dobře?“ zeptala se Kate a mě si vůbec nevšímala.
„Myslím si, že ano. Táta je totiž Američan, ale kvůli mámě se přestěhoval do Ruska. Takže se u nás někdy mluví i anglicky.“
„To je skvělé umět více jazyků, že?“ zeptala jsem se. Vždycky jsem chtěla umět i jiný jazyk než angličtinu, ale nějak nebyl čas, nebo spíše se mi do toho ani moc nechtělo.
„Jo, je to super. Máš potom víc možností. Normálně bych se sem do školy asi nikdy nedostala, ale když umím dobře anglicky, tak to bylo v pohodě.“
„Jsi tady poprvé?“ zeptala se Kate.
„Už jsem tu jednou byla. Společně s rodiči jsem jela navštívit babičku, ale před deseti lety zemřela, takže jsme neměli důvod sem jezdit, tedy alespoň já a mamka. Anno, kdo jsou tví rodiče? Něco mi jméno Malfoy říká, ale nemůžu si vzpomenout.“
Vytřeštila jsem na ni oči. Takže buď je z nějaké čistokrevné kouzelnické rodiny a myslí si, že naši jsou zapřísáhlí černokněžníci. A nebo někdy slyšela o mém dědovi, kterého jsem neměla tu čest ani poznat a ani mi to nějak strašně nevadí, a myslí si, že se stále snažíme, aby se Lord Voldemort znovu vrátil. Takže tohle je člověk, který se mi bude buď vtírat nebo se mě bát. Skvělé vyhlídky. Jsem šťastná jako blecha.
„Jestli znáš jméno Draco Malfoy nebo Hermiona Malfoyová, za svobodna Grangerová, tak ti to něco říkat asi bude.“
„Ty jsi dcera Hermiony Grangerové?“ zeptala se a poulila na mě oči.
Znovu jsem na ní vytřeštila oči. Proč se ptá na mámu?
„No jo. Teď už se jmenuje Malfoyová. Proč se ptáš?“
„To je úžasné! Takže určitě osobně znáš Harryho Pottera, že jo? Nikdy by mě nenapadlo, že bych se setkala s dítětem, tak úžasných lidí jako je tvá mamka. To je skvělé!“
Teď na ní vytřeštila oči i Kate. Pro nás obě bylo normální, že známe Harryho Pottera nebo nějakého jeho kamaráda. Vždyť jsem s jeho synem chodila skoro rok! Znám jeho rodinu, jeho kamarády, jeho dcera mě dokonce chvílemi zbožňovala, ještě abych neznala Harryho Pottera.
„Pro kohokoli, kdo chodí do Bradavic, je normální, že zná například syna a dceru Harryho Pottera. Samozřejmě, že někdy jim profesoři nadržují, jako třeba Anně a synovi Rona Weasleyho, ale najdou se i takový, kteří je nenávidí.“ řekla Kate. Třeba takový Snape je ten co nám nadržuje, že?
„A jaké je být dcera někoho tak známého?“
„Normální, nikdo se nestará o to, že jsem dcera Hermiony Malfoyové. Všechny spíše zajímá, že jsem dcera Draca Malfoye, víš?“
„Proč? Kdo je tvůj táta?“
Ona po mně chce, abych jí vyprávěla o tom, jak můj děda byl Smrtijed na druhou? Je normální? Kdo by se v téhle době s něčím takovým vytahoval? Já tedy ne. Ale co jí mám říct? Podívala jsem se s prosbou na Kate. Ta asi také přemýšlela, co by na toto řekla, ale jak to tak vypadalo, tak se jí to jako mně moc nedařilo.
„No víš, já jsem ze…ehm… ze staré kouzelnické rodiny. A táta je v Anglii celkem uznávaný. Máma samozřejmě také, ale když se nejmenuji Grangerová, tak plno lidí netuší, že máme něco společného.“ vypadlo ze mě. Celkem jsem se divila, že mě napadlo říct pravdu, sice ne úplně celou, ale pravda to byla.
„Aha,“ řekla jen Jelena a asi přemýšlela, jestli to co jsem jí řekla je pravda. Snad tomu uvěří!
„A co ty? Kam jsi chodila do školy?“ zeptala se Kate, aby změnila téma. Kate, jsi zlatá!
„Já jsem chodila do Kruvalu.“
„Tam prý chodil náš bývalý učitel na Obranu, že jo, Anno?“
„Jo, ale víme to jen díky tomu, že se zná s mámou.“
„Kdo je váš učitel na Obranu?“
„Viktor Krum, stará famfrpálové hvězda a taky Kruvalský šampión v Turnaji Tří Kouzelnických Škol.“ odpověděla jsem. Normálně bych o něm nevěděla asi nic, ale díky tomu, že chodil s mámou, nechápu kam dala oči, ho celkem znám.
„Vás opravdu učil Viktor Krum?“
„Jo,“
„Teď lituju, že jsem neřekla, že chci do Bradavic. Znala bych Harryho Pottera, učil by mě Viktor Krum a možná bych i kamarádila s dětmi dost známých lidí.“
„Můžu ti říct, že to není nějak úžasné. Anna, James nebo Martin jsou úplně normální dobrý kamarádi. Určitě jsi někoho takového také znala.“
„To sice ano, ale připadá mi to zvláštní, bavit se s tak známýma lidmi.“
„Pro mně ze začátku známí nebyli. Já jsem z mudlovské rodiny, takže jsem do jedenácti neznala žádné kouzlo, natož nějakého slavného Harryho Pottera. Bylo mi to jedno, začala jsem se bavit s Annou a můj brácha se začal kamarádit s Jamesem Potterem, který se už odmala bavil s Martinem Weasleym. Já jsem se seznámila ještě s Ginny Thomasovou, která se už znala s Annou. Ani mně ani Bráchovi nepřišlo, že je to někdo strašně známý. A bylo to lepší, pochybuji, že by se se mnou Anna bavila, kdybych z ní dělala bůhvíco.“
„Asi máš pravdu,“
Bavily jsme se až do jedné, kdy pro nás přišla Melissa. Jelena mě naštěstí nebrala jako dítě někoho strašně známého, i když si myslím, že máma nějak známá není. Zjistila jsem, i když na mě ze začátku neudělala nějaký velkým dojem, že je Jelena skvělá. Asi díky Kate se ke mně začala chovat normálně, takže jsme prožily výborné dopoledne.
Jak Melissa slíbila, tak i udělala. Přesně v jednu hodinu na nás zaklepala a společně jsme vyrazily nakupovat věci do školy.
„Kam vůbec Američani chodí nakupovat?“ zeptala se Kate.
„Samozřejmě je dost míst, kam se dá jít, ale pro vás bude nejlepší, když zajdeme na největší místo tam, kam chodí nejvíce lidí: Kouzelnické Obchodní Centrum Potomac.“
Koukala jsem se na ní jako debil s otevřenou pusou. Kouzelnické Obchodní Centrum Potomac? Já myslela, že nás vezme někam jako je v Anglii Příčná ulice. V životě by mě nenapadlo, že by mohli mít kouzelníci Obchodní centrum.
„Obchodní Centrum?“ zeptala se Kate překvapeně.
„Ano, Obchodní Centrum. Něco se ti nezdá?“
„Ne. Jen jsem si myslela, že půjdeme třeba na nějakou ulici nebo na nějaké menší místo než je Obchodní Centrum.“
„Garantuji ti, že tohle Obchodní Centrum je lepší než jakákoli ulice široko daleko.“
„Jak se tam dostaneme?“ zeptala se Jelena.
„Přemístíme se. Umíte to?“
„Samozřejmě,“ odpověděly jsme všechny nastejno.
Všechny jsme se najednou přemístily přímo do středu celého centra. Všude bylo plno lidí, zmatek a panika. Všichni chtěli mít všechno co nejlevnější, nejlepší a hlavně co nejrychleji. Na každém nápisu nad jakýmkoli obchodem bylo, že zrovna tady toto zboží je nejlevnější a nejkvalitnější. Tak kam mám jít, když je všude je všechno nejlepší a nejlevnější?
„Ty krávo!“ ulevila si Kate a rozhlížela se po všech těch obchodech. Opravdu jich bylo moc, nějaká Příčná ulice byla oproti tomu nic. Ale v Příčné ulici jste alespoň věděli, kam máte jít. Všechno má své výhody a nevýhody.
Melissa se jen usmála a vedla nás rovnou do obchodu s brky, pergameny a inkousty. Brků, pergamenů i inkoustů tam bylo požehnaně a já jsem vůbec netušila, co si mám vybrat. Ale to já netuším skoro nikdy, protože všude mě většinou alespoň něco zaujme.
Nakonec jsme si něco vybraly a vydaly se dál. Další obchod bylo knihkupectví, něco pro mě. Chtěla jsem to prolézt celé, ale holky mi dovolily koupit si jen knihy, co potřebujeme a potom mě odtáhly pryč.
„Neboj, v Sane je knihovna velká, tam si něco určitě vybereš.“
Jen kvůli tomu jsem už šla dobrovolně dál nakupovat. Byly jsme tam opravdu dlouho, nakupovat už nechci alespoň rok dopředu. Nové hábity, přísady do lektvarů, nové váhy a další nepotřebné věci, které se nám zalíbily.
Celkem jsem si to centrum oblíbila, i když na Příčná ulice se mi líbila vždycky a hodně, ale obchodní centrum je prostě obchodní centrum.
Všude toho bylo plno a vždycky jste měli jistotu, že to, co chcete, určitě najdete, i když třeba za pár hodin, stejně to najdete. Po každých dvaceti stopách jste narazili na skoro stejný obchod, ale i to se dá přežít.
Když jsem zahlédla asi už pátý obchod s Famfrpálovými potřebami, vzpomněla jsem si na Jamese, Ginny, Briana a Martina, na čtyři lidi, kteří Famfrpál zbožňovali a zbožňovat určitě ještě dlouho budou. Pamatuji si, jak jsme s Kate Ginny kupovaly nové koště a já se bála, aby na to nepřišli naši. Nakonec jsem to štěstí měla a naši se mě na nic neptali. Ginny byla šťastná jako blecha a my potom taky. I když se jí první zápas na tomto koštěti moc nepovedl, tak si ho oblíbila. Naštěstí Nebelvír měl Jamese Pottera a ten skoro jako vždy chytil Zlatonku, takže Nebelvír stejně vyhrál tento zápas a nakonec i Famfrpálový Pohár. Až budeme odjíždět, musím jim něco koupit!
Po asi pěti hodinách lítání po obchodech jsem už skoro spala. Bylo to i kvůli tomu nakupování, ale spíše kvůli časovému posunu. V Anglii bylo už jedenáct večer a mně se chtělo spát. Chudák Jelena na tom byla ještě hůř. Ale Melissa byla ještě stále čilá, kdo by nebyl v šest večer, a moc se jí ještě pryč nechtělo. Ona je snad nakupovací maniak. Ale když viděla, jak vypadáme my, tak nás doprovodila do hotelu.
„Zítra už pojedete do Sane. Pro školu je levnější, když bude tam. Přijdu okolo desáté dopoledne. Hezké sny!“ řekla nám Melissa, když jsem dorazily do hotelu a hned se přemístila.
Otevřela jsem dveře do svého pokoje, hodila jsem dnešní nákup do kouta a šla si dát sprchu, po které jsem šla okamžitě spát.
