Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola - Odjezd

22. 7. 2007

Byl týden do toho než jsem měla odjet do Ameriky, a tak jsem postupně přidávala a vyndávala věci z kufru. Už jsem se těšila až tam budeme, protože pocit, že se ještě můžu se všemi vidět, nebyl nic moc. Konečně jsem přestala i brečet a snažila se věnovat nějakým jiným věcem. Mamka taky nebyla nějak šťastná, že odjíždím, ale s tím se už nic nedalo dělat, protože jsem se už definitivně rozhodla.
Zavřela jsem kufr a dala ho ke dveřím, aby ho odnesl jeden z našich domácích skřítků dolu do haly. Potom jsem se šla umýt a pak se vyspat v mé milované postýlce. Doufám, že v Sane mají alespoň stejné postele jako v Bradavicích.

S trhnutím jsem se probudila, tekl ze mě pot a ještě jsem stále zrychleně dýchala. Ono to bylo tak živé! Jaká to byla úleva, když jsem si uvědomila, že to byl jen sen.
Přijela jsem z Ameriky a co nejdříve jsem se chtěla setkat se svými přáteli a hlavně s Jamesem. Strašně jsem se na ně těšila, přeci jenom tři roky je dlouhá doba. Byla jsem zvědavá, jak se všichni změnili.
A tak jsme se setkali, ale James nepřišel sám, on přišel s Nicolou Darkovou! Chápete to?! S tou, kterou naprosto nesnáším!
Ale největší šok byl, když mi oznámili, že se budou brát. Snažila sem se usmát, ale nešlo mi to. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ta, kterou jsem nenáviděla od doby, co nastoupila do Bradavic, ta, s kterou jsme mezi sebou stále soupeřily, si bere kluka, kterého jsem milovala! Cítila jsem se ještě hůř něž když jsem se s ním loučila. Tohle byla od něj podpásovka! Vím, že jsme si řekli, že na sebe nebudeme čekat, ale že si vezme Nicolu, by mě v životě nenapadlo.
Najednou se všechno rozplynulo. Myslela jsem si, že už se mi nebude zdát něco podobného, ale to jsem se velice mýlila.Už jsem nestála, ale seděla jsem vedle Kate a Briana. Rozhlídla jsem se kolem sebe a zjistila, že jsme v obřadní síni, kde se normálně konají svatby. Většina hostů se dívala k oltáři, a proto jsem se tam podívala také. Stál tam kněz a James, který měl na sobě černý společenský hábit a všem rozdával šťastné úsměvy.
Ozval se svatební pochod a všichni hosti se podívali k hlavním dveřím, ze kterých zrovna vycházela nevěsta se svým otcem. Ta nevěsta byla Nicola. Měla na sobě bílý svatební hábit s dlouhou vlečkou a závojem přes obličej. Vypadala nervózně, ale šťastně. Jak jsem jí záviděla!
Obřad jsem moc neposlouchala, ale pořád jsem přemýšlela, proč si James vybral zrovna ji. Nafoukanou o rok mladší holku, která střídala kluky jako ponožky.
„Slečno Nicolo Jane Darková, berete si Jamese Harryho Pottera za svého právoplatného manžela…“ až když kněz vyslovil tuto nejhlavnější větu z celého obřadu, začala jsem poslouchat.
„Ano.“ Odpověděla okamžitě Nicola.
„A vy pane Jamesi Harry Pottere berete si zde Nicolu Jane Darkovou za svou právoplatnou manželku…“
„Prosím, řekni ne, neber si ji! Jamesi, to mi nemůžeš udělat!“ Prosila jsem ho v duchu.
James se jen usmál a zřetelně vyslovil: „Ano.“

No a potom jsem se probudila. Stále jsem přemýšlela, jestli je možné, aby se toto stalo. Samozřejmě, že je to možné, ale jestli se to stane, tak skončím u Munga. Tohle je nad moje síly, alespoň zatím.
Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je teprve za pět minut půl čtvrté, a proto jsem si zase lehla a snažila usnout. I když jsem stále myslela na ten sen, tak se mi asi do půl hodiny usnout podařilo.

„Slečno Anno, vstávejte!“
„Nech mě,“
„Slečno Anno, ale vy musíte vstát, jinak přijdete pozdě. Já bych vás spát nechala, ale vy sama jste mě o to požádala. Vstávejte už bude za pět minut čtvrt na osm.“
„Já chci spát, jdi pryč.“ zavrčela jsem a otočila se zády ke skřítce.
„Slečno Anno, vstávejte nebo na vás vyliji studenou vodu, sama jste mi to včera dovolila.“
Proč já?! Co jsem komu udělala, že musím o prázdninách vstávat tak brzo? Já byla hodná!
„Slečno, je za pět minut čtvrt na osm, jestli nevstanete, přijdete dnes pozdě a to byste neměla.“ Ta skřítka si nedá pokoj. Jednou ji uškrtím a potom mě uškrtí máma. Alespoň budu slavná. UŠKRCENA SVOU MATKOU, PROTOŽE UŠKRTILA DOMACÍHO SKŘÍTKA! Dobrej titulek. Asi bych měla začít pracovat v Denní věštci.
„Vždyť už vstávám. Můžeš jít.“
„Ne, paní mi nakázala, abych tu s vámi zůstala do doby, než se převléknete a potom vás mám doprovodit na snídani.“
„Jdi jim vyřídit, že za chvilku přijdu. Potom klidně přijď ještě jednou.“ Snažila jsem se jí překecat a dala si přes hlavu polštář.
„Ne, slečno, nemám se od vás vzdálit.“ A kdybys to udělala, tak tě máma potrestá? Tak to je vtip týdne. Máma by na ni v životě nešáhla.
„Ještě chvilku.“ zaúpěla jsem.
„Ne, paní řekla, že tu mám zůstat a za nic na světě se nemám nechat vyhodit, jinak by jste prý nikdy nevstala.“
Máma mě zná nějak moc dobře. Protože kdybych Cliu vyhodila, tak z postele vylezu až tak ve dvanáct. Asi přestanu přemlouvat a jdu. Proto jsem vstala a zalezla do koupelny, abych ze sebe udělala člověka. Asi za čtvrt hodiny jsem vylezla a společně s Cliou jsme se vydaly do jídelny, kde už byla mamka, taťka i Lukas.
Společně jsme se nasnídali, to se stane opravdu málokdy. Buď je táta pryč nebo máma nebo já nebo Lukas, člověk si nevybere.
„Jak jste se s Kate dohodly?“ zeptala se mamka, aniž by se na mě nepodívala a nalila si další hrnek kávy.
„Někdy okolo tři čtvrtě na devět se přemístí sem i s kufry a potom společně se přemístíme na americké ministerstvo kouzel. Nevíte, proč chtějí, abychom se přemístily tam a ne rovnou do někam k Sane nebo někam jinam?“
„Protože američtí kouzelníci chtějí vědět o všech kouzelnících, co k nim jedou. Kdyby ses přemístila někam jinam, okamžitě tě začnou hledat místní bystrozorové. Mají to opravdu dobře hlídané, takže není šance, že by tě nenašli.“ odpověděl mi táta.
„A co po mně budou chtít?“
„Asi se tě budou ptát, proč jsi tam přijela nebo jen, jak dlouho tam budeš. Zapíší si tě někam a potom budeš moct jít. Myslím si, že když jim řekneš, že jdeš studovat do Sane, tak se tě na víc ptát nebudou.“ řekla mamka.
„Vy už jste byli někdy v Americe?“ zeptala jsem se, protože mi přišlo divné, že o tom tolik vědí a přitom by tam nikdy nebyli. Samozřejmě mamka ví snad všechno, někdy je to k nesnesení, ale přeci jenom tohle je věc, kterou ví asi jen ten, kdo se o to zajímá, a já silně pochybuji, že zrovna mamka se zajímá o Ameriku.
„Samozřejmě, jinak bychom to nevěděli.“ odpověděl táta.
„A proč?“
„Jeli jsme tam něco zařídit.“
„A co?“
„To tě nemusí zajímat.“ zastavil táta moje otázky. Nechápu, proč mi nikdy nechce nic říct. Komu bych to říkala? Kate? Ginny? Stejně by je to nezajímalo.

Přibližně ve tři čtvrtě na devět se k nám přemístila Kate. Měla sebou asi tři kufry, které vypadaly, že je určitě nemohla skoro zapnout. Jakou výhodou jsou kouzla. Neumím si představit, že bych byla mudla.
Moje kufry už byly také v hale, a tak jsem se musela jen rozloučit s našima a s Lukasem a mohly jsme se přemístit do Ameriky. Stejně představa, že se budu přemisťovat přes celý oceán, je celkem zajímavá. Jen doufám, že se mi to povede. Moc směšné by nebylo, kdybych se přemístila třeba na Aljašku. Co kdybych tam umrzla?
S našima jsem se nerozlučovala tolik jako s Ginny, Jamesem, Martinem a Brianem, protože jsem si stále připadala jako bych odjížděla do Bradavic. Skoro nic mi na tom nepřišlo jiné, možná tak to, že se přemisťujeme, že se loučím už tak brzy a že u nás je teď Kate. Jinak je to skoro to samé.
Samozřejmě jsem si vyslechla známé: „Nedělej ostudu!“ a „Chovej se slušně!“ Jako bych to nikdy neslyšela, naši si asi myslí, že jsem hluchá.
Naposledy jsem jim zamávala a pak společně s Kate jsem se přemístila přes oceán do Washingtonu DC na ministerstvo kouzel.

Tolik lidí jsem tady nečekala. Objevily jsme se někde, kde bylo hodně cizinců. Z každého koutu se na nás ozývala španělština a místy i jiné jazyky, mezi kterými byla naštěstí i angličtina. S Kate jsme se na sebe podívaly a oběma nám došlo, že jsme se pravděpodobně opravdu přemístily do Ameriky a ne do Španělska či jiné země, kde se mluví španělsky.
V místnosti byly dvě dlouhé řady. V jedné řadě lidí se mluvilo jen španělsky a v té druhé se mísila většina cizích jazyků od angličtiny přes arabštinu až po japonštinu. Očarovaly jsme kufry a vydaly se k řadě, kde bylo víc lidí.

Asi po hodině jsme se konečně dostaly s Kate na řadu. Bolely mě nohy, hlava, prostě skoro všechno. To si snad všichni vybrali se přemístit do Ameriky okolo páté ranní nebo je tu v jiných hodinách ještě více lidí? To nemohli ještě spát? Já kdybych mohla tak ještě hezky spinkám. Nezávidím těm, co tu pracují.
Vytáhly jsme si pozvánky do Sane, sice jsme nevěděly jestli to bude potřeba, ale jistota je jistota.
„Umíte plynule anglicky?“ zeptala se nás nějaká žena ospale. Kdo by nebyl v pět ráno.
„Ano, jsme z Anglie.“ odpověděla Kate.
„Tak jděte támhle do těch dveří.“ Ukázala hned na dveře naproti nám.
Vzaly jsme si kufry a chtěly vyrazit ke dveřím, kam ta žena ukazovala, ale musela jsem se zastavit, protože na mě zavolala: „Ty počkej. Ty půjdeš jinam, nemůžete tam jít obě.“
Jen jsem přikývla a dívala se, jak Kate zachází do nějaké další místnosti.
„Ty jdi támhle,“ Ukázala mi asi za minutu dveře hned vedle těch, do kterých vstoupila Kate. „Další!“
Zvedla jsem kufr, kouzla jsem na ten kousek nepoužila, a šla ke dveřím. Pomalu jsem otevřela dveře a společně s kufrem jsem se nacpala dovnitř.

Místnost byla malá a na každém kousku šlo vidět, že se to tam jen tak vejde. Za stolem seděl muž asi ve věku mých rodičů, na stole měl rozložené noviny a v ruce držel hrnek s kávou.
Usrkl trošku horké kávy a vzhlédnul ke mně.
„Dobrý den.“ pozdravila jsem a čekala, co se bude dít dál.
Muž jen ukázal na židli před jeho stolem a zase se začetl do nějakého článku v kouzelnických novinách. Kufry jsem nechala kufry a sedla si, přeci jenom mě bolely nohy od toho stání ve frontě.
Chvíli bylo ticho, muž jen pomalu usrkával z horké kávy a já jsem se snažila najít v jeho kanceláři něco alespoň trošku zajímavého, abych se neunudila k smrti.
„Jméno?“ zeptal se z ničeho nic. Lekla jsem se, ale doufám, že to nešlo moc vidět.
„Anna Malfoyová,“
Překvapeně se na mě podíval a chvilku si mě prohlížel.
„Vy jste nějak příbuzná s Dracem Malfoyem?“
Tak takovou otázku jsem nečekala. Co když si v Americe myslí, že táta byla na straně Voldemorta? Stejně mu to musím říct, protože jen debil by nepoznal, že máme něco společného.
„Ano,“ Stejně jsem zvědavá k čemu mu to bude, když bude vědět, že jsem ze starého čistokrevného černokněžnického rodu? Ani to už vlastně není pravda.
„Proč jste sem přijela?“ Takže to bylo vše, co chtěl vědět o Malfoyových? Jestli to náhodou nebude nějaký starý známý. Mně to samozřejmě nevadí, protože by to tu pro mě mohlo být jednodušší. A kdo by to nechtěl mít jednodušší, že?
„Protože od 1. září nastupuji na Universitu v Sane.“ Vytáhla jsem z tašky pergamen o přijetí a dala mu ho na stůl.
„To si nechte. Už nic nepotřebuji. Můžete odejít.“ řekl a od té doby si mě absolutně nevšímal. Vzala jsem si kufry a co nejrychleji odešla dveřmi za ním. Byl nějaký divný.
Za dveřmi byla menší síň, kde byly pohovky a křesla. Skoro všechno bylo prázdné. Sedla jsem si do jednoho křesla a čekala na Kate.
„Ty jsi Anna Malfoyová?“ ozval se mi hned u ucha dívčí hlas se španělským přízvukem.
Otočila jsem se a spatřila malou dívku se snědou pletí, skoro černými, po pas dlouhými, vlnitými vlasy a čokoládovýma očima.
„Jsi Anna Malfoyová nebo Kate Johnsonová nebo Jelena Nickleová?“ zeptala se dívka znovu.
„Anna Malfoyová. Proč?“
„Jmenuji se Melissa Chavezová. Tento rok půjdu do posledního ročníku v Sane. Mám vás tu provést a nakoupit s vámi vše potřebné do školy. Odkud jsi?“
„Jak víš, že nejsem odsud?“
„Za prvé to jde slyšet a za druhé, provází se jen studenti ze zahraničí, Američané by to tu měli znát. Tak odkud jsi?“
„Z Anglie z Londýna.“
„Já jsem z El Salvadoru, ale ve Spojených Státech už bydlím od svých třinácti let.“ Je nějaká moc ukecaná. Mě tedy moc nezajímalo odkud je a jak dlouho tu žije. Ale lepší než kdyby na mě mluvila španělsky.
„Konečně. Vyslýchali mě jako bych něco udělala.“ Uslyšela jsem za sebou Kate, potom se zarazila a zeptala se: „Kdo to je?“
„Já jsem Melissa Chavezová, ty jsi Kate Johnsonová nebo Jelena Nickleová?“
„Kate Johnsonová, proč?“ Máme s Kate nějaké podobné myšlení. Ptáme se úplně na to samé. To bude tím, že se známe tak dlouho.
„Jak už jsem řekla tady Anně, mám vás tu provést a nakoupit vše potřebné do školy. Potom vás ještě provedu po škole, abyste trefily do učeben a dalších místností, o kterých potřebujete vědět. Ty jsi také z Anglie?“ Celkem ji obdivuji, na to, že je asi šest ráno, je nějaká čilá.
„Jo, jsem. A to děláš jen tak nebo za to něco dostaneš?“ zeptala se Kate. Jasně že za to něco dostane, jinak by to určit nedělala.
„Dostávám za to peníze. Je to něco jako brigáda, co zařizuje škola. Ředitelka nechce riskovat to, že by se někdo ztratil nebo nevěděl, kde si co koupit. Je to pro školu výhodnější. Měla jsem štěstí, že jsem se zapsala už v březnu, protože kdybych se zapsala až na konci školního roku, určitě bych tady nebyla. Je o to dost velký zájem, ale málo míst. Ono moc cizinců sem nejezdí a když už chtějí studovat v Sane, tak sem jedou na začátku školního roku, aby vše hladce zvládli.“
„Tak můžeme jít, ne?“ zeptala jsem se, protože mě to tam opravdu vůbec nebavilo.
„Ještě ne, musíme ještě počkat na Jelenu Nickleovou. Za chvilku by měla být tady. Ale jestli tu nechcete čekat, tak můžete jet o tři patra níž do kavárny a tam na nás počkat.“
Chuť na kafe jsem neměla a hlad také ne, protože jsem se nasnídala a to celkem hodně, takže jsem se rozhodla, že radši zůstanu tady. Podívala jsem se na Kate a ta taky nevypadala, že by se jí zrovna chtělo zajít na kafe.

Na Jelenu jsme čekaly asi ještě čtvrt hodiny. Ze dveří, ze kterých jsem asi před dvaceti minutami vyšla já, vyšla asi stejně vysoká dívka jako já. Měděné dlouhé vlnité vlasy měla stáhnuté do dvou culíků, ale pár pramenů jí lezlo do jasně modrých očí. Na bledé pleti šly vidět snad všechny pihy co měla.
Melissa k ní okamžitě přiběhla a začala se představovat.
„Ahoj, já jsem Melissa Chavezová. Ty jsi určitě Jelena Nickleová, že?“
„Jo,“
„Tohle jsou Anna Malfoyová,“ ukázala na mě, „A vedle ní je Kate Johnsonová, obě jsou z Anglie. Odkud jsi ty?“
„Z Ruska,“
Melissa Jeleně ještě vysvětlila, proč tu s námi je a všem nám vysvětlila, jak je skvělé tohle dělat.

„Takže vás teď odvedu vedle do kouzelnického hotelu, kde budete bydlet jeden den. Zítra se společně dopravíme do Sane.
Okolo jedné odpoledne se u vás zastavím a společně půjdeme nakupovat. Tak pojďte.“

 

3. kapitola                                                                                                 5. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář