3. kapitola - Rozloučení
Trochu mě to zaskočilo, i když jsem mu teď chtěla říct něco podobného. Ani nevím, jak jsem se donutila mu odpovědět.
„Máš pravdu, Jamesi. Ale hlavně si nemysli, že do Ameriky jsem se rozhodla jet, protože mi na tobě nezáleží. Naopak záleží a to hodně, ale ve chvíli, kdy jsem vyplňovala přihlášku a potom jí odeslala, jsem si neuvědomovala, jak se budu cítit nebo, že vás všechny na tři roky opustím. Mám tě ráda, Jamesi.“ vychrlila jsem ze sebe a objala ho. Bylo mi líto, že se rozcházíme takhle, ale ještě jsem stále doufala, že třeba až se vrátím, tak zase budeme spolu.
James mě také objal a zašeptal: „Já tebe taky,“
Byla jsem dojatá nebo strašně smutná, nevím, ale začala jsem brečet. Nechtěla jsem ho teď za žádnou cenu pustit, držela jsem se ho jako klíště.
„Nebreč, to bude dobrý.“ snažil se mě uklidnit a začal mě hladit po vlasech.
Ucítila jsem, že začalo poprchávat. Vzhlédla jsem k obloze, která byla skoro černá. Ani nevím proč, ale vzpomněla jsem si, jak jsme se s Jamesem líbali u toho jezírka, kam prý často chodí. Kdyby nepřišli naši a Potterovi asi by to bylo o dost hezčí, ale i tak jsem si uvědomila, že mezi námi už není nenávist, která mezi námi byla dost dlouho. Uvědomila jsem si, že James pro mě bude znamenat něco víc. Teď jsem si tím naprosto jistá, protože pro mě znamená hodně. Asi to bude tím, že rok už je celkem dlouhá doba a už jsem si zvykla na jeho společnost, na jeho polibky… Začala jsem brečet ještě víc. Já ho nechci opustit!
Už začalo pršet pořádně, ale my jsme zůstali venku. Sedli jsme si na lavičku před domem a nechali, aby na nás padaly kapky vody.
„Pamatuješ si, jak jsme byli u vás na večeři?“ Chvilku jsem přemýšlela, jestli se mám na to zeptat, ale nakonec jsem se stejně zeptala.
„Pamatuju. Proč se ptáš?“
„A pamatuješ, jak jsme šli k tomu jezírku?“
Neodpověděl. Jen se na mě koukal těma nádhernýma smaragdově zelenýma očima. Asi si uvědomil, co mám na mysli. Zase mi začaly téct slzy, ale ty naštěstí nebyly vidět, protože jsme měla už mokrou tvář od deště. Naklonil se ke mně a políbil mě. Tušila jsem, že je to pravděpodobně naposledy, a proto jsem mu polibek oplatila.
Líbali jsme se a byli naprosto promočení od deště, ale mně to vůbec nevadilo. Chtěla jsem si tento okamžik pořádně užít a zapamatovat na vždy nebo alespoň na ty tři roky.
Byl to skoro rok, co jsme byli spolu a teď jsme se, skoro nedobrovolně, rozešli. V tu chvíli jsem svého rozhodnutí litovala snad nejvíce, ale už jsem se rozhodla. Bohužel James už je minulost a tři roky na Universitě v Sane budoucnost.
Byli jsme tam dlouho. Asi po hodině přestalo pršet, ale zataženo bylo pořád. Byla tma a my stále úplně mokří byli venku. Kdokoli by si mohl myslet, že jsme blázni, že jsme stále venku, když je celkem zima, ale my jsme chtěli být co nejdéle spolu nebo alespoň já jsem chtěla být s ním. Uvědomila jsem si, že mi bude strašlivě chybět, protože jsem si na jeho přítomnost naprosto zvykla.
Vzpomínala jsem na to, jak dlouho jsme se dávali dohromady. Časem jsem si uvědomila, že ho mám ráda.
Vrátili jsme se až pozdě večer. V domě bylo ticho a všude zhasnuto. Nevěděla jsem kolik je, ale radši jsem šla potichu, abych někoho náhodou neprobudila. Před dveřmi Kateina pokoje jsme se zastavili. Trapně jsme tam oba stáli a nic neříkali. Nevím proč, když jsme se znali a myslím, že dost dobře, už rok.
Připadalo mi to jako bychom se skoro neznali, ale opak byl pravdou. Každý jsme čekal, co udělá ten druhý, ale nikdo z nás nic neudělal. Už jsem to nevydržela a jen jsem zašeptala: „Dobrou noc,“ Rychle jsem zalezla do pokoje a tam se opřela o zavřené dveře a po nich sjela dolu.
Tak tohle byl předposlední den, co jsem ho viděla před mým odjezdem. Jen jsem tam tak seděla a brečela. Jsem nějaká přecitlivělá, pořád brečím jako malá holka, co nedostala tu vysněnou panenku k Vánocům.
Brečela jsem potichu, ale přeci jenom se někdo v pokoji se probudil. Ginny se na mě podívala, odhodila peřinu a přišla ke mně. Sedla si vedle mě a chvilku mě pozorovala. Snažila jsem se nebrečet, ale nějak mi to nešlo. Po tvářích mi tekly slzy a já se snažila alespoň nebrečet nahlas.
„Anno, co ti je? Tys byla s Jamesem, že jo?“
Jen jsem přikývla. Cítila jsem, že kdybych promluvila, tak začnu na sto procent brečet nahlas.
„Rozešli jste se?“ zeptala se rovnou Ginny na věc, která jí očividně dost zajímala.
Teď mi bylo jasné, že už jen odkývnout, nemůžu. Vrhla jsem se Ginny okolo krku a s brekem jí sdělila: „Navrhl, že na sebe nebudeme čekat ty tři roky. Chtěla jsem mu říct to samé, ale stejně mě to dost vzalo.“ Na chvilku jsem se odmlčela a jen brečela, teď už hlasitě, protože zadržovat to mi připadalo zbytečné. Ginny mě konejšivě hladila po zádech a snažila se mě nějak uklidnit.
„Potom začalo pršet a mně se začalo vybavovat, jak jsme se pomalu začali dávat dohromady. Uvědomila jsem si, že ale vůbec nechci odejít, ale bohužel musím. Už ani nevím, jak se to stalo, ale začali jsme se líbat. Asi to bylo naposledy.“ Držela jsem se jí jako klíště a brečela a brečela. Neumím si představit, že bych tam v tu chvíli byla sama. Ginny mi opravdu dost pomohla.
„Uvidíš, to bude dobré. Brzy se s tím vyrovnáš, neboj. Vždyť si můžete psát nebo za tebou může přijet nebo ty za ním.“
„Si myslíš, že budeme mít na cestování čas?“ popotáhla jsem.
„Ty ho nebudeš chtít vidět?“
„Já ho budu chtít vidět pět minut po tom, co se odtud přemístím domů, vás všechny. Ani nevíš, jak mi budete chybět a ty strašně moc.“
„Ty mně taky budeš chybět, neumím si představit, že vás dvě tři roky neuvidím.“ Ginny začala taky brečet.
Tak jsme si tam hezky seděly a brečely. Tím jsme ale probudily Kate, která se otočila směrem k nám.
„Co se děje?“ zeptala se ospale, ale mně moc nepřipadalo, že by ještě před chvílí spala. Nečekala na odpověď a přišla k nám. Všimla si, že nám oběma tečou slzy.
„Co tady brečíte?“ zeptala se a obě nás objala.
„Já nechci, abyste odešly!“ řekla Ginny a začala brečet o dost víc než před tím.
S Kate jsme ji objaly pevněji. Jestli bude brečet dál, tak se rozbrečím ještě víc! Nebreč!
„Budete mi strašně moc chybět!“
„Vždyť ty nám taky, to si myslíš, že jsi nám ukradená?“ zeptala se jí Kate.
„Vždyť jsi naše nejlepší kamarádka!“
„Anna má pravdu, obě tě máme strašně moc rády.“ řekla Kate a já si všimla, že není daleko od toho, aby se rozbrečela taky. Nechtěla jsem abychom se loučily takhle, ale asi jinak to nešlo.
Ginny se trochu uklidnila a zeptala se Kate: „A co Martin?“
V duchu jsem si říkala, že to radši neměla nekousávat, protože Kate se změnila naprosto nálada. Bylo mi jí líto, protože se musela cítit alespoň trochu jako já.
Pamatuju si, jak jsem jí chtěla varovat před Martinem, ale ona mi hned řekla, že spolu už chodí a že se do něj naprosto zbláznila. V tu dobu mi to přišlo absurdní. Pořád pro mě Martin byl jen Weasley a ten, koho jsem vůbec neměla ráda. Pořád jsme se nějak provokovali, dělali si naschvály a uráželi se, všem bylo jasné, že my dva se nikdy nějak moc kamarádit nebudeme, ale opak se stal pravdou. Jsem ráda, že jsem později zjistila, že je to skvělý člověk. Kate byla strašně šťastná, když mi to mohla konečně říct a nemusela to tajit. Byl to celkem šok, ale přežila jsem to. Když mi to řekla, nevěřila jsem, že by ten vztah mohl vydržet déle než týden, ale teď jsem zjistila, že jsem udělala chybu, když jsem si to myslela. Byli spolu dlouho i přesto jaký Martin býval. Myslím si, že byli skvělý pár nebo alespoň ona věděla, jak ho krotit. Kate ho milovala a on ji asi taky, protože pochybuji, že by s ní byl tak dlouho, když dřív střídal holky v každém kuse.
Kate neodpovídala. Asi přemýšlela, co nám na to má říct.
„Rozešli jste se?“ zeptala se Ginny, aby Kate alespoň trošku pomohla.
„Jo i ne.“ Na chvilku se odmlčela. Nebyla jsem si jistá, jestli to mám chápat tak, že se rozešli stejným způsobem jako já s Jamesem. Šlo vidět, že to Kate dost bolí, ale to mě taky. „Dohodli jsme se, že na ty tři roky spolu chodit nebudeme. Samozřejmě jsem souhlasila, protože jinak by to ani nešlo. Přece mu nebudu slibovat, že ty tři roky se nedotknu ani jednoho kluka, to bych nedokázala, to snad nikdo. Když jsme byli spolu sami, rozhodovala jsem se jestli tady nezůstanu s ním, ale nakonec jsem se rozhodla, že pojedu. Ale strašně moc nechci. Já ho miluju!“ Poslední větu zašeptala, ale já ji slyšela jako by ji vykřikla. Byla dost na dně, ale v tu chvíli jsme na tom s Ginny nebylo o moc lépe. Sice já jsem se už nějak uklidnila, ale stejně jsem na tom nebyla nějak dobře.
Ani jedna z nás už nic neřekla, protože každá jsme byli v jiném světě. Já v minulosti, přehrávala jsem si poslední rok. Někdy jsem se musela pro sebe usmát, ale když jsem zase dorazila na konec, chtělo se mi brečet.
U Johnsonových jsem moc věcí neměla, protože většinu jsem už měla sbalenou doma. Proto mi balení netrvalo vůbec dlouho. Všimla jsem si, že Kate už si pomalu taky připravuje věci, ale nějak mě to neuchvátilo. Přála jsem si, abychom už byly na americkém ministerstvu kouzel a potom jely rovnou do Sane. Hlavně ať to máme za sebou.
Zavřela jsem svůj kufr a vyrazila do haly, kde už byla Kate s Jamesem, kteří se zrovna loučili.
„Užijte si to tam a hlavně se brzy vraťte. Nezkoušejte tam zůstat!“ říkal zrovna James a objal Kate.
„Neboj, vrátíme se, už jen kvůli vám.“ Usmála se smutně a dala mu pusu na tvář.
Vedle mě si stoupl Brian.
„Netvař se tak smutně, všichni to vydržíme. Tři roky utečou jako voda a obě se vrátíte zpátky. Kdo ví, co se ještě stane.“ řekl a šibalsky se usmál. Asi něco plánoval, ale já neměla náladu na to, abych se ho na něco vyptávala.
„Víš, jak mi budete chybět? Alespoň tebe tam budu mít v dívčí podobě.“
„To jako chceš říct, že jsem stejnej jako ségra?“
Musela jsem se začít smát toho jeho výrazu. Vím, že mu to moc nevadilo, měl ji rád, sice ne nějak hrozně moc, ale měl.
„Tak si to tam užijte a hlavně ať se tam Kate nezblbne jako tady do Martina.“
„Neboj, dám na ni pozor.“ Objala jsem ho a dala mu pusu na tvář.
Ještě chvilku jsme se spolu bavili a potom jsem se šla rozloučit s Ginny. S tou jsem se loučila i včera, ale musela jsem ještě jednou, protože včerejšek jsme skoro celý probrečely.
„Budeš mi chybět.“ řekla mi a pořádně mě objala.
„Ty mně taky a moc dobře to víš.“
„Vím. Mějte se a hlavně se mi brzo vraťte.“ Ještě chvilku jsme se objímaly a potom jsem se šla rozloučit s Martinem.
„Budeš mi chybět, protože už se asi nenajde někdo, kdo by mě dokázal provokovat jako ty.“ Usmála jsem se.
„Neboj on se někdo určitě najde. Ale já nebudu mít koho provokovat, víš jaký je to pro mě utrpení?“
„Vtipný jako vždy.“ Objala jsem ho.
„Někdo musí, ne?“
„Jo někdo musí, ale ty bys to neměl být.“ Trošku jsem si do něj rýpla.
„Tvoje trapný narážky mi budou taky chybět.“
My si nedáme pokoj ani, když se loučíme. Ale alespoň nebrečím.
„Takže se měj.“
„Ty se taky měj, Američanko a něco mi přivez.“
„Tobě?“
„A komu jinému?“
Jen jsem se usmála a ještě jednou objala. A teď zbývá jen James. Hlavně nebreč! Pomalu jsem k němu přistoupila a podívala se do těch smaragdově zelených očí. Takové jsem si vždycky přála a teď je neuvidím tři roky.
„Budeš mi chybět. Doufám, že se přijedeš alespoň jednou podívat.“ Teď už jsem oči sklopila a koukala se na své „hrozně“ zajímavé špičky bot. Rychle pryč nebo se zblázním!
„Pokusím se, ale ty určitě přijedeš, ne?“ odhrnul mi vlasy, aby mi lépe viděl do obličeje.
„Budu se snažit, ale doufám, že ano.“ Zvedla jsem hlavu a uviděla, že se na mě smutně usmívá.
Stoupla jsem si na špičky, políbila ho a zašeptala: „Mám tě ráda a budeš mi chybět.“
„Já tebe taky a budeš mi taky chybět, o tom nepochybuj.“ Usmál se a objal mě.
Už se ho musím pustit, jinak tady zůstanu navždy, protože bychom k sobě srostli. Ale já nechci! Ale musím. Už se pouštím.
Naposledy jsem se mu z blízka podívala do očí a potom se otočila a šla za Kate, s kterou se naštěstí loučit nemusím.
„Ještě ti napíšu kvůli tomu odjezdu. Ahoj.“ Objala jsem ji taky, aby jí to nebylo líto, a šla si pro kufr, který stál u schodů.
Naposledy jsem se na ně podívala, smutně usmála, chytla kufr do ruku a přemístila jsem se domů.
