2. kapitola - Nemá cenu nic slibovat
„Proč se tváříš tak smutně?“ zeptala jsem se mamky, protože potom, co jsem jí řekla, že ta universita je opravdu v Americe, byla nějaká skleslá.
Chvíli nic neříkala a jen upíjela svou ranní kávu. Já jsem jen čekala, co z ní vypadne. Už to trvalo asi minutu a ona pořád nic. Pro jistotu jsem se jí zeptala ještě jednou.
Konečně se na mě podívala a zeptala se: „Proč až do Ameriky? To není tady v Anglii nějaká podobná škola?“
„Mami, vždyť to bude stejný jako když jsem byla v Bradavicích. Každé letní prázdniny pojedu domů, možná i na Vánoce se přijedu podívat.“
„Ale Bradavice jsou v Anglii a ne někde v Tramtárii.“
„Prosím tě, to ani nepoznáš, že budu až v Americe. Akorát dopisy ti přijdou o něco déle než z Bradavic.“
„Ale stejně je to daleko.“
Objala jsem jí a zašeptala: „To bude dobrý, o prázdninách budu jezdit domů a za tři roky tu budu napořád.“
„Ale co když tam budeš chtít zůstat?“
„Proč bych tam měla zůstávat? Vždyť tady mám tebe, tátu, brášku a kámoše.“
„Ale jestli nepřijedeš na prázdniny domů, tak si mě nepřej!“
„Samozřejmě, že přijedu.“ Zase jsem si sedla a napila se džusu.
„A hlásil se tam ještě někdo, koho znáš?“
„Kate. Doufám, že se tam dostane.“
„Kate? Alespoň tam někoho budeš mít. A kam chce Ginny?“
„Nevzpomínám si, jak se ta škola jmenuje, ale myslím si, že je to ta samá, na kterou šla teta Ginny.“
„Ona se chce dělat lékouzelnici u Munga?“
„No asi jo, když se tam hlásí.“
Ještě jsme se chvilku bavily o tom, kam kdo půjde. Abych se přiznala, tak vím už jen o Jamesovi, který chce jako jeho otec dělat bystrozora. Potom přišel táta a společně s mámou odešli. Já jsem se také zvedla a šla se podívat na Lukase.
Lukas byl stále ještě v postýlce, ale už nespal. V puse měl dudlík, který spokojeně cucal. Rozhlížel se po pokoji a asi čekal až pro něj někdo přijde a vytáhne ho z postýlky, aby si konečně mohl prohlédnout něco jiného než jen ložnici svých rodičů. Proto jsem ho zvedla a vyšla jsem s ním na chodbu. Potom jsme vyrazili ke mně do pokoje.
Položila jsem Lukase na mojí postel a natáhla si na ruku maňáska v podobě plyšové kočky. Sice je to dost stará hračka, ale je jeho nejoblíbenější, alespoň si to myslím. Táta už tolikrát chtěl, abychom ji vyhodili, ale já s mamkou jsme to vždy zamítly, protože s tou hračkou jsem si hrála už já a mám na ni skvělé vzpomínky, tedy spíše fotky, na kterých jsem většinou jen s tou kočkou.
Chvíli jsem si s ním hrála, ale asi po půl hodině mě to přestalo bavit, a tak jsme se šli podívat po domě. Třeba najdeme zase nějakou tajnou chodbu, ale bude lepší, když ne.
Prolezli jsme snad celej barák. Tedy kromě té tajné pracovny v knihovně, část knihovny s černou magií, kde jsem v životě nebyla a asi nikdy nebudu, a tátovu pracovnu, kterou si zamknul. Nechápu, proč to dělal. Lukas by tam po svých nedošel, možná by se tam nějak doplazil, ale než by tam dorazil, tak by byla máma doma. A já bych tam nic nedělala, protože vím, že by mě táta zabil a protože jsem tam už byla a všechno zajímavý jsem viděla, alespoň si to myslím. Doufám, že o tom táta neví, ale už je to asi dva roky, takže asi nic nehrozí, snad.
Když jsme zrovna vycházeli z kuchyně, kde jsem si vzala něco dobrého, přemístila se do haly mamka. Byla jsem ráda, protože jsem už nevěděla, co bych s Lukasem měla dělat.
„Ahoj mami, vezmeš si ho? Musím jít odepsat Kate a ještě poslat sovu do Sane.“ Nečekala jsem na odpověď, podala jí ho a okamžitě vyrazila nahoru do pokoje. Mamka asi trošku nestíhala, protože mi nic neřekla a šla někam pryč.
Odepsala jsem Kate, že samozřejmě přijedu a že se na ně hrozně těším. Nebyl to nějak extra dlouhý dopis, ale alespoň něco jsem sesmolila.
S dopisem do Sane jsem si dala záležet a musím uznat, že to byl jeden z nejlepších dopisů, co jsem kdy napsala. Taky jsem ho psala pěkně dlouho. Ale stejně jsem ho pro jistotu šla ukázat mámě, ta se v takových dopisech vyzná určitě lépe než já.
Máma mi dopis pochválila, stal se zázrak. Málokdy se stane, že by mi něco takového pochválila, ale o to je to ještě lepší.
Takže jsem si konečně sbalila věci k Johnsonovým. Když mi Kate napsala, že všichni souhlasili, tak jsem okamžitě vytáhla kufr a začala balit. Sice bych měla přijet, tedy přemístit se, až pozítří, ale poslala jsem Kate ještě sovu, jestli by o nemohlo být dřív, protože mě to doma už nebavilo. Sice je Lukas skvělý, ale kámoši jsou kámoši. Kate mi naštěstí odepsala, že můžu přijet už zítra, takže jsem byla šťastná jako blecha.
K Johnsonovým jsem se těšila i kvůli tomu, že se dozvím, jestli Kate vzali. Sice jsem se jí už ptala v dopise, ale ta mrcha mi neodpověděla, takže se bojím, že ji nevzali. Hlavně to ne, s kým bych ty tři roky bydlela?
Stála jsem v hale a čekala, až mi jeden z našich domácích skřítků donese kufr. Ještě jsem si vyslechla kázání. „Chovejte se slušně.“ nebo „Jestli něco vyvedete a já to zjistím, tak si mě nepřej.“ A tak dále. Už mě to nebaví poslouchat, slyším to vždycky, když jedu někam pryč nebo jsem někde bez rodičů.
Konečně přišel skřítek s kufrem a já to mohla přestat poslouchat. Rozloučila jsem se a přemístila k Johnsonovým domů.
Objevila jsem se v menší hale, zas tak malá nebyla, ale menší než ta naše určitě. Jakmile Kate s Brianem uslyšeli, že se někdo přemístil k nim domů, okamžitě přiběhli.
„Nazdar Anno. Naši před chvilkou odjeli, pojď nahoru. Ty s Ginny bude spát u mě a kluci u Briana. Sice byste mohli spát i v ložnici, ale naši to zamítli. Nejprve ani nechtěli, abyste přijeli, když nebudou doma, ale nakonec jsme je stejně přemluvili. Dobrý ne?“ vychrlila na mě Kate. Chvilku jsem vstřebávala informace.
„Ahoj,“ vypadlo ze mě.
„Čau,“ pozdravil mě Brian.
Kate mezi tím, než jsem vstřebala ty informace, co na mě vybalila, vyšla nahoru ke svému pokoji. Já jsem vzala kufr a šla pomalu za ní.
„Proč se s tím taháš? Od čeho jsi čarodějka?“ zeptal se mě Brian a koukal na mě jak na debila.
Až teď jsem si uvědomila, že můžu kouzlit mimo Bradavice, a proto jsem vytáhla hůlku a na kufr jsem použila levitační kouzlo.
Položila jsem kufr vedle jedné z postelí u Kate v pokoji a sedla si do křesla, které bylo v rohu pokoje. Kate seděla na své posteli a pozorovala mě.
„Jak dopadli OVCE?“ zeptala jsem se. Rozhodla jsem se, že na to, jestli se dostala do Sane, se zeptám až potom, co si budu jistá, že udělala všechna potřebná OVCE.
„Jen Věštění z čísel jsem neudělala. Ale to jsem naštěstí nepotřebovala. A co ty?“
„Všechny. A dostala jsi se do Sane?“ V duchu jsem se začala modlit, aby odpověděla ano. Prosím!
„Ne.“
„COŽE?!“ Panebože, proč mi to děláš? Co jsem komu udělala, že mi nedopřeješ být s mojí kamarádkou ještě tři roky na škole? Přece mě tam nenecháš samotnou mezi samými cizími lidmi! Nedělej mi to!
Z mého promlouvání v duchu k bohovi, mě vyrušila Kate, když vykřikla: „Kecám! Vzali mě!“
Když jsem tohle uslyšela a okamžitě jsem se zvedla a šla k ní.
„Kate, já tě zabiju!“
„Tebe nevzali nebo co?“ zeptala se opatrně.
„Vzali, ale to se dělá takhle mě strašit s tím, že tě nevzali?“
„Sorry, ale nějak jsem si to nemohla odpustit. Když jsi řekla, že jsi udělala všechny OVCE, tak mi bylo jasný, že tě vzali, protože by bylo dost divný, kdyby tebe nevzali a mě jo.“
Jak malé holky jsme začaly skákat a řvát na celý barák. Asi jsme dělaly pořádný hluk, protože do pokoje přišel Brian a zeptal se: „Co děláte?“
Okamžitě jsme se zastavily a přestaly řvát. Můžeme za to, že máme takovou radost?
„Co bychom asi dělaly?“ zeptala se Kate. Už jsem se lekla, že by byli na sebe trošku milí.
„Mně je jedno, co tady děláte, ale mohly byste s tím přestat, protože se bavím s Jamesem a skoro vůbec ho neslyším.“
„Ty teď mluvíš s Jamesem?“ zeptala jsem se okamžitě, protože jsem s ním ještě za celé prázdniny nemluvila, jen jsme si poslali asi dva dopisy, možná ani to ne.
„Už ne, protože by se měl za chvilku přemístit sem.“
„Já myslela, že sem přijedu jako jediná dneska.“
„Dneska přijedou už všichni, protože všichni jsou jako ty. Doma je to nebaví, a tak se s námi dohodli, že přijedou dneska.“ odpověděla mi Kate.
„My jsme samozřejmě souhlasili, protože nevím, nevím, jak by to dopadlo, kdybychom tady byli den sami.“ řekl Brian.
Už jsem viděla, že Kate mu chce něco říct a určitě by to nebylo nic hezkého. A proto jsem Briana slušně vyhodila nebo jsem se to pokusila. Brian naštěstí odešel, a tak se nepohádali. To by ještě chybělo, abych je tady usmiřovala než přijedou ostatní. Nechápu, jak se můžou takhle provokovat, i když vím, že se mají rádi. A asi to nikdy nepochopím, protože dost pochybuju, že bych se někdy hádala s Lukasem. Možná se budeme hádat, ale určitě ne tak často jako Kate s Brianem.
„Řekla už jsi Jamesovi, že jedeš na tři roky do Ameriky?“ zeptala se mě Kate před tím než jsme šly spát. Seděly jsme u ní v pokoji a kecaly. Nikomu se nechtělo jít spát, ale přesto jsme se přesunuli do pokojů. Dnešek byl opravdu dost divný. Jakoby všichni věděli, že takhle pohromadě asi moc dlouho nebudeme. Každý se rozuteče někam jinam. Já s Kate do Sane a ostatní budou všemožně po Anglii. Bude divné opouštět je, ale alespoň jednoho človíčka budu mít u sebe, Kate. Ani neví jakou mi udělala radost, že se tam dostala. Tím se to všechno o dost zjednodušilo.
„Neřekla, ale asi to ví nebo alespoň tuší.“ odpověděla jsem, ale nějak jsem nevnímala, co mi na to říká. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude až odjedeme. Bude to stejné jako v Bradavicích? Nebo to bude naprosto jiné? Budou tam stejní nebo alespoň dost podobní lidé? Budou mě tam znát jako dceru Malfoye nebo budu jen další obyčejná čarodějka, která má na to být něco víc než jen sekretářka na Ministerstvu kouzel? Takové a podobné otázky se mi honily hlavou. Ale bohužel ani na jednu jsem neznala odpověď. Možná jsem tušila nebo spíše doufala, aby to bylo tak, jak si myslím. Seděla jsem na posteli a vůbec nevnímala to, co říkají Kate s Ginny. Až když za mnou přišla Ginny a začala mi mávat rukou před obličejem, jsem se znovu vrátila do reality.
„Země volá Annu!“
Neměla jsem páru o čem si povídaly, a tak jsem jich na to zeptala.
„Říkala jsem ti, že nás neposlouchá.“ řekla Ginny a zase se vrátila k sobě na postel.
„Co jste říkaly?“ zeptala jsem se znovu.
„To už je jedno,“ Mávla nad tím rukou Kate a dala si přes sebe deku.
„Dobrou noc,“ popřála nám Ginny, zhasla světlo a lehla si.
„Dobrou,“ řekly jsme s Kate nastejno a lehly si také.
Už asi hodinu jsem ležela, ale usnout jsem nemohla. Sice jsem se snažila, ale pořád nic. Proto jsem vstala a šla do kuchyně pro něco k pití. Nevím, jestli byly holky ještě vzhůru, ale nevypadaly tak.
Potichu jsem otevřela dveře a vyšla na chodbu. Na chodbě bylo rozsvíceno, takže nebyl problém, najít schody.
Sešla jsem po nich a rovnou zamířila do kuchyně a potom hned k ledničce, vytáhla jsem flašku se sodovkou a sedla jsem si ke stolu. Ani nevím, proč jsem tam seděla po tmě. Už jsem ani nepřemýšlela a jen jsem tupě koukala před sebe. Občas jsem se napila, ale to byl všechno.
Až když se otevřely dveře a někdo vstoupil dovnitř, tak jsem začala zase vnímat. Ten, kdo vešel, mě zpozoroval a sedl si ke mně. Až v tu chvíli jsem zjistila, že je to Martin.
„Co tady děláš?“ zeptal se a vzal mi flašku se sodovkou, aby zjistil, co piju.
„Nemůžu spát a co ty?“
„Vyprávěl jsem kluků, co se stalo na oslavě tátových narozenin, a oni u toho usnuli. Mně se ale ještě nechtělo jít spát, a tak jsem si řekl, že si půjdu pro nějakej lektvar, ale až když jsem byl dole, jsem si uvědomil, že Johnsonovi jsou mudlové a něco jako uspávací lektvar nemají. Tak jsem se šel napít, když už jsem byl tady dole.“ řekl a napil se.
„Tak to muselo být zajímavý, když u toho usnuli.“ Ušklíbla jsem se.
„Náhodou to bylo dost zajímavý, nechápu, jak u toho mohli usnout.“ Vstal a začal otevírat a zavírat všechny dvířka u linky.
„Co hledáš?“
Neodpověděl a po chvilce vytáhl nějakou skleněnou láhev a hned potom ještě dvě skleničky.
„Stejně nemůžeme oba spát, tak můžeme alespoň pokecat ne?“ Nečekal až mu odpovím a rovnou začal nalívat.
„Co to je?“ zeptala jsem se, abychom třeba nevypili nějaký mycí prostředek nebo něco podobného. Ještě nechci umřít.
Chvilku se na to koukal, ale v té tmě nic neviděl. Stále nechápu, proč jsme tam byli po tmě.
„Tak to se nedozvíš, protože na to nevidím.“
„Tak rozsviť,“ poradila jsem mu.
Vytáhl hůlku a zašeptal: „Lumos!“ Z hůlky vyzařoval kužel světla, který mířil přímo na láhev.
„Je to vodka.“ oznámil mi a nalil nám pořádnou lampu. On mě chce snad zabít.
„To nemyslíš vážně. Tohle vypiju a budu pod stolem.“
„Prosím tě, to ti nic neudělá. Ale jestli chceš tak si do toho ještě něco dej.“
To bych chtěla vidět, jak by mi tohle nic neudělalo. Radši jsem si vytáhla větší skleničku a vyndala z lednice pomerančový džus.
„Tak na zdraví!“ Ťukli jsme si a napili se.
Už jsme tam seděli asi půl hodiny. Vodka pomalu ubývala a my jsme pomalu začínali být opilí. V životě by mě nenapadlo, že bych si někdy tak skvěle pokecala s Weasleym. Alkohol dělá divy.
Chvíli bylo ticho. Stále jsme tam seděli ve tmě, ale na sebe jsme viděli, protože oknem do kuchyně pronikalo měsíční světlo. Oba jsme tupě koukali na tekutinu ve své skleničce a nic neříkali. Nakousli jsme totiž téma škola a mně se zase hlavou honilo milióny otázek, na které nebyla jasná odpověď. Netušila jsem, o čem přemýšlel Martin, ale v tu dobu mi to bylo úplně jedno. Mohlo být okolo čtvrté ranní, ale spát se mi ještě stále nechtělo.
„Ty vážně jedeš s Kate do Ameriky?“ zeptal se úplně z ničeho nic. Chvilku jsem přemýšlela, co mu odpovím. Ale něž jsem něco vymyslela, uvědomila jsem si, že se nezeptal kvůli mně, ale kvůli Kate.
Asi jsme obě byly mimo, když jsme si vypisovaly přihlášku do Sane. Nechápu, jak jsem si nemohla uvědomovat to, že tady nechám na tři roky své nejlepší kamarády, kteří možná za ty roky už ani kamarády nebudou. Bylo zvláštní si toto vše uvědomovat až teď.
Asi jsme chtěly poznat něco nového nebo jen vypadnout pryč a nechat všechny staré problémy tady v Anglii. Ale co mám za problémy? To, že jsem špatně odpověděla na nějakou otázku v nějakém testu? Opravdu strašné.
Vím, že bych se asi moc často s všemi nestýkala, ale jen pocit, že se můžu sebrat a přemístit se třeba za Ginny, by byl lepší než to, že jí asi tři roky neuvidím.
„Ona ti to neřekla?“ odpověděla jsem mu otázkou. Hlavně, že ty jsi to Jamesovi řekla! ozvalo se mé druhé já.
„Řekla mi to asi před půl rokem, když jste posílaly tu přihlášku. Ale do teď jsem si to nějak ani neuvědomoval a říkal si, že za půl roku se může stát cokoli a že třeba ji ani nevezmou.“
Měl pravdu, za půl roku se toho může stát dost, ale i během pěti minut se může úplně změnit život. A mně se změnil. Co dokáže jeden dopis? Naprosto všechno dokáže změnit.
„Ví o tom James?“ zeptala jsem se na věc, kterou jsem chtěla vědět snad nejvíce.
„Ty jsi mu to ještě neřekla?“ zeptal se překvapeně.
Normálně bych si pomyslela a možná i řekla, že je to pako největší, ale v tu chvíli byl moje jediná opora. Ten alkohol způsoboval, že jsem si vše začala uvědomovat a to až moc. Začala jsem si vše vyčítat a cítila se pod psa. Martin mi to usnadňoval tím, že tak vypadal taky. Alespoň v tom nejsem sama. Pomyslela jsem si a bylo mi o trošku líp.
„Ne,“ Byla moje velice krátká odpověď asi po pěti minutách. Asi čekal něco víc, ale já jsem mu na to neměla co říct.
Tím „ne“ skončila naše konverzace. V kuchyni jsme ale stále zůstali. Pomalu jsme popíjeli, ale už jsme nepromluvili. Každý byl ve svém světě plném otázek a jen málokdy nějakých odpovědí.
Začali se mi zavírat oči. Tělo bylo naprosto unavené, ale mozek chtěl být stále vzhůru. Nakonec ale zvítězilo tělo a já se propadla do říše snů.
Někdo strašně s něčím třískal. Ať toho nechá, já chci ještě spát! Ale ten, co dělal ten rámus neslyšel mé myšlenky a pořád bouchal talíři nebo čím.
Bylo mi jasné, že to jen tak neskončí, a tak jsem pomalu otevřela oči. Ale okamžitě jsem je zase zavřela, protože jsem pod tím světlem málem oslepla. On mi snad někdo hůlkou svítí přímo do ksichtu!
Po chvilce jsem si už zvykla na světlo v pokoji, a tak jsem zvedla hlavu. Vytřeštila jsem oči, protože jsem uviděla stůl. Protřela jsem si je, ale stůl tam byl stále. Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že jsem v kuchyni. Až po tomto zjištění, jsem si vzpomněla na včerejšek, tedy spíše na dnešek.
Aha, tak proto jsem slyšela třískání talířů a zavírání a otevírání dvířek od kuchyňské linky!
Spatřila jsem Kate, jak něco mačká na nějaké krabici. Panebože, co je to zase za přístroj?! Nechápu, proč ty věci stále používá, když umí čarovat. Ale je to její věc, alespoň
zjistím něco víc o mudlech.
„Proč děláš takový rachot?“ zeptala jsem se ospale.
„Dobrý poledne. Co jste proboha s Martinem dělali?“ zeptala se a naposledy zmáčkla nějaký čudlík.
Podívala jsem se na stůl, ale láhev od vodky a skleničky byly pryč. Jen co tam z dnešního rána zbylo, byl Martin a já.
„Nějak se mi nechtělo spát a měla jsem žízeň, a tak jsem vyrazila sem. Chvilku jsem tady byla a potom přišel Martin. Někde našel flašku vodky, a tak jsme si přiťukli.“
„To jste si přiťukli půllitrem?“
„Proč?“ Vůbec jsem nepochopila, co tím myslela.
„Protože zmizela celá flaška.“ Stále jsem ji moc nechápala. Co ode mě čeká po ránu?
„Nechápu,“
PÍP!
Nadskočila jsem asi půl metru do vzduchu, jak jsem se lekla. To pípnutí probudilo i Martina, který začal nadávat, co je to za debilní budík, tak brzo.
„Co to bylo?“ zeptala jsem se, když jsem se uklidnila.
„Mikrovlnka,“
„Jaká vlnka?“
„Mikrovlnná trouba. V tom si mudlové ohřívají jídlo popřípadě pití.“
„Proč nepoužíváš kouzla? Za prvé je to rychlejší a za druhé to vůbec nevydává zvuky.“
„Nějak si na to nemůžu zvyknout. Doma jsem vždycky používala mudlovský věci, takže, když jsem doma, prakticky na kouzla úplně zapomínám.“
„Neboj až budeme spolu bydlet, tak začneš používat kouzla, protože na tohle si zase nikdy nezvyknu já.“ A sakra zase jsem nakousla téma, na které jsem skoro zapomněla.
Martin se už probral a poslouchal nás. Asi radši co nejrychleji vypadnu a nechám je tu o samotě.
„Jdu se převléct, mějte se.“ řekla jsem a vypadla odtamtud.
„Anno, potřebuju s tebou mluvit.“ Chytil mě James za ruku a táhl mě někam pryč.
„Já s tebou taky.“ řekla jsem mu, když jsme došli až někam ven.
„Tak začni,“
„Ne, ty začni,“
„Dobře. Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Když mi přišlo, že mě berou na školu, uvědomil jsem si, že se asi moc často setkávat nebudeme, přeci jenom tři roky jsou tři roky. A když jsem se dozvěděl, že tebe i Kate vzali do té Ameriky, bylo mi jasné, že v tom případě se nebudeme setkávat vůbec. Možná tak o prázdninách a možná ani to ne.“ Na chvilku se odmlčel, jakoby chtěl najít ty správná slova, „Myslím si, že nemá cenu ti slibovat, že na tebe počkám a nic podobného nechci ani od tebe.“
