1. kapitola - Soví pošta
Seděla jsem u okna a koukala ven. Bylo ráno a venku bylo zataženo jako celých těch čtrnáct dní, co jsem doma. Asi zase bude pršet.
Probudila jsem se nějak brzo a nemohla znovu usnout. Všichni ještě spali, dokonce i Lukas, který stává vždy jako první a probudí celý barák.
Venku se nic nedělo, ale já byla tak líná, že jsem tam jen doplazila a už nechtěla nic dělat. Nepřítomně jsem koukala z okna a přemýšlela o tom, co bude dál.
Doma se jako vždy skoro nic nedělo. Táta byl pořád pryč a když už si konečně našel trochu času, tak ho trávil s Lukasem a s mamkou, samozřejmě, když jsem byla s mamkou nebo s Lukasem, tak i se mnou, ale to se moc často nestávalo.
No já jsem s Lukasem taky trávila dost času. To samozřejmě vyhovovalo mamce, protože si odpočinula a mohla se věnovat své oblíbené činnosti: čtení. Pořád seděla v nějakém tom křesle a v rukou měla skoro vždy knihu.
Když bylo alespoň trochu hezky, to znamenalo v dobu, kdy nepršelo nebo nebylo nějak moc mokro, tak jsme s Lukasem šli ven. Vozila jsem ho v kočárku po zahradě. Vím, hrozně zábavné, ale lepší než sedět doma na zadku
Když pršelo, tak jsme byli doma a hráli si spolu. Měl už skoro tolik hraček, že se to nemůže vejít do jednoho pokoje. A prý, že ho nebudou rozmazlovat. Ale zase musím uznat, že to nejde ho nerozmazlovat, on je tak roztomilý, že jen málokdo odolá mu něco nedát. A taky proto toho má tolik. Každý, kdo přijde, tak mu něco donese. Buď je to oblečení nebo další hračky. Ale stejně má jen pár oblíbených a na ostatní kašle.
Táta mu dokonce koupil už i koště. Chápete to? Já tedy ne. Vždyť ještě ani neumí chodit. Chtěla bych ho vidět hned lítat na koštěti. To by asi moc dlouho chudinka nežil. Ani se nedivím, že máma tolik vyváděla. Mám podezření, že ho koupil jen kvůli tomu, aby byl Lukas lepší ve famfrpálu než James. Asi ta rivalita mezi tátou a Harry Potterem nikdy neskončí.
Ani jsem si nevšimla, že se otevřely dveře a někdo vešel do mého pokoje. Najednou jsem ucítila na rameni něčí ruku.
Můžu se přiznat, že mě málem kleplo. Kdybych měla u sebe hůlku, tak ten člověk asi teď leží omráčeném na zemi. Tedy pokud bych to stihla.
Otočila jsem se a spatřila moji milovanou maminku, v tu chvíli bych ji ale nejradši zabila.
Usmála se na mě. Asi se chtěla omluvit za to, že jsem se tak lekla. Vypadala ospale, ale to poslední dobou vypadá pořád. Vlasy měla stáhnuté gumičkou, ale stejně to vypadalo, že jí lítají okolo hlavy, ještěže jsem zdědila vlasy po tátovi. Nechtěla bych trávit tři hodiny u zrcadla a rozčesávat je. Ale bez těch vlasů by to nebyla moje máma.
„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se.
„Jen abys pohlídala Lukase, musím s tátou na ministerstvo a nechci ho brát s sebou.“
„Ještě spí?“
„Už ne. Ještě klidně buď tady, my jdeme až za hodinu.“ Dala mi pusu na čelo a zase odešla.
Už jsem byla celkem probuzená, a tak jsem si šla pro župan a vyšla z pokoje. Na chodbě bylo ticho, které tu poslední dobou bývá málokdy. Prošla jsem okolo ložnice a vydala se ke schodům. Sešla jsem dolu a vyrazila přímo k jídelně.
Tam už seděl táta. Četl si Denního věštce a u toho pomalu popíjel kávu. To se moc často nevidí. Většinou do sebe kafe kopne a už je pryč nebo si ho vypije až někde jinde.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem a sedla si vedle něj.
„Dobré ráno,“ pozdravil mě také, ale oči od novin ani nezvednul.
Okamžitě přišla naše domácí skřítka, podala mi talířek a velký hrnek s horkým čajem. Uklonila se a zase rychle zapadla do kuchyně.
Napila jsem se čaje a spálila si jazyk.
„Auuuu!“ otevřela jsem pusu, vyplázla opařený jazyk a začala si mávat rukou dovnitř studený vzduch.
„Co děláš?“ zeptal se mě táta a konečně odložil noviny na stůl. Tady se mi musí něco stát, aby se mě někdo začal všímat.
Věděla jsem, že kdybych mu odpověděla tak by mi asi moc nerozuměl, a tak jsem ukázala na svůj opařený jazyk a potom na hrnek s horkým čajem. Snad to pochopil.
„Ty jsi si spálila jazyk?“ Šlo na něm vidět, že stěží zadržuje smích.
Ha, ha, ha moc vtipný. Můžu já za to, že ten čaj byl horký? Ne, můžou za to naši domácí skřítci. Proč chvilku nepočkají, až ten čaj bude k pití?
Jen jsem přikývla a stále jsem si rukou mávala před pusou. Ještě že bylo otevřené okno, jinak bych toho studeného vzduchu moc neměla.
Podívala jsem se ven, kde už zase začalo pršet. To bude zase den. Chvilku jsem se ještě dívala ven a jak debil jsem měla vypláznutý jazyk.
Do jídelny přišla znovu naše domácí skřítka Clia a chtěla zavřít okno, aby nepršelo dovnitř. Když už ho málem zavřela, tak přiletěla nějaká sova, prorazila okno a narazila do stolu, kde se ještě kutálela. Shodila můj hrnek s horkým čajem, který se teď rozlil po celém stole. Naštěstí jsme s tátou stihli uskočit, takže nás ten čaj neopařil. Alespoň něco pozitivního na tomhle ránu.
Přišla jsem blíž ke stolu a podívala jsem se na chudáka sovu, která nevypadala zrovna nejlépe. Pomalu jsem jí odvázala dopis z nožky a přikázala skřítce, aby se o ni postarala. Clia ji vzala do náruče a odběhla někam pryč. Do jídelny přišli ostatní skřítci začali uklízet to, co napáchala chudinka sova.
Když už bylo v kuchyni zase uklizeno, tak jsem si sedla zpátky ke stolu. Horký čaj jsem nechala čajem, snídani snídaní a vrhla jsem se na dopis. Podle nadepsání dopisu jsem zjistila, že je od Kate.
Ahoj Anno,
Jak se máš? Co bráška? Nudíš se jako já? Vůbec mě to doma nebaví. Už se těším až se zase uvidíme.
A jak jsem neměla co dělat, tak jsme s bratříčkem vymýšleli, kam bychom jeli během prázdnin. Pořád jsme nějak nevěděli. Tedy spíš nás napadaly samý blbosti.
A potom za námi přišli naši, že příští týden jedou na dovolenou a že my budeme doma sami. Prý jsme už velcí na to, abychom ten barák zbořili, takže se nebojí.
No a pak nás napadlo, že byste mohli jet všichni k nám. Bude sranda, protože většina z vás nemá o mudlovským světě ani páru.
Jo, tak to má holka pravdu. Ještě si pamatuju, jak mi Juliet vysvětlovala, co je to televize. Připadala jsem si jako debil.
Už jsem byla jednou u Kate a můžu se přiznat, že to byla hrůza. Všude samé čudlíky, drátky a další věci, co vymysleli mudlové. Ale třeba bude sranda.
Ještě musím napsat Ginny. Doufám, že obě budete souhlasit. Už se těším až se budete tvářit jako minule.
Měj se a odepiš jestli souhlasíš s tím, že byste jeli na kus prázdnin k nám.
Ahoj Kate a Brian
P.S.: Když tak nech Brianovu sovu chvilku u vás, protože bude asi dost vyčerpaná. Chudák letěla před tím ještě k Jamesovi a Brian ji nenechal ani chvilku odpočinout. Měj se.
No a teď ještě k tomu rozbila okno a asi se ještě opařila čajem. Asi tady bude muset být asi trošku déle než si myslí Kate.
Ani jsem si nevšimla, že táta už odešel. I ty noviny si vzal. Přestala jsem se starat o to, kde je a začala se konečně věnovat snídani. Čaje jsem se pro jistotu nenapila a nechala jsem si přinést skleničku s džusem.
Zrovna jsem si mazala svoji druhou topinku, když něco zaťukalo na okno. Za oknem byla další sova. Ještě jsem ji nikdy neviděla, takže jsem usoudila, že je to asi něco pro tátu nebo pro mámu. Otevřela jsem okno a sovu pustila dovnitř.
Přelétla skoro celou jídelnu a potom si sedla na opěradlo židle, na které před chvílí ještě seděl táta.
Přišla jsem k ní a pohladila.
„Neseš něco pro tátu, viď?“ zeptala jsem se jen tak a stále ji hladila.
Málokdy se stává, že by mi ta sova pro tátu nebo pro mámu dala dopis, takže jsem ani nezkoušela ji ho odvázat z nožky.
Podívala jsem se na ten dopis. Sice nešel moc vidět, ale poznala jsem na něm Bradavický znak. Panebože, to jsou určitě výsledky zkoušek!
Pomalu jsem odvázala dopis sově z nohy a úplně jsem zapomněla na to, že by ten dopis nemusel být pro mě. Ale asi byl, protože sova mi ho dovolila sundat.
Chvilku jsem se koukala na obálku, na které byl jen Bradavický znak a moje jméno, takže byl určitě pro mě.
Dveře do jídelny se otevřeli, ale vůbec jsem ne to nezaregistrovala. Pořád jsem se rozhodovala jestli to mám otevřít a zjistit jestli mám všechny potřebná OVCE nebo jestli to mám roztrhat a čekat až mi přijde dopis ze školy, kam jsem se hlásila.
„Co to máš?“ Už dnes po druhé mě málem kleplo.
Otočila jsem se a zase jsem uviděla mamku. Ta dokáže ale člověka vystrašit.
Podívala jsem se znovu na dopis a zpátky na mamku.
„Myslíš ten dopis?“
„Ano.“ odpověděla a sedla si ke stolu. Okamžitě k ní přiběhl domácí skřítek a podal jí kávu.
„To je z Bradavic,“ Sedla jsem si vedle ní a napila se džusu.
„Výsledky zkoušek?“ zeptala se a koukala po stole, aby zjistila, co nám dneska skřítci připravili.
„Asi,“ odpověděla jsem a položila dopis na stůl.
„Ty to neotevřeš?“
„Co když jsem to neudělala?“ zeptala jsem se jí, ale z dopisu jsem oči nezpustila.
„Tak půjde život dál i bez všech zkoušek.“
„Mám to otevřít?“
„Jednou to otevřít musíš.“
„Ale já se ptám, jestli to mám otevřít teď.“
„Tak to je jen na tobě.“ Zakousla se čerstvé koblihy.
„Otevřela bys to?“
„Asi ano. Když jsem já dostala výsledky, tak jsem taky chvilku váhala, ale za pět minut jsem tu obálku stejně otevřela.“
„Takže to mám otevřít jako ty za pět minut?“
„Anno, otevři si to kdy chceš.“ Usrkla si horké kávy, aby si nespálila jazyk jako já.
Zase jsem se podívala na stůl, kde byl dopis z Bradavic.
‚Co když jsem to neudělala? Co budu dělat?‘ Zeptala jsem se sama sebe.
‚Co bys dělala? Najdeš si nějakou práci, sice by asi nebyla nejlepší, ale nic jiného by se nedalo dělat. Ale nechápu čeho se bojíš. Vždyť mamka udělala OVCE úplně všechny a táta měl všechny které potřeboval, takže se nemáš asi čeho bát. Učila jsi se? Učila. Takže to okamžitě otevři!‘
‚Sice jsem se učila, ale stát se mohlo všechno.‘
‚To mohlo, ale jestli to neotevřeš, tak to nezjistíš.‘
‚Taky fakt.‘
Vzala jsem dopis do ruky a pomalu začala lámat pečeť. Otevřela jsem obálku a vytáhla pergamen. Rozložila jsem ho a začala číst.
Měla jsem to přečtené během půl minuty. Nemohla jsem uvěřit svým očím.
Máma mě s pobavením sledovala a po chvilce se zeptala: „Tak co?“
Odrhla jsem oči od dopisu a podívala jsem se na ni.
„VŠECHNY!“ vykřikla jsem a objala jsem ji.
„Nechápu proč jsi se bála, že jsi to neudělala. Přeci si musela tušit jak dopadneš, ne?“
„Ty jsi se určitě taky bála, když jsi dostala dopis s výsledky.“ Znovu jsem se dívala na ten pergamen. Všechny! To je naprosto úžasné.
Zase se ozvalo nějaké ťukání. Automaticky jsem se otočila k oknu a uviděla další sovu. Vstala jsem a zase šla otevřít okno. Asi bych ho měla nechat otevřené.
Sova vlétla dovnitř, upustila dopis přede mě a zase otevřeným oknem odletěla pryč. Sehnula jsem se a dopis sebrala. Černým inkoustem bylo na obálce moje jméno.
Vytáhla jsem první pergamen a začala číst:
UNIVERSITA ČAR A KOUZEL V SANE
Ředitelka: Amanda Findleyová
Vážená slečno Malfoyová,
S potěšením Vám oznamujeme, že splňujete všechny požadavky pro přijetí na naši universitu, a proto počítáme se studijním místem pro vás.
V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih, vybavení a také adresu, kde vše nakoupíte.
V další příloze máte informace ohledně ubytování.
Očekáváme Vaši sovu nejpozději 15. srpna.
Se srdečním pozdravem
Gregory Rockwell
Gregory Rockwell
Zástupce ředitelky
„Od koho to je?“ zeptala se mě mamka.
„Z University v Sane.“
„To je ta škola v Americe?“
„Jo, přesně ta.“ odpověděla jsem a vytáhla jsem další pergameny, co byly v obálce.
Pár slov na začátek 2. kapitola
