21. kapitola - Večeře
Uběhlo pár dní, ale Justina jsem ani jednou neviděla. Stále byl u své sestřenice a mně se zdálo, že už tam snad i zůstane. Nevím, co to mělo znamenat, že najednou zmizel a mně neřekl ani slovo. Jako bych za to ani nestála. Bylo mi to líto, protože jsem ho měla ráda, i když ne už tolik jako dřív. Asi měl pravdu, možná jsem měla Jamese radši než jeho.
Byla jsem stále doma. Nikam se mi nechtělo. Několikrát mi psala Ginny, ale já jsem vždy odmítla její výzvu, abych někam s ní šla. Musela jsem si všechno nechat uležet a přemýšlet, co bude dál.
Ale nejhorší ze všeho bylo, když za mnou přišla mamka a s úsměvem na tváři mi řekla, že je domluvená s Potterovými na večeři u nich a jestli bych si mohla zrušit všechno, co mám domluvené. Prý slíbila Juliet, že přijdu taky. Byla bych ráda někam šla, ale od oslavy mých narozenin jsem Jamese neviděla a nevím, co bych mu ani měla říct.
„Nic nemám domluvené,“
„Tak to je dobře. Juliet se na tebe asi opravdu těší, prý tě od tvého příjezdu neviděla. A James určitě taky.“ Usmála se a odešla.
Tím bych si nebyla až tak moc jistá. Pomyslela jsem si, když se za ní zavřely dveře.
Dneska by asi bylo všechno fajn, kdyby mi nepřišel vzkaz od Justina. Chtěl se se mnou dneska sejít, aby mi pravděpodobně řekl, že odjíždí. Měla jsem přijít do zmrzlinářství Floreana Fortescuea ve tři hodiny. Rychle jsem mu odepsala, že přijdu, ale bohužel tam budu moct být necelé dvě hodiny.
Asi pět minut před třetí, jsem šla za mamkou, abych jí řekla, že jdu pryč a že se před pátou zase vrátím.
„Kam jdeš?“ zeptala se mě.
„Potřebuju nutně mluvit s Justinem.“
„Ach tak. Ale prosím tě, přijď opravdu před pátou. Slíbila jsem Cho, že přijdeme v pět.“ Dala mi pusu na tvář a já se přemístila do Děravého Kotle.
Byly tři hodiny a možná dvě tři minuty, když jsem si sedla na terasu před zmrzlinářství. Justin tu ještě nebyl, a tak, když ke mně přišel pan Florean, jsem si objednala kávu. Když se mi objevila na stole, přišel Justin.
„Ahoj, promiň, že jsem přišel pozdě, hledal jsem u Nicoly pár věcí, které bych si rád vzal sebou.“
„Ahoj,“
„Dáte si něco, pane?“ zeptal se pan Florean Justina, který si akorát sedl.
„Ano, děkuji. To samé co tady slečna.“ Ukázal na mou kávu.
„O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptala jsem se.
„Myslím si, že víš, o čem chci s tebou mluvit. Už jsem to před pár dny nakousl.“
„Takže odjíždíš?“
„Záleží taky na tobě.“
„Myslela jsem, že už jsi se rozhodl. Podle toho, co jsi mi říkal před pár dny, když jsem přišla z té hloupé oslavy. Nechala jsem si to uležet v hlavě. Justine, mám tě ráda, ale asi ne tak, jak bys chtěl.“
„Abych se přiznal, myslel jsem si to. I když jsem myslel, že mi budeš chvíli namlouvat, že mě miluješ.“ řekl a dal velký důraz na poslední slovo.
„Ale já jsem tě milovala. Ale všechno se změnilo, když jsme přijeli sem. Ty jsi většinou byl s Nicolou, kterou jsem dřív skoro nenáviděla, a já jsem potom trávila čas se svými přáteli.“
„Ale Nicola je moje sestřenice.“ namítl.
„Já vím, ale já jsem, tedy asi už byla, tvoje holka.“
„A ty jsi nebyla často s Jamesem?“ zvýšil mírně hlas.
„Já jsem s ním byla jedině v případě, že nás šlo víc. Nikdy jsem s ním nešla nikam sama. Neměl si důvod k tomu, abys žárlil!“ taky už jsem zvýšila hlas.
„Ne?“ ztišil hlas skoro na minimum, „A co bylo na té oslavě?“
„Nic, jen jsme slavili.“ řekla jsem bohužel nervózně.
„Anno, prosím tě, alespoň mi nelži. Já jsem tam byl, byl jsem tam s Nicolou, protože jsem neměl co dělat.“
„Tys tam byl?“
„Jo, byl. Viděl jsem tě, jak jsi potom utíkala pryč a jak James rychle odešel. Všechno jsem viděl.“ řekl smutně.
„Takže odjíždíš?“ zeptala jsem se chabě.
„Nechtěl jsem, ale jak vidím, bude to to nejlepší.“
„Kdy?“
„Pozítří. Musím si ještě sbalit. Pár věcí mám u tety a něco ještě u vás. Jestli ti to nebude vadit, zítra se proto stavím.“
„Ne, nebude. Alespoň se s tebou budu moct rozloučit.“
Doma jsem se objevila dřív než jsem čekala. Na to, že jsem měla někam jít, jsem měla náladu pod psa. Nejradši bych zůstala doma, ale když už jsem slíbila, že přijdu, teda mamka to slíbila, tak bych měla přijít. Juliet bude jistě ráda...
A tak když se hodinová ručička přesunula na pětku, jsme se všichni přemístili kousek od domu Potterových. Táta zaklepal a když se za dveřmi objevil pan Potter, hned jsme šli dovnitř.
„Juliet! Jamesi! Malfoyovi jsou tady! Pojďte sem!“ zavolal pan Potter přes celý dům.
Jako první seběhla po schodech Juliet s úsměvem na tváři. Se všemi se pozdravila a snažila se mě vytáhnout k sobě do pokoje.
„Juliet, počkej chvilku.“ řekla jsem šeptem, protože jsem čekala až přijde James.
Nemusela jsem čekat moc dlouho. Jak jsem odvrátila pohled od Juliet, hned šel James.
„Mohli byste mě na chvíli ještě omluvit, musím ještě něco dodělat do práce.“
„Ale jistě, Jamesi.“ usmála se mamka.
„Ale před šestou přijď za námi, bude večeře.“ řekla paní Potterová, ale James už běžel nahoru.
„Mami, my půjdeme s Annou nahoru, jo?“ zeptala se Juliet a bez čekání na odpověď šla hned za Jamesem.
Jen jsem se usmála, i když ne moc upřímně, a šla hned za ní. Neměla jsem vůbec náladu na to, aby mi tady Juliet vyprávěla, co zažívá v Bradavicích. Já jsem tam taky chodila, vím jaké to tam je. Když jsme dorazily do jejího pokoje, který se od doby, co jsem tu byla naposledy vůbec nezměnil, obě jsme se posadily. Juliet do křesla a já na postel, protože nikde jinde už nebylo místo, protože hračky, které byly na křesle a se kterýma si už pravděpodobně nehrála, dala na židli u psacího stolu.
Mlčela jsem, protože jsem vlastně nechtěla nic slyšet. Ale po chvíli vypadalo, že Juliet asi nepotřebuje žádné otázky a hned začala povídat sama.
„Víš, jak si tady byla posledně, skoro nic jsem ti nemohla říct. Ale teď na to mám skoro hodinu a určitě alespoň další hodinu po večeři. Není to skvělé?“
Představa, že bych měla být tak dlouho s Juliet sama a poslouchat, co je a co není skvělé, byla příšerná. Proč já?
„Už jsem ti říkala, že hraju famfrpál? A že jsem chytač Nebelvírského týmu?“ zeptala se strašně nadšeně.
„Ne, neříkala. To je skvělé!“ řekla jsem ne moc nadšeně.
Juliet si mě tak divně prohlížela. Trvalo to moc dlouho, a tak jsem se zeptala: „Co se děje? Proč si mě tak prohlížíš?“
„Co ti je?“
„Mně? Nic.“ zalhala jsem.
„Nejsi moc dobrá lhářka. Co ti je?“ zeptala se ještě jednou, ale hlasitěji.
„Mám problémy, do kterých ti nic není.“ řekla jsem pravděpodobně nepříjemně.
„Zkusím hádat. To bude něco s Justinem, nebo jak se jmenuje. Mám pravdu, že jo?“
„Ne,“ vyhrkla jsem rychle.
„Tak jo, mám pravdu. On se s tebou rozešel?“
„Ne. Jen odjíždí pryč.“
„Kam?“
„Zpátky,“
„Takže jste se rozešli. A proč se vrací zpátky? Kvůli bráchovi? Nebo si našel nějakou jinou? Ne, to je vlastně blbost, to by neodjížděl. Tak co?“
To není možný! Ona snad ví, co dělám. Ona mě snad špehuje! Jinak si to nedokážu vysvětlit. Proč není normální?
„To je jedno, neřeš to.“
„Ale když to s tebou nevyřeším, tak s tebou nebude žádná řeč.“ namítla.
„Ale bude. Jen to nechci řešit, protože jsem se to skoro dozvěděla dneska, stačí?“
„Dneska? Jak?“
„Panebože Juliet! Dneska jsem mluvila s Justinem! A už to neřeš!“ zařvala jsem na ní.
„Dobře už to neřeším. Mě to zajímalo jen kvůli bráchovi.“
„Cože? Jak kvůli bráchovi?“
„No, omylem,“ dala velký důraz na to slovo, „jsem četla dopis, který dostal od Martina.“ řekla a šibalsky se usmála.
Měla jsem strašné nutkání zeptat se, co v tom dopise bylo, ale místo to jsem řekla jen: „Cože?“
„No říkala jsem, že jsem četla dopis od Martina.“
„To já vím, ale proč?“
„No, ležel tak hezky u bráchy na stole a vypadal celkem dlouze. Přišlo mi to divný, protože ty dva si nikdy nepsali nějak moc dlouhý dopisy, a tak jsem si ho přečetla.“
Sakra a co jsi se dozvěděla???
„A kdy jsi ho četla?“
„Předevčírem,“
„Aha.“ Takže po mé oslavě.
„A chceš říct, co tam bylo? Bylo to celkem zajímavý.“
Mlčela jsem a snažila se neříct ano. Chtěla jsem vědět, co tam bylo, ale nechtěla jsem číst Jamesovi dopisy.
„No, vidím, že chceš. Tak-“ nestihla doříct, protože jsem ji přerušila.
„Juliet, neříkej mi to. Já nechci vědět, co si ti dva píšou.“
„Ale chceš, protože je to o tobě.“
„A proč by si měli psát o mně?“
„A o Justinovi.“ dodala.
Chvíli jsem mlčela a snažila jsem se nevykřiknout, aby mi okamžitě řekla, co tam bylo. Proč je taková, jaká je? Proč mě nenechá být? Vždyť jí to nemusí vůbec zajímat!
„A o té tvé oslavě.“ pokračovala.
Takže ona všechno ví? Takže on všechno ví i Martin? Hm, tak to je úžasné! Když to ví Martin, tak to ví Brian a když to ví Brian tak to ví i Ginny. Rovnou by se to mohli dozvědět naši.
„A taky o tom, co jste tam dělali.“
Panebože! Proč je Weasley tak hloupej a píše všechno do dopisu? To si to nemůžou říct osobně?
„No, ale ty víš, co se tam dělo.“
„To samozřejmě vím. Když jsem tam byla a byla jsem hlavní aktér toho všeho, tak je to snad jasné, ne?“
„No je, ale myslím si, že by tě zajímalo, co na to říkal.“
„Nech už toho!“ zakřičela jsem. Myslela jsem si, že už jí zabiju. Jak může existovat někdo jako ona?
„Bylo to zajímavé.“ dodala potichu.
Kdybych byla v klidu, asi bych se zachovala jinak, ale takhle to prostě už nešlo. Juliet byla tak nesnesitelná, že jsem musela rychle jít pryč. Vstala jsem, v obličeji jsem musela být rudá vzteky, hodila jsem na ní rozzuřený obličej, mezi dveřmi jsem prohlásila, aby mě nechala už na pokoji, a práskla jsem dveřmi tak prudce, že málem vyletěli z pantů. Sedla jsem si hned vedle a opřela se o zeď. Zhluboka jsem dýchala a přemáhala se, abych jí tam nešla zabít.
Seděla jsem tam asi minutu. U Juliet v pokoji nebylo nic slyšet, asi byla v šoku z té scény, kterou jsem předvedla. A aby toho nebylo málo na těch pět minut, otevřely se vedle mě dveře a z nich vykoukla Jamesova hlava.
Chvilku se na mě díval a já na něj. Slyšel to? Přece jenom mají pokoje blízko u sebe a já mluvila celkem nahlas.
„Stalo se něco?“
Zakroutila jsem hlavou.
„Slyšel jsem nějaký křik a potom prásknutí dveří. To jsi byla ty?“
„Jo, byla. Nějak mi asi ruply nervy.“
„Nechceš jít ke mně. Jak předpokládám, tak k Juliet se asi nechceš vrátit.“
„Ale nepotřebuješ něco udělat něco do práce?“
„Sice, to ještě nemám hotové, ale nebude mi vadit, když mi budeš dělat společnost.“ Podal mi ruku, abych mohla vstát.
Sedla jsem si na postel, protože na křesle bylo naházené skoro všechno, co se dalo. James si sedl k psacímu stolu a vzal do ruky brk. Chvíli ho tak držel v ruce a asi přemýšlel, co má dál napsat. Potom se na mě rychle otočil a řekl rychle: „Promiň-že-jsem-tak-rychle-odešel-ale-musel-jsem.“
„Cože?“
„Omlouvám se ti za to, že jsem tak rychle odešel z tvé oslavy, ale musel jsem.“ řekl už o něco pomaleji.
„To je dobrý, taky jsem odešla brzy. Nemusíš se omlouvat. Já bych se měla omluvit za to, že jsem utekla.“ odpověděla jsem a zadívala jsem se z okna. Venku bylo zataženo a foukal tam vítr.
Cítila jsem, jak se na mě dívá, což mi nebylo zrovna dvakrát příjemné.
„Co Justin?“
„Justin? Proč Justin?“ zeptala jsem se šokovaně.
„No, viděl jsem ho totiž na té oslavě.“
„Aha. No, rozešli jsme se. Asi pozítří se vrací domů.“
„To jen kvůli tomu, že viděl, jak jsme se líbali?“ zeptal se s vytřeštěnýma očima.
„Ne, jen kvůli tomu. Bylo toho víc.“
Viděla jsem, jak se chtěl zeptat, proč, ale neodvážil se.
„Rozešli jsem se kvůli tomu, že si myslí, že už ho nemám ráda, že jsem se mu skoro vůbec nevěnovala, když jsme sem přijeli a proto, že se myslí, že mám ráda tebe. A mě štvalo, jak byl stále s Nicolou.“
„A je to pravda nebo si to opravdu jen myslí?“
„Mám ho pořád ráda, i když už asi ne tak jako dřív. A možná je pravda, že jsem se mu moc nevěnovala, ale měl to pochopit. Vždyť jsem vás neviděla strašně dlouho.“
Nejsem si jistá, jestli by po mně chtěl, abych mu odpověděla i na to poslední. Ale to už jsem neměla možnost se to dozvědět, protože někdo zaklepal.
Byla to Juliet. Chvilku stála zaraženě ve dveřích, když mě zahlídla, ale potom nám s klidem oznámila, že za pět minut bude večeře a že se máme dostavit do jídelny za ostatníma.
Večeře byla poměrně tichá. Seděla jsem vedle mamky a Juliet, která se nesnažila navázat se mnou nějaký rozhovor. Moc jsem se tomu nedivila. Naproti mně seděl James, který se věnoval jen svému jídlu, tedy alespoň mi to tak připadalo.
„Děje se něco?“ zeptala se mě mamka potichu, když se zrovna taťka s panem Potterem začali bavit o práci.
„Už nic.“
„Připadáš mi taková skleslá. Hlavě potom, jak jsi se vrátila z té schůzky s Justinem. Stalo se snad něco?“
„Rozešli jsem se. Vypadám opravdu tak sklesle?“
„Opravdu? To je mi líto. Už ne, teď mi připadá, že jen nad něčím pořád přemýšlíš, ale nemá to nic společného s Justinem.“
„Máš pravdu.“ řekla jsem a podívala jsem se na Jamese. Koukal se na mě a připadalo mi jako by se snažil nás poslouchat. Jak spatřil můj pohled sklonil hlavu a začal se rýpat v jídle.
Mamka se přidala do rozhovoru s Potterovými a mě už si moc nevšímala.
Po večeři se jako vždy všichni přemístili do obývacího pokoje, kde si skoro všichni dali skleničku vína, všichni kromě Juliet a Lukase samozřejmě. Sedla jsem si vedle mamky a když to vypadalo, že nebude muset na nic odpovídat a jakkoli se zapojovat do rozhovoru, který byl jak jinak než o ministerstvu kouzel, zeptala jsem se jí: „Mami, můžu se jít projít? Chtěla bych si všechno ujasnit.“
„Myslím si, že to nikomu vadit nebude. Když tak se přemísti rovnou domů a nebo přijď tak do devíti. Když půjdeš domů, tak dej vědět, ano?“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem, vstala, všem se omluvila a odešla pryč.
Naštěstí nebyla nějak moc veliká zima, a tak jsem přes sebe hodila jen svetr, který jsem stále držela v ruce.
„Nebude ti vadit, když půjdu s tebou?“ zeptal se za mnou James.
Otočila jsem se a viděla jak si oblíká mikinu. Potom si vzal klíče a strčil je do kapsy u džínů.
„Jestli si myslíš, že jsem ta správná společnost na letní podvečer, tak klidně pojď.“ Dala jsem ruku na kliku a otevřela dveře ven.
Šli jsme celkem pomalu a neřekli jsme ani slovo. V jeho společnosti jsem se cítila nervózně. Nebylo to mezi náma jako dřív, teď to nebylo tak, že bych ho neměla ráda a jen mu pořád nadávala, což bylo hrozně jednoduchý. Ani jsme k sobě neměli tak blízko jako během sedmého ročníku. Teď jsem vlastně nevěděla na čem jsem. Šel vedle mě kluk, se kterým jsem se dokázala bavit jako s nejlepším přítelem, ale s velkou pravděpodobností jsem k němu cítila něco jiného než je přátelství. Pořád se choval tak zvláštně, nikdy nevíš, jestli tě má rád, nebo je to jen kamarád, který chtěl vědět, co tě trápí.
„Nezapomněla jsi mi něco doříct?“ zeptal se a koukal před sebe.
„A co?“ zeptala jsem se asi hloupě, ale v tu chvíli jsem opravdu nevěděla, co tím myslí.
„Jestli to je pravda nebo si to opravdu jen myslí.“
Chvíli jsem mlčela, ale to jsem nemohla věčně. A tak jsem se zhluboka nadechla, „Poslední dobou mi připadá, že je to pravda.“
