20. kapitola - Chci odjet
Doma byla tma. Všichni asi už spali. Potichu jsem se vydala k sobě do pokoje. Když jsem otevřela dveře, překvapilo mě, že tam bylo světlo. Na posteli seděl Justin a koukal z okna.
„Justine, co tady děláš?“
„Čekám na tebe, potřebuju ti něco říct.“
Sedla jsem si vedle něj.
„Co se děje?“
„Už to asi nemá cenu. Asi se vrátím zpátky.“
„O čem to mluvíš?“
„Ještě když jsme byli v Americe, tak to bylo skvělý, ale jakmile jsme se dostali sem, ty jsi se úplně změnila.“
„Já tě vůbec nechápu, co se děje?“
„Už si mě skoro nevšímáš. Teď tady máš Ginny, Kate a Jamese.“
„To není pravda, všímám si tě, jen dneska jsme šli oslavovat.“
„A já zůstal tady,“
„No to jsem si nějak neuvědomila,“
„No vidíš, už pro tebe skoro nic neznamenám,“
„Znamenáš pro mě dost,“
„Anno, já vím, jak se koukáš na Jamese. Toho se nedá nevšimnout. Máš ho ráda.“
„Ale tebe taky! Jeho mám ráda jinak.“ řekla jsem vlastně naprostou lež. Chtěla jsem, aby tu byl se mnou.
„Jdu si lehnout. Nech si to uležet v hlavě.“ Dal mi pusu na tvář a odešel.
S vytřeštěnýma očima jsem koukala, jak odchází pryč. Co to má znamenat? Co se to děje? Pomyslela jsem si a lehla si. Tohle byl naprosto zvláštní den. Dělo se toho moc najednou a já z toho skoro nic nestíhala.
Celou noc jsem se probouzela. Sny mě pronásledovaly v každém kuse. Kdyby se mi zdálo něco příjemného, asi bych nic nenamítala, ale tohle byly skoro noční můry.
Skoro nevyspalá jsem se dostavila na snídani. Byla tam jen mamka, která se spokojeně usmívala a popíjela ranní kávu.
„Jaká byla oslava?“
„Ale šlo to,“
„Jo, zapomněla jsem ti říct, že Justin dneska šel za Nicolou a že dneska přijdou Thomasovi.“
„Proč mi včera nic neřekl?“
„Říkal něco o tom, že se tam zdrží. Prý budeš vědět proč.“
Vzpomněla jsem si na včerejší rozhovor a nálada, která nebyla už tak moc dobrá, se mi ještě zhoršila. Alespoň, že přijde Ginny.
Thomasovi dorazili okolo poledne. Celá rodina jsme je šla přivítat. Samozřejmě jsem se nejvíce těšila na Ginny, protože jsem jí chtěla toho tolik říct. Po objímání a odložení přebytečných věcí jsme se všichni přesunuli do obývacího pokoje, kde jsme ale moc dlouho nezůstali, protože do deseti minut přišel jeden z našich domácích skřítků, který nám oznámil, že oběd je připraven. Hned po této informaci jsme se všichni zvedli a vydali se do jídelny.
Hned po jídle jsme se s Ginny omluvily a místo toho, abychom se s našimi rodiči a s Lukasem vydaly znovu do obývacího pokoje, šly jsme ke mně do pokoje.
Ginny si sedla na moji postel a zvědavě se na mě podívala.
„Ty jsi mi chtěla něco říct, viď?“
Sedla jsem si vedle ní a chvilku byla potichu. Přemýšlela jsem, jak jí to mám říct.
„No chtěla. Víš, Justin chce odjet zpátky,“ Na chvilku jsem se odmlčela, „Protože si myslí, že se chci vrátit k Jamesovi, že už ho nemám ráda a že jsem se změnila.“
Možná se mi to jen zdálo, ale Ginny se usmála jako by byla ráda, že to tak je. Přitom já jsem měla pocit, že se z toho za chvilku zhroutím.
„Anno, asi víš, že Justina v oblibě moc nemám a že bych byla o hodně radši, kdyby jsi byla zase s Jamesem a Kate s Martinem, ale vím, že se všechno změnilo. Možná kdyby byl Justin někdo jiný, tak bych tě tu začala uklidňovat, ale nejde mi to.“
Vytřeštila jsem na ní oči. Zdálo se mi, že vůbec nevím, o čem to mluví. I když jsem tušila, že se Justin Ginny moc nezamlouvá a že byla o něco šťastnější, když mi na blízku byl James, stejně jsem si myslela, že by mi to na rovinu nikdy neřekla. Čekala jsem, že mě začne uklidňovat a bude mi namlouvat, že tu Justin se mnou zůstane. Byla jsem v šoku.
Když už jsem na Ginny nevěřícně koukala alespoň už minutu, zaťukala na okno sova. Okamžitě jsem jí poznala, byla od Kate.
„Co ti Kate píše?“ zeptala se mě Ginny. Vypadalo to, že jsme na náš rozhovor úplně zapomněly.
Ahoj Anno,
Potřebuju s tebou mluvit. Doufám, že ti nebude vadit, když se k tobě okolo druhé přemístím.
Kate
Koukla jsem se na hodinky a vzkaz dala přečíst i Ginny. Bylo za deset minut dvě.
„Nevíš, co by ti chtěla říct?“
„Ne, tak to opravdu netuším, ale za chvilku se to dozvím.“
Opravdu uběhlo deset minut a Kate byla u mě v pokoji. Nevypadala zrovna nejlépe. Byla dokonce tak nervózní, že se jí klepaly ruce. Zakryla to tím, že si je schovala do kapes hábitu. Chabě nás pozdravila a sedla si na postel.
„Co se děje?“ zeptala se Ginny skoro vystrašeně.
„Je dobře, že tu jsi taky. Alespoň to nebudu muset říkat dvakrát.“ řekla Kate klidným hlasem. To bylo pro mě naprosto nepochopitelné.
„Co jsi mi chtěla říct?“ zeptala jsem se tak.
„Přemýšlela jsem o tom už dlouho, asi tak týden potom, co jsme sem přijeli. Poslední dobou mám pocit, že se tu necítím jako dřív,“ odmlčela se, přitom se na mě i na Ginny podívala nešťastně, „Jako doma.“
„Cože?!“ vykřikla Ginny.
„Ginny, mám pocit jako bych už sem nepatřila! Mám pocit, že si mě nikdo nevšímá. Chci odtud odjet, chci pryč.“
„Ale proč? My si tě všímáme! Ty patříš mezi nás.“ namítla jsem.
„Jo? Mně to tak nepřipadá. Ginny je skoro pořád s bráchou a nebo s tebou. Ty jsi s Jamesem, s Justinem nebo s Ginny. S Martinem se normálně bavit nedokážu. Tak co tu mám dělat? V Americe je Jelena a plno jiných lidí, kteří mi stále píší, abych se vrátila.“
„V Americe? Ty chceš zpátky do Ameriky?“ zeptala se překvapeně Ginny.
„Jo a ani nevíš jak.“
„Měla jsem pocit, že se ti tam nelíbilo, že to tam nebylo jako tady.“
„To jsi si mě s někým spletla. Anně se tam nelíbilo, ona chtěla tak strašně domů. Mě se tam líbilo, i když ze začátku, jsem taky chtěla domů. Máš pravdu není to tam jako tady. Bohužel mám ale pocit, že to tam je někdy lepší.“
Nevěděla jsem, co bych na to řekla. Byla jsem v šoku. Vždycky jsem měla pocit, že je Kate moje nejlepší kamarádka, možná jsem jí měla o něco radši než Ginny, ale teď mi přišla taková cizí. Vlastně byla úplně jiná než dřív.
Všechny jsem koukaly někam jinam a asi přemýšlely o tom samém. Jak se to mohlo stát? Všechno nasvědčovalo tomu, že budeme spolu do konce života. Měly jsme sice nějaké krize, ale všechno přešlo. Tak proč se to stalo? Proč se musíme rozloučit?
Nemohla jsem přemýšlet o ničem jiném. Měla jsem pocit, že Kate nezabráním, aby neodjela. V duchu jsem alespoň doufala v to, že Justin neodjede také, ale pomalu naděje mizela a mizela až zmizela nadobro.
