oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

James se zastavil a překvapeně se na mě podíval. Jakoby vůbec netušil, že to tak je. Pomyslela jsem si. Chvíli jsme se na sebe dívali a bylo nepříjemné ticho. Tak sakra řekni něco!
„Můžeš mě nechat chvíli o samotě?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. Otočil se a nechal mě tam stát.
Teď jsem byla překvapená zas já. Koukala jsem na něj zaraženě, tak dlouho než se mi ztratil z dohledu. Když zatočil, sklopila jsem hlavu. Byla jsem naprosto mimo. Netušila jsem, co mám dělat. Řekla jsem mu něco, co jsem si myslela, že mu možná ani nikdy neřeknu. A on mi na to nic neřekl, jen tak odešel někam pryč.
Jestli jsem si tohle nějak někdy představovala, tak to vypadalo určitě úplně jinak. Třeba, že se alespoň usměje. Ale nic takového se nestalo. Jen potichu řekl, že chce být sám a prostě odešel.
I když ještě dopoledne bylo hezky a celkem teplo, teď bylo zataženo a začínala být pořádná zima. Doufám, že začne ještě pršet. Tohle byl jeden z mých nejhorších dnů. Rozešla jsem se s klukem, kvůli kterému jsem se dlouho nebavila s mou nejlepší kamarádkou. Řekla jsem dalšímu klukovi, že ho mám ráda a on jen tak odešel a jeho příšerná sestra mě málem dohnala k šílenství. To se opravdu může stát jenom mně.
Přemýšlela jsem, co budu dělat. Určitě jsem se nemohla vrátit k Potterovým. Kdyby tam náhodou byl James. Opravdu jsem neměla náladu ho vidět. Takže nejlepší řešení bylo jít domů. Ale co doma? Bylo by to úplně stejné jako stát tady. I když doma je alespoň teplo.
A najednou mě to napadlo. Potřebovala jsem to říct někomu, kdo by mi poradil. Takže Kate nebo Ginny. Kate nepřipadala v úvahu. Když slyšela jakoukoli zmínku o Justinovi, tak s ní nebyla skoro žádná řeč. Asi proto už z nás nejsou takové kamarádky jako dřív. Takže Ginny. Ale co když není doma a je třeba s Brianem? No za zkoušku nic nedám.
 
S menšími obtížemi jsem se přemístila před dům Thomasových. Pomalu jsem došla k dveřím a zaklepala. I když jsem zaklepala potichu, dveře se rychle otevřely.
„Anno, co tady děláš?“ Ve dveřích stála teta Ginny a překvapeně se na mě dívala.
„Ahoj, je doma Ginny? Potřebovala bych s ní mluvit.“
„Pojď dovnitř. Hned ti jí zavolám,“ Otočila se směrem k schodišti a zavolala: „Ginny, pojď dolu. Je tady Anna!“
„Anna? Hned jsem dole!“ zakřičela.
„Děje se něco?“ zeptala se mě teta.
„Ne, jen jsem chtěla s Ginny něco probrat.“
„Aha, tak to jo.“
Ginny se objevila na schodech. Byla hezky oblečená a namalovaná. Asi měla v plánu někam jít.
„Pojď nahoru. Půjdeme ke mně do pokoje.“

Zavřela jsem za sebou dveře a sedla si na židli. Ginny si sedla do křesla. V jedné ruce měla zrcátko a v druhé lesk na rty.
„Někam jdeš? Jestli jo, tak tě nebudu rušit.“
„Jdeme se s Kate rozloučit. Chtěly jsme, aby jsi šla taky, ale tvoje mamka říkala, že jdete k Potterům na večeři. Chceš jít s námi? Jo a proč jsi se mnou chtěla mluvit?“ Podívala se na mě přes zrcátko.
„No, dneska jsme se rozešli s Justinem. Odjíždí zpátky do Ameriky.“
Ginny se pro sebe usmála do zrcátka. Zamračila jsem se na ni.
„Opravdu? Ale stalo se ještě něco, ne?“
„Jo, nejprve mě mále dohnala k šílenství Juliet. A po večeři jsme se šli s Jamesem projít, chtěl vědět, proč jsme se s Justinem rozešli a když jsem mu řekla, že to bylo kvůli němu a proto, že ho mám ráda, zarazil se, řekl: ‚Můžeš mě nechat o samotě?’ a odešel pryč.“
Ginny už konečně odložila zrcátko a teď se na mě překvapeně koukala.
„Vážně?“
„Prostě jen odešel a nechal mě tam stát jak…“
„Ale to mi nedává smysl. Podle toho, co mi říkal Brian.“
„Myslíš ty dopisy, co si psali James s Martinem a s velkou pravděpodobností i s Brianem?“
„Jak o tom víš?“
„Juliet je totiž četla. A všechno mi to chtěla říct. Bylo mi úplně jasný, že o nich budeš vědět taky.“
„Počkej, ty nevíš, co v nich bylo?“
„Ne, nevím a ani nechci vědět.“
„Aha,“ vydala ze sebe Ginny potichu. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí. „A nechceš jít se mnou a s Kate? Alespoň na všechno na chvíli zapomeneš a pořádně se rozloučíš s Kate. Vypadá to, že se rozhodla pro Ameriku už dávno. Teď už skoro nemluví o něčem jiným. Ale asi jí neudělá radost, že se Justin vrací taky zpět, prý dostala místo na ministerstvu a jak si mi říkala, tak Justin tam taky pracuje. Ti dva se opravdu nemají moc rádi, co?“
„A hádej proč. Moc se jí nedivím, někdy mě překvapuje, že se baví se mnou.“
„Ale prosím tě, vždyť vy dvě jste se znaly hrozně dlouho a na takový přátelství se nedá jen tak zapomenout. Ale na kluka zapomeneš rychle.“
„Možná máš pravdu.“
„Tak půjdeš s náma?“
„No asi lepší než zůstat doma sama. A alespoň se rozloučím s Kate.“
„Super!“

Ještě než jsme se sešly s Kate, tak jsem zašly k nám domů, abych se převlékla a napsala mamce, že jdu s holkami pryč a ať se mnou už nepočítají u Potterů. Potom jsem se přemístily ke Kate, která už na nás, tedy spíš jen na Ginny čekala.
„No konečně,“ poznamenala Kate, když nás zahlédla.
„Musely jsme ještě k Anně.“
„Ty jdeš taky?“ zeptala se Kate překvapeně a usmála se.
„Chtěla jsem s Ginny něco vyřešit a ta mě přemluvila.“
„To je skvělý, už jsem si myslela, že se s tebou nerozloučím, pozítří totiž už jedu.“
„Pozítří? Proč tak brzy? A proč jsi mi nic neřekla?“
„Protože mi nabídli skvělou práci a musím si najít nějaký bydlení. Jelena mi nabídla, že bych u ní mohla bydlet, ale nechci se u ní moc dlouho zdržet, protože si našla kluka, který s ní bydlí. A neřekla jsem ti to proto, že jsem neměla možnost. Nebyla jsi k nalezení a tvoje mamka mi řekla, že s tebou není skoro žádná řeč po té tvé oslavě.“
„Kate, budete odjíždět dva. Justin se totiž taky už vrací.“ řekla Ginny.
„No a? Já si s ním stejně nemám, co říct.“ řekla Kate lhostejně.
„Nepůjdeme?“ zeptala jsem se.
„Jasně, už jsem tam měly být. Jen abychom měl, ještě tu rezervaci.“ řekla Kate a přehodila přes sebe svetr.

Byly jsme úplně na stejném místě jako jsme byli oslavovat moje narozeniny, akorát jsme seděly na dost klidnějším místě, kde nebyla tolik slyšet hudba. Ani jedna z nás neměla náladu na tancování a tak jsme jel seděly, pily a povídaly si. Ginny měla pravdu, skoro za celý večer jsem si na Justina a na Jamese nemyslela, až do chvíle, kdy se o tom Ginny chtěla bavit a znát Katein názor.
„No chápeš, potom co mi říkal Brian, mi jeho chování připadá dost divný. Myslela jsem, že jí má rád. Jen chtěl být sám a odešel. Není to divný?“
„Tak třeba ho to překvapilo a nechtěl dělat ukvapený závěry. Chtěl si to nechat projít hlavou. Už se nechová jako v sedmnácti.“
„Možná máš pravdu. Co myslíš, Anno?“
„Já nevím. Choval se hrozně divně. Takovou reakci jsem opravdu nečekala. Samozřejmě jsem nechtěla, aby mi začal vyznávat lásku, ale alespoň usmát se mohl nebo nějak naznačit, že je rád.“
„Když jsi mi to řekla, tak jsem se taky divila. Myslela jsem si, že jestli se tohle někdy stane, tak to dopadne jinak.“
„Měla bys mu dát určitě čas, až odjede Justin, tak to bude pro něj určitě jednodušší. Teď je ještě nebezpečí, že se k sobě zase vrátíte. Řekla jsi mu přece, že máš Justina ještě trochu ráda, ne?“ poznamenala Kate.
„Řekla. Ale Justin se vrací zpátky už pozítří a já ho uvidím už jen zítra.“
„No a nikdo neví, jestli se náhodou zítra nedáte dohromady.“ řekla Ginny.
„O tom dost pochybuju. Když už jsem si připustila, že mám ráda Jamese a že kvůli Jamesovi, jsem se s Justinem rozešla, tak se s Justinem zítra jen přátelsky rozloučím.“
„Ale James si tímhle nemůže být nijak jistý.“
„Já bych už to neřešila. Uvidíme, jak to dopadne.“ ukončila debatu Ginny.
„Ale to mi budete muset napsat, jak to dopadlo.“
„Samozřejmě, že napíšeme.“

Podle mě jsme se rozloučily skvěle. Zavzpomínaly jsem si a skvěle popovídaly. Domů jsme se dostaly až někdy k ránu, když už všichni byli doma. V domě bylo naprosté ticho, a tak jsem po špičkách vyšla do svého pokoje. Boty jsem hodila do rohu pokoje a sundala si svetr. Sedla jsem si na postel a chvíli se jen tak koukala do tmy. Z venku sem dopadalo jen světlo měsíce, které nebylo moc silné, ale přece jen díky němu jsem si všimla vzkazu a dopisu na stole.
Vstala jsem z postele a sedla si ke stolu. Do jedné ruky jsem si vzala vzkaz a druhou jsem si vyndala hůlku, abych mohla rozsvítit bez toho, abych musela vstávat.

Anno, přišel ti dopis, tak jsem ti ho nechala na stole. Nevěděla jsem totiž v kolik přijdeš domů. Pozdravují tě Potterovi. Mamka

Odložila jsem vzkaz na stůl a otevřela jsem dopis. Teda nevím, jestli se tomu dá říct dopis, protože to nebylo moc dlouhé.

Ahoj Anno,

Moc se Ti omlouvám za dnešek, opravdu jsem neměl v plánu takhle odejít, ale zpanikařil jsem. Sice jsem čekal, že tohle řekneš (hlavně po té oslavě), ale ne tak rychle. Čekal jsem, že to z tebe budu muset páčit.
Chtěl bych radši s tebou mluvit osobně. Prosím, napiš mi, kdy budeš moct. Je mi jasné, že zítra a pozítří asi ne už jen kvůli tomu, že Kate a Justin odjíždějí.
Ještě jednou promiň, muselo to být nepříjemné.

James

Abych se přiznala, tak jsem nečekala, že by James mohl napsat a určitě ne dneska. Asi jsem měla být šťastná nebo něco podobného, ale prostě to nešlo. Vždyť jsem se nedozvěděla nic nového! Jen se mi omluvil, ale žádná reakce na to, co jsem mu řekla, nebyla.
Pokusila jsem se odhodit dopis na stůl, ale to se mi nepodařilo. Neškodně spadl do odpadkového koše. Stejně to byl blábol. Pomyslela jsem si a šla k posteli. Ještě stále oblečená jsem si lehla a zavřela oči. Ten dopis mi zkazil celou noc. Už jsem na to skoro zapomněla, už mě to ani moc netrápilo. Ale teď jsem na to myslela zase a možná i díky tomu jsem tak rychle usnula.

Byly asi dvě hodiny odpoledne, když se k nám stavil Justin pro své věci. Neměl tady toho moc, a tak jsme si mohli i chvilku povídat.
„Psali mi z práce, že k nám nastoupí někdo nový. Celkem by mě zajímalo, kdo to bude.“ prohlásil z ničeho nic Justin.
„No, jen doufám ať to není Kate.“
„Kate? Co by tam dělala Kate?“ zeptal se nechápavě.
„Zítra se vrací do Ameriky a prý jí na ministerstvu nabídli nějakou dobrou práci.“
„Ona se vrací? Ale proč?“
„Ani nevím, ale doufám, že nebude na tvém oddělení.“
Ještě jsme si asi tak čtvrt hodiny povídali, ale potom už musel Justin odejít.
„Bylo to tady hezký.“ poznamenal a usmál se.
„V Americe to taky bylo hezký, ale doma je doma.“
Když jsme se objímali, pošeptal mi do ucha: „Jsi si jistá, že je James lepší než já? Stačí jedno slovo a pojedeme pryč spolu. Vím, že tady by to asi cenu nemělo.“
Zaraženě jsem se na něj podívala. „To myslíš vážně? Já si myslela, že jsme se oba už definitivně rozhodli, že to cenu nemá. Myslím si, že jsem si jistá.“
„Jestli se do dvaceti čtyř hodin rozhodneš jinak, dej vědět.“ zamumlal a dal mi pusu na tvář.
„Sice o tom pochybuju, ale kdyby náhodou tak se ozvu.“
„Měj se krásně. Doufám, že se ještě uvidíme.“
„Taky doufám. Ahoj.“
„Ahoj.“ Usmál se a přemístil se pryč, pravděpodobně k Nicole.
Chvíli jsem koukala na místo, kde stál. Měla jsem pocit jako bych se měla začít smát a brečet dohromady.
Stála jsem tam jen chvilku a potom jsem se vrátila zase zpátky do pokoje. Musela jsem ještě odepsat Jamesovi.
Ani jsem ten dopis nemusela vyndávat z koše. Zdálo se mi, že ho znám nazpaměť. Skoro v něm nic nebylo, ale stejně jsem musela na to nějak reagovat.

Ahoj Jamesi,

To bylo všechno, co jsem dokázala napsat. Když jsem se snažila napsat nějakou další větu, buď byla naprosto o ničem a nebo ho měla alespoň trochu urazit. Ani jedno jsem nechtěla napsat a tak jsem psala asi už na pátý pergamen.
A pak mě najednou napadlo. Proč bych se měla nějak rozepisovat, když s ním stejně budu mluvit pravděpodobně zítra osobně? A tak jsem napsala:

Taky bych si s tebou ráda promluvila. Kdyby to šlo, tak bychom se mohli sejít zítra třeba v deset ráno na Příčné. S Kate i s Justinem jsem se rozloučila, a tak to nebude problém. Prosím odepiš ještě dneska.

Anna

Vzkaz jsem vložila do obálky a šla do kuchyně, kde byli všichni domácí skřítkové. Předala jsem dopis Clie, která ho šla okamžitě poslat. Alespoň tohle jsem měla už za sebou.

Tak jako Justin se k nám stavila i Kate. Zítra měla odjíždět, a tak mě prý chtěla ještě vidět. Byla jsem ráda. Přece jenom to byla má nejlepší kamarádka. Chvíli jsme si povídaly, ale nebylo to nějak moc radostné. Spíš jsem měla pocit, jako by někdo umřel.
„Budu muset jít ještě za Ginny.“
„Bude určitě ráda jako já.“
„Tak ať ti to s Jamesem vyjde.“
„No ještě uvidím. Včera mi ještě napsal a omluvil se mi.“
„Tak to jsem ráda. Až se budete brát, tak mě nezapomeňte pozvat.“ Začala se smát.
„Panebože, na co ty myslíš?“ Začala jsem se smát taky.
„Tak já už půjdu. Ještě jsem si nezabalila všechno.“
„Ať se ti tam líbí. A hlavně napiš, ať vím, co děláš a jak se máš.“
„Ať ti to vyjde s Jamesem a taky napiš. Musím vědět úplně všechno.“ Usmála se, dala mi pusu na tvář a s tichým „Ahoj.“ se přemístila pryč.

Ten den jsem měla pocit, že mi skoro začal nový život. Nejsem si jistá, čím to bylo, ale asi všemi těmi odjezdy. Nadobro jsem se rozešla s Justinem a Kate už jen tak neuvidím. Byl to velmi zvláštní den.
Ležela jsem v posteli a o všem jsem přemýšlela. Vzpomínky na všechno, co jsem prožila v Bradavicích a v Sane, se mi vracely. Měla jsem pocit, že jsem asi tak za půl hodiny, prožila tolik věcí, které bych dokázala prožít i za celý rok.

Probudila jsem se asi v sedm hodin ráno, na mě neobvyklá doba. Pomalu jsem se zvedla a rozhlídla jsme se po pokoji. Možná to bylo proto, že jsme včera měla dostat dopis od Jamese. Ale nikde nic nebylo. Práskla jsem sebou zpátky do postele a zavřela oči.
Myslela jsem, že ještě usnu, ale nějak mi to nešlo. Zaprvé bylo už světlo a zadruhé jsem měla hlad. A proto jsem se zvedla a šla do kuchyně, kde už byla máma.
„Ahoj. Jak to, že ještě nespíš?“ zeptala se překvapeně.
„Nemohla jsem už usnout.“ Sedla jsem si vedle ní a podívala se na stůl, kde ještě nic nebylo.
„Kdy Kate odjíždí?“
„Dneska,“
„Tak proto sem včera přišla, já myslela, že odjede, až ke konci prázdnin. A Justin taky odjíždí?“
„Taky dneska. Nepřišel mi náhodou nějaký vzkaz nebo dopis?“
„No vidíš, málem bych zapomněla. Včera asi v půl dvanácté přiletěla sova od Potterů. Už jsi spala, nechtěla jsem tě budit.“
„A dáš mi to? Celkem bych to potřebovala.“ řekla jsem opatrně.
„Nechci volat na Cliu. Určitě připravuje snídani a má hodně práce. Máš to v obývacím pokoji na stole.“
„Díky,“ Zvedla jsem se a odešla jsem do obýváku.
Na stole opravdu ležel přeložený kus pergamenu, na kterém bylo moje jméno.

Omlouvám se, ale dopoledne nemám čas. Musím něco zařídit v práci. Máš čas ve tři? Přijdeš na Příčnou nebo se mám pro tebe stavit? Problém pro mě nebude ani jedno. Prosím odepiš nebo se ozvi nějak jinak. Moc rád bych s tebou mluvil.

James
 
Přečetla jsem si to ještě jednou. Chci s ním mluvit? Nenalhávám si jen, že ho mám ještě ráda? Má to cenu? Co když jen kvůli pár týdnům zahodím vztah, který by mohl trvat celý život?
Zakroutila jsem hlavou, abych vyhnala myšlenky z hlavy. Už dávno jsem se rozhodla, tak proč si to rozmýšlet.

Bylo asi za pět minut tři, když jsem si zapínala plášť a brala si ze skříně deštník. Během dopoledne se zatáhlo a začalo pršet. Škoda, ráno to vypadalo na krásný den, strávený se zmrzlinou na sluníčku. Pomyslela jsem si, když jsem se přemisťovala do Děravého kotle.
Podívala jsem se na hodinky. Byly přesně tři hodiny. Jen doufám, že se James nezdrží.
Roztáhla jsem deštník a vydala se přes skoro prázdnou a mokrou Příčnou ulici přímo k zmrzlinářství Floreana Fortescuea. Stolky, které jsou venku, když je hezky a teplo, byly schované pod plachtou.
Vešla jsem dovnitř. Na to, že byly prázdniny, tak vevnitř skoro nikdo nebyl. Hned z kraje sedělo pár Bradavických žáků. A úplně vzadu seděl James. Před sebou měl máslový ležák a netrpělivě se díval ke dveřím. Když mě zahlédl nervózně se usmál.
Sundala jsem si plášť a pověsila ho ke dveřím na věšák. Potom jsem se vydala k Jamesovi. Abych se přiznala, tak jsem měla sto chutí utéct pryč. To bude strašný rozhovor.
„Ahoj,“ pozdravila jsem, když jsem si sedala.
„Ahoj. Jak se máš?“
„No už to bylo i lepší. A ty?“
„Ale jde to. Kate už odjela?“
„Nevím, ale pravděpodobně ano.“
„A Justin?“
Asi ano. Sice mi dal dvacet čtyři hodin na to, abych se když tak ozvala, ale řekla bych, že už je pryč.
„Asi jo. Včera jsem ho viděla naposledy.“
Chvíli bylo ticho. Objednala jsem si máslový ležák a nervózně z něj ucucávala.
„Už jste se definitivně rozešli?“ zeptal se z ničeho nic.
„Myslím si, že ano.“ odpověděla jsme, ale nekoukala jsem se na něj. Tenhle rozhovor mi přišel strašný. Nikdo z nás se nemohl dokopat k tomu, aby se dostal k tomu, co se stalo. I když se James snažil. Chtěla jsem, aby to bylo za mnou.
„Anno, já se omlouvám. Měl jsem se zachovat asi jinak. Teda spíš určitě. Nějak jsem si ani neuvědomoval, co se děje. Měl jsem pocit, že mám hlavu přervanou otázkami, na které jsem nemohl hned odpovědět. Stále dokola jsem si říkal, že musím být sám, musím být v klidu. Všechno si srovnat.“ řekl to všechno tak rychle, že jsem měla potíže s tím, abych tomu vůbec rozuměla.
„Dobrý, já to chápu. Ten den byl celý strašně zvláštní. Neměla jsme vůbec chuť s někým něco řešit, potom co jsem se rozešla s Justinem. Ale Juliet se na mě tak těšila, že jsem tam musela jít. Nakonec mě tak vytočila, že jsem na ní musela řvát,“ nadechla jsem se a chtěla jsem pokračovat, ale James mě přerušil:
„A co se vůbec stalo? Teda jestli se můžu zeptat. Slyšel jsem nějaký křik a potom prásknutí dveřmi. Vyšel jsem z pokoje a viděl tebe, jak tam sedíš.“
„No vlastně to bylo kvůli tobě. Neměla jsem ten den zrovna nejlepší náladu a ona se chtěla bavit o tom, že je chytač a jak je všechno skvělé. Na to jsem opravdu neměla nervy. A ona to samozřejmě poznala. No a zeptala se na Justina a potom něco kvůli tobě.“
„Co kvůli mně?“
„Hlavně jí ale nesmíš nic udělat, jo?“
„Co udělala?“
„No omylem četla tvoje dopisy s Martinem. Ale nic nevíš, je ti to jasný?“
„Ona četla moje dopisy? Tak to si s ní vyřídím.“
„Pořád mi chtěla říct, co v nich bylo a já se potom naštvala a odešla pryč.“
„Proč jsi se naštvala?“
„Protože jsem nechtěla vědět, co si píšete. Nechtěla jsem se o sobě radši nic dozvědět.“ Což je samozřejmě strašná lež.
„Aha,“ řekl to tak, že mi moc nevěří, ale já si toho radši nevšímala.
„Potom jsme měli spolu rozhovor u tebe v pokoji a nakonec venku. Stalo se toho tak moc, že jsem měla pocit, že se zhroutím.“
Zase bylo chvíli ticho. Já se koukala chvílemi na Jamese a chvílemi z okna a u toho jsem pila máslový ležák. Snažila jsem se nemyslet na to, co se tady děje, ale nějak mi to moc nešlo.
„Víš, dlouho jsem přemýšlel, jestli by to bylo mezi náma někdy stejný jako dřív. Jestli ty tři roky nás hodně změnily.“
„A přišel jsi na něco?“
„Nejsem si tím až tak jistý. Přece jenom tři roky jsou tři roky. Ale došel jsem k závěru, že s nikým to nikdy nebylo jako s tebou. Jako by si byla celý ty tři roky se mnou. Sice ne doopravdy, ale často jsem na tebe musel myslet. Hlavně ten první rok.“
„Taky jsem o tom trochu přemýšlela. Hlavně po té oslavě. Bylo pro mě těžký odejít tak daleko před těmi třemi roky, ale já chtěla. Bylo mi líto, že jsem tě tady nechala, ale pořád jsem nějak doufala, že až se vrátím, tak to bude jako dřív.
Potom jsem ale potkala Justina. Nejprve jsme byli skvělí kamarádi. On mi pomáhal se školou a já jsem mu pomáhala s dějinami druhé války s Voldemortem. Nakonec jsme se opili a vyspali se spolu. No a já se asi zamilovala. Byl mi oporou, když se se mnou Kate přestala bavit, i když ne moc velkou.
Ale nejvíc se všechno změnilo, když jsem se s ním vrátila do Londýna. Když jsem potkala tebe s Nicolou a zůstali jsem tady sami. Chvílemi jsem měla pocit, že z tebe nemůžu odtrhnout oči. S Justinem jsem se tady skoro přestala bavit. Většinu času jsem trávila s vámi a on zase s Nicolou.“
„Ještě než jsi přijela, tak to vypadalo, že začnu chodit s Nicolou. Byli z nás kamarádi. Měl jsem pocit, že je úplně jiná než na škole. Asi to bylo tím, že už jsem nebyl hráč famfrpálu, ale v tu dobu skoro nic. Lidi mě znají jen díky tomu, že se jmenuju Potter. Chovala se hrozně mile, nikoho neurážela.
Asi tak čtrnáct dní před tím než jsi měla přijet, jsem měl celkem nepříjemný rozhovor s Ginny. Hrozně jí vadilo, že jsem pořád s Nicolou. ‚To přece nemůžeš Anně udělat. Vždyť víš, jak jí neměla ráda! Nikdo z nás jí neměl rád.‘ skoro na mě křičela.
Musel jsem jí říct, že jí to může být jedno s kým chodím a s kým ne. Nicola se chovala úplně normálně. S Ginny jsme se pohádali a až do doby, co jsi přijela, jsme se spolu nebavili.
Ale když jsme se setkali poprvé, měl jsem pocit, že Nicola je proti tobě skoro nic. Je milá, je krásná, ale prostě není ty.“ Usmál se. Měla jsem pocit, že když se takhle rozpovídal, tak byl o hodně uvolněnější, narozdíl ode mě.
„To jsem netušila. Ginny mi nikdy nic neřekla, že byste se nějak pohádali. Spíš jsem měla pocit, že jste dobrý kamarádi.“
„Myslím si, že Ginny nechtěla, abys něco tušila. A když viděla, že se s Nicolou už moc nebavím, tak to neřešila. Byla spíš hrozně nadšená.“
„Mě často říkala, že by byla ráda, kdybych se rozešla s Justinem a začala chodit s tebou. Když jsem jí řekla, že jsem se rozešla s Justinem, tak se pro sebe usmívala.“
„Měl jsem pocit, že vždycky byla ráda, když jsme my dva byli spolu někde sami.“
„Asi chtěla, aby to bylo jako dřív. I když Martin s Kate by se dohromady asi už nikdy nedali.“
„Měl jí rád a to hodně. Ale když se dozvěděl, že hodí s někým jiným, tak ji zavrhl. Měl pocit, jakoby ho zradila. I když to tak nebylo. Už dávno se rozešli, ale on měl pocit, že je stále jen jeho.“
„Ale Kate mi psala, že když přijela, tak spolu ještě něco měli.“
„Měl jsem pocit, že to udělal naschvál.“
„A jak se vůbec dozvěděl, že hodí s Justinem. V tu dobu jsme si s vámi už moc nedopisovali. Jen s Ginny a Kate posílala dopisy domů.“
„Taky že nám to říkali Ginny s Brianem. Ty měli od vás vždy nejvíce zpráv.“
„Měla jsem ale pocit, že Kate nechtěla, aby to Martin věděl. Ještě ho měla ráda.“
„Ginny a Brian mu to neřekli. Dokonce ani mně nic neřekli. Ale já i Martin jsme něco tušili. Nakonec jsme se to dozvěděli díky Brianovým rodičům. Měli pocit, že by to Martin měl vědět.“
Podívala jsem se na hodinky. Už jsme tady seděli dvě hodiny a přitom jsme stále měli první máslový ležák, i když už dopitý.
„Nepůjdeme už? Udělalo se hezky, třeba bychom se mohli projít.“ řekl James.
Podívala jsem se z okna a opravdu, svítilo sluníčko a Příčná ulice začala pomalu schnout.
„Klidně. Asi to bude lepší než sedět tady a koukat, jak se tam dělá hezky.“

Když jsme odešli ze zmrzlinářství, šli jsme se jen tak podívat po Příčné ulici. Jakmile se udělalo alespoň trochu hezky, lidi šli nakupovat. Skoro všude se ozývaly nadšené hlasy. Jen já a James jsme byli potichu. Jen jsme šli a koukali se kolem. Došli jsme až nakonec ulice, kde už nikdo nebyl.
„Dej mi ruku.“ řekl James.
„Proč?“ zeptala jsem se hloupě.
„Dej mi ruku, uvidíš.“
Podala jsem mu tedy ruku a s hrůzou čekala, co se bude dít. Ale když jsem pocítila známý, i když někdy ne moc příjemný, pocit přemisťování, trochu jsem se uklidnila. Mohlo to být i horší. Pomyslela jsem si, když jsem se objevila na známém místě. Byli jsme blízko Potterovic domu, u toho malého jezírka, které mi ukázal poprvé asi před čtyřmi lety a kde nás viděli naši a jeho rodiče, jak se líbáme.
„Víš, kde jsme?“ zeptal se s úsměvem.

„Samozřejmě. Na některé věci se prostě nezapomíná.“ Usmála jsem se taky.

„Už je to dlouho, co jsme se dokázali takhle bavit. Změnila jsi se, ale stejně si pořád ta Anna, kterou mám rád.“

„Když jsem tě viděla poprvé za ty tři roky, zdálo se mi, že jsme se ani jeden z nás nezměnili. Ale opak je pravdou. Změnili jsem se a jak moc.“

„A v čem? Tím, že jsme o tři roky starší?“

„Ano, ale i alespoň trochu rozumnější. Už trochu víme, co chceme. Teda alespoň v to doufám,“ na chvilku jsem se odmlčela a podívala jsem se za Jamese, „Snad mi tohle rozhodnutí nezkazí život.“

Ani jsem si nevšimla, že mě stále drží za ruku. Byli jsme u sebe celkem blízko. Od doby, co jsme se sem přemístili, jsem se skoro ani nepohnuli.

„Neboj, nezkazí.“ řekl, spíše zašeptal, mi do ucha.

Podívala jsem se nahoru, abych mu viděla do očí, a trochu jsem si stoupla na špičky. Začal se k mně naklánět. Zavřela jsem oči. Ucítila jsem jeho rty na mých. Konečně jsme měla pocit, že vím, co dělám. Že to tak je správně. Že tu mám stát a být s Jamesem.

21. kapitola                                                                                                     Epilog