18. kapitola - Dárky
Oba skoro najednou jsme se objevili před domem, kde bydlí Potterovi. Nemusela jsem být venku ani minutu a už se mi zdálo, že jsem mokrá skrz naskrz. Podívala jsem se po Jamesovi, který vypadal úplně stejně.
Beze slova se rozešel rychlým krokem rovnou ke dveřím. Šla jsem hned za ním, abych nezmokla ještě víc, tedy jestli to ještě šlo.
„Jamesi, už jsi doma?“ ozval se známý hlas paní Potterové, která vyšla z kuchyně.
„Anno, jsi to ty?“ zeptala se velmi překvapeně, když mě zahlídla.
„Dobrý den, paní Potterová.“
„Dobrý bože! Harry, máme návštěvu!“
Dveře od pracovny se otevřely a v nich se objevil mámin starý přítel Harry Potter. Také se překvapeně na mě podíval. Pravděpodobně mě tu vůbec nečekali.
„Dobrý den, pane Pottere.“
„Ahoj, Anno. Draco se zmiňoval, že už jsi přijela.“
„Tak pojďte do obýváku, hned vám něco přinesu.“ řekla Jamesova matka a zmizela za dveřmi kuchyně.
Sundala jsem si mokrý plášť, který mi z ruky vzal James a pověsil ho na věšák.
Oba jsem se vydali do Potterovic obývacího pokoje, který se za ty tři roky vůbec nezměnil. Zdálo se mi jakoby bylo všechno úplně na stejném místě. Možná jsem si to tady moc dobře nepamatovala.
„Za chvíli sem určitě vlítne Juliet.“ řekl James, když jsme se posadili.
A měl pravdu. Ani ne do minuty, se otevřely dveře a Juliet stála ve dveřích. Nevěřícně na mě koukala. Ale po chvilce se její rty roztáhly do upřímného širokého úsměvu.
„Ahoj Anno.“ pozdravila a připojila se k nám.
„Co tady děláš? Teprve včera jsem dorazila z Bradavic. Jak jsem přijela, James i naši mi řekli, že si konečně přijela.“
„No, šli jsem s Justinem za Nicolou Darkovou, která byla s tvým bráchou. Potom Justin i Nicola odešli, tak mě James pozval k vám. Říkal, že si mě chtěla vidět.“
„Kdo je Justin?“
„Můj přítel.“
„Aha,“
Nastalo chvíli ticho, při kterém asi Juliet přemýšlela nad významem mých slov. Pravděpodobně si nebyla jistá, jestli jsem myslela, že je Justin můj kluk nebo jen kamarád. Ale myslím si, že ji napadla spíše ta první varianta, která byla pravdivá.
„A jak se ti líbí Bradavicích?“
„Skvělý. Příští rok už budu dělat NKÚ.“
„Ani mi nepřipadá, že už uběhly tři roky.“
Asi deset minut jsme se bavily o Bradavicích. Jenom někdy se k nám přidal i James. Což mě docela mrzelo, protože jsem sem vlastně spíš přijela kvůli němu a ne kvůli Juliet. Potom nás na chvilku vytrhla paní Potterová, když donesla nějaké občerstvení a tři ležáky.
„Jestli vám bude něco chybět, tak přijďte za mnou.“ řekla ještě ode dveří a odešla pryč z obývacího pokoje.
Jakoby bez přerušení jsme se bavili všichni dál a u toho samozřejmě upíjeli své ležáky a zobali nějaké ty pochoutky, co byly na stole.
„Ukážu ti nějaké fotky z Bradavic. Jsem tam i když hraju famfrpál!“ vzpomněla si najednou nadšeně Juliet a už se zvedala.
„Ne, dneska ne. Stejně už za chvilku půjdu domů.“
„Proč?“ zeptala se a pomalu si sedla.
„Nemůžu vás tady otravovat věčnost. Chtěla jsem tě jen vidět a zase jít.“
„Ale vždyť nás neotravuješ!“ vykřikla a otočila se na Jamese. „Viď?“
„Samozřejmě nás neotravuješ, ale nemůžeme tě tu přeci zdržovat.“
„Ještě chvilku tady pobudu a potom pomalu půjdu domů.“
„To je škoda, myslela jsem, že tu budeš déle.“ řekla smutně, ale potom hned o něco šťastněji: „Ale určitě někdy přijdeš, že? Třeba bys u nás mohla i přespat.“
„Tím si nejsem až moc tak jistá.“ Pomyslela jsem, co bych asi tak řekla Justinovi. Víš dneska budu spát u svého bývalého kluka, vlastně u jeho sestry. Nevadí ti to, viď?
„Ty bys snad nemohla? Vždyť už jsi dospělá!“
„Kvůli tomu ne.“
„A kvůli čemu?“
„Juliet, nevyptávej se.“ zarazil jí James.
„A proč bych se neměla vyptávat? Jen chci vědět, proč by u nás Anna nemohla spát. Vždyť dřív u nás spala.“
„Ale to bylo za jiných okolností.“ odpověděla jsem a v duchu se modlila, aby se tato debata ukončila.
„Jakých?“
„Juliet!“ okřikl jí James.
Poslední dobou se mi zdá, jakoby byla Juliet úplně natvrdlá.
„Dobře už se na nic ptát nebudu.“ Naštvaně se opřela.
„Tak já už opravdu půjdu.“ Pomalu jsem se zvedla. Zvedl se i James, ale Juliet seděla stále uraženě v křesle.
Společně jsme odešli z obývacího pokoje. Oblékla jsem si na sebe mokrý plášť a do ruky si vzala deštník.
„Určitě se za pár dní uvidíme. Ginny byla tak natěšená až budeme zase pohromadě, takže to vidím tak do týdne.“ Usmála jsem se.
„Tak brzo na viděnou.“
Naposledy jsem se usmála a už jsem se přemístila domů.
Když jsem se objevila doma, nikdo tam nebyl, což bylo pro mě překvapení. Jen u mě v pokoji čekal krásný výr se vzkazem od Justina. Prý se mu u jeho tety a sestřenice velice líbí, ale těší se na mě. Co nejdřív se ukáže zase u nás. To bys mohl. Myslela jsem, že sem přijel spíše kvůli mně a ne kvůli Nicole. Pomyslela jsem si a vzkaz jsem nechala jen tak na stole. Sovu jsem chvilku pozorovala, ale když začala vypadat trochu nervózně, ani jsem netušila proč, zavolala jsem naši domácí skřítku, aby se o ni postarala a zase jí poslala za svým pánem.
Další den Justin přišel opravdu brzo, tedy brzo alespoň na mě. Krásně jsem spinkala, když jsem uslyšela jeho hlas říkat moje jméno. Kdyby bylo jedenáct dopoledne nic bych asi neřekla, ale když bylo osm ráno, myslela jsem, že ho na místě zabiju. Proč mě sakra musel budit v tak hříšnou hodinu? To není normální! Ale zdálo se, že pro něj asi je.
Největší překvapení bylo, když mi do ruky dal obrovskou tabulku čokolády, kterou tak miluju. „To máš za to, že jsem tě tam s Jamesem nechal samotnou.“ Sladce se usmál.
„To nemuselo být.“ řekla jsem ještě ospale a protřela si oči.
„Pro mojí princezničku všechno.“ Dal mi pusu na nos a odešel pryč. Pravděpodobně k sobě.
Co se to stalo? V životě mě neoznačil jako princeznu, natož princezničku! Nechápavě jsem koukala na tu obrovskou čokoládu a přemýšlela jsem, co se tu děje. Narozeniny mám až za čtyři dny. Že by nám Justin žárlil? Ne, to nepřipadá v úvahu.
Znovu jsem si lehla, dala přes sebe přikrývku a zase usnula.
Uběhly čtyři dny a já jsem si pomalu uvědomila, že mi zase přibyl jeden rok. Což se mi už přestávalo líbit.
Probudila jsem se na mě poměrně brzy, asi tak okolo půl desáté. Ani jsem si moc neuvědomovala, že mám narozeniny, a normálně jsem vstala, oblékla se a trochu se upravila. Až když jsem se vrátila z koupelny do pokoje, všimla jsem si obrovské kytice, která už byla ve váze na mém psacím stole.
Skoro okamžitě jsem k ní přiběhla a začala hledat nějaký vzkaz.
Všechno nejlepší k narozeninám, princezno!
Justin
Usmála jsem se a přivoněla si ke kytici. Byla nádherná a určitě i šíleně drahá. Že si vůbec dělal škodu. Pomyslela jsem si a znovu si přivoněla.
S úsměvem na tváři jsem se vydala k Justinovi do pokoje. Ten už byl vzhůru, seděl na posteli a v ruce měl Denního Věštce. Když jsem po zaklepání vešla do pokoje, noviny odložil a vesele se na mě usmál.
„Všechno nejlepší.“
„Moc ti děkuji za tu kytku, byla nádherná.“ Přisedla jsem si k němu a políbila ho. Dneska byl pro mě šťastný den.
„Pojď dolu, vaši už určitě čekají.“ Vstal a pomohl mi také na nohy.
Přišli jsme společně do jídelny, kde už seděli ostatní členi naší rodiny. Táta seděl v čele našeho jídelního stolu a jak jinak, četl si Denního Věštce. Mamka seděla hned vedle něj, na klíně měla Lukase a hrála si s ním.
„Dobré ráno.“ pozdravili jsme s Justinem nastejno.
„Vy už jste vzhůru?“ zeptala se mamka překvapeně a posadila Lukase na vedlejší židli.
„Jsme,“ odpověděla jsem a šla si sednout na své místo. Skoro okamžitě přiběhl jeden z našich domácích skřítků, nalil mi čaj a položil přede mě talířek.
„Jak jste se vyspali?“ zeptala se mamka a pořád se dívala po tátovi. Chudák si myslela, že je nenápadná.
„Na to, že jsem vstala tak brzy, tak jsem se vyspala dobře.“ odpověděla jsem a kousla si do topinky.
„Také jsem se vyspal dobře, děkuji za optání.“ odpověděl Justin.
Překvapeně jsem se na něj podívala. Byl až nenormálně slušný. Neříkám, že by to bylo špatné, ale tohle je na něj moc přehnané. Takhle se nikdy nechoval, alespoň si to tedy nepamatuji. Nejprve jsem si myslela, že dnešek je můj šťastný den, ale asi jsem se zmýlila, spíše je to den plný překvapení.
Nemohu si pomoct, ale proč mi naši nepopřáli hned, jak jsme s Justinem přišli? Seděla jsem na židli, nic nejedla a koukala z mamky na taťku. Že by dělali nějakou oslavu? Hlavně to ne, nechci tu mít nějakou oslavu, protože by přišli i lidi, které vůbec neznám. Nemám ráda oslavy, kde jsou moji rodiče, protože si mě většinou nikdo nevšímá.
„Co se děje?“ zeptala se na mě mamka a upila ze svého šálku s čajem.
„Nic, jen jsem se zamyslela.“ odpověděla jsem a zakousla jsem se znovu do mé topinky, která už pomalu začínala chladnout.
Sakra, kdy mi chtějí popřát? Pomyslela jsem si a u toho koukala po jídelně. Pořád mi v hlavě ležely moje narozeniny, a proto jsem přestala mít chuť na jakékoli jídlo. Odložila jsem napůl snězenou topinku a vstala.
„Omlouvám se, jdu nahoru. Vůbec nemám chuť k jídlu.“ oznámila jsem a vstala.
„Počkej!“ zastavila mě mamka překvapeně.
„Proč?“ zeptala jsem se ode dveří. Ruku už jsem měla na klice.
Z ničeho nic se otevřely dveře a já dostala pořádnou ránu do hlavy. Chytla jsem se za ní a opřela jsem se o zeď, protože se mi začala motat hlava. Ještě jsem viděla něco malého, s velkou pravděpodobností to byl jeden z našich domácích skřítků, jak drží v ruce obrovský narozeninoví dort, kde bylo plno svíček. Potom si jen pamatuji, že jsem začala padat…
„Už se probouzí!“ uslyšela jsem jakoby z dálky. Hlava mě šíleně bolela a když jsem otevřela oči, všechno bylo rozmazané.
„Anno, slyšíš mě?“ zeptala se mamka, která se mi začala zaostřovat.
„Co se stalo?“
„Dostala si velkou ránu do hlavy a potom si nám tady omdlela.“ odpověděl mi Justin, který se nade mnou také skláněl.
Pomalu jsem se zvedla do sedu. Byla jsem v jídelně. Dort, který byl s velkou pravděpodobností pro mě, byl na stole a svíčky už na něm skoro nebyly. Justin mě chytl za ruku a pomohl mi zvednout se úplně. Dovedl mě k nejbližší židli a já se posadila.
Tak to zas nebudou ty nejlepší narozeniny. Pomyslela jsem si a koukala se na dort.
„Všechno nejlepší, zlatíčko.“ popřála mi mamka a dala mi pusu.
Potom ke mně přišel i taťka. Jednu ruku měl za zády a usmíval se.
„Také Ti přeju všechno nejlepší,“ Dal mi také pusu a potom mi předal obálku, „To máš od nás k narozeninám.“
Už jsem se chystala obálku otevřít, když mě mamka upozornila, že bych mohla sfouknout ty svíčky, než zhasnou úplně. Nebyla jsem si jistá, jestli mi vystačí dech na to, abych těch pravděpodobně dvacet svíček sfoukla najednou. Na dechla jsem se a když jsem foukla, zhaslo asi pět svíček. Tak nic no. Ještě jednou. Foukla jsem podruhé a sfoukla jsem všechny.
Hned potom jsem se vrhla na obálku. Vůbec jsem netušila, co bych mohla od našich dostat, hlavně když to bylo v obálce. Otevřela jsem ji a všimla si dvou pergamenů a něčeho malého zlatavého. Byl to malý klíček. Prohlédla jsem si ho, něco mi strašně moc připomínal, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout co. Snad mi to řekne jeden z těch pergamenů.
3. 7. 2024
Vážená slečno Anno Malfoyová,
S radostí vám oznamujeme, že trezor číslo 956 byl přepsán na vaše jméno.
Gringottova banka
„Panebože!“ řekla jsem překvapeně a koukala na pergamen s oznámením. Naši jen stáli vedle sebe a usmívali se.
„Děkuju. Strašně moc děkuju.“
„Tak se podívej ještě na ten další pergamen.“ řekl táta. Kdyby mi to nepřipomenul, úplně bych na něj zapomněla.
Drahá slečno Malfoyová,
S radostí Vám oznamujeme, že Vás přijmeme na volné místo na ministerstvu v Odboru Mezinárodní kouzelnické spolupráce. Vaše výsledky byly více než dostačující na tuto práci.
Po přečtení této zprávy Vás prosíme, abyste se dostavila na ministerstvo do dvou měsíců před nastoupením do zaměstnání. 1. září se těšíme na naši spolupráci.
Sean Rees
Sean Rees, Ministerstvo kouzel, Odbor Mezinárodní kouzelnické spolupráce
Já mám práci! Nemusela jsem hnout ani prstem a mám práci! Od 1. září mám práci! Mám práci na ministerstvu. Na odboru, kde jsem chtěla vždycky pracovat! Mami, tati, já vás zbožňuji!
