oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Až když byli pár kroků ode mě, všimla jsem si, že Brian a Ginny se drželi za ruce. Překvapeně a zároveň potěšeně z toho, že se konečně dali dohromady, jsem se na ně usmála a už jsem se těšila až je budu moct zase po dlouhé době obejmout a až budeme zase spolu.
„Panebože, já nemůžu uvěřit, že vás zase vidím.“ Vstala jsem a šla jsem obejmout Ginny. Ten rok mi připadal jako věčnost.
„Ahoj Anno,“ Odtáhla se, aby se na mě mohla podívat. „Je úplně skvělý vědět, že tu teď s Kate budete napořád. Teda alespoň v to doufám.“ řekla a podívala se na Kate a potom znovu na mě.
„Se mnou tady stoprocentně počítej.“ Usmála jsem se a šla se pozdravit s Brianem.
„Takže jste se konečně dali dohromady?“
Ginny se jen usmála.
„Konečně, že vás to napadlo. A co jinak? Povídejte, co se tady dělo za ty tři roky?“
„Nic, všechno je pořád stejný. Vy povídejte, co jste viděli a tak dále.“ odpověděla Ginny.
Nikdy jsem nepochopila, proč vždycky, když se někoho zeptám, co je nového, tak mi odpoví, že nic. Vždycky se něco děje. Musí se něco dít.
„Já jsem skoro nic neviděla. Ale Anna jo, tak ať povídá.“
Nemohla jsem si pomoct, ale Kate měla nějakou divnou náladu. To snad potkala Justina? Zatímco já si myslela, že jsem skoro v sedmém nebi, ona jen poslouchala a tvářila se neutrálně. Vypadalo to, že je myšlenkami úplně někde jinde.
„Já jsem taky skoro nic neviděla.“ namítla jsem, ale zbytečně.
„Vždyť jsi jela do Ameriky minulý rok o měsíc a půl dřív, abys něco viděla, takže jsi něco musela vidět.“ namítl zase Brian. Na tváři měl vítězoslavný úšklebek.
Pokusila jsem se jim vyprávět o všech místech, kam jsme minulý rok s Justinem zavítali. Nechtělo se mi o tom mluvit, protože mi to připomínalo naši hádku s Kate a na tu jsem opravdu nechtěla vzpomínat.
Povídali jsme si celkem dlouho. Pořád jsme měli o čem. Buď jsme řešili nás s Kate nebo ty dva. Dokonce jsem se dozvěděla, že ty dva už jsou spolu asi čtyři měsíce.
„To jsi mi nemohla napsat?“ zeptala jsem se naoko naštvaně Ginny.
„Promiň,“ Omluvně se usmála.
Už jsme tam seděli skoro tři hodiny a já si teprve vzpomněla, že tady někde po Příčný lítá Justin. Podle toho, jak jsem znala jeho lásku k nákupům, jsem netušila, kde by mohl být. Na Příčné ulici není moc míst, kam by se dalo jít. Jedno z míst bylo zmrzlinářství, kde jsme seděli my a ty další jsem si už nepamatovala. Takže sakra, kde je? Už začíná být pozdě.
„Hele Anno, Kate, já už budu muset jít. Zítra musím k Mungovi kvůli práci.“
„To je v pohodě. Já jdu taky. Včera jsem se po tom příjezdu moc nevyspala.“
„No já musím ještě najít někde Justina. Takže se mějte hezky.“
„Až přijedou kluci, tak se konečně sejdeme všichni.“ řekla Ginny a ta představa jí vytvořila úsměv na tváři.
„Ahoj,“ Rozloučila jsem se se všemi zamáváním a vyšla vstříc Příčné ulici. V duchu jsem se modlila, abych Justina našla co nejdříve. Nechtělo se mi zrovna hodit z obchodu do obchodu, abych ho hledala. Na to jsem byla až moc ospalá. Moc jsem se za to odpoledne nevyspala.
Měla jsem štěstí, protože jsem ho potkala asi za pět minut. Nemusela jsem nikam, což jsem jen uvítala. Společně jsme se přemístili k nám domů, kde jsem skoro okamžitě padla na postel.

„Anno, dneska mi napsala Nicola.“
„Hm?“ otočila jsem se od Lukase. Naši mě požádali, abych ho na chvíli pohlídala, protože zase museli někam, ani nevím kam. Tak jsem si s ním hrála.
„Psala mi Nicola, že bychom se mohli zítra odpoledne sejít.“
„Kde?“
„U nějakého zmrzlinářství. Potom bychom šli asi někam jinam.“
„Myslíš u Floreana Fortescuea?“
„Asi. Půjdeš tam teda se mnou?“
„Samozřejmě, vždyť jsem ti to slíbila. Ale asi se tam moc dlouho nezdržím.“ Pomyšlení na Nicolu mi moji docela veselou náladu mírně zkazilo.
Když jsem odcházela z Bradavic, myslela jsem si, že bych se s ní už nemusela skoro vůbec setkávat. Možná jen tak ji někde potkat a naprosto ji nevnímat.
„Díky,“ Dal mi pusu a zase někam odešel. Já zase otočila svoji pozornost k Lukasovi, který teď akorát rozbořil hrad z kostek, který jsme celou dobu společně stavěli.

Podívala jsem se z okna. Dneska nám moc počasí nepřálo. Venku hrozně pršelo a že by se mi zrovna v tuhle dobu chtělo vyrazit někam ven, se říct opravdu nedalo. Ale v duchu jsem si vždycky říkala, že jsem to přeci jenom slíbila, a tak jsem, i když nerada, společně s Justinem vyrazila na mokrou Příčnou ulici.
Moc lidí tam dneska opravdu nebylo. Ani jsem se nedivila. Ani psa by nevyhnal. To mi Nicola určitě udělala naschvál! Věděla, že s ním přijdu, a tak vybrala den, kdy bude pořádně hnusně.
Zamračená a naštěstí trochu suchá, díky deštníku, jsem vyrazila ke zmrzlinářství. V duchu jsem stále nadávala na Nicolu. Všechno, co se mi dneska nedařilo a nelíbilo, to jsem dávala za vinu Nicole. Přišlo mi to jako nejlepší řešení.
S radostí jsem otevřela dveře a těšila se na sucho a teplo. Sice už bylo skoro léto, ale stejně byla venku zima. Sedli jsme si ke stolu u okna. Já bych jinak šla co nejblíže ke krbu, ale jelikož Justin se chtěl dívat, jestli náhodou už Nicola nejde, tak jsme si sedli tam.
„Justine, i když bych nejradši zůstala tady hezky v teplu, ale jak víš, tak s Nicolou nemáme mezi sebou moc dobrý vztah, a tak bych se nejraději někam co nejdřív vypařila. Nebude ti to vadit, že ne?“ zeptala jsem se a na tváři vykouzlila úsměv. Šlo to celkem těžce, protože jsem se cítila pod psa. Snad mi třeba nákupy v tom hnusným, naprosto odporným počasí trochu tu náladu zvednou.
„Jak chceš, ale já myslel, že bychom někam všichni čtyři zašli.“
„Jaký čtyři?“ zhrozila jsem se.
„Já jsem ti to neřekl?“
„Ne,“
„No, Nicola psala, že včera přijel někdo, koho by chtěla co nejdřív vidět. Ale že dnešek je v tomhle týdnu jediný den, který má volný, a tak se s ním dohodla, že by ho vzala sebou. Určitě psala, jak se jmenuje, ale teď jsi nemůžu vzpomenout. To jméno je takový známý. Nějak od P nebo R?“ už si spíš mluvil sám pro sebe.
Než jsem stačila přemýšlet o někom, kdo by se mohl jmenovat od P nebo od R, ozval se zvonek od dveří. Oba jsme vzhlédli a mně málem vypadly oči z důlků.
Mně se to určitě jen zdá. To se mi musí zdát. Přece by se James nebavil s Nicolou. To není možný… Sakra mně se to nezdá. Čím jsou blíž tím mi je jasnější, že jsou oba skuteční. Panebože.
„Ahoj Nicolo a…“
„James.“ doplnil ho James a podal mu ruku.
„Těší mě,“
Mezitím, co se James s Justinem představili, já a Nicola jsme na sebe vrhaly ne moc hezké pohledy. To mi ještě scházelo, abych tady teď nějakých pár hodin strávila zrovna s ní. A proč sakra přišla s ním?
„Ahoj Anno,“
„Ahoj,“ Nemohla jsem si pomoct, ale když jsem ho tam viděla, tak mi ty tři roky nepřipadaly tak šíleně dlouhý jako se mi zdály v Americe. Teď to bylo jako kdybych byla na měsíční dovolené a zase jsem se vrátila domů.
„Justine, jak dlouho to je, co jsme se neviděli?“
„Já nevím, pár let to je určitě.“
„A co vůbec děláš? Vím, že už jsi dodělal školu, ale to je tak všechno.“
„Já teď dělám na ministerstvu a ty?“
„Já taky. Už skoro tři roky. Nechtěla jsem jít na žádnou další školu po Bradavicích. Už jsem se učila dlouho.“ A já si myslela, že je alespoň trošku chytřejší. Celkem mě zajímá co dělá. Ale asi to nebude nic úžasného.
„A co děláš ty, Jamesi?“ zeptal se Justin.
„Já jsem teď dodělal Bystrozora. Od září bych měl snad nastoupit.“
„S tátou?“ zeptala jsem se.
„No snad ne, snažil by se mi strašně radit a nikam by mě nepouštěl.“ Usmál se a pokračoval, „A ty Anno, co teď budeš dělat?“
„Abych se přiznala, tak zatím netuším, musím se po něčem poohlédnout.“
„Už jsi viděla Briana s Ginny?“
„Jo, viděla, bylo to skvělý. Strašně jsem se na ně těšila. Prý se máme někdy setkat všichni dohromady, až přijedete ty a Martin.“
„Brian mi o tom psal.“
Jak jsem si všimla Nicola s Justinem, nic neříkali a jen nás poslouchali. Nicola na nás vrhala nepříčetné pohledy a Justin se tvářil neutrálně. Nicole jsem se moc nedivila, přeci jenom sem přišla kvůli Justinovi a ne kvůli mému rozhovoru s Jamesem.
„Justine, nechceš se podívat za mámou. Pracuje kousek odtud. Určitě by tě chtěla vidět.“
„Proč ne,“ Usmál se a potom se otočil k nám, „Budete tady? My určitě za chvilku přijdeme.“
„Když tak ti tady nechám vzkaz, jo?“
„Dobře.“ odpověděl a otočil se k Nicole, „Jdeme?“
Vzali si svoje pláště a deštníky a odešli pryč. Venku stále pršelo. Ještě jsem viděla, jak Nicola roztáhla svůj deštník a potom se společně vydali někam pryč.
„Kde jsme to skončili?“ otočila jsem se na Jamese.
Povídali jsme si celkem dlouho, o škole a i o starých časech. Myslela jsem si, že když se budu bavit s Jamesem, bude to úplně jiné. Když jsem odjížděla, tak jsme se rozešli tak zvláštně, a proto jsem čekala, že i naše další setkání bude zvláštní. Naštěstí nebylo, povídali jsme si skoro jako dřív. Jen jsme měli nové zkušenosti a také snad i poznatky.
„A co brácha? Kolik, že mu to vlastně je?“
„Lukasovi jsou tři. Někdy je to pěkný číslo. A co Juliet?“
„Teď jsem si vzpomněl, že tě mám od ní pozdravovat, a máš za ní někdy o prázdninách přijít. Už se na tebe těší. Jinak dostala tátův neviditelný plášť, takže si umíš představit, co ve škole dělá.“
Usmála jsem se. Že má James neviditelný plášť, jsem se samozřejmě dozvěděla až v sedmém ročníku. Možná kdybych to věděla dřív, tak by ho asi neměl.
„Určitě se za ní půjdu podívat. Nikdy nezapomenu na to, jak za námi pořád chodila. Někdy byla opravdu otravná.“
„To je pořád.,“
„Teď mně tak napadlo, jak jsi se začal bavit s Nicolou? Přece si pamatuješ můj vztah k ní a nikdy jsem si nevšimla, že by jsi jevil nějaký moc velký zájem o to, aby jsi se s ní bavil.“
„S Nicolou jsem se začal bavit, myslím si, že to bylo minulý rok, když jsme měli praxi na ministerstvu. Pracuje tam jako sekretářka. Nevím, jestli taková byla, i když jsme chodili do Bradavic, ale teď je opravdu milá a dá se s ní bavit. Nečekal jsem to, a možná i proto jsem byl překvapen.“

Chvíli mlčel jakoby si vzpomínal na ty doby, kdy tomu tak bylo. Nikdy jsem neměla potřebu nad tím tolik přemýšlet, ale teď mi připadalo, jakoby na to přišla doba. Neznala jsem a ni neznám hlavní důvod, proč jsme se s Nicolou nebavily. Znaly jsme se už od jejího prvního ročníku, ale nikdy se nestalo, že bychom se někdy hádaly, tedy až do doby kdy jsem začala chodit s Jamesem. Třeba není až tak špatná. Pomyslela jsem si, ale hned bych si za tu myšlenku nafackovala. Nicola byla a vždycky bude špatná, jak jsem si myslela!
„A jak jsi se vůbec začala bavit s Justinem? Myslím si, že je starší než ty.“
„No, když jsem přijely s Kate do školy, přidělili nám ho, aby nám to tam všechno ukázal. Stali se z nás skvělý přátelé během prvního roku.“
„Myslel jsem, že chodil s Kate.“
Zarazila jsem se a podle Jamesova pohledu jsem věděla, že si toho všimnul.
„Chodil,“ odpověděla jsem až moc klidně na to, jak jsem byla z tohoto tématu nervózní.
Vedle mě se ozvalo hlasité zaťukání, které nás vyrušilo z nepříjemného ticha. Prudce a polekaně jsem se podívala k oknu, kde seděla malá sovička a nepříčetně stále ťukala. Otevřela jsem okno, abych jí pustila do tepla. Jakmile byla uvnitř, okno jsem rychle zabouchla, aby v cukrářství nebyla zima.
Otočila jsem pozornost znovu k sově, která už natahovala nožku se vzkazem.

Ahoj Anno,

Po setkání s mou tetou jsem se rozhodl, že bych mohl dnes zůstat u Darků. Doufám, že ti to nebude vadit. Dnes už se pravděpodobně neuvidíme. Zítra ráno se ti určitě ozvu.

Ahoj Justin

„Kdo ti píše?“
„Justin. Rozhodl se, že dnes zůstane u Darků, takže dnes už nepřijdou.“
„Tak mě tak napadlo, když už na ně dnes nemusíme čekat, nešla bys dneska k nám? Jak už jsem říkal Juliet by tě velmi ráda znovu viděla. Tedy jestli nemáš nic lepšího na práci.“
„Když Justin dnes už nepřijde, tak nic na práci nemám.“
„Tak jdeme?“
„Určitě, už se na ní velmi těším.“
Oba jsem se zvedli. James šel zaplatit a já si šla pro svůj plášť a deštník. Jakmile už byl i James oblečen do něčeho teplejšího, přemístili jsme se pryč.

16. kapitola                                                                                             18. kapitola