16. kapitola - Konečně zase doma
Vánoční svátky a zimní prázdniny skončily a já se zase vracela do Sane, kam se mi chtělo jen z dvou důvodů. První důvod byla Kate a ten druhý bylo normální jídlo. Nestává se to u mě moc zvykem, ale za Vánoce jsem dokonce něco zhubla. Většinou to bývá naopak.
S prázdným žaludkem jsem se rozloučila Justinem a pomocí mého „milovaného“ letaxu jsem vyrazila do Sane.
Naštěstí mě nečekal stejný šok jako, když jsem vystoupila z Justinova krbu. Tady bylo všechno hezky vánočně vyzdobené. Ale bohužel asi ne moc na dlouho. Škoda.
Kate už byla tady. Byla jsem překvapena, protože jsem čekala, že přijede až další den. Tak jsem se zase pro jednou spletla.
„Ahoj!“ pozdravila jsem jí, když jsem konečně vytáhla pomocí kouzel kufr do našeho pokoje.
Kate seděla na posteli a něco si prohlížela. Bylo mi to známé a nějak jsem tušila, že to samé teď leží někdy v mém kufru, který teď ležel u postele. Bylo to album, úplně stejné jako jsem dostala já. Zrovna ho Kate zaklapla a podívala se na mě.
„Ahoj,“ pozdravila mě taky. Nemohla jsem si pomoct, ale zdálo se mi, jako by neměla daleko k pláči.
„Co je?“ zeptala jsem se sedla s k ní.
„Ale nic, jen jsem se dívala na to album.“ Ukázala na album s červenými deskami a mně už bylo jasné, že se mi nezdálo, že nemá daleko k pláči. Ona už skoro brečela.
„Nebreč,“ Vzala jsem ji za ruku ve snaze ji trochu utěšit.
„Já nebrečím!“
„Proč brečíš? Vždyť jsi s nimi zase byla.“
„Vždyť ti říkám, že nebrečím!“ okřikla mě a vytrhla mi svoji ruku z mých.
„Co se stalo?“
„Nic, jen jsem zase zbytečně vzpomínala na starý časy. Víš, že pořád lituju, že jsem sem jela? Mohla jsem být doma s našima, s bráchou, s Ginny, s Martinem. Mohla jsem být šťastná, mohla jsem si toho debila vzít.“ Teď už opravdu brečela.
„Proč debila?“ snažila jsem se zeptat opatrně, ale byla jsem až moc zvědavá.
„Víš, s kým ten idiot chodí?“
„S Nicolou?“ zkusila jsem.
„Ne, ten kretén chodí s Victorií Blancovou. Kdyby to alespoň nebylo pořád: Dneska musím za Vicki. Vicki tohle. A Vicki támhleto. Sakra, jak jí může říkat Vicki? To je strašný! Debil. Kdyby si alespoň nevybral jednu z tenhletěch Káč!“
„Kdo je Victoria Blancová?“ zeptala jsem se opatrně. Já si prostě nemůžu pamatovat každého. Ale měla jsem tušení, že to nebude nikdo, koho bych měla nějak moc v oblibě.
„Victoria Blancová, jedna z nejlepších kamarádek Nicoly Darkové. Jedna kráva, která musela chodit zrovna do Nebelvíru a mít IQ pod bodem mrazu. Už ti to něco říká?“
„Aha,“ Sice jsem nevěděla přesně, která z těch třech to byla, ale měla jsem jistotu, že jedna z nich to být musela.
„Proč se vůbec o toho idiota starám? Vždyť mi může být naprosto ukradenej. Každej máme jinej život.“
Moc dobře jsem věděla, že jí zatím Martin není vůbec ukradený. Bylo mi ji tak trochu líto.
„Neboj, to bude dobrý.“ Objala jsem ji a přemýšlela jsem, jak to dopadne se mnou, až se dozvím, že James někoho má. Nějak v hloubi duše jsem stále doufala, že nikoho.
Nevěřila jsem, že bych se tak strašně těšila domů. Sice to tady bylo dobrý, ale prostě doma je doma. Uběhl leden, ale mě připadalo, jakoby byl alespoň už květen. Ne kvůli počasí, které se zhoršilo a začalo dokonce i sněžit, ale nějak pomalu to tady utíkalo. Až nechutně pomalu.
Škola mě začala příšerně nudit. Každá hodina mi přišla jako jeden den. Na začátku každého dne jsem se těšila na odpoledne až budu moct jí za Kate a Jelenou. S nimi mi to alespoň trochu utíkalo. I když ne tak zdaleka rychle, jak bych si přála.
Vlastně stejně to tak bylo i v únoru, březnu i v dubnu. Nemohla jsem si pomoct, ale začala jsem to tu tak trochu nesnášet. Představa, že budu doma za nějaký měsíc pro mě sice byla skvělá, ale pokaždé, když jsem si to řekla, mi přišlo, že se svět skoro zastavil. Tak strašně moc jsem se těšila na mamku, taťku, brášku, Ginny, Martina, Briana a i Jamese.
Ani představa, že se budu muset setkat s Nicolou pro mě nebyla odstrašující. I tu bych snad ráda viděla, i když ne tak, jako všechny ostatní.
Myslela jsem, že tak, jak jsem se cítila já, bude se cítit i Kate. Ale na ní jsem nic takového nepostřehla. Bylo mi to divné, ale vždycky jsem si pomyslela, že to nechce jen dávat najevo.
A tak pro mě strašně pomalu utíkal i květen. Jen učení na zkoušky, které jsme měli dělat od poloviny tohoto měsíce, mi to trochu urychlovalo. Asi to bylo proto, že jsem je tak strašně chtěla udělat a hrozně jsem se bála, aby tyhle tři roky pro mě nebyly zbytečné. Představa, že bych tu měla být jen tak, byla opravdu příšerná.
Zkoušky začaly sice už 16. května, ale ne pro mě. Já měla na učení ještě času dost, na rozdíl od Kate a Jeleny, které svou první zkoušku skládaly hned první den. Teď už dny začaly utíkat o trošku víc, možná o dost víc. Což bych možná uvítala o trochu dřív. Teď by bylo lepší, kdyby to bylo jako před měsícem.
Nemohla jsem si pomoct, ale jakoby všechno, co jsem se za tu dobu tady naučila, se mi najednou vypařilo z hlavy. Najednou utekl týden, po kterém už se Kate s Jelenou nemusely učit. Bohužel mě začaly všechny zkoušky. Zatímco já jsem se učila, Kate s Jelenou byly buď někde venku nebo se mnou seděly v knihovně a četly si. To se ale moc často nestávalo. Byla jsem ráda, protože mě to akorát znervózňovalo.
Svoje zkoušky jsem nějak zvládla, ale jak to jsem netušila. Ale snad dobře. Stále jsem nechápala, proč všude posílají výsledky zkoušek až někdy o prázdninách. Co kdybych byla chudá a potřebovala nutně peníze už od doby, co odejdu ze školy? Na to se asi budu muset někoho zeptat. Nejspíš mamky, ta všechno ví a všechno zná. Myšleno samozřejmě v tom nejlepším smyslu. Což moc nechápu. Kdykoli jsem se ji na něco zeptala, vždycky mi dokázala říct odpověď. Nebo alespoň věděla, kde to mám hledat. Prostě až moc inteligentní člověk.
Když už všichni dokončili své zkoušky, my, kteří jsme byli v posledním ročníku, jsme mohli jet domů. Většina toho samozřejmě využila. Mezi tou většinou jsem nechyběla ani já a Kate. Jelena, jako jedna z mála, která nebyla Američanka, tu zůstávala. Nabídli jí vynikající místo na ministerstvu kouzel, a tak se rozhodla, že tu zůstane. Abych se přiznala, tak jsem to moc nechápala. Já se až moc těšila domů, zůstat bych tu nikdy nechtěla. Na to jsem až moc milovala Anglii.
Bohužel jsem nemohla odjet hned první den, kdy se mohlo odjíždět, protože jsem byla s Justinem domluvená, že pojede se mnou. Ale jeden den čekání už jsem mohla přežít.
Stála jsem společně s Justinem na americkém ministerstvu kouzel. Úsměv jsem měla od ucha k uchu a v duchu jsem si představovala, co udělám první až budu doma.
Justin na mě nechápavě koukal. Prostě nedokázal pochopit, že se tak těším.
„Vždyť jsi je před rokem viděla.“
„Víš, jak dlouhá doba je rok?“
„Ale když jsi chodila do Bradavic, tak jsi je někdy taky neviděla celý rok.“ namítl.
„Ale tohle je jiné! Teď jsem od nich několik tisíc mil.“
Už to dál neřešil a mě tak nechal dál snít o tom, co budu dělat za pár chvil.
Objevili jsme se v hale, kterou jsem až moc dobře znala, protože jsem tady vyrůstala. Konečně jsem byla doma. Na tváři se mi zase objevil úsměv od ucha k uchu a měla jsem sto chutí rozběhnout se a začít všechny hledat.
Najednou se dveře z pokoje otevřely a k nám do haly vešla naše domácí skřítka Clia.
„Jé, vy už jste přijela, slečno Anno? To je úžasné! Mám dojít pro paní a malého pána?“
„Ahoj Clio. To by bylo lepší. A kde je táta?“
„Pán je ještě stále pryč, ale měl by co nejdříve přijít.“ Uklonila se a už pelášila do obývacího pokoje.
„Vy máte domácího skřítka.“ zeptal se Justin.
„Skřítky,“ opravila jsem ho.
„Skřítky? Nechceš mi jednoho dát?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„To asi nepůjde, protože mamka je má až moc ráda a nedopustila by, aby z nich byli otroci.“
„Cože?“
„To radši neřeš. Vysvětlím ti to někdy jindy.“
Dveře od obývacího pokoje se otevřely. První vyšla Clia a hned za ní mamka, která za ruku držela malého Lukase. Za ten rok až neskutečně vyrostl.
„Mami!“ dostala jsem ze sebe a rozběhla jsem se k ní. Byla jsem strašně ráda, že ji zase vidím.
„Ahoj,“ řekla, když jsem se jí pověsila okolo krku.
Malý Lukas stál vedle nás a snažil se získat mamčinu pozornost, což se mu nějak nedařilo.
Konečně jsem se jí pustila a sklonila se k němu. Překvapeně na mě koukal a asi netušil, co má dělat.
„Ahoj Lukasi,“ Pohladila jsem ho po hlavě a byla strašně ráda, že s ním teď budu moct strávit víc času.
„Pozdrav sestřičku.“ řekla mu mamka.
Bylo mi líto, že si mě nepamatuje, ale tak trochu jsem to chápala. Přeci mě neviděl celý rok.
„Ahoj,“ řekl svým dětským hláskem a už se tisknul k mamčině noze. Spíš se za ní schovával. Bylo to strašně roztomilé.
Usmála jsem se ještě o trošku víc a vstala. Vzpomněla jsem si totiž, že tam s námi je i Justin. Otočila jsem se na něj a věnovala mu další ze svých úsměvů. Po dnešku asi budu žít dlouho.
„Mami, toto je Justin Scott.“ Ukázala jsem na Justina, který už přišel k nám.
„Justine, toto je moje maminka, Hermiona Malfoyová.“ řekla jsem a na tváři měla přihlouplý úsměv.
„Velice mě těší,“ Napřáhl Justin ruku a trochu se usmál.
„Mě taky,“ Stiskla mamka jeho ruku, „Nechte tady všechny kufry a pojďte do obývacího pokoje. Tedy jestli si chcete odpočinout, tak tady Clia vás doprovodí do vašeho pokoje.“ Ukázala mamka na Cliu, která se mírně uklonila.
„Jestli mě omluvíte, tak bych si šel na chvilku odpočinout. Určitě si budete chtít popovídat o samotě.“ omluvil se a hned následoval Cliu do dalšího patra.
„Tak mami, co je tu nového?“ zeptala jsem se a následovala jí a Lukase do obývacího pokoje, odkud před chvilkou odešli.
„Nic. Tady se opravdu nic neděje. Jsem stejně pořád doma s Lukasem. Někdy přijde Ginny nebo Cho na návštěvu. Jinak všechno při starém.“
Sedly jsme si na pohovku a mamka si dala Lukase na klín. Ten byl pořád zticha a snažil se mě pořád pozorovat.
„Kde je táta?“
„Za chvilku by měl přijít jen zase něco zařizoval.“ Tajemně se usmála.
„Co?“
„Ale to víš zase má na ministerstvu nějakou schůzku a tak.“ řekla úplně lhostejně a až moc na ní nepřirozeně. Tady se něco děje. Ale co, to jsem opravdu netušila.
„To je strašný, když jsme byli ještě v Americe, chtěla jsem se zeptat snad na milion věcí, ale teď jako by se mi všechno vykouřilo z hlavy. Povídej mi něco. Třeba o Lukasovi.“
„Nevím, co s ním je. Normálně tady lítá a mám co dělat, abych ho uhlídala, ale teď jak jsi přijela, tak je klidný jako beránek. Jakoby se tě bál.“ řekla zamyšleně a podívala se na něj. Ten se jen koukal na mě a u toho si do pusy strkal ucho plyšové kočky.
„Bojíš se Anny?“
Chvilku se nic nedělo a mě se zdálo jako by to byla snad i pravda. Což mi přišlo celkem líto. Ale potom, sice ne moc přesvědčivě ale přece, zakroutil hlavou.
„Tak nevím, co s ním je. Asi chce udělat dobrý dojem.“ Usmála se mamka a pohladila ho po světlounkých vlasech.
Ještě chvilku jsme si povídaly. Lukase naše konverzace přestala bavit a tak slezl z mamky a začal si před krbem na zemi hrát s kostkami, které tam byly už rozházené. Bylo zajímavé si prohlídnout tento pokoj, jinak vždy elegantně vybavený, teď však se na zemi válely jen tak poházené plyšové i jiné hračky, které tam určitě nechal Lukas.
Ani jsem si nevšimla, že do pokoje někdo vstoupil, ale až když se přede mnou objevil táta ve velmi slušivém tmavě zeleném hábitu, nechala jsem povídání o knihovně v Sane, o které chtěla tak moc mamka vědět. Chtěla totiž vědět, jestli existuje nějaká lepší knihovna než ta, co je v Bradavicích.
„Tati!“ Vstala jsem a šla ho obejmout. Asi ho to trošku vyvedlo z míry.
„Ahoj Anno,“ řekl a políbil mě na tvář.
Takže teď už jsem musela jen potkat moje skvělé kamarády, což jsem měla v plánu, co nejdříve. Bohužel jsem se dozvěděla, že James s Martinem se ze školy vrátí až další den, a tak jsem na ně musela ještě počkat. Moc jsem se na ně těšila, ale setkání s Jamesem jsem trochu bála. Nějak jsem nevěděla, jak se k němu mám chovat, když teď chodím s Justinem. Prostě ještě v mém životě hrál roli a asi ne moc malou.
Usmála jsem se na moje rodiče a byla strašně moc ráda za to, že je mám. Společně s Lukasem jsme byli skvělá rodina, která mi tak strašně chyběla.
Domů jsme přijeli ráno v osm Londýnského času. Z Washingtonu DC jsme se přemisťovali asi ve dvě ráno amerického času a tak jsme pochopitelně byli s Justinem ospalí. Justin zalehl skoro okamžitě, co odešel a já šla brzy za ním.
Potom co jsem si ještě malinko popovídala s tátou, jsem byla doprovozena mamkou do mého pokoje.
„Justin spí vedle.“
„Proč?“ Vždyť mi je jednadvacet!
„Kvůli tátovi,“ Políbila mě na tvář a s „Dobrou.“ Odešla zase pryč.
To mi to moc nevysvětlila. Pomyslela jsem si a vlezla k sobě do pokoje. To mi taky chybělo. Rozhlídla jsem se po svém starém pokoji, na kterém se vůbec nic nezměnilo. Usmála jsem se a skoro okamžitě padla skoro mrtvá na postel, na mojí milovanou postýlku. Konečně zase doma.
Probudila jsem se až chvilku po čtvrté hodině odpoledne. Sice mi přišlo, jako by přes mě přeběhlo stádo hypogrifů, ale i tak jsem dokázala na tváři vykouzlit úsměv. Protřela jsem si oči a chtěla se podívat na budík. Ale místo budíku jsem zahlídla dvě obrovské, kulaté hnědé oči.
Lekla jsem se, jak dlouho ne. Tohle mi po ránu moc nesvědčí. Teda ono to nebylo po ránu, ale mě to tak připadalo.
„Strašně moc se omlouvám, slečno Anno. Nechtěla jsem vás vylekat.“ vyklopila ze sebe rychle naše skřítka Clia.
„To je dobrý, ale příště nebuď tak blízko.“
„Omlouvám se,“
„Co jsi mi chtěla, Clio.“ zeptala jsem se a protáhla se.
„Jen váš host už je vzhůru a jen se ptal, jestli jste také. Prý by jste měla vstávat, máte za chvíli prý nějakou schůzku.“
„Panebože,“ vydala jsem ze sebe, když jsem zjistila, že už je půl páté. V pět jsem totiž měla být u zmrzlinářství Floreana Fortescuea, kde jsem se měla setkat s Kate, Ginny a Brianem. Justinovi jsem slíbila, že ho vezmu na Příčnou ulici, protože nechápal, jak může být něco lepšího než jejich Obchodní Centrum Potomac. Nechtěla jsem, aby šel s námi ke zmrzlinářství, protože tam stále byla Kate a já netušila, jaký k sobě mají vztah. Nechtěla jsem nic riskovat.
Bleskově jsem natáhla první hábit, který jsem měla ve skříni. Docela jsem byla překvapená, že tam byly i hábity, které jsem si přivezla z Ameriky. Dneska si asi chudáci skřítci mákli.
Za deset pět už jsme se přemisťovali z našeho domu na Příčnou ulici. Viděla jsem na Justinovi, že moc nevěří tomu, že nějaká ulice může být tak úžasná, jak jsem o ní mluvila já.
„Vítej na nejslavnější kouzelnické ulici v Anglii. Vítej v Příčné ulici.“ Ukázala jsem před sebe a byla jsem hrdá, že mu můžu ukázat něco takového.
„Jo, dobrý.“ řekl a díval se kolem, „Vypadá to tu dost staře.“ dodal a stále se rozhlížel.
Nechápavě jsem se na něj podívala. Jo, dobrý? Na tohle se má říct naprosto něco jinýho. Třeba: „Wow!“ nebo „Úžasný!“ ne jen pouhé „Jo, dobrý.“! V duchu jsem byla naštvaná.
„No tak se tady rozhlídni, určitě se neztratíš. Choď jen pořád rovně a tam, kde skončí poslední barák je konec. Hlavně ať se ti nepodaří dostat na Obrtlou.“ upozornila jsem ho naštvaně. „Tak ahoj,“ Dala jsem mu rychle pusu a nedočkavě se vydala ke zmrzlinářství.
Ještě tam ani jeden z nich nebyl. Samozřejmě mě napadlo, že by se mohli změnit, ale tak abych je nepoznala, to nehrozilo. Přeci musím vědět, jak vypadají moji největší přátelé!
Sedla jsem si ven a objednala si jeden z nejlepších pohárů široko daleko. Opravdu nikdo jiný nedokázal udělat tak výborně zmrzlinový pohár jako Florean Fortescue. Milovala jsem jeho poháry, a tak jsem nemohla odolat si jeden objednat.
Nabrala jsem si na lžičku trochu vanilkové zmrzliny a zamyšleně jsem ji strčila do pusy. Nějak dlouho jim to trvalo. Koukala jsem před sebe a hledala jsem někoho, koho bych mohla znát třeba jen z Bradavic. Ale protože byl teprve začátek června skoro nikdo tu nebyl. Všichni buď byli ve škole nebo v práci. Našlo se opravdu jen pár výjimek, kteří hledali něco po obchodech nebo se jako já zastavili na pohár.
A potom jsem je konečně zahlídla. Všichni tři šli spolu. Brian vedle Ginny a vedle ní Kate. Nešlo je nepoznat. Všichni měli na tváři úsměv a mířili ke mně. Bylo to skvělé je takhle zase vidět. Už tu opravdu chyběli jen James s Martinem a zase bychom byli všichni pohromadě.
Až když byli pár kroků ode mě, všimla jsem si, že Brian a Ginny se drželi za ruce. Překvapeně, ale potěšeně z toho, že se konečně dali dohromady, jsem se na ně usmála a už jsem se těšila až je budu moct zase po dlouhé době obejmout a až budeme zase spolu.
