15. kapitola - Obrat o 180 stupňů
„Anno, počkej.“
Zarazila jsem se, protože ten hlas patřil Kate.
„Anno, počkej, prosím tě.“ Ozvalo se znovu a já jako bych byla stále v šoku, který mě ne a ne opustit. Proč mě prosí, abych tu zůstala? Proč se mnou chce mluvit? Ptala jsem se dokola sama sebe a snažila se najít odpověď. Samozřejmě jsem jednu našla, ale ta mi v tu chvíli přišla naprosto nepravděpodobná.
Otočila jsem se a spatřila Kate s bílou osuškou, kterou měla omotanou okolo hlavy, tváře měla červené od horké koupele a na sobě dlouhé modré tričko. Hlavu měla skloněnou, takže se dívala na své bosé nohy. Vypadala velmi nervózně. Asi jsem tak musela vypadat taky.
„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně. Nevím proč, ale bála jsem se, aby na mě nezačala řvát jako minule. Kdyby se to náhodou stalo, byla jsem připravená k rychlému úprku, abych to nemusela slyšet.
„Chtěla bych se ti omluvit,“ Odmlčela se a já na ní vytřeštila oči, jak nejvíce to šlo. Vůbec jsem nechápala, co se to tady děje, byla jsem naprosto mimo. Za co se mi chce omlouvat? Vždyť mi nic neudělala! Já za všechno můžu, já jsem ta, která se tu má omlouvat, ne ona, JÁ! Myšlenky a otázky se mi honily hlavou rychlostí světla, ale odpovědi nepřicházely vůbec.
„Nechtěla jsem na tebe tak řvát, to co jsem řekla nebyla pravda, byla jsem na vás tak naštvaná! Kdyby tady byl Justin, tak by to schytal taky, ale bohužel nebyl, tak jsem si musela vybít vztek na tobě. Jednala jsem v afektu. Nemyslela jsem to tak.“ Konečně se mi podívala do očí.
I když se mi zdálo, že se mi jazyk zamotal tak, že ho nebudu moct dlouho rozmotat, a tak nebudu moct říct ani jediné slovo, které bych tak ráda řekla, začala jsem ze sebe vyklopovat věty o několika souvětí.
„Kate, já se ti musím omluvit. A měla jsi pravdu, jsem svině, měla jsem ti to říct už, když jsi mi psala o Martinovi. Nemusela bys se cítit tak, jak jsi se cítila. Omlouvám se, nechtěla jsem, aby to všechno takhle skončilo.“
Překvapená sama ze sebe, jsem se na ní podívala a čekala, co udělá. Doufala jsem, že co nejrychleji vyřeší tuhle hnusnou, naprosto odpornou situaci, kterou bych už nikdy nechtěla zažít. Čím déle bylo v pokoji ticho, které byla stále hustší a hustší, tím víc mi můj rozum radil utéct a vystavit se tak ještě většího zklamaní než bylo. Ano, byla jsem nehorázně zklamaná, z toho, že Kate neřekla nic, že byla ticho a zase sklonila hlavu, ze které jí začala padat mokrá osuška.
Měla jsem pocit, že se tu co nejdříve rozbrečím. Nemohla jsem si pomoct, ale nějak ve skrytu duše jsem si stále myslela, že bychom mohly být zase kamarádkami, snad dokonce tak dobrými jako dřív. Že mi odpustí.
Běž pryč! Čekáš tady zbytečně. Uteč! Tohle nemá cenu. Ona se s tebou už nechce bavit. Už nikdy to nebude jako dřív, už nikdy od tebe nebude chtít poradit, už nikdy se jí nebudeš moct svěřit. Už nikdy… už nikdy…
Měla jsem sto chutí okřiknout se, ale jako by to vůbec nešlo, jako bych se měla smířit s tím, že je to pravda. Ale to já nechtěla!
„Kate,“ z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, jsem začala mluvit. Vůbec jsem netušila, co chci vlastně říci, ale ticho, které bylo v našem pokoji, mě začalo znervózňovat, „budu chápat, když už by ses se mnou nechtěla bavit, když mě budeš nenávidět. Zasloužila bych si to, ale já tě potřebuju. Jsem jako chodící troska, i ten kretén Jacob mě dokáže vytočit do nepříčetnosti. Ještě před tím než odejdu, jsem ti chtěla jen říct, že tě mám strašně moc ráda.“
Oči jsem měla mokřejší než bývá ve zvyku. Doufala jsem, že to, co jsem řekla, už nebudou poslední slova mezi námi dvěma. Pomalu jsem se začala otáčet a připravovat se na to, co se bude dít, když mě nechá odejít.
„Co blbneš? Snad kdybych tě nenáviděla, tak bych se ti tady neomlouvala!“
S rychlostí kulového blesku jsem se otočila a zase se zahleděla do jejích modrých očích. Usmála se. Ona se usmála! Ona se usmála na mě! Honilo se mi hlavou a mě začalo pomalu docházet, co řekla.
Z ničeho nic se na mě vrhla a objala mě. V šoku jsem ji objala taky, nebyla jsem schopna slova.
„Taky tě mám ráda, chyběla jsi mi.“
Kdyby se mě v tu chvíli někdo zeptal, kdy jsem prožila nejkrásnější den mého života, s určitostí bych mu odpověděla, že to je dnešek. Úplně jsem zapomněla na dnešní hádku s Jakobem, úplně jsem zapomněla na všechny události posledních pár týdnů. Znovu jsem byla s Kate a to mi postačilo na dobrou náladu, alespoň na měsíc. Usmíření s Kate mi udělalo strašně velkou radost. Zdálo se mi, jako bych byla nejšťastnější člověk na světě.
Stály jsme u dveří a nějak jsme moc nečekaly, že by někdo chtěl dovnitř. Bohužel pro mě se tak stalo. Dveře se otevřely a já dostala klikou do zad.
„Anno, promiň, já fakt nechtěla. Nevěděla jsem, že za těmi dveřmi někdo bude.“ Přiřítila se Jelena ke mně a snažila se zjistit, jestli mi náhodou něco není.
„To je dobrý, jsem v pořádku.“ Šáhla jsem si na místo, kde se mi určitě začala dělat modřina.
„Fakt promiň,“ Najednou se zarazila a nechápavým pohledem se podívala na mě a potom na Kate. „Počkejte, vy dvě,“ Ukázala na nás, „Vy se spolu zase bavíte?“ zeptala se překvapeně.
„No, asi jo.“ řekla Kate s úsměvem.
„No, že vás to konečně napadlo. Musím ti říct Anno, že se to s ní už bez tebe nedalo vydržet.“ Nemohla jsem si pomoct, ale zdálo se mi, že se Jelena nějak naprosto změnila. Když jsem sem přijela po třetí, chovala se jinak, tak jako by byla něco víc, ale teď se se mnou bavila, jak s dlouholetou kamarádkou. Bylo to zvláštní, ale neřešila jsem to.
„Jdu se umýt, zítra máme písemku, tak abych se alespoň trochu vyspala. Měla bys se taky trochu učit Kate.“ prohodila a prošla okolo nás. Vzala si věci a zapadla do koupelny.
„Asi má pravdu, ale abych se přiznala, tak se mi zrovna teď nechce vůbec učit.“
„A z čeho píšete?“
„Z druhé války proti Voldemortovi.“ Ušklíbla se.
„A na to se chceš učit?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Samozřejmě, že ne. Spíš, bych chtěla vědět, co se všechno stalo od doby, co jsme se no ty-víš-co-myslím.“
„Nic, jen znám na školních pozemcích každé místečko. Jo a dneska jsem se pohádala v knihovně s Jakobem. Ale o tom jsi slyšela ne?“ Sedla jsem si na postel.
„Jo, slyšela,“ usmála se. „Jacob měl hezký obtisk tvé ruku na tváři, to se ti povedlo.“
Usmála jsem se. Po dlouhé době, jsem se zase cítila šťastně.
Neuběhlo ani pár hodin a já zasedla za svůj psací stůl a s radostí jsem vytáhla brk, kalamář s inkoustem a kousek pergamenu, abych tu skvělou zprávu mohla napsat Justinovi. Ten díky tomu, že na něj nikdo neřval tak, jak na mě, byl naprosto spokojený a všímal si jen své práce a snad i pár dopisů ode mě.
Ještě dneska odpoledne jsem mu strašně záviděla, že může normálně žít. Což se o mě říct moc nedalo. Ale teď jsem vlastně taky nežila normálně. Dostala jsem se z jednoho extrému do druhého. Ten druhý byl pochopitelně lepší.
Bylo mi jasné, že Kate nebude chtít hodně dlouho uslyšet nic o Justinovi, a tak jsem se snažila s o něm vůbec nezmiňovat. I když věty na způsob „Musím napsat, ehm, no ty víš.“ Mi přišli strašné. Snad ještě horší než kdybych řekla, že jdu napsat Justinovi. Ale naštěstí Kate na sobě nedala nikdy znát nic, že by proti němu něco měla. Vždycky mě jen čekala odpověď typu: „Jasně.“ A k tomu přibyl takový nic neříkající úsměv.
Jedna z těch dalších skvělých věcích na našem usmíření s Kate, byla Jacobova překvapená tvář, když nás viděl se spolu bavit. Vlastně většina lidí, co nás znala trochu víc se divila. Ale prostě Jacob byl nejlepší. Už mu jen chyběla otevřená pusa dokořán.
Když jsem ho viděla, musela jsem se strašně rozesmát. Bohužel jsem zase byla v knihovně. Knihovnice třískla nepříčetně knížkou o stůl, kde většinou sedávala, prudce vstala a rázný krokem vyrazila přímo ke stolku, kde jsme s Kate a Jelenou seděly.
„Slečno Malfoyová, můžete mi, prosím vás, vysvětlit, proč se tu tak nahlas řehtáte? Snad už minulý týden jste tu udělala hluku až moc.“
„Omlouvám se,“ vymáčkla jsem ze sebe a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála ještě jednou, protože knihovnice začínala mít rudou barvu v obličeji.
„Ještě jednou a osobně dojdu za ředitelkou, aby mi dovolila vás nějak potrestat. Protože jak tak koukám, tak napomínat je u vás zbytečné. Toto nemá obdoby!“ Otočila se a odešla zase pryč.
„Ještě by mi chybělo, aby mi zakázali chodit do knihovny.“ poznamenala jsem a zase začala dělat esej z přeměňování.
Zbytek září, října i listopadu utekly až příliš rychle a byl tu prosinec, se kterým přišly i mé tak milované Vánoce. Kate jela domů a já jsem se těšila na prý jedny z nejlepších Vánoc strávených u Justina. Nebyla jsem si jistá, jestli to opravdu budou nejlepší Vánoce, protože tady nespadla zatím ani jedna vločka a bylo tu na tuto dobu až moc nezvyklé teplo. O nošení kabátu či bundy jsem si mohla nechat akorát tak zdát. Vždycky jsem si říkala, že k Vánocům patří sníh, ale tady to asi letos moc platit nebude.
Bylo 20. prosince a Kate se přemisťovala do Anglie. Bylo mi líto, že s ní nebudu na Vánoce, byla jsem na to až moc zvyklá. Snad jen jeden rok se stalo, že bychom nebyly na Vánoční svátky spolu a nerozbalovaly dárky v jedné místnosti. Buď jsme zůstaly v Bradavicích nebo jsme jely k nám. Vždycky jsme společně zažily naprosto úžasné Vánoce.
„Pozdravuj všechny. Určitě se setkáte, ne?“ Pomohla jsem jí snést kufr dolů ke krbům, odkud se měla dostat na ministerstvo, aby se mohla přemístit.
„Samozřejmě, neboj.“
„Máš ty dárky, co jsem jim poslala?“
„Anno, mám naprosto všechno, neboj.“
„Promiň, ale tak dlouho jsem je neviděla. Nechci, aby si mysleli, že jsem na ně zapomněla.“
„Tak jsi měla jet taky, byla by alespoň větší zábava.“
„Víš, ale asi by to nešlo. Už v listopadu jsem psala našim, že zůstávám tady. No a oni se rozhodli, že letos by mohli slavit Vánoce se známými ve Francii.“
„Aha, vlastně ty tady budeš s Justinem, že?“
Řekla to tak normálně, až mě to vyvedlo z míry. Nikdy o něm neřekla ani slov, až teď.
„Jo,“
„Tak já jdu. Měj se krásně a zase po Novým roce.“ Dala si těžký kufr do krbu a stoupla si vedle něj. Podala jsem jí misku s letaxem.
„Ministerstvo kouzel!“ vykřikla a hned se ztratila v zelených plamenech.
Ze Sane jsem odjela hned další den. Pomocí letaxu jsem se dostala do Justinova bytu. Nemohla jsem si pomoct, ale myslela jsem si, že to tam bude alespoň trochu Vánočně vyzdobené. Spletla jsem se.
Když jsem vyšla z krbu, nikde nebylo nic. Všechno vypadalo úplně stejně jako, když jsem tu byla v létě. Dost mě to překvapilo, protože pokaždé, když jsem někde byla na Vánoce, vždy každý měl vyzdobenou chodbu. Ale tady nebylo ale vůbec nic, co by trochu připomínalo Vánoce.
Vlezla jsem do obývacího pokoje. Předpokládala jsem, že tam Justin bude. Když jsem tam vešla, tak mě málem kleplo. V rohu pokoje sice byl krásný živý smrk, ale na něm byly asi tak tři ozdoby.
„Ahoj.“ pozdravil mě dal mi pusu na tvář. Já s vytřeštěnýma očima hleděla na ten stromek.
„C-co je tohle?“ Naprosto vyvedená z míry jsem na něj ukázala. Tohle jsem opravdu nikdy neviděla.
„Vánoční stromek,“
„Tohle je Vánoční stromek? To nemyslíš vážně, že ne?“
Viděla jsem, že chtěl říct, že to myslí vážně, ale když viděl můj pohled, asi ho to přešlo.
„Jde se nakupovat!“ rozhodla jsem, chytla ho za ruku a snažila se ho odtáhnout ke krbu. Bohužel mi to nějak moc nešlo.
„Počkej, vždyť jsi teď přijela!“
„To sice ano, ale já nechci mít na Vánočním stromku ani ne pět ozdob!“
„A nepůjdeme třeba zítra?“ snažil se z toho vykroutit.
„Ne, zítra bude pozdě. Už dneska je pozdě.“
Nějakým záhadným způsobem jsem ho dostrkala do krbu.
„Kouzelnické Obchodní Centrum Potomac!“ řekl nešťastně a zmizel.
Nakupovali jsme ani ne půl hodiny.
„Anno, nechceš náhodou nakupovat sama?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Abych se přiznala, tak mi ho tak trochu bylo líto. Sice jsme nakupovali půl hodiny, ale zatím jsme navštívili jen jeden obchod a já skoro nic nekoupila. Justina to opravdu ale vůbec nebavilo, i když mě jo a hodně.
„No asi to bude nejlepší.“
„Tak ahoj,“ Dal mi rychle pusu a rychle se vypařil pryč, abych si to náhodou nerozmyslela.
Jen jsem zakroutila hlavou a zase se začala rozhodovat, jestli mám koupit ty červené matné ozdoby nebo ty lesklé.
Byla jsem tam dlouho, to musím přiznat, ale přesně si to moc nepamatuju. Ale je fakt, že jsem byla pěkně utahaná.
Kdyby Justin neměl doma stromeček, mohla bych si do toho rohu stoupnout já. Byla jsem ráda, že všechny ty tašky udržím.
„Panebože,“ vypadlo z Justina, když viděl všechny ty tašky.
„Co je?“
„Že to tady nebudeme zdobit dneska, že ne?“
„Asi ne, jsem utahaná.“ Svalila jsem se do křesla.
„Uf.“
Musela jsem se usmát. Připadalo mi, jako by se Justin letošních Vánoc děsil.
Výzdoba Justinova bytu dopadla naštěstí úspěšně. Konečně to tu vypadalo jako o Vánocích. Stromek na sobě už neměl jen tři ozdoby, ale bylo jich mnohokrát víc. Když jsme všechno měli za sebou. Justin si konečně alespoň trochu ulevil.
Ale o jídle se nedá říct, že by dopadlo úspěšně. Ono totiž dopadlo přímo tragicky. Jelikož máme doma domácí skřítky a v Bradavicích jsem nikdy nemusela vařit, tak jsem to jednoduše neuměla. Bohužel pro nás Justin taky nebyl nějaký dobrý kuchař. Spíše řečeno byl rád, že si udělá nějaké makarony se sýrovou omáčkou jednou za čas k večeři. Krocana opravdu nikdy nedělal. Taky to podle toho vypadalo. Chudák krocan byl trošku černější, dobře trošku víc černější. Naprosto všechno jsme zkazili. Ale nejlíp dopadla bramborová kaše, tu jsme jen trochu přesolili, dobře já jí přesolila. Asi bych měla někomu říct, aby mě naučil vařit. Teda já pevně doufám v to, že budu mít alespoň jednoho domácího skřítka.
Když jsem se podívala na talíř, kde jsem měla trochu přesolené kaše a kousek spáleného krocana, tak mě opravdu přešla chuť na všechno. Snad jsem neviděla ještě horší jídlo.
Slavností jídlo se nám opravdu moc nevyvedlo, ono se vlastně nevyvedlo vůbec, ale o to jsem se víc těšila na další den. Ten už měl být naštěstí normální. A ještě k tomu bych se měla normálně najíst, protože jsme se s Justinem rozhodli, že radši někam zajdeme.
Probudila jsem a hned si uvědomila, že jsou Vánoce. Na tváři se mi vykouzlil úsměv, jako malá jsem se těšila na dárky.
Justin ještě spal a já měla sto chutí s ním pořádně zatřás a zařvat mu do ucha, že jsou Vánoce. Tak jsme se vždycky budili s Kate a když s námi byla i Ginny, tak jsme se vrhly i na ní. Bohužel pro mě byla Kate ranní ptáče, a tak jsem se vždycky já musela probudit pořádným šokem.
Ale letos tady Kate nebyla, a tak jsem nechala naše zvyky zvyky a snažila se Justina probudit šetrněji.
„Justine, Vánoce.“ zašeptala jsem a trošku s ním zatřásla.
„Co?“
„Vánoce,“ zopakovala jsem a pomalu jsem vylézala z postele.
Konečně otevřel oči a otočil se na mě.
„Šťastné a veselé!“ Dala jsem mu rychle pusu a potom vystartovala ke stromečku. Najednou jsem byla naprosto probuzená.
Doběhla jsem ke stromku, po kterým bylo plno dárků. Sedla jsem si a začala hledat moje dárky. Konečně jsem našla první dárek, na kterým bylo úhledným písmem s plno kudrlinkami napsané moje jméno. Okamžitě mi bylo jasné, že je to od našich, jelikož takhle píše jedině mamka. Dárek byl těžký a hranatý. Netrpělivě jsem roztrhla balící papír a spatřila nic jiného než knížku. Mám ráda knížky, ale jsem zvědavá jak je všechny převezu do Anglie. Už jich mám totiž tak jeden kufr.
Justin pomalu přišel do místnosti. Kdyby hlasitě nezívl, tak bych si ho snad ani nevšimla. Okamžitě jsem mu podala nějaký dárek a hledala nějaký další pro mě.
Vytáhla jsem další hranatý balík. To bude určitě další knížka od našich. Pomyslela jsem si a ani jsem si neuvědomila, že mé jméno nebylo napsané ani máminým ani tátovým písmem.
Roztrhla jsem balící papír. Přede mnou se objevily červené desky a na nich velkým, zlatým písmem napsáno „BRADAVICE“ a hned pod tím o trochu menším „NEBELVÍR“.
Nedočkavě jsem to otevřela a spatřila dvě fotky. Na jedné jsme byly Ginny, Kate a já a na druhé Brian, James a Martin. Obě fotky byly foceny před Bradavicemi.
Rychle jsem otočila na další stranu, kde byly další fotky. Projela jsem celým albem. Vůbec jsem netušila od koho to je, ale bylo to naprosto úžasné. Plno fotek, co tam bylo, jsem už pár let nemohla najít.
Otočila jsem poslední list. Úplně vzadu byl kraťoučký vzkaz.
Šťastné a veselé Vánoce! Přejí Ginny a Brian.
Nikdy by mě asi nic takového nenapadlo. Ale byla jsem strašně ráda, že to napadlo je, protože to byl naprosto úžasný dárek.
Strašně jsem se na ně těšila. Už jen pět měsíců! Pomyslela jsem si a album plné vzpomínek jsem zaklapla.
Musela jsem uznat, že tohle nebyly zas tak strašné Vánoce, jak jsem si ze začátku myslela.
