14. kapitola - V knihovně
Měla jsem štěstí, že na škole ještě stále nebylo moc žáků, a tak jsem se mohla v klidu skoro všem vyhýbat, i když některé jsem prostě musela vidět. Zpráva o tom, že na mě Kate řvala a co na mě řvala, se rozletěla ještě rychleji něž jsem čekala. Jakmile jsem poprvé vytáhla paty z pokoje, ti, které jsem potkala, na mě nekoukali zrovna moc přívětivě.
Nechápala jsem, jak se nám to s Kate dařilo, ale skoro jsme se nepotkávaly, snad jen v jídelně, kde jsme každá seděla úplně jinde. Celé dny jsem strávila buď v knihovně, kam Kate zamířila opravdu jen málokdy a nebo venku na školních pozemcích, kde jsem se snažila na chvilku vypnout, i když se mi to moc nedařilo.
Do pokoje jsem chodila opravdu jen výjimečně, pozdě v noci když jsem šla spát nebo když jsem na sto procent věděla, že tam není Kate. Nechtěla jsem ji potkat, protože jsem se bála, že by to dopadlo jako minule a to by bylo už opravdu nad moje síly. Už tak jsem byla psychicky na dně.
Zase jsem se vrátila ke své oblíbené činnosti. Skoro pořád jsem měla v ruce nějakou knihu, která mi alespoň na chvilku pomohla zapomenout. Poslední roky jsem na čtení neměla tolik času, kolik jsem chtěla, ale teď se mi všechno vynahradilo. Skoro denně jsem četla jinou knížku, mou věrnou kamarádku…
Jako každé ráno jsem vstala brzy. Začala jsem vstávat o dost dřív než Kate, i když ještě před měsícem bych to považovala za nemožné. Rychle jsem se oblékla, alespoň trošku upravila a vydala se pryč dřív než se Kate probudila.
Na chodbách nikdo nebyl, ale i tak jsem se poplašeně rozhlídla a potom se vydala rovnou po schodech ke knihovně. Bohužel jsem si neuvědomila, že v tuto ranní hodinu naše knihovnice jistě ještě stále spí. Knihovna bylo pro mě mezitím uzavřena. Rozhlídla jsem se po velké hale a rozhodovala se, kam půjdu. Na výběr jsem měla jen společenskou místnost a východ ven. Už předem jsem věděla, kam se vydám. Poslední dobou jsem vyhledávala samotu, takže mé kroky vedly ven z budovy, kterou jsem pomalu začala nesnášet.
Slunce akorát vycházelo, a tak se mi naskytla nádherná podívaná, kterou jsem vlastně vídala skoro každý den. Byl konec srpna a po ránu už nebývalo takové teplo, ale i tak jen v lehkém oblečení jsem se vydala vstříc školním pozemkům. Studená rosa mě studila na nohách, když jsem se procházela místy, které jsem navštěvovala skoro každý den. Posadila jsem se ke stromu, který mi velmi připomínal Bradavice. Byl to velký dub, pod kterým byl v létě příjemný stín. Ráda jsem tam chodila v prvním ročníku, v tu dobu mi ještě chyběly Bradavice a tam jsme na ně mohla skvěle vzpomínat. Nevím proč, ale tam to pro mě bylo uklidňující. Většina lidí věděla, že tam chodím, a tak se mi vyhýbali, nebo jsme si to alespoň myslela. Podívala jsem se na už vyšlé slunce a myšlenkami jsme se ocitla zase někde jinde.
Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděla, ale slunce bylo už celkem vysoko. Z mého přemýšlení mě vyrušily kroky a ubohé: „Ehm,“
Podívala jsem se za hlasem a spatřila někoho, koho jsem nečekala. Přede mnou stál Justin.
„Ahoj,“
„Jak jsi věděl, že budu tady?“ Nepozdravila jsem ho. Byla jsem tak trochu naštvaná kvůli tomu, že jsem nevěděla, že to Kate napsal.
„Vždycky jsi sem chodila, když jsi chtěla vzpomínat. Teď máš asi dobrý důvod tu být.“
Neodpověděla jsem, na tohle jsem neměla co říct. Nemohla jsem si pomoct, ale připadalo mi, jakoby mu bylo všechno to, co se stalo, úplně jedno, jakoby to vše šlo okolo něj.
„Co Kate?“ zeptal se potichu.
„Nechci o tom mluvit. Nemůžu.“ Po tváři mi stekla slza. Už jsem si myslela, že kvůli tomu nemohu brečet, že už jsem se s tím smířila, ale nebylo to tak. Zase jsem měla před očima, jak přede mnou stála a všechno mi vyčítala.
„Promiň,“ řekl skoro neslyšně a posadil se naproti mně tak, abych se mu koukala do očí. Palcem mi setřel slzu. Natáhla jsem ruce a objala ho.
„To bude dobrý, uvidíš.“ zašeptal mi do ucha a přitom mě hladil po vlasech. Věděla jsem, že to říká jen, aby mě uklidnil, ale i tak jsem tomu věřila, spíš jsem doufala, aby to tak bylo. Byla jsem schoulená v jeho náruči a užívala si toho pocitu, že nejsem sama.
„Zkus se s Kate usmířit,“ Už jsem mu na to chtěla říct, že je to skoro nemožné, ale zastavil mě a pokračoval dál. „Vím, že to asi nebude jednoduché, ale uvědom si, co z tebe teď bez ní je. A pochybuju o tom, že by na tom Kate byla o něco lépe.“
„Ale jak? Vždyť se se mnou nechce bavit.“ namítla jsem.
„A zkoušela jsi se s ní vůbec bavit?“ Měl mě naprosto předčtenou. Samozřejmě jsem se s ní nepokoušela bavit, protože jsem se bála. Bylo pro mě jednoduší se jí vyhýbat.
„Ne,“
„Tak to zkus,“
„Tobě se to řekne, tak to zkus, ale ty netušíš, co mi řekla.“ Odmlčela jsem se a potom už klidněji a spíše nešťastně řekla: „Já to nechci zažít znovu, nechci, aby mi znovu vyčítala to, jak se cítila, nechci, aby mi vyčítala, že jsem jí zradila.“ Selhal mi hlas.
Justin odešel někdy večer. Vlastně odešel jen kvůli tomu, že jsem si uvědomila, že jsem celý den nejedla a měla jsem příšerný hlad, a on se nechtěl ukazovat před Kate. Připadal mi jako větší zbabělec než jsem já, ale to jsem si uvědomila později.
A tak uběhl poslední týden prázdnin. Přijela Jelena, která ještě o ničem nevěděla, a tak se na mě mile usmívala. Uvítala jsem to, neříkala jsem nic, co by mohlo zkazit i tohle tak trochu neupřímné přátelství. Zdálo se mi, že se se mnou baví jen kvůli tomu, kdo jsem.
Nejhorší pro mě byl ale příjezd Jacoba Deena. Úplně jsem zapomněla, že někoho takového znám. Kdybych si asi vzpomněla, tak bych čekala jeho reakci. Nikdy jsem nepochopila, co proti mně má.
Jacob byl jeden z prvních, co se to po svém pozdním příjezdu dozvěděli, a samozřejmě toho patřičně využil. Prostě mi musel pít krev, naprosto si v tom liboval.
„Tak co Malfoyová, který holce ještě přebereš kluka?“ zeptal se výsměšným tónem.
Ani jsem se na něj nepodívala a šla dál. Řekla jsem si, že ho budu ignorovat, i kdyby řekl cokoli. Myslela jsem si, že ho to přestane bavit a někam odpluje, ale to se samozřejmě nestalo.
„Ale Malfoyová, nedělej, že tady nejsem. S tebou není žádná zábava!“
Stále za mnou byl jako stín. Pomalu jsem zamířila do knihovny, kde by mohl dát pokoj. Otevřela jsem potichu dveře a vešla dovnitř, doufaje, že Jacob se mezitím někam ztratí. Snažila jsem se mile usmát na knihovnici, ale stal se z toho jen škleb.
Sedla jsem si k jednomu z nejbližších stolků ke knihovnici. Většinou jsem si sedala někam dozadu, kde by mohl být klid, ale teď jsem potřebovala, aby Jacoba přestalo bavit být zticha a šel někam pryč.
Otevřela jsem rozečtenou knížku a snažila se nevnímat šeptání, které ke mně přicházelo od Jacoba. Z každého písmenka, které jsem přečetla, jsem neměla absolutně nic, protože věci, které jízlivým hlasem vypouštěl Jacob z pusy, mě nenechávaly klidnou tak, jak bych si přála.
„…Už když jsem tě potkal poprvé, bylo mi jasné, že ty nejsi ta, za kterou se vydáváš, poslušná holčička z Anglie. A potom jsme se čirou náhodou dozvěděli, kam patříš. Nechápu, jak na to někteří mohli zapomenout. Umíš se skvěle přetvařovat, Malfoyová. Dokonce i nejlepší kamarádka netušila, co jsi vlastně zač. A najednou bum bác a ty jí přebereš kluka. Ani se jí nedivím, že udělala takovou scénu. Myslíš si, že jednala v afektu?“ Podíval se na mě jakoby chtěl ode mě odpověď. Ale já jsem mlčela. „Já bych řekl, že ne. Konečně se dozvěděla, jaká doopravdy jsi. Jen namyšlená děvka.“
Koukala jsem do knížky a připadala jsem si jakoby v jiném světě. Nikde nebylo nic jen ze všech stran se ozýval Jacobův jízlivý hlas, který mě začínal přivádět do šílenství. Přála jsem si, aby to všechno skončilo, protože mi to připadalo jako rozsudek smrti.
„Nemysli si, že, když jsi Malfoyová, jsi něco víc. Nejsi. Jsi jen…“ dál nestihl doříct, protože můj mozek se konečně vzpamatoval a chtěl se začít bránit.
„DRŽ HUBU! VYPADNI!“ zařvala jsem přes celou knihovnu. Teď všechny oči směřovali k nám.
„Slečno Malfoyová, uklidněte se, jste v knihovně.“ řekla knihovnice přísným hlasem.
„Omlouvám se,“ řekla jsem šeptem a zase se podívala do knihy.
„Čekal jsem celkem dlouho než vybuchneš. To, co se tady stalo, se školou roznese rychlostí kulového blesku, možná rychleji.“ Ušklíbl se. „Přiznej si to, jsi tady slavná. A bohužel pro tebe, ne, díky tvým schopnostem. Začíná to vnučkou Smrtijeda, končí děvkou. Zajímavá pověst. Bůh ví, co přijde dál. Třeba bys mohla zabít. No, abych se přiznal, moc bych se tomu nedivil. V tvém případě je možné naprosto všechno.“ Na tváři se mu objevil úsměv. Jakoby věděl, že mě to nesmírně rozčiluje a vadí.
Radši jsem vstala a rozhodla se odejít pryč, nechtěla jsem si přidělávat další problémy, už tak jsem nebyla nejoblíbenější.
Jestli jsem si myslela, že mě nechá Jacob jen tak odejít, tak jsem asi byla někde úplně jinde. Vstal také a zatarasil mi cestu pryč.
„Utíkáš?“
„Ne. Znáš to, moudřejší ustoupí.“ řekla jsem a chtěla jsem ho obejít.
„Ne, ty jen utíkáš z boje.“ řekl, jakoby si přál, abych mu něco udělala.
„Já nikdy neutíkám z boje.“ procedila jsem skrz zatnuté zuby. Kdybych dokázala pohledem zabít, Jacob by už dávno ležel na zemi.
„Neřekl bych. Teď prostě utíkáš zbaběle pryč. Vždycky.“
Ani nevím, proč mě tohle dokázalo, tak vykolejit, ale bylo to pro mě poslední kapka. Napřáhla jsem se a vlepila mu takovou facku, že mi brněla skoro celá ruka.
Jacob se chytl za červenou tvář a nevěřícně se na mě díval. Teď mi připadal, jako malé dítě, které dostalo trest a neví za co.
„Slečno Malfoyová, pane Deene, co to má znamenat?“ uslyšela jsem za sebou místní knihovnici, ale to mi bylo jedno, teď už opravdu zbaběle jsem utekla pryč.
Nejprve jsem chtěla běžet do pokoje, ale tam by mohla být Kate, a tak jsem zase vyrazila ven. Zase bylo zataženo, dusno a horko, ale i tak jsem šla ven. Neměla jsem ráda tohle počasí, ale, kdo chtěl bydlet v téhle té části Spojených států, musel si na to zvyknout. Další důvod, proč se těšit domů.
Byl skoro čas večeře, ale já nešla dovnitř. Bylo mi jasné, že se opravdu aféra z knihovny roznese hodně rychle i s mou pověstí. Musela jsem uznat, že měl Jacob pravdu. Byla jsem po škole známá, ale tak, jak jsem si nepřála.
Když jsem sem jela, tak trochu jsem doufala, že jméno Malfoy, tady bude skoro neznámé. Ono vlastně bylo, jen kdybychom se neučili o druhé válce proti Voldemortovi v Anglii. Myslela jsem si, že tu kvůli jménu nebudu mít problémy. Bohužel jsem se zmýlila, jak se mi to poslední dobou stávalo často.
Jen tak jsem se procházela po školních pozemcích, kde nikdo nebyl, alespoň jsem nikoho nepotkala. Všichni byli na večeři.
Pomalu se začalo stmívat, vůbec jsem si neuvědomovala, jak dlouho jsem byla venku. Myšlenky mi jen tak proletovaly hlavou a já jsem se je snažila nevnímat, a proto jsem ani moc nevnímala čas.
Vydala jsem se do pokoje. Cestou jsme moc lidí nepotkala, ale podle toho, jak se někteří tvářili, jsem poznala, že už se ví, co se stalo před pár hodinami v knihovně.
Šťastně jsem vpadla do pokoje, který vypadal, že je prázdný. Zaradovala jsem se, protože jsem se nemusela chovat, jako bych tam nebyla. Vyndala jsem si ručník a pyžamo a chtěla jsem vlézt do koupelny, ale když jsem chtěla otevřít dveře, zjistila jsem, že tam už někdo je. Hodila jsem věci na postel a rozhodla jsem se, že bych se mohla jít podívat do kuchyně pro něco k jídlu. Začínala jsem mít hlad.
Uslyšela jsem cvaknutí od odemykání dveří do koupelny, a tak jsem se rychle vydala ke dveřím, abych mohla odejít dřív než si mě ten, kdo byl v koupelně všimne. Už jsem chytla kliku, když jsem za sebou uslyšela známý hlas:
„Anno, počkej.“
Zarazila jsem se, protože ten hlas patřil Kate.
