oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Zrovna když jsem se podepisovala, někdo hlasitě rozrazil dveře. Tak jsem se lekla, že jsem vylila skoro plný kalamář s inkoustem. Celý dopis už byl naprosto k ničemu. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo zavinil to, že ho budu muset napsat ještě jednou.
Ve dveřích stála Kate a nevěřícně na mě koukala. Najednou se její výraz změnil z nevěřícného na velice naštvaný.
„TY DĚVKO!“ Zamrkala jsem. Tohle mě zaskočilo.
„JÁ TI VĚŘILA! CHÁPEŠ TO, ŽE JSEM TI VĚŘILA?! JAK KRÁVA TI JEŠTĚ PÍŠU O RADU A TY… A TY MEZITÍM SE TADY KURVÍŠ S MÝM KLUKEM! MYSLELA JSEM SI, ŽE JSI KAMARÁDKA! JAK JSI TO MOHLA UDĚLAT?!“
„Kate, promiň… je mi to strašně líto… nechápu, jak se to mohlo stát…“
„Umíš si vůbec představit, jak se cítím já?! V naději, že mi pomůžeš, ti píšu. Potom si beru tvoje slova k srdci, byla jsem ráda, že mám takovou kamarádku jako jsi ty!
A potom přijedu, ty i on se tváříte divně, ale já jsem to přešla beze slova. Já kráva si myslela, že jste se pohádali nebo něco podobného! Najednou jsi chtěla odjet do školy. Přišlo mi to divné, ale nechala jsem tě, myslela jsem si, že to děláš kvůli tomu, že jste se pohádali nebo mi dáváš šanci, abych mu to řekla. Stejně jsem k tomu nenašla odvahu a ani jsem neměla možnost. Justin se choval ještě hůř než když jsi tam byla ty, stále chodil do práce a na mě neměl vůbec čas. Jak kráva jsem seděla u něj doma sama a koukala z okna! V naději, že se třeba za chvíli vrátí. Vždycky přišel pozdě, většinou už jsem spala. Proto jsem odejela sem do školy. Ty jsi se mi vyhýbala, jak to jen šlo. Nechápala jsem, co se děje.
Teď jsem seděla ve společenské místnosti a četla si. Přiletěla Justinova sova a nechala mi tady dopis. Rychle jsem ho otevřela, myslela jsem si, že se mi omluví za to, že musel tak často do práce a že na mě neměl vůbec čas. To tam samozřejmě nebylo! Místo toho tam bylo, že jste slavili tvoje narozeniny a nakonec jste se spolu VYSPALI! A ten kretén si uvědomil, že se do tebe ZAMILOVAL! Nejhorší na tom bylo zjištění, že ty asi nejspíš taky!
Cítím se jak největší kráva na světě. Měla jsem věřit těm, co mi říkali, že vás spolu viděli a že jste nevypadali jako kamarádi! JEŠTĚ JSEM JIM TO VYVRACELA!
BYLA JSI MOJE NEJLEPŠÍ KAMARÁDKA! ZNÁM TĚ SKORO DESET LET! VĚŘILA JSEM TI JAK NIKOMU! BYLA JSI TA, KTERÉ JSEM MOHLA ŘÍCT VŠECHNO! ANI VE SNU BY MĚ NENAPADLO, ŽE BY JSI MĚ PODVÁDĚLA SE MÝM KLUKEM!
A KDYŽ JSI POTŘEBOVALA POMOCT TY, VŽDYCKY JSEM TI POMOHLA! A CO ZA TO MÁM?! ZA ZÁDY SPÍŠ S MÝM KLUKEM!
NENÁVIDÍM TĚ!“
„Kate, nech mě to vysvětlit…“
„NENÍ CO VYSVĚTLOVAT! JÁ TO VŠECHNO CHÁPU A TO AŽ MOC DOBŘE!“
„Oba jsme pili, byli jsme mimo!“
„A TO MI CHCEŠ NAMLUVIT, ŽE JSTE BYLI MIMO SKORO CELÝ MĚSÍC A PŮL?!“
„Ne, to ne… Kate, nechápu, na co jsem myslela… je mi ze sebe špatně…“
„DOUFÁM, ŽE HODNĚ ŠPATNĚ.“
„Kdyby to šlo, všechno bych nejradši vrátila a změnila…“
„A TO NEJDE! SKONČILY JSME SPOLU!“ zařvala, otočila se a práskla za sebou dveřmi.
„Kate!“ zavolala jsem na ni, ale zbytečně. „Kate! Je mi to strašně líto, mám tě ráda…“ zašeptala jsem a potom se zhroutila na zem.
Cítila jsem se ještě hůř než den potom, co jsem se poprvé vyspala s Justinem. Měla jsem chuť se zabít.
Po tvářích mi stékaly slzy. Nikdy jsem nechtěla, aby tohle takhle skončilo. Měla jsem jí ráda a tím, že jsem jí teď ztratila, jsem si uvědomovala, jak strašně moc. Když odešla, odešlo i kus mého já. Znaly jsme se dlouho a já ji brala jako samozřejmost v mém životě. I když chvílemi jsem se tak nechovala. Byla jako moje sestra, kterou jsem nikdy neměla. Vždy jsem jí mohla cokoli říct a ona mi vždycky pomohla.

~

„Johnson Brian!“ přečetla profesorka McGonagallová další jméno.
Malý černovlasý chlapec se odpojil od ještě menší dlouhovlasé černovlásky, která mu byla až moc podobná.
Brian si sedl na stoličku a nasadil si Moudrý klobouk, který skoro okamžitě vykřikl:
„NEBELVÍR!“
Usmál se a hned se vydal k Nebelvírskému stolu.
„Johnsonová Kate!“
Kate se podívala na svého bratra, který jí ukázal, že jí drží palce. Dívka se otočila a zamířila k Moudrému klobouku.
Stejně jako u Briana to netrvalo dlouho a Moudrý klobouk vykřikl to samé. Z Kate jakoby spadla okamžitě jakákoli nervozita, usmála se a rychle se vydala ke svému bratrovi.

~

„Když jsem jí viděla, nenapadlo mě, že bychom někdy mohly být takové kamarádky, jakými jsme až do teď byly.“
Po tváři mi stekla další slza. Před očima se mi promítaly stále další a další věci, na které jsem už skoro zapomněla.

~

Kate seděla na posteli a mlátila do nějaké krabičky. Normálně bych si jí asi moc nevšímala, ale tohle mě vyrušovalo ve čtení.
„Vždyť to ještě dneska ráno fungovalo! Krám jeden starej!“ Třískla s krabičkou o zem až z ní něco vypadlo. Zavřela jsem knihu a se zájem ji sledovala. Spíše jsem se chtěla dozvědět, co je to za podivnou krabičku.
Shýbla se a posbírala zbytky z té věci. Ještě chvilku se s tím snažila něco udělat, ale nepovedlo se jí to. Byla jsem zvědavá stále víc a víc, a proto jsem se vydala k její posteli.
„Co to je?“ zeptala jsem se neslušně a zvědavě a ukázala na krabičku.
„To je MP3 přehrávač, akorát mi přestal fungovat.“
„Co?“
„Ty jsi asi z kouzelnické rodiny, že?“ zeptala se zájmem.
„Ano, Anna Malfoyová.“ představila jsem se, i když jsem věděla, že ví, jak se jmenuju.
„Já jsem Kate Johnsonová.“
„Takže tohle vymysleli mudlové?“
„Kdo?“
„Lidi, kteří neumějí kouzlit.“
„Aha. Jo, přehrává to písničky.“
„Ty jo.“ Překvapilo mě, že mudlové mohou vlastnit něco tak malého, co umí pouštět hudbu.
„Buď jsem to cestou rozbila nebo to tady nefunguje.“ mumlala si pro sebe a stále se s tou krabičkou snažila něco udělat.
„Mudlovský věci ti tady nikdy nebudou fungovat.“ řekla jsem chytře.
„Už umíš nějaké kouzla?“
„Jo…“

~

Kate seděla na tribuně a sledovala výběr nových hráčů do Nebelvírského famfrpálového družstva.
„A novou střelkyní je Ginny Thomasová!“ řekl kapitán a Ginny vyskočila asi metr vysoko. Přála jsem jí to, ale já jsem čekala, kdo bude novým chytačem.
„A chytačem se stává James Potter!“ Věděla jsem, že byl Potter lepší, ale ještě jsem někde doufala, že udělají výjimku. Další věc, proč jsem měla Pottera nenávidět.
Vzala jsem si své nové koště, které mi koupil táta, a vyrazila pryč. Byla jsem naštvaná na celý svět a hlavně na Pottera.
„Anno! Anno, počkej přece!“ volala za mnou Kate, ale já se nezastavila, neměla jsem náladu se s někým bavit.
„Anno!“ Rozeběhla se za mnou.
„Je mi to líto. Byla jsi lepší! Vážně!“
„Děkuju, ale vím, že ne.“
„Ale opravdu se mi zdálo, že jsi byla lepší!“

~

„Vždycky mi dokázala pomoct. Vždycky se alespoň snažila. Snažila se mě utěšit, i když jsem jí dávala jasně najevo, že se nechci s nikým bavit!“
Někdo zaklepal. Neodpověděla jsem, nechtěla jsem nikoho vidět, nikoho slyšet, chtěla jsem být sama.
Dveře se pootevřely, někdo nakoukl dovnitř a zase zavřel. Ani bych se nedivila, kdyby nás slyšela celá škola.

~

Strašně jsme se s Kate pohádaly. Nechtěla jsem se hádat, ale v tu chvíli jsem si myslela, že to jinak vyřešit nejde. Ginny se bavila s oběma, ale jasně mi dávala najevo, že s tímhle nesouhlasí a snažila se nás dostat na jedno společné místo, kde bychom si to vyjasnily. Bylo až trapné, když jsme se sešly už po páté a ani jedna z nás se nechtěla omluvit.
Věděla jsem, že už to v Bradavicích není to, co to bývalo, když jsme se spolu bavily, ale já prostě nemohla říct, že ona má pravdu. Tohle bylo pod mojí úroveň.
Měla jsem jí stále ráda, ale když jsem si vzpomněla na naši hádku, kvůli které jsme se spolu nebavily, myslela jsem si, že ji zabiju. Nejhorší bylo, že na mě vytahovala věci, které byly pravda a věděla je jen ona a Ginny.
„Už toho mám vážně dost! Jste obě normální?“ zakřičela na nás Ginny v prázdné učebně kouzelných formulí, kde jsme se jen tak „náhodou“ sešly.
„Ať se omluví.“ řekla jsem tvrdohlavě.
„Já se omlouvat nebudu, to ty by ses měla omluvit!“
„Panebože! Podejte si ruce a odpuste si!“
„Ne!“ řekly jsme nastejno.
„Anno! Kate! OKAMŽITĚ!“
Tak jsem se lekla a byla jsem mimo, že jsem opravdu k ní přišla a podala jí ruku.
„Vidíte, jak to jde, když se chce.“
„Promiň,“ omluvila se jako první a mě došlo, že to, co jsme celou dobu dělaly, bylo naprosto hloupé.
„Promiň,“
„Kamarádky?“
„Jasně,“ Usmála jsem se a objala ji.

~

„Vlastně jen díky téhle hádce z nás byly takovéhle kamarádky.“ Usmála jsem se při vzpomínce, jak jsme byly obě strašně tvrdohlavé.
„Měly jsme se rády, ale do téhle doby to nikdy nebylo ono. Až potom se z nás staly skoro kamarádky na život a na smrt. Bohužel jen skoro…“

~

„Malfoyová, za tohle zaplatíš!“ zavrčel Potter a namířil na mě hůlkou. Weasley i Johnson se zařídili stejně.
„A co mi uděláš?“ Snažila jsem se někde najít odvahu, která se pomalu ale jistě ztrácela. Byla jsem tam sama proti těm třem. Bylo jim jedno, že mají přesilu a to celkem velkou. Hlavně se mi chtěli pomstít.
Dveře do jedné z nepoužívaných učeben se otevřely a dovnitř vstoupila Kate.
„Kate, vypadni tohle je jen mezi námi.“ řekl Johnson, asi nechtěl ublížit své sestře.
„To jsi takový srab, Pottere, že musíš mít sebou kamarády, abys vyřídil své účty s Annou?“ Celkem mě překvapila její drzost, ale uvítala jsem jí.
Potter se na ni překvapeně podíval. Byl zvyklý, že Kate se většinou moc často nezapojovala, protože ještě stále tam měla svého bráchu, kterého zatím ještě trochu měla ráda.
Využila jsem toho, že byl trochu vyveden z míry a vytáhla hůlku. Toho si bohužel všiml Weasley a odzbrojil mě. Věděla jsem, že už nemám moc šancí, a tak jsem se snažila zmizet. I když mi Kate kryla záda, tak se mi to nepovedlo. Prostě jedna hůlka nestačila…

~

„Obě jsme skončily na ošetřovně. Ale kdyby nebylo Kate asi bych dopadla hůř. Celkem jsem ji obdivovala, že mi šla pomoct. Moc lidí by to neudělalo, kdyby vědělo, že nemají moc velkou šanci.
A James, s Martinem a s Brianem dostali jen školní trest. Kate to vystihla skvěle, byli to Srabi.“ I přes to, že mi do smíchu moc nebylo, usmála jsem se.

~

„Anno, to bude v pohodě. Za chvíli je to všechny omrzí a budeš si připadat jako v Bradavicích. Tam jsi ze začátku taky měla problémy a jak se ti tam nakonec líbilo.“ Snažila se mě Kate uklidnit. Už jsem byla skoro na dně, všichni se na mě koukali, jak na špínu na svém hábitu.
„Ale ty nevíš, jaké to je! Z tebe nemají lidi strach, lidi z tebe nedělají hroznou černokněžnici, tebe lidi mají rádi a mě nenávidí!“ vykřikla jsem. Už jsem zase měla jeden z dnů, kdy jsem na tom byla špatně.
„To sice ne, ale chápu to! Pochop, že jsme tady my, ti, kteří tě mají rádi a ti, kteří ti věří!“
„Já vím.“
Kate si ke mně sedla a začala mě hladit po vlasech a utěšovala mě. Byla jsem jí za to vděčná.

~

„Vždycky mi dokázala pomoct, vždycky stála při mně! A co jsem udělala já? Zradila jsem jí! Co jsem to za člověka, když dokážu zradit i svoje kamarády? Je mi ze sebe špatně…“ Teď už jsem se rozbrečela naplno. Všechno, co jsem jí kdy provedla, se na mě řítilo ze všech stran a já měla chuť zemřít…

12. kapitola                                                                                             14. kapitola