oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

… Se zavřenýma očima jsem vytáhla pergamen, rozložila jsem ho a oči jsem znovu otevřela.

Ahoj Anno,

Nevím, co mám dělat! Chtěla jsem to někomu říct, ale nenašla jsem odvahu. Přijde mi jednodušší to všechno napsat.
Stydím se! Nechápu, jak se to mohlo stát! Hlavně to nedávej číst Justinovi! Radši bych mu to chtěla říct sama.
Prostě sešli jsme se stará parta, já, James, Martin, brácha a Ginny. Všem nám bylo líto, že jsi tam nebyla s námi. A mě bylo líto, že tu se mnou nebyl Justin. Kdyby tu byl, nestalo by se to. Vzpomínali jsme, pili a prostě tam byla skvělá nálada. Připadalo mi jako bych se vrátila v čase, zase ze mě byla sedmnáctiletá praštěná Bradavická školačka.
Vzpomínali jsem na dobu, kdy jsme si dělali navzájem naschvály. Pořád jsem se smála. Dokonce i s bráchou jsem si skvěle pokecala! Všichni jsme se změnili za tu dobu, co jsme se neviděli, ale teď z nás zase byli ti blázniví puberťáci.
Už bylo pozdě. Ginny s Brianem a s Jamesem odešli a já s Martinem jsme zůstali sami. Oba jsme toho měli už celkem dost vypito, ale pili jsme dál. Ani už nevím jak, ale začali jsme si povídat o nás dvou. Vyzpovídala jsem se mu, jak jsem se cítila, když jsem musela odjet.
Řekl, že bychom si to mohli zopakovat a potom mě políbil. Ani jsem si neuvědomovala, že někde za oceánem mám kluka, a polibky jsem mu oplácela. Nakonec jsme skončili v posteli.
Probudila jsem se, otevřela oči a přímo se dívala do Martinových zavřených očí. Připadalo mi jakoby jsem nikam nikdy neodjela a my jsme byli pořád spolu. Usmívala jsem se. Už si nepamatuju, jak dlouho mi trvalo než jsem si uvědomila v jaké jsem době a co se v noci stalo.
Potichu jsem vstala, oblékla se a zbaběle jsem utekla domů. Od té doby jsme se ještě neviděli.
Nejprve jsem měla v plánu to nikomu neříkat a nechat si to hezky pro sebe, ale po jednom dnu jsem zjistila, že to není až tak jednoduché, jak jsem si to představovala. Přišel za mnou Brian a ptal se, co jsme tam ještě s Martinem dělali. Nejprve jsem mu chtěla říct, proč se vůbec stará a že je to moje věc, ale nějak moc rychle jsem si uvědomila, že bych se prozradila a jemu by bylo jasné, že se něco stalo. Brian ví, že chodím s Justinem. Rychle jsem hledala nějakou lež, aby co nejrychleji odešel. Nakonec jsem ze sebe vymáčkla, že jsme si jen povídali. Když odcházel, poznala jsem, že mi vůbec nevěří.
Vím, že neumím moc dobře lhát, a tak je mi jasné, že by Justin hned poznal, že se něco stalo. Anno, nevím, co mám dělat. Co bys udělala ty? Prosím, poraď mi. Vím, že ty to dokážeš!
Čekám tvou sovu co nejdřív! Hlavně dřív něž přijedu za vámi já! Předem ti děkuju!
Užij si to a hlavně o tom neříkej Justinovi. Prosím! Měj se krásně!

Tvoje Kate.


Během čtení jsem pocítila radost z toho, že bychom vlastně mohli být s Justinem spolu a chtěla jsem si hned za to nafackovat. Ale nakonec mi bylo Kate líto, poznala jsem, že toho strašně moc lituje. Pochopila jsem, že jsme na tom podobně. Ne že bych já měla nějakého kluka, ale podvést svou kamarádku bylo pro mě strašné.
„Co psala?“ zeptal se okamžitě Justin, když jsem dopis zas složila.
„Ale, nic.“ odpověděla jsem tak, že mu muselo být jasné, že se něco stalo.
„Dej mi to přečíst.“
„Ne,“ Schovala jsem dopis do obálky.
„Proč ne? Co se stalo?“
„Nemůžu o tom mluvit.“ Snažila jsem se nějak dostat z pokoje a jít Kate odpovědět, i když jsem netušila co.
„Co se stalo? Je to vážný?“ Justin vypadal, že má o Kate starost.
„Nic se jí nestalo, jen chce ode mě poradit.“
„Proč mi to nechceš dát přečíst?“
„Protože Kate nechce, abych ti to dala přečíst. Nechtěj po mně, abych jí znovu zradila.“
To, co jsem řekla, donutilo Justina, aby mě nechal odejít odepsat jí. Došla jsem do ložnice, kde byl stůl. Zamkla jsem za sebou, vytáhla nový pergamen, brk a kalamář s inkoustem a sedla si. Znovu jsem si přečetla dopis a začala přemýšlet, co jí na tohle napíšu.
Znala jsem Kate dlouho, a proto pro mě bylo strašně těžké něco vymyslet. Kdyby Justin chodil s kýmkoli jiným, bylo by všechno o hodně jednodušší, ale když on zrovna musel chodit s mou nejlepší kamarádkou…

Už jsem nad tím seděla celou půlhodinu a na pergamenu bylo jen pouhé Ahoj Kate. Vůbec mě nic nenapadalo. Připadalo mi, jakoby mi někdo kradl mé myšlenky a nápady. Nejhorší bylo, že jsem se musela přemáhat, abych jí nenapsala o tom, co se stalo mezi mnou a Justinem. Chtěla jsem jí to napsat, protože jsem se cítila strašně. Dávala až moc velkou šanci jejímu vztahu s Justinem, přitom já jsem až moc dobře věděla, že tenhle vztah žádnou budoucnost nemá. Nechtěla jsem jí to napsat, protože to byla moje kamarádka, kterou jsem měla ráda a nechtěla jsem ji ztratit. Bylo mi špatně, když jsem si uvědomila, jak moc mi věřila.
Znovu jsem se podívala na prázdný pergamen a snažila se přinutit svůj mozek, aby konečně vymyslel alespoň jednu srozumitelnou a normální větu. Bohužel můj mozek asi odmítal se mnou spolupracovat a mě nic stále nenapadalo. Pro dnešek jsem to vzdala. Bylo mi jasné, že dneska nic nevymyslím.
Vstala jsem, všechny věci jsem nechala na stole tak, jak byly a vydala se za Justinem. Nejprve jsem šla do obývacího pokoje. Deka a polštář, co jsem si včera večer přinesla, byly už uklizeny. V pokoji nikdo nebyl, a proto jsem se rozhodla vydat se hledat Justina jinde. Prošla jsem okolo krbu. Krb byl ozdoben různými fotkami a suvenýry, které si Justin vozil z dovolených, na které jezdil s rodiči. Zastavila jsem se, protože mě zaujala jedna fotka. Byl na ní asi desetiletý Justin a nějaká o něco málo mladší holčička, ve které jsem poznala malou Nicolu. Oba na mě mávali a šťastně se usmívali. Nicola mi ani nepřišla taková, jakou jsem ji znala z Bradavic. Oba si mě přestali všímat a začali do sebe strkat až malá Nicola spadla. Justin jí ochotně podal ruku, ale ona ho stáhla k sobě dolu na trávu. Oba se začali strašně smát.
Podívala jsem se na další fotku, ze které se na mě usmívali čtyři asi sedmnáctiletí lidé. Tři kluci a jedna dívka. Seděli na nějaké lavičce a drželi se okolo ramen, všichni vypadali šťastně. Chvilku jsem fotku ještě prozkoumávala, jestli náhodou nenajdu někoho známého, ale nenašla.
Na fotce vedle byli dva asi pětatřicetiletí lidé, muž a žena, a před nimi stál malý chlapec. Měl na sobě tmavě modrý hábit s nějakým znakem na hrudi. Snažil se tvářit vážně a důležitě, ale moc mu to nešlo. Vypadal jakoby měl co nejdřív vyprsknout smíchy, ale držel se. Dva lidé, asi jeho rodiče, se jen šťastně usmívali. Malý Justin se otočil na své rodiče a potom se s úšklebkem otočil zase zpátky na mě.
Podívala jsem se vedle a uviděla sebe a Justina. Oba jsme drželi v ruce skleničku s pitím a na tváři jsme měli americký úsměv, který mě ten večer Justin naučil. Byl to skvělý večer, bylo po závěrečných zkouškách a celá škola si udělala oslavu. Utvořilo se několik skupinek, kde se buď jen povídalo nebo se pilo o sto šest.
Poslední fotka mi skoro vyrazila dech a začala jsem litovat, že jsem se u toho krbu vůbec zastavila. Až teď jsem si uvědomila, že to byla chyba. Přede mnou byla Kate s Justinem, který jí držel okolo pasu a usmíval se. Kate mu zrovna dával pusu na tvář. Potom se na mě oba otočili, ze široka se usmáli a potom mi zamávali. Sevřelo se mi srdce. Vypadali tak šťastně a já to všechno zkazila.
„Anno?“ ozvalo se mi potichu u ucha. Ani jsem se nelekla a podívala jsem se na Justina. Ten se podíval směrem, kterým jsem se ještě před chvilkou koukala já. Pochopil, co se mi asi tak mohlo honit hlavou.
„Mám jí to říct?“ zeptala jsem se šeptem a zase se podívala na fotku, kde ti dva byli.
„Jednou se to stejně dozví… Už se to stalo, vrátit to nejde… jsem rád, že se to stalo,“ Otočil si mě čelem k sobě, „Miluju tě a je mi líto, že jsem si to uvědomil jen díky jedné noci.“ Naklonil se ke mně a políbil. Přišlo mi, že si myslí, že to všechno jde vyřešit strašně lehce. Jeho jazyk si pomalu hledat cestu k tomu mému. Rozum mi napovídal, ať se od něj odtáhnu, ať to nedělám ještě horší. Ale po chvíli mozek vypověděl službu a já se úplně poddala jeho polibkům. Úplně jsem zapomněla na to, co mě trápilo ještě před pár vteřinami…

Uběhlo pět dní, během kterých jsem konečně odpověděla Kate. I přes nutkání napsat jí o všem, co se tu stalo, jsem to úspěšně dopsala. Justin se nic o Kateině nevěře nedozvěděl a já jsem neměla v plánu mu to říct.
Kate jsem vlastně v dopise skoro vůbec neporadila, ale jen jsem se jí snažila povzbudit, i když mě by takovýhle dopis asi moc nepovzbudil. Bylo zvláštní psát o tom, jak to má řešit ona, když ani já jsem toho nebyla schopna u sebe.
Celkem mě překvapilo, že se mi těch pět dní líbilo. Pokaždé, když jsem byla s Justinem, připadalo mi, že není mezi námi žádná překážka. Nechápu, jak jsem se takhle mohla chovat. Připadla jsem si skvěle. Společně jsem procházeli Washingtonem. Justin mi ukazoval různé kouzelnické i mudlovské věci. Spokojeně jsme se drželi za ruce a povídali si skoro o ničem. Bylo mi jedno, kdybychom někoho potkali a on by nás takhle viděl. Prostě jsem si jen užívala dovolenou s člověkem, kterého jsem milovala.
Ale vždy, když buď někam odešel nebo když jsem nemohla usnout, jsem měla výčitky svědomí. S každým dnem byly větší a větší. Kdyby mi někdo ještě před měsícem řekl, co se stane a jak se já budu chovat, neuvěřila bych. Nikdy by mě nenapadlo, že budu Kate takhle podvádět. Vždy, když jsem usnula, byla jsem rozhodnutá, že ráno Justinovu řeknu, že takhle to prostě nejde. Ale když jsem se probudila, tak jsem uviděla jeho krásný úsměv, kvůli kterému jsem to nikdy nedokázala říct nahlas.

A takhle to ubíhalo až do doby, kdy přijela Kate. Díky Justinovi jsem se dostala do New Yorku, který mi přišel o dost zajímavější mudlovský než ten kouzelnický. Naprosto mě zaujaly reklamy na Times square. Nemohla jsem pochopit, jak to mudlové dokázali bez pomoci kouzel. Bylo to úžasné. Všude plno lidí, mudlovských lidí, kteří běhali k taxíkům, do drahých obchodů a všude možně. Bylo to město, kde to žije…
Jestliže jsem si myslela, že New York je skvělý za dne, tak jsem se spletla. V noci byl ještě lepší. Všude plno aut, reklama za reklamou mi svítily do očí. Tohle bylo o něčem jiném než Washington, až teď jsem si připadala jako v Americe…

V duchu jsem se snažila oddálit skutečnost, že čas strašně utíká a Kate tu bude co nevidět. Představa toho, že se jí za pár dnů podívám do očí, byla stále horší a horší. Byla jsem nervózní. Snažila jsem se vymýšlet stále další a další omluvy, i když mi to každým dnem šlo stále hůř.
Dny utíkaly ještě rychleji než dřív. Nemohla jsem uvěřit, že den má dvacet čtyři hodin, že hodina má šedesát minut, že minuta má šedesát vteřin… nemohla jsem uvěřit, že už nastal den, kdy se budu muset Kate podívat do očí.

Moje poděkování patří hlavně Oktavii, bez které bych tuhle kapitolu určitě jen tak nezveřejnila... Děkuju moc :-)))

10. kapitola                                                                                             12. kapitola