10. kapitola - Oceán, děšť a uvědomnění
Otevřela jsem oči a spatřila sluncem osvětlenou Justinovu ložnici. Musela jsem je zase zavřít, protože až teď jsem si uvědomila, co se stalo. Bylo mi ze sebe špatně. Justin už v posteli nebyl a já měla stále větší a větší výčitky svědomí. Jak jsem to mohla udělat? Vždyť, vždyť chodí s Kate! Co jsem to za kamarádku?
Už tak Kate byla trochu proti, abych sem jela a byla s Justinem, tak dlouho sama. Myslela si a já si to myslela taky, že mi může věřit! Ležela jsem na posteli a stále měla zavřené oči. Nechtěla jsem vidět Justina, nechtěla jsem vidět nic. Bolela mě hlava a měla jsem chuť se co nejdřív někam vypařit.
Bohužel jednou jsem z té postele prostě musela vylézt. Bylo už poledne, když za mnou Justin přišel. Toho jsem se bála.
„Anno?“ řekl šeptem a posadil se vedle mě na postel. Byla jsem otočená na druhou stranu a dělala jsem, že spím. Nechtěla jsem teď nic řešit, chtěla jsem být sama.
„Anno, nedělej, že spíš! Vím, že nespíš.“
Pomalu jsem se na něj otočila a poraženě jsem se na něj podívala.
Justin chvíli mlčel. Jen jsme si koukali do očí a já si uvědomila, že ten večer nám naprosto změnil život. Nejhorší byla představa, až se podívám Kate do očí.
„Anno, já-“ nedořekl, protože jsem ho přerušila.
„Kate se to nesmí dozvědět.“
„Anno, ale já, přemýšlel jsem o tom a uvědomil si, že nechci být s Kate, ale s tebou. Včera jsem věděl, co dělám, jen jsem si tou tequilou dodal odvahu. Já se do tebe zamiloval.“ Poslední větu už zašeptal a odvrátil ode mě oči.
To, co řekl, mi vyrazilo dech. Věděla jsem, že teď to bude mezi námi jiné a dost věcí se změní, ale nečekala jsem, že by se do mě mohl zamilovat. Nevěděla jsem, co mám dělat.
„Ale co Kate, je to moje nejlepší kamarádka!“ začala jsem brečet. Nechtěla jsem, ale cítila jsem se naprosto bezmocná. Připadalo mi jakoby se přede mnou svět hroutil. Všechno jsem zkazila jen jednou nocí. Nejhorší na tom bylo, že jsem si taky pomalu začala uvědomovat, že Justin pro mě není jen kamarád.
„Prosím tě, nech mě samotnou.“ zašeptala jsem a znovu se otočila.
Už se začalo stmívat. Celou dobu jsem ležela v posteli a snažila se nemyslet na to, co se stalo. Prosila jsem, aby tohle byl jen zlý sen a já se probudila ve své posteli v Anglii. Bohužel ani jedno ani druhé se mi nesplnilo. Stále jsem na to myslela a stále jsem se nemohla probudit v Anglii.
Zakručelo mi v břichu a já se po dlouhé době přinutila vylézt. Hodila jsem přes sebe volné tričko a vydala se do kuchyně. Čekala jsem, že cestou nebo přímo v kuchyni potkám Justina, ale nikde nikdo.
Vstoupila jsem do kuchyně a zamířila k lince, kde by mělo být něco k jídlu. Ale když jsem spatřila mísu s ovocem, rozhodla jsem se, že mi postačí jablko. Otočila jsem se ke stolu a spatřila přeložený nažloutlý pergamen, na kterém bylo mé jméno. Rychle jsem ho zvedla a otevřela.
Ahoj Anno,
Šel jsem pryč. Musím si všechno urovnat. Chovej se jako doma.
Justin
„Ani se mu nedivím.“ řekla jsem si sama pro sebe a hodila vzkaz zpátky na stůl. Kousla jsem si do jablka a vydala jsem se do obýváku.
Znechuceně jsem přežvykovala a měla chuť to jablko vyhodit. Ale měla jsem takový hlad a byla jsem tak líná na to, abych si udělala něco lepšího, že jsem ho jedla dál. Už jsem ani nevnímala, jak to jablko chutná a jen tak jsem kousala. Nepřítomně jsem se koukala před sebe a v hlavě se mi honilo milióny výmluv, které bych eventuelně mohla říct Kate, ale jedna byla nesmyslnější než ta druhá.
Už byla skoro tma. Začalo se mi špatně dýchat, a proto jsem otevřela balkón a vyšla na chvíli ven. Uvědomila jsem si, že ani nevím, jak to venku vypadá, a proto mě strašně překvapilo, že jsem viděla vodu, byl to oceán.
Rozhodla jsem se vyjít ven. Převlékla jsem se do letních šatů a vyrazila ven. Vyšla jsem ze dveří a zjistila, že vůbec netuším jakým směrem mám jít. Ale uvědomila jsem si, že je jedno, kam se vydám, a proto jsem šla tam, kam mě nohy vedly.
Prošla jsem pár ulicemi a narazila na písečnou pláž. Objevil se přede mnou obraz rozbouřeného oceánu. Na pláži už nikdo nebyl. Slunce už zašlo a pláž jen trošku osvěcovaly lampy z vedlejší ulice.
Sundala jsem si boty a pomalu se vydala k oceánu. Bylo dusno. Obloha byla zatažená a já cítila, že za chvíli začne pršet, ale i tak jsem zůstala venku. Od vody foukal studený vítr. Došla jsem až k vodě, ale najednou mě všechna chuť namočit si nohy přešla. Cítila jsem, jak ta voda byla studená a tak jsem vždycky jen trochu uskočila, když se nějaká vlna dostala až ke mně.
„Vím, jsem srab. Vždycky jsem byla. Proto ti nikdy neřeknu, že mi vadí, že chodíš s Kate.“ řekla jsem sobě, Justinovi, všem a všemu. Trvalo mi chvíli něž jsem si uvědomila význam svých slov.
„Cože?“ zeptala jsem se sama sebe nahlas. Kdyby mě někdo viděl a slyšel, asi by si o mně pomyslel, že jsem se naprosto zbláznila. Od oceánu foukal studený vítr, pomalu začalo pršet a já chodila po pláži, hrubý písek se mi lepil na mokré nohy a mluvila jsem si nahlas sama pro sebe. Šaty se mi začaly lepit na kůži, což bylo dost nepříjemné.
Začala mi být zima a měla jsem husí kůži, ale k Justinovi domů se mi v žádném případě nechtělo. Přišla jsem sem proto, abych si ujasnila, co chci a co se bude dít dál, a ne proto, abych si jen chodila po pláži a mrzla tu.
„Teď bych tu potřebovala Ginny nebo mámu. Ty by mi určitě pomohly.“ povzdychla jsem si. Věděla jsem, že to není možné, ale v tu chvíli jsem je strašně moc potřebovala, jednoduše jsem si nevěděla rady.
„Mami, co mám dělat?“ zařvala jsem přes celou pláž, i když jsem věděla, že odpověď nepřijde.
„Co mám dělat!“ zařvala jsem snad ještě víc.
„Já bych ti to řekl.“ ozvalo se potichu za mnou. Nadskočila jsem. Pomalu jsem se otočila. Do tváře mi padaly kapky deště a já jen s těží zaostřovala Justinův obličej. Mokré tmavé vlasy se mu lepily na čelo a lezly mu do očí. Trochu se třásl, nejspíš zimou, a snažil se co nejvíce zachumlat do promoklého trička, které mu proti zimě moc nepomáhalo.
Stáli jsem tam, oba naskrz promoklí, a já nevěděla, co mám říct. Začala jsem nervóznět a stále jsem se víc a víc klepala.
„Co mám dělat?“ zašeptala jsem, i když mně se zdálo, že mě musel slyšet každý v okruhu deseti mil. Snad nikdy jsem se necítila tak bezradná. Klepala jsem jako osika, zimou, nervozitou a beznadějí.
Přišel ke mně blíž a chytil mě za třesoucí se ruce. Při jeho doteku jsem se začala třást ještě víc.
„Anno, chápu, že Kate je tvoje kamarádka. Vím, že se znáte už dlouho a že bys jí nikdy nechtěla podvést, ale já, já si konečně po včerejší noci uvědomil, že už poprvé, když jsem tě potkal jsi mě něčím zaujala.
Potom, co se všichni dozvěděli, že jsi vnučka Smrtijeda, přišla jsi mi tak bezradná, musel jsem ti prostě pomoc, i když jsem vůbec nemusel. Ale já jsem chtěl. Myslel jsem si, že to dělám, protože jsi byla skvělá a skvěle se s tebou povídalo. Vždycky jsem si s tebou měl co říct.
Za ty dva roky jsi mi naprosto přirostla k srdci. Ještě před dvěma dny by mě nenapadlo, že by mezi námi mohlo být něco víc než přátelství. Jsi úplně jiná než Kate. Kate je jedna z další holek, s kterými jsem chodil a doufal, že třeba jednou to bude něco víc. Ale nikdy nebylo. Většinou jsem si uvědomil, že ten vztah je skoro o ničem. Po včerejšku jsem si uvědomil, že i vztah s Kate je už o ničem.
Uvědomil jsem si, že jsem se do tebe zamiloval. Já vím, že to zní šíleně, že bych se do tebe zamiloval za jednu noc, ale je to tak. Nemůžu si pomoct.“
Jak mluvil začaly mi téct slzy. Nešly vidět, protože už tak jsem byla dost mokrá od deště. Cítila jsem se podobně jako on. Přišlo mi tohle všechno šílené. Nejhorší na tom bylo to, že chodí s mnou kamarádkou, kterou budu potkávat tenhle rok dennodenně.
„Justine, já…“ nedokázala jsem to doříct, protože jsem se rozbrečela. Všechno pro mě bylo strašně těžké.
„Já… už pro mě nejsi kamarád a už asi nikdy nebudeš, ale pochop mě. Zradila jsem svou nejlepší kamarádku. Já Kate znám už skoro deset let! Vždycky jsme si všechno říkaly, byly jsme jako sestry. I když jsme se poslední rok už tolik spolu nebavily, stejně je pro mě něco víc než spolužačka! Nevím, co mám dělat. Já, já asi jsem se do tebe zamilovala, Justine…“ Vytrhla jsem se a ani nevím, proč, utíkala jsem pryč. Studené kapky deště se do mě zabodávaly, ale toho jsem si nevšímala. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla.
„Anno! Anno, počkej!“
Nezastavila jsem, ale snažila jsem se utíkat ještě rychleji. Řekla jsem něco, co jsem si ještě stále moc neuvědomovala, i když to byla pravda. Vběhla jsem do vody. Nevykřikla jsem, ale běžela jsem dál, i když se mi běželo podstatně hůř. Ale to mi bylo úplně jedno.
Otočila jsem se, abych zjistila, jestli Justin za mnou běžel. Zastavila jsem se, protože okolo mě nebyl nikdo. Byla jsem udýchaná a vůbec jsem netušila, kde to vlastně jsem. Rozhlížela jsem se, ale bohužel nic známého jsem neviděla. Za dobu, co jsem šla ven, jsem toho musela ujít a uběhnout celkem dost.
Pomalu přestávalo pršet a já se rozhodla, že je nejvyšší čas vrátit se zpátky. Otočila jsem se a pomalu šla směrem, kterým jsem sem přiběhla. Byla mi zima, ale bohužel jsem neměla nic, čím bych se mohla alespoň trochu přikrýt. Letní šaty na ramínka byly naskrz promočené a nepříjemně se lepily kůži. Najednou jsem si vzpomněla, že můžu kouzlit. Nechápala jsem, že mě to nenapadlo dřív.
„Malfoyová, vždyť jsi čarodějka!“
Ale stalo se něco, co jsem nečekala. Já si hůlku nechala u Justina doma. Myslela jsem si, že nebudu potřebovat hůlku, když se jdu jen kousek projít. Kousek se stal něčím trošku větším. Sama jsem netušila, kolik jsem toho ušla.
Použila jsem pár nadávek na svou osobu a vydala se zpátky.
Nevím, jak dlouho jsem šla, ale přišlo mi, jakoby to byla věčnost. Byla jsem unavená a chtěla jsem se co nejdřív převléknout do něčeho suchého.
Konečně jsem narazila na dům, který jsem konečně poznávala. I když jsem byla unavená, tak jsem se rozeběhla a už skoro poslepu jsem se vydala k Justinovu domu, který byl nedaleko.
Otevřela jsem dveře a vydala se po schodech k Justinovu bytu, který byl až v posledním neboli čtvrtém patře.
Naštěstí nebylo zamčeno, a tak jsem šla rovnou dovnitř. V bytě bylo všude zhasnuto, kromě obývacího pokoje, kde asi byl Justin. Potichu jsem se tam došla a tam jsem spatřila spícího Justina v křesle. Stále na sobě měl to promočené triko, které už začalo pomalu schnout. Nechtěla jsem ho budit, a tak jsem došla pro jednu deku a opatrně ho přikryla. Bohužel to asi nebylo tak opatrně, jak jsem si představovala, a Justin se probudil.
„Jdi si lehnout do postele.“ řekla jsem mu potichu a snažila jsem se na něj usmát.
Byl tak zblblý, že se jen zvedl a automaticky zamířil do ložnice, kde sebou seknul a hned zase spal. Dala jsem přes něj deku, vzala si jinou deku a polštář a znovu se vydala do obývacího pokoje.
Začalo se ozývat stále hlasitější a hlasitější nepříjemné ťukání, které mě pomalu probouzelo. Dala jsem si polštář přes hlavu a snažila se ještě usnout, ale to mi nebylo dopřáno. Někdo přišel do pokoje a potom jsem jen uslyšela otevření a zavření okna. Najednou na mě něco spadlo a já se s leknutím zvedla.
Přede mnou stál rozcuchaný Justin, který si protíral ospalé oči. Na klíně mi ležela pergamenová obálka, na které bylo mé jméno. A nakonec jsem ještě zaregistrovala sovu, která mi byla nebezpečně známá.
„Panebože!“ zašeptala jsem, protože mi došlo, že ta sova patří Kate.
„Co se stalo?“ zeptal se Justin a nechápavě se na mě koukal.
„Kate,“
„Co Kate?“
„Dopis,“
„No a co?“
„Ona to ví!“
„To není možné!“
„Proč by mi psala?“
„A proč by ti neměla psát?“
„Já nevím,“
„Tak to otevři,“
„Já se bojím,“
„Tak mi to dej,“
„Ne,“
„Tak to otevři,“
„Já nechci,“
„Anno!“
Podívala jsem se na obálku a rozklepanýma rukama jsem ji začala otevírat. Nevím, proč jsem se bála, že by se mohla za tak krátkou chvíli dozvědět, co se stalo před dvěma dny. Se zavřenýma očima jsem vytáhla pergamen, rozložila jsem ho a oči jsem znovu otevřela.
