oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

9. kapitola – Otázky a odpovědi

Ze srdce mi spadl obrovský balvan. Je v pořádku, nikdy bych si neodpustil, kdyby ne. Poplácal jsem Jamese po rameni, on i Remus si viditelně oddechli. „Jsem rád, že je v pořádku a doufám, že ji teď Brumbál moc nepodusí.“ prohodil jsem.

„V to bych moc nedoufal.“ zase posmutněl James. Strčil jsem si ruce do kapes a to mě opět probudilo.

„Vlastně pro tebe něco mám Jamesi.“ začal jsem tajuplně. „Nechápu, jak se ti to povedlo ztratit.“ Jako vážně. Vždyť na místě Kasiny “nehody“ byl asi pět sekund.

„Co? O čem to mluvíš?“ udiveně na mě zíral Dvanácterák.

„Tvůj amulet.“ Vytáhl jsem ho z kapsy a rozhoupal jsem ho před Jamesovýma očima. „Prostě nechápu, že jsi ho ztratil. Vždycky jsi na něj dával takovej pozor.“  James vyvalil oči, až mu málem vypadly. Šáhl si pod triko a vytáhl ten svůj amulet. Teď jsem společně s Moonym valil oči a spadla nám oběma brada. „Co-co-co t-to je?“ koktal jsem. Můj mozek prostě nepobíral.

„Kámo, já tě mám tak rád.“ najednou vypadlo z Jamese a objal mě. Vzal mi amulet z ruky a zmizel ve dveřích ošetřovny. „Počkejte tady.“ poprosil ještě než za sebou zavřel. Naprosto zmatený jsem se podíval na Remuse, ale ten vypadal stejně nechápavě jako já a jen pokrčil rameny. Štípnul jsem se do ruky, jestli se mi to všechno náhodou prostě jen nezdá. Nezdá. Z ošetřovny se ozval veselý výkřik. O několik chvil později vyšel Brumbál.

„Dobrá práce, pane Blacku.“ ukázal zvednutý palec a zmizel za rohem. S Remusem jsme se okamžitě vrhli do dveří ošetřovny. James seděl u Kasy na posteli, která se vesele smála a v ruce svírala jeden z amuletů. Když si nás všimla, věnovala nám zářivý úsměv. Už nebyla, tak pobledlá a vypadala mnohem zdravěji. Vypadala moc krásně, jak víla. Rychlým krokem jsem se přesunul k její posteli.

„Mohl by mi to někdo vysvětlit?“ řekl jsem a pohledem jsem těkal z amuletu na Jamesově krku a tím v Kasině ruce. Místo odpovědi jsem dostal sladký polibek.

„Děkuju, znova si mě zachránil.“ zašeptala mi do ucha.

„T-to je …  není to … není zač … j-já rád.“ vykoktal jsem ze sebe a na tváři se mi rozlil přihlouplý úsměv. Culil jsem se, jak naprostej pitomec, což u Remuse s Jamesem vyvolalo salvu smíchu. To mě rychle probudilo a já nahodil lehce uražený výraz.

„Ale vážně lidi. Co tohle má znamenat. Ty amulety?“ zeptal se Remus, když se trochu uklidnil a přestal se řehtat.

„No, to jsou …“ začala Kasy a vyměnila si s Jamesem rychlý a tak nějak zoufalý pohled.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Jakmile zmizeli za dveřmi, vrhla jsem se ke svému váčku ze scvrčka, ale ani tam nebyl. Profesor Brumbál mě pozoroval. „Ještě jsem si nezvykla ho pořád nosit, občas zapomenu a dávám ho do váčku.“ dodala jsem na vysvětlenou svého chování.

            „Takže to znamená, že si ho ztratila během toho napadení.“ zkonstatoval profesor. Přikývla jsem a sklopila zrak ke svým rukoum, které jsem měla v klíně. Do očí se mi začaly hrnout slzy. Profesor mě konejšivě pohladil po hlavě.

            „Kasy, to bude dobré. Hned zítra ráno se pro něj společně vydáme. Určitě ho najdeme, jsem si tím jistý.“ snažil se mě utěšit.

            „Zítra?“ vyjekla jsem. Nemůžeme čekat do zítra.“ demonstrativně jsem se zvedla. „Musím ho najít okamžitě.“ Ale v tu chvíli jsem spadla zpátky na postel, protože se mi zatočila hlava.

            „V tomhle stavu nikam nemůžeš jít.“

            „Ale to nejde. Vy nejlíp víte, co by se mohlo stát, kdyby se dostal do nepovolaných rukou.“ vyčítavě jsem se na něj podívala. „A tady nejde jen o mě. Vždyť víte, že ty amulety jsou propojené … to nemůžu dopustit … James.“ ale selhal mi hlas. Měla jsem strach. Obrovský strach. „Ještě dnes ho musím získat zpět.“

            „To ti ale nemůžu dovolit.“ přísně na mě pohledl Brumbál. „Vím jaká jsou rizika, ale nemůžeme riskovat tím, že se pro něj vydáš v tomhle stavu. A to je moje poslední slovo.“ a řekl to tónem, který nezná odmluv.

            „Já vím, ale …“ chtěla jsem se ještě pokusit, ale v tom se dveře otevřely a v nich se objevil James.

            „Sirius ho našel.“ šťastně řekl James a ukázal mi ruku, v níž držel můj amulet. Úlevou, ale i štěstí jsem vyjekla.

            „Ale vážně lidi. Co tohle má znamenat. Ty amulety?“ vypadlo z Remuse, když se přestal smát a mě zatrnulo.

            „No, to jsou …“ vrhla jsem na Jamese rychlý a zoufalý pohled. Co jim mám říct. Ani nevím, co všechno tuší James. Kdyby mě aspoň ta hlava, tak nebolela. „Jsou to ochranné amulety.“ a nejen to. „Jsou velmi vzácné, proto si na ně dáváme takový pozor.“

            „James jednou říkal, že je máte už od narození.“ ozval se Sirius.

            „Ano, to je pravda.“ přitakala jsem.

            „Můžu si je prohlídnout?“ zeptal se Remus. Nemohla jsem odolat těm jeho štěněčím očím a tak jsem přikývla a svůj amulet mu podala. James udělal vzápětí to samé.

            „To je zajímavé.“ pronesl po chvíli prohlížení Remus. „Na první pohled se zdají totožné.“ Sirius se k němu hned přidal a amulety si také prohlížel.

            „To máš pravdu. Ze spodu máme vyrytý každý něco jiného.“ Doufala jsem, že když poukážu na některé dle mého maličkosti, tak nebudu muset mluvit o tom významném, ale podcenila jsem je, což se mělo časem ukázat.

            „Tohle je zlatonka?“ se zájmem se zeptal Sirius.

            „Ano, ta je na mým.“ hned se hlásil James. „Kasy tam má svoje souhvězdí.“ culil se.

            „A od koho je vlastně máte?“ se zájmem se zeptal Remus.

            „To jsme nikdy nezjistili, prostě se objevily v našich postýlkách v porodnici.“ oba se na mě udiveně podívali.

            „Ale to není to nejzajímavější.“ nadšeně spustil James. „Kasy se totiž nejdřív měla jmenovat Elena po naší babičce, ale když se narodila, rozhodli se teta se strýcem pro Kasiopeu. Kasy se měla totiž narodit až za čtrnáct dní a tetu to chytlo zrovna, když byla v mudlovské hvězdárně.“ Sirius vyvalil oči a Remusovi vylítlo obočí. Chvilku překvapeně koukali.

            „A co je ta tekutina uvnitř.“ ptal se Tichošlápek.

            „Zjistila jsem, že je to kr…“ vylítlo ze mě, ale na poslední chvíli jsem se zarazila. „Ehm. Je to nejspíš nějaký lektvar, který nás ochraňuje.“ zaobaleně řečeno.

            „A ty tušíš …“ ale už to Remus nedořekl, protože k nám přišla madam Pomfreyová.

            „Konec návštěv pánové, slečna musí odpočívat.“ musím říct, že v tuhle chvíli jsem byla ráda, že je vyhodí.

            „Můžu Vás kluci ještě poprosit?“

            „Jasan.“ řekli sborově.

            „Donesli byste mi zítra jednu knížku? Jmenuje se Malé ženy.“

            „S radostí.“ přisvědčil James. „Aspoň můžu za Evansovou.“ Už teď mi bylo Lily trošku líto.

            „A teď už pánové jděte.“ vyháněla je Popy.

            „Tak se měj a uzdrav se.“ usmál se na mě Remus a vydal se ke dveřím.

            „Hezky si odpočiň, vílo.“ řekl Sirius a mávnul mi na rozloučenou.

            „Odpočívej prcku.“ dal mi James pusu na tvář. „A s tou knížkou se tu stavím ještě před snídaní. Dobrou noc.“ Ještě mě pohladil po hlavě a pak už taky odešel. Popy ke mně hned přiskočila a začala do mě lít různé lektvary.

            „Ale mě už je dobře, madam.“ chtěla jsem zaprotestovat, když jsem ucítila jeden z nich.

            „To si jenom myslíte, slečno.“ odbyla mě a strčila mi ho pod nos. „Po tomhle rychle usnete, tak se nedivte.“ Bylo mi jasný, že odmlouvat nemá cenu, tak jsem ho do sebe kopla. Do dvou minut jsem spala.

            Hned, jak jsem zavřel dveře ošetřovny, to muselo ze mě. „Ví toho víc, než nám řekla.“

            „Taky si myslím, Moony.“ souhlasil James.

            „Tak to bychom se měli zkusit něco vypátrat, co vy na to?“ nadhodil Siri a já musel jen souhlasit. Tohle totiž vypadala hodně zvláštně a já tomu chtěl přijít na kloub.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Zdála se mi děsivá noční můra, jak běžím nekonečnou tmavou kamennou chodbou, a něco mě pronásleduje.  Hrozně jsem se začala potit a házet sebou. Když v tom, jako bych slyšela nějaká hlas, který mě uklidňoval.

            „Pšt, uklidni se. To je v pořádku, tady si v bezpečí.“ A ten někdo mě objal a začal mě hladit po vlasech, do nichž občas vtiskl letmý polibek. Uvelebila jsem se na jeho hrudi a za jeho tichého broukání jsem usnula.

            „Kasy, vzbuď se.“ šeptal někdo a jemně mi třásl ramenem. Bleskově jsem otevřela oči.

            „Seve?“

            „Chtěl jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku.“ omluvně řekl Severus a já se na něj usmála.

„Jsi tu dlouho?“

„Ne, teď jsem přišel.“ Protřela jsem si oči a pokusila se sednout, ale nepovedlo se. Popy měla pravdu, potřebuju si tu aspoň den poležet, záda mě bolí jak čert.

            „Radši lež.“ jemně mě přimáčkl Severus zpátky na postel, když si všiml bolesti v mé tváři při pokusu o sednutí. Pak si přisedl na mojí postel. Chvíli měl v očích takovou zvláštní něžnost, kterou bych od něj nečekala. Ale bylo to jen jako záblesk, který vystřídal obvyklý ledový pohled. „Můžeš mi vysvětlit, co si v tom lese pohledávala? Kolikrát jsem ti říkal, že je to tam nebezpečné.“ káral mě.

            „Když to bylo … byla jsem zoufalá, potřebovala jsem chvíli klidu.“ snažila jsem se nějak vymluvit.

            „A to ses radši nemohla zavřít v ložnici?“ Měl pravdu a já to věděla. Chodit do lesa v tom stavu, ve kterém jsem byla, byla obrovská hloupost.

            „Co se vlastně stalo?“

            „Já nevím, prostě najednou na mě něco skočilo. Pořádně mě to omlátilo o pár stromů.“

            „Něco?“

            „Netuším, co to bylo. Já, měla tak nějak oči plný slz.“ pronesla jsem skoro neslyšně. Severus na mě upřel neproniknutelný pohled, ale už se dál na tohle téma neptal.

            „A taky jsem tě přišel varovat.“ zvědavě jsem zvedla hlavu. „Neměla by si teď nikde chodit sama.“ doporučoval mi takovým tím rozkazovacím hlasem. „On Lucius totiž, ehm … taky o tebe stojí.“ Bylo vidět, že o tomhle Severus nerad mluví, přece jenom je Lucius jeho kamarád. „Říkal mi, že mu stojíš i za ty problémy s Danielem.“ sklopil zrak k zemi. „Snažil jsem se mu to vymluvit, ale víš jaký je.“ Chytla jsem ho za ruku.

            „Já vím, že za to nemůžeš.“

            „Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor.“ díval se mi přímo do očí.

            „Slibuju.“

            „Dobrá.“ viditelně se uklidnil. „Tak tedy dobrou noc.“ vymanil svou ruku z mé a vykročil ke dveří.

            „Dobrou a děkuju.“ šeptla jsem za ním.

8. kapitola                                                                                      10. kapitola