oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

7. kapitola – První přiznání

Po lektvarech si mě Křiklan zavolal, takže jsem do třídy na Přeměňování dorazila jako poslední. V téhle učebně byly lavice po čtyřech. Zbylo už jen jedno místo, takže jsem se k němu vydala. Bylo v předposlední lavici mezi třemi havraspárskými kluky, ve dvouch z nich jsem poznala pomocníky při potyčce s Danielem. V lavici za nimi seděli Poberti. Všech sedm se o něčem společně bavilo. Dorazila jsem až k nim.

„Kde si tak dlouho, Kasy?“ Zdálo se mi, že v tom bylo trochu starostí.

„Ale, profesor Křiklan mě zdržel. Ptal se mě, jestli nebudu potřebovat nějaké doučování.“

„Doučování? Vždyť ty si byla v lektvarech vždycky dobrá, ne?“

            „Jo, celkem mi jdou. Ale jde o to, že ve Wizardu máme trochu jiné osnovy.“

            „Já tě budu rád doučovat, jestli potřebuješ. S Křiklou by ses děsně nudila.“ ozval se jeden z Havraspárských a mrknul na mě. Což Poberty trošku rozčílilo a ozvalo se od nich nesouhlasné mručení.

            „Děkuju za nabídku, ale nebude potřeba. Chodila jsem navíc na lektvary pro pokročilé.“, ale přidala jsem vděčný úsměv.

            „Šprte.“ jakoby zakašlal James. Ohnala jsem se po něm, ale on to čekal a uhnul.

            „Můžu si sednout, je to nejspíš poslední volné místo.“ otočila jsem se zpět k tomu havraspárskému chlapci.

            „Jasně, to budeme rádi.“ nadšeně odvětil a zbylí dva svorně přikývli a tak jsem se usadila. Ten, co mi nabízel doučování, ke mně natáhl ruku a představil se: „Já jsem Lucas.“ usmál se. „Tohle je Tom.“ ukázal na chlapce po své pravici. „A tohle je Alex.“ kouknul na chlapce, který seděl po mé levici. „Těší mě.“ řekla jsem a na všechny se zářivě usmála. Víc už jsme si neřekli, protože přišla profesorka McGonagallová.

            Nemohla jsem uvěřit, kolik blbin těch sedm zvládlo během hodiny provést. Zazvonilo. Když se to kolem nás trochu vylidnilo, zeptal se mě Lucas. „Můžu se tě na něco zeptat?“

            „Samozřejmě, že můžeš.“ chtěla jsem se na něj usmát, ale když jsem uviděla jeho zvláštní výraz, tak mi ten usměv zmrzl na rtech.

            „Proč tě Zmijozelští napadli? Ráno jsem slyšel jednu prvačku, že to nebylo poprvé. Včera jsi ji a ostatní prcky chránila a McGregor ti dal facku.“

            „Cože? On ti dal facku? Já ho zabiju.“ začal řvát James.

            „Jo, zabijem ho.“ přidal se Sirius.

            „Klidněte se. Ano, je pravda, co ta malá říkala.“ Nechtěla jsem, aby tohle věděli. Teď už mi bylo jasný, že obyčejný, že jsem jen byla na špatném místě ve špatnou dobu, když mě ráno zmijozeláci otravovali, mi neprojde.

            „Ale já slyšel, že si u McGregora bydlela. Myslel jsem, že se budete spíš přátelit.“ Ušklíbla jsem se.

            „Tak přátele, to my rozhodně nejsme. A to, co se stalo včera je mnohem složitější.“ tu druhou větu jsem adresovala Siriusovi a Jamesovi. Doufala jsem, že je to zastaví od pokusu o atentát. Z týhle situace se musím, co nejrychleji dostat. Musím si promyslet, co jim řeknu. Naštěstí mě zachránila McGonagallka.

            „Slečno Potterová. Prosím sbalte si věci a pojďte se mnou, mám Vás doprovodit k panu řediteli.“

            „Ano, paní profesorko.“ Děkovala jsem za tu záchranu a rychle si sbalila věci. „Uvidíme se později. Ahoj.“ mávla jsem na kluky a vydala se za profesorkou k chrliči.

            Cestou jsem povídala o tom, jak se přeměňování učí na Wizardu. Také jsem mluvila o tom, v čem jsem pozadu a v čem napřed. Ale to už jsme stáli před dveřmi do ředitelny.

            „Pojďte dál.“ ozvalo se zevnitř. Profesorka vstoupila a já jí následovala.

            „Přeji dobrý den.“ pozdravil nás ředitel. „Minervo, moc Vám děkuji.“

            „Nemáte zač.“ Jmenovaná se otočila a odešla.

            „Jsi v pořádku?“ okamžitě vystřelil otázku Brumbál. „Prý tě napadli. Je to má chyba, nepřipouštěl jsem si, že by tě mohli podezřívat.“ starostlivě si mě prohlížel. „Teď už jsi prozrazená, je konec, musíme tě přemístit do bezpečí.“

            „Nic se mi nestalo a pryč nemusím. Nic nevědí.“ řekla jsem klidně, vyhrnula si rukáv a ukázala holé zápěstí. Vytřeštil na mě oči, ale pak jsem v nich uviděla i zvláštní jiskřičky.

            „Stále mě nepřestáváš překvapovat.“ pokynul mi ke křeslu.

            „Měla jsem štěstí. Myslím, že mě ani nepodezřívali, jen mě prostě museli prověřit.“ konstatovala jsem. „Ale potřebuji poradit.“

            „Předpokládám, že jde o tu ranní hádku s Jamesem.“ Teď jsem zas valila oči já, ale jako on se nevyptával na mé tajemství, nebudu ani já vyzvídat.

            „Včera na mě čekali, takže ví, že jsme se vrátila pozdě a trochu potlučená. A taky ví, že mi včera Daniel dal před zařazováním facku. Budou chtít vysvětlení a já nevím, co jim říct.“

            „Pravdu, řekni jim pravdu.“ řekl klidným hlasem.

            „Ještě před pár dny jste mi to velmi nedoporučoval. Říkal jste, že je to nebezpečné.“ zaraženě jsem si ho prohlížela.

            „Já neřekl celou pravdu. Stačí jen něco.“ pak vytáhl hůlku a přistrčil ke mně kus dortu s bílou marcipánovou polevou a mě došlo, co tím myslí.

            „Máte pravdu, to by jim mohlo stačit. Jen doufám, že si tím vše nepokazím.“ bála jsem se toho, co jim budu muset říct, ale byla to pro teď asi jediná cesta, jak je nevystavit nebezpečí. „Ale stejně budou chtít vědět, co jsem dělala včera v noci.“ znovu jsem obrátila pohled k Brumbálovi.

            „Myslím, že máš nárok na tajemství. Ani oni ti určitě neříkají naprosto všechno.“ mrknul.

            „Asi máte pravdu.“ přitakala jsem. A zničehonic mi zakručelo v břiše.

            „A teď už se jdi radši najíst.“ zasmál se. „A hodně štěstí.“

            „Díky.“ Rychlým krokem jsem se vydala k Velké síni, měla jsem vážně velký hlad, ale celou dobu jsem přemýšlela, jak jim to řeknu. Do síně jsem se vřítila a rychle našla kluky a přisedla si. Obdařila jsem je všechny rychlým úsměvem a pustila se do jídla, přece jenom moje snídaně nebyla nijak velká.

            „Kasy, musíme si promluvit.“ Tahle věta zní vážně příšerně.

            „Dobrá,“ podívala jsem se mu přímo do očí. „ale nejdřív mě nech najíst.“

            „Tak nám vysvětli, proč tě McGregor uhodil.“ začal Sirius. Po vydatném obídku jsme se přesunuli ven na školní pozemky pod košatý strom u jezera. Všichni čtyři si sedli a já zůstala stát a koukala na čeřící se hladinu.

            „Protože mě nenávidí a já jeho taky.“ odpověděla jsem prostě.

            „Cože? Vždyť proti němu za celý minulý rok nenapsala ani čárku.“ pokývala jsem hlavou.

            „A co jsem ti měla napsat?“

            „Ale proč? Proč tě nenávidí?“ zeptal se Remus.

            „Protože na jednom z večírků se se mnou chtěl zasnoubit a já ho odmítla.“ Na konci se mi zlomil hlas a já se zahleděla k obzoru.

6. kapitola                                                                                          8. kapitola