oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

13. kapitola – Ne zrovna růžová rána

            Z ničeho nic mi do obličeje přiletěl polštář, což nebylo moc příjemné probuzení. „Co je?“

            „Nedejchej tak nahlas, příšerně mě bolí hlava.“ zlostně zasyčela Lily.

            „To mě taky.“ a za inkriminovanou část těla jsem se chytila a zaskučela.

            „Je mi děsně.“ zaskučela. „Ještě nikdy mi takhle strašně nebylo.“ Nikdy? Co? Hodila jsem na Lil zkoumavý pohled, bohužel otočení hlavy bylo příšerně prudké, takže mi jí projela vlna bolesti.

            „Au!“ Přestala jsem pozorovat Lil a rychle začala šmátrat v šuplíku svého nočního stolku. Popadla jsem dvě ampulky a jednu hodila k Lil do postele. „Vypij to, bude ti líp.“ doporučila jsem jí a sama do sebe obsah druhé naráz otočila. Pak jsem zavřela oči, lehla si zpátky na polštář a čekala, než lektvar začne účinkovat.

            „To je úleva.“ ozvalo se z vedlejší postele. A já nemohla nesouhlasit, z hlavy mi zmizeli ti skřeti mlátící mi o lepku kladivy.

            „Ano, to je.“ Slastně jsem se protáhla. „Miluju tenhle lektvar.“ Lil se trochu zachichotala.

            „Díky.“

            „Nemáš zač, ale teď už neruš, chci si ještě chvilku zdřímnout.“ řekla jsem a mrskla jsem jí její polštář, což jsem ale neměla dělat. Lil byla z náhlého odlivu bolesti nějak moc rozjařená, takže mi polštář přiletěl zpátky a po chvíli ho následovala i jeho majitelka. Strhla se polštářová bitva. Když peříčka z roztržených polštářů lítali vzduchem a já společně s Lil se v záchvatu smíchu válela na zemi zamotaná v dece, vtrhly k nám holky z vedlejšího pokoje a vyhrožovaly nám velmi ošklivou kletbou, jestli nepřestaneme řvát. Proto jsme se raději ztišily a po chvíli, kdy jsem se uklidnila, jsem šáhla po své hůlce a dala všechno do pořádku.

            Obě jsme vylezly zpátky na své postele, Lil si sedla a pozorovala mě. „Co?“ zeptala jsem se.

            „Jen koukám, co to máš na sobě.“ povytáhla obočí. „Není to náhodou Remusova košile?“ Slovo náhodou protáhla.

            „A náhodou, ty asi netušíš, kvůli komu jsem si jí musela půjčit, co?“ vrátila jsem jí to sladkým tónem. „Komu moje šaty spadly do bláta?“ Lily se na mě smutně podívala.

            „Promiň.“ pípla.

            „Ale raději mi řekni, jak jsi se včera bavila. Doufám, že sis to pořádně užila.“

            „No, asi jo, užila.“ skousla si spodní ret.

            „Co myslíš tím asi?“ začala jsem si jí zkoumavě prohlížet.

            Sklopila oči a chvíli koukala na své propletené ruce. „Moc si toho ze včerejška nepamatuju.“

            „Lil.“ Nereagovala. „Podívej se mi do očí a zopakuj to.“ pobídla jsem jí, ale stále studovala své nehty. „Lil?“ Pomalu zvedla hlavu a měla v očích pohled vyplašené srny. „Co se děje?“

            „Ale nic, jdu do sprchy.“ a bleskově se zvedla a zmizela v koupelně. Chvíli jsem ty zavřené dveře hypnotizovala, ale pak jsem to vzdala. Prostě to všechno potřebuje vstřebat. Tak jsem se rozhodla, že se zaskočím podívat na kluky.

            Rychle jsem vběhla na schody a nekoukala na cestu, což samozřejmě znamenalo, že jsem do někoho vrazila. „Promiň, promiň.“ začala jsem se okamžitě omlouvat, ještě než jsem se podívala, kdo to je. „Jé, Péťo, to jsi ty.“ usmála jsem se na něj. „Promiň, nedávala jsem pozor na cestu.“

            „Nic se nestalo.“ usmál se na mě. Dřepla jsem si vedle něj na schod, na který kvůli mně spadl.

            „To už jdeš na snídani? A kde máš zbytek?“

            „Jsou v pokoji, ještě nevstali, není jim nejlíp.“ Na chvíli se mi zdálo, že se zlomyslně ušklíbl. Zatřásla jsem hlavou.

            „A kde jsi vlastně včera večer byl? Nevšimla jsem si, že bys byl na večírku?“ tázavě jsem se na něj dívala.

            „Šel jsem spát. Nemám večírky moc rád.“ sklopil hlavu.

            „Ale no tak, příště musíš určitě jít. Byla to sranda a pak jsme se byli ještě koupat v jezeře.“ Na chvilku jsem se zakoukala jinam. „No, ale já tě tu zdržuju a ty máš určitě hlad, že jo?“

            „Hm.“

            „Péťo, ale mohl bys pro mě ještě něco udělat, prosím?“ Přikývl. „Pustíš mě k vám do pokoje?“ Zvláštně se na mě podíval, ale kývl na souhlas. „Díky, jen chvilku počkej, pro něco ještě skočím.“ Rychle jsem se vrátila do pokoje a zpátky. Ruce jsem schovala za zády a tajemně se usmála, Péťa mě vedl k jejich pokoji.

            „Děkuju.“ opřela jsem se o dveře, které mi otevřel, aby se mi nezavřely. „A tady za ochotu.“ podala jsem mu sáček dýňových košíčků. „Všimla jsem si, že je máš rád. Přeju dobrou chuť.“

            „Děkuju.“ To jak se mu rozzářily oči, bylo k nezaplacení. Pak mi zmizel na schodech, a tak jsem zaklepala. Ozvalo se zamručení, jelikož jsem nepředpokládala, že by mohla přijít lepší odpověď, vešla jsem.

„Dobré ráno přeji.“ řekla jsem asi trochu hlasitěji, protože mi v obličeji přistál polštář. Rozhlídla jsem se po pokoji a viděla tři mrtvoly. Musela jsem se smát.

            „Mohl bych vědět, co je na dnešním ránu dobrého?“ přišlo zavrčení ze směru, kterým jsem tipovala Siriuse.

            „Prosím, nesměj se, tříští mi to hlavu na kusy.“ zakňoural Remus. Udusila jsem svůj smích v polštáři.

            „Nemáte tolik pít.“ posmívala jsem se jim a pak se vydala k Jamesově posteli.

            „Jsi nějaká čilá.“ šeptal James. Vypadal mnohem líp než ty dva, ale stejně neměl zrovna zdravou barvu.

            „Já totiž vím, co si můžu dovolit.“ usmála jsem se na něj a před oči mu strčila lahvičku s lektvarem. Když si jí vzal a chtěl poděkovat, přiložila jsem si na ústa prst, aby nic neříkal. On se jen usmál a obsah lahvičky vypil, hned bylo vidět, že je mu líp. Od Siriuse se ozvalo bolestné zasténaní.

            Přešla jsem k jeho posteli. „Vážně bys neměl tolik pít.“ Sedla jsem si k němu a pohladila ho po tváři. Ale odtáhnul se, jako by moje ruka pálila. Nechápavě jsem se na něj dívala. „Děje se něco?“

            „Ne.“ řekl velmi nepřesvědčivě.

            „Aha.“ Stáhla jsem ruku do klína a pozorovala ho. Ani jednou se na mě nepodíval. Radši jsem se vrátila zpátky k Jamesovi.

            „Jak je Lily?“ Divila jsem se, že se James vydržel tak dlouho nezeptat.

            „Vzpamatovává se. Dej jí trochu času.“ pokusila jsem se ho uklidnit a konejšivě ho poplácala po ruce. Pak jsem znova rychlým pohledem koukla na Siriuse. Stále si mě nevšímal, tak jsem koukla na bratránka. Ten jen pokrčil rameny.

            „A jak vypadáš ty, Remusi?“ řekla jsem a přelezla na jeho postel. Ten se na mě sice podíval, ale možná by bylo lepší, kdyby to neudělal. Měl takový zvláštní pohled, až mě z něj zamrazilo. Byla to směsice smutku, studu, zloby a něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. Radši jsem se zvedla.

            „No, tak já asi radši už půjdu.“ podotkla jsem. „Stejně mě tu nikdo nechce.“ To jsem řekla spíš pro sebe. Na Jamesovu postel jsem hodila dvě lahvičky lektvaru pro ty dva, „Dej jim to.“ a zmizela jsem za dveře dřív, než se mě na něco mohl začít vyptávat. Opřela jsem se o ně, zhluboka dýchala a mrkala, abych nezačala brečet. Raději jsem se vrátila do pokoje a hned, jak Lil vylezla z koupelny, jsem se do ní beze slova zavřela. Skočila jsem pod horkou sprchu a snažila se uvolnit.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            „Můžete mi vy dva vysvětlit, co to bylo?“ obořil jsem se na Siriuse a Remuse.

            „Nekřič tak, rozskočí se mi z tebe hlava.“ skuhral Sirius.

            „Jo, prosím potichu.“ přidal se Moony. V tom mi došlo, že bude lepší nejdřív do nich nalít ten lektvar od Kasy a až potom se ptát. Teď jsou stejně nepoužitelný.

            „Tohle vypijte.“ hodil jsem každému jednu lahvičku.

            „Lektvar proti kocovině, kde jsi ho vzal?“ prohlížel si zvědavě Remus nejdřív tekutinu ve skle, potom mě.

            „Vypijte to, potom vám to vysvětlím.“ Oběma jim bylo dost mizerně, takže svůj lektvar bez dalších otázek vypili. Počkal jsem pět minut a pak se zeptal znovu. „Tak a teď mi vysvětlete, co to mělo znamenat?“

            „Co jako myslíš?“ Tichošlápek už byl zase ve formě a nehodlal si nechat nic líbit.

            „Myslím, co jste udělali Kasy, že tak utekla.“ Jako by jméno mé sestřenky bylo kouzelnou formulkou, oba mí kamarádi sklopili zrak k zemi.

            „Nic.“

            „A odkud máš vlastně ten lektvar?“ snažil se to zamluvit Remus.

            „Můžeš hádat třikrát, od koho bych ho asi mohl být, hm?“ ostentativně jsem si položil prst přes ústa a tvářil se, že hořečnatě přemýšlím. „Kdo tu ráno asi byl.“

            „Kasy.“ ozvalo se dvojhlasně.

            „Bravo, pánové. A teď mi můžete snad vysvětlit, co se stalo.“

            „No, víš včera v noci, když jsme byli v tom jezeře…“ začal Sirius. „a ty jsi odplaval s Lil kus pryč, abyste měli soukromí. Tak se něco no…“ bezradně se podíval na Remuse, ale do očí si koukli jen na okanžik. To bylo snad poprvé, co jsem v jeho hlase slyšel takovou nejistotu.

            „Něco se stalo.“ dopověděl za něj Moony.

            Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli zavřel oči. Doopravdy to chci slyšet? Je to moje sestřenice. Ale zase jsou to moji nejlepší kámoši. Evidentně se všichni trápí. Tak jsem se rozhodl. „Tak povídejte.“ a ty dva to taky udělali.

            „Takže chcete říct, že jste vy tři… ehm, jak to říct… že jste se všichni tři sbližovali, všichni tři v jednu chvíli?“ shrnul jsem si jejich nedlouhé vyprávění.

            „Jo.“ suše odvětil Sirius. Páni. I když se to dalo čekat. Oběma se evidentně líbila už na první pohled.

            „Ale kámo, vždyť ty jsi vždycky říkal, že bys chtěl trojku zkusit.“ provokoval jsem ho.

            „To jo, to jsem chtěl. Ale měly to být dvě holky a já.“ bezradně rozhodil ruka. „A ne takhle.“

            „Ale nic vážnýho se nestalo.“ váhavě podotknul Moony. „Aspoň myslím.“

            „Počkat, jak jako myslíš?“ Za celou dobu povídání přece nepadlo nic víc, než o ne zrovna kamarádských dotycích a polibcích. Ale stále přece měli na sobě spodní prádlo, ne?

            „Byli jsme na totálně namol.“ odpověděl za něj Sirius. „V některých chvílích máme temno.“

            To, jak se po tomhle prohlášení oba zatvářili, mě prostě rozesmálo. Vypadali tak zkroušeně. Už jsem to nevydržel a z úst se mi vydral velmi hlasitý smích.

            „Jak se můžeš v téhle situaci smát?“ obořil se na mě Remus.

            „Já totiž Kasy znám.“ odpověděl jsem prostě.

            „Byla taky opilá. A to hodně.“ oponoval mi Tichošlápek.

            „To je sice pravda, ale to nic nemění na tom, že ji znám.“ Oba se na mě koukali. „Bavit se, to je přesně její styl. Ale má svoje zásady a těch se drží, ať by byla sebevíc opilá. To mi můžete věřit.“ Je to pravda, svoji sestřenici znám, i když by někdo mohl říct, že to není možné, když jsem s ní za posledních pět let strávil dohromady tak měsíc, ale je to pravda. Je to díky dopisům, které jsme si pravidelně posílali. Znám ji.

            Po mém prohlášení si oba viditelně oddechli. „Myslím, že bysme měli zajít na snídani.“ Jen přikývli a začali se oblíkat. „Měli byste si o tom promluvit s Kasy.“ A ty nejprve poplašené pohledy mých dvou kamarádů mi po chvíli daly za pravdu. A tak jsme vyrazili vstříc Velké síni. Snad tam bude i Lily.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Ve Velké síni bylo jen pár studentů, když jsme s Lil společně dorazily. Seděla jsem u kolejního stolu a nimrala se ve snídani. Dobrá nálada z ranní polštářové bitvy byla nenávratně ztracená. Za celou cestu z ložnice jsme nepromluvily ani slovo, ale Lil si mě pořád prohlížela.

            „Buď se zeptej, nebo mlč, ale hlavně na mě přestaň zírat.“

            „Co se stalo, proč si tak smutná?“ doopravdy z ní byla vidět starost.

            „To já vlastně pořádně nevím.“ povzdechla jsem si a byla to pravda. Lil se  na mě dál zvědavě koukala, a tak jsem chtěla pokračovat, ale v tom přede mě dosedla školní sova. Rychle jsem jí tedy odvázala vzkaz a nabídla jí kus svého toustu.

            „Kdo ti píše?“

            „Nevím, podívám se.“ Rychle jsem to přečetla. „Profesor Brumbál. Mám být ve dvanáct v ředitelně.“ Koukla jsem na hodinky. „To je ani ne za hodinu…“ z dopovězení mě vyrušil povyk, který šel ode dveří. Samozřejmě. Povyk způsobili Poberti. „Musím jít, chci ještě něco udělat, než půjdu k řediteli. Tak zatím ahoj.“ vyhrkla jsem, a co nejnápadněji jsem se snažila vytratit. Ale nepovedlo se mi to, jeden pár očí mě sledoval.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            „Ahoj, Lily.“ pozdravil jsem zrku a začal se rozhlížet. Ještě když jsme do Velké síně vstoupili, tak tu Kasy seděla, přímo naproti Lily.

            „Ahoj, Siriusi.“ špitla na pozdrav a přelítla všechny Poberty poplašeným pohledem. James celý zrudnul, ale držel se toho, co mu řekla Kasy a dával jí čas, takže jí jen pozdravil a usmál se na ní. Ona se taky pokusila o něco jako úsměv a odvětila tak tiché ahoj, že ji skoro nebylo slyšet

            „Kam zmizela Kasy?“ zeptal jsem a pokusil jsem se do svého hlasu vložit co nejvíc lhostejnosti, co jsem dokázal uhrát.

            „Ani pořádně nevím. Z ničeho nic se zvedla a prostě zmizela. Tvrdila, že si potřebuje ještě něco vyřídit a ve dvanáct má být u ředitele.“

            Bylo mi to jasné. Vytratila se hned potom, co jsme se objevili ve Velké síni. Proč jen ty tupci s Havraspáru dělali takovej randál?

            „Počkej. A to jako odešla sama?“ vyhrkl Remus. A sakra. Chtělo se mi velice nevybíravým způsobem zaklít nahlas.

            „Asi jo.“ přikývla.

            „To ale přece nesmí.“ kroutil hlavou Moony a James zbledl.

            Lil si nás zkoumavě prohlížela. „Proč by nemohla jít sama?“

            „No, protože…“ přemýšlel jsem, co říct.

            „Ještě to tu nezná a mohla by se ztratit.“ vypadlo s Jamese. Lil sice přikývla, ale bylo vidět, že Dvanácterákovi nevěří.

            Dál už bylo ticho. A já jen přemýšlel o tom, že jestli se Kasy něco stane, tak je to naše chyba.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Šouravým krokem jsem si to mířila ke knihovně a v duchu prosila Merlina, abych nikoho nepotkala a obzvláště ne tři různé možnosti: Poberty, Daniela s Malfoyem, nebo při nejhorším Brumbála. Tentokrát by mě nejspíš už zaklel, kdyby mě přistihl, jak se toulám sama. Ale já prostě neměla náladu na zkoumavé Liliny pohledy a otázky. A hlavně o setkání se Siriusem a Remusem. Tak jsem se zahloubala, že jsem si ani nevšimla těch tichých kroků, co mě pronásledovali.

            Najednou mě někdo strhl do výklenku a rukou mi zacpal pusu. Začala jsem sebou kroutit a házet, abych se dostala z jeho sevření, ale byl moc silný.

„Buď z ticha a přestaň sebou šít, nebo budeš mít problémy.“ zasyčel mi do ucha. A mně bylo všechno jasný. Prudce mě otočil čelem k němu a já mu pohlédla do očí. Do mě dobře známých očí.

12. kapitola                                                                          14. kapitola