oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

14. kapitola – Amulet v jednom ohni

Prudce mě otočil čelem k němu a já mu pohlédla do očí. Do mně dobře známých očí. Onyxových očí.

„Co se děje?“ spíš jsem to jen naznačila, než že bych to doopravdy řekla, jak to bylo potichu. Severus nic neřekl. Když jsem chtěla znova promluvit, tak mi přiložil na ústa prst. Vyjeveně jsem na něj koukala a on naprosto klidným pohybem hlavy ukázal na levou stranu chodby, z které se v tu chvíli vynořil profesor Brumbál. Zastavil se mi dech. S vytřeštěnýma očima jsem ho sledovala celou dobu, než zašel za roh.

„Brumbál.“

Severus se ušklíbnul. „Jo a myslím, že by tě nerad viděl jít samotnou, co?“ Nasucho jsem polkla. „Kdybych s tebou nepotřeboval něco probrat, tak bych ho nechal, ať tě chytí. Vždyť ty si strašně zahráváš. Vůbec sis mě nevšimla.“ Koukal na mě dost káravě. „Představ si, kdybych to nebyl já, ale třeba…“ Při těch jménech, co mně napadali, mi projel přes páteř mráz.

„Trochu jsem se zamyslela.“ chtěla jsem se aspoň trochu ospravedlnit a přidala kajícný výraz. „Nemám nejlepší ráno.“ přiznala jsem.

„To mi je jasný.“ asi spíš jen uklouzlo Sevovi. S přimhouřenýma očima jsem si ho prohlížela. V tom mě drapl za ruku a někam táhnul. „Půjdeme někam, kde si můžeme v klidu promluvit.“ V hlase měl naléhavost, tak jsem se bez otázek nechala odtáhnout.

Když začal přecházet před stěnou, tak mi to došlo, že jsme přece v sedmém patře, takže půjdeme do Komnaty nejvyšší potřeby. Super, od chvíle, kdy se o ní James poprvé zmínil, jsem toužila tuto kouzelnou místnost navštívit. Když Severus přešel kolem cihlové zdi potřetí, ve stěně se objevily dveře.

„Pojď.“ řekl a podržel mi dveře, abych mohla vstoupit.

„Díky.“ Rozhlížela jsem se po místnosti, kterou pro nás Sev vymyslel. Přišlo mi to podobné pánskému salonku u McGregorů, ale ne až tak moc, aby mě z toho mrazilo. Místnost byla laděna do tmavých tónů – hnědá a velmi tmavě šedá – a byl tu velký krb. Na zemi huňatý tmavě zelený koberec. Před krbem dvě už napohled pohodlná křesla z černé kůže. Ano, tohle byl přesně Severusův styl, nebo aspoň nějak tak jsem si ho představovala. „Pěkné.“ blýskla jsem po něm úsměvem. On mi v odpověď jen zabručel.

„Tak co potřebuješ probírat? Nebo si chceš jen pokecat?“ Mám tohohle černovlasého kluka ráda a jeho škádlení mě nikdy neomrzí.

„Jsem snad nějaká puberťačka, abych s tebou pokecal?“ řekl to s velkou ironií. Musela jsem se smát.

„Už mě to začíná trochu štvát, ale zase tě musím varovat. Vůbec si totiž nedáváš pozor.“ začal poučkovým tónem. „Co sis sakra v noci myslela?“ Tak teď jsem valila oči.

„Co?“

„To tvoje noční koupání nebylo beze svědků.“ Musela jsem sklopit oči, protože jeho pohled se nedal vydržet, byl to hněv a snad i trocha zrady a ublíženosti. „Ta tvoje chabá mlha.“ pohrdavě si odfrknul. „Co sis sakra myslela?“ Mlčela jsem. „Tak něco řekni.“

„Já nevím, co jsem si myslela. Byla jsem prostě opilá.“ povzdechla jsem si. „Jak to, že jsi mě viděl?“

„To si myslíš, že nebelvírští jsou jediní, kdo včera dělali oslavu?“ ironie z něj málem kapala.

„To mě nenapadlo.“

„To jsem si taky všiml.“

„No tak, Severusi, přestaň tady na mě mluvit jak na malou holku. Nemusíš být na mě přece protivnej. Se mnou si nemusíš hrát na velkýho zlýho zmijozeláka.“

„Jestli jsi to ještě nepochopila, tak já si na něj nehraju.“ Odseknul, ale dál už pokračoval v milejším tónu. „Měli jsme, tím myslím takovou tu rádoby elitu zmijozelu, nějakou práci venku u zapovězeného lesa.“ To mě zajímalo, ale nevypadl, že by chtěl říct víc, tak jsem zkusila štěněčí pohled. Kupodivu zabral. „Jde o něco jako zasvěcování prváků, když jsou z vlivných rodin.“ Přikývla jsem, jakože na vysvětlenou stačí. „Když jsme se vraceli, tak jsem vás zahlédl. Hned jsem tě poznal a pokusil jsem se to tvoje chabé kouzlo posílit…“

„To sis mohl odpustit. Nebylo chabé, jen nebylo dělané na to, že by nás někdo mohl vidět zblízka. Brala jsem to jako obranu před tím, aby nás nikdo neviděl z hradu.“ Hodil pohled typu když-tomu-chceš-věřit a pokračoval dál.

„No, každopádně se mi to moc nepovedlo. Spíš jsem nebyl dost rychlý, ale naštěstí byli všichni dostatečně zlitý na to, aby tě nepoznali a já dostatečně střízlivý, abych je přemluvil, že ve společence máme zajímavější věci na programu.“

Byla jsem mu neskutečně vděčná, když jsem si teď představila, co všechno se mohlo stát, kdyby nás tam Lucius s Danielem našli. Ve vodě jsme byli vlastně bezbranní, naše hůlky zůstaly na břehu, sice pod ochranným kouzlem, aby nám je nikdo nemohl odnést, ale i tak by nám byly k ničemu.

„Došlo ti to, co? Tobě přece nemusím povídat, jak se kluci baví.“ To měl pravdu, nemusí mi to říkat, několikrát jsem to zažila i na vlastní kůži. „Sice nechápu, proč sis vybrala zrovna tyhle dva tupce.“ Můj káravý pohled ho donutil svůj výrok trochu poupravit. „No dobrá, Lupin možná není tupec, ale od něj by ses měla raději taky držet dál.“ Co? Co tím myslí. Jakoby mi četl myšlenky. „To ti musí říct sám.“ řekl a přidal pohled ode-mě-se-nic-nedozvíš. Další bod na seznam záhad ohledně osoby Remuse Lupina. „Ale začínat si Blackem je pro tebe jasná sebevražda.“

„A to jako proč?“ vyjela jsem na něj možná trochu moc ostře.

„Když pominu, že je to příšerněj děvkař, tupec a nevím, co všechno. A ještě k tomu je to krvezrádce. Ty to nechápeš?“

„Ne, asi mi to prostě nedochází. Myslím, že naprosto nikomu do toho, s kým se v noci koupu, nic není a Danielovi s blondýnem už vůbec ne.“ Pěnila jsem, ale zatím jen vnitřně.

Pokýval hlavou. „Já vím, že jim do toho nic není, ale to je jim jedno. Jak už ti to několikrát řekli, oni si budou dělat, co chtějí. A pro Daniela jsi už stejně dávno jeho. Bohužel Lucius se i přesto rozhodl, že tě získá.“ Na chvíli uhnul očima a zatnul pěsti. „Musíš si to už konečně uvědomit. Oni jsou nebezpeční.“

„Jak to vlastně, že si peroxid tak dovoluje?“ To mě vážně zajímalo, protože Danielovo postavení bylo neotřesitelné, což dokazovalo pokorné chování Malfoye na návštěvách za oceánem.

„To víš, dokud byl Daniel v Americe, tak to tu Lucius vedl, ale teď přišel o svojí pozici princátka. Teď i on musí poslouchat a to ho dost štve.“ Hierarchie čistokrevných rodů, nic moc pro mě.

„Chápu, že ho něco takovýho naštvalo, ale sakra proč si to musí vybíjet zrovna na mě.“ povzdychla jsem si, a pak jsem dál poslouchala, co všechno by na mě mohli ta dva chystat.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

V rychlejším tempu jsme se nasnídali a vydali zpátky do věže. Chtěli jsme se co nejdřív přesvědčit, že je Kasy v pořádku.

„Nikdy ji nevidím, není tu.“ vykřikl jsem vyděšeně.

„Jak není? Musí být, přece nemohla opustit hrad.“ mlel si svou James.

„Prostě není.“ netrpělivě jsem zavrčel a posunul plánek tak, aby si ho mohli prohlídnout.

„Není.“ vypadlo z obou.

„To ale není možné.“ nesouhlasně vrtěl hlavou Dvanácterák a znova prohledával celý hrad.

„Ví o komnatě nejvyšší potřeby? Kdyby byla tam, bylo by jasné, proč ji nevidíme.“ zkusil to Moony.

„Zmínil jsem se jí o ní, ale ještě tam nebyla. Myslím, že jsem jí ani neřekl přesnou polohu.“ brblal James a tápal v paměti. „Ne, sama by ji neuměla najít.“

„Jestli se jí něco stalo…“ ani doříct jsem to nemohl.

„Ne, nestalo.“ opakoval stále dokola James, potom vytáhnul svůj amulet a žmoulal ho v ruce. „No tak, kde jsi Kasy. Kde jsi? Máme o tebe strach.“

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Počkej, takže mi chceš říct, že tě vlastně oba dva požádali, aby si mě pro ně špehoval?“

„Ano, i tak se to dá říct.“ přikývnul Severus a já na něj dál nevěřícně zírala. „Oba si všimli, že ke mně až zas takovou nenávist neprojevuješ, takže…“

„Já k tobě žádnou nenávist necítím.“ skočila jsem mu do řeči. Věnoval mi jeden ze svých dlouhých a naprosto nečitelných pohledů a pokračoval.

„… takže si myslí, že bych se s tebou mohl pokusit spřátelit.“ Pokusit, proč to takhle říká? Já myslela, že jsme přátelé.

„A ty jsi přijal?“

„Ano.“ odpověděl prostě.

„Takže ses rozhodl mě špehovat a předávat o mně informace.“ upřesnila jsem si to. „Myslím, že v tom případě ale nebyl dobrý nápad mi o tom říkat, protože teď už se s tebou přátelit nechci.“ řekla jsem a poslala mu ten nejledovatější pohled, jaký jsem dokázala.

„Ale já na tebe nechci donášet. Jen budu dělat, jako že to dělám.“ Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Můžu těm hlubokým černým očím věřit a v tom mě něco začalo hřát na hrudi. Ne hřát, ale pálit. Rychle jsem vytrhla amulet zpod košile.

„Au.“ kníkla jsem. V tom jako bych zaslechla Jamesův hlas, jak říká: „Kde jsi?“ Zatřepala jsem hlavou a doufala, že se mi to všechno jen zdálo. Ale když jsem šáhla po amuletu, stále byl horký.

„Co se děje? A co to máš?“ začal ho Severus zkoumat. Jedním pohybem jsem amulet skryla ve váčku ze scvrčka, který mi také vysel na krku.

„Ale nic. Já už musím jít.“ a zvedla jsem se na nohy.

„Počkej, ale ještě to musíme dořešit.“ snažil se mě zastavit, ale já ho neposlouchala. Něco mi říkala, že hned musím najít bratránka.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Bezradně jsem znovu stočil oči k plánku, třeba se objeví. „Už jí vidím!“ nadšeně jsem vykřikl. „Ale, ne…“ to už nebylo vůbec nadšené. Shrnul jsem plánek do ruky a vydal se z pokoje. Kluci se za mnou okamžitě vydali.

„Co se děje? Kde je?“ padalo z nich.

„Je se Srabusem u Komnaty nejvyšší potřeby.“

„Musíme hned tam.“ a všichni jsme sprintem vyrazili.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Pro Merlina, stůj.“ chytl mě Severus za paži, když jsem bez rozmyslu vyběhla z komnaty. „Co blázníš? Chováš se, jako by do tebe uhodil blesk.“

„Já, jen musím…“

„Jo, musíš někam jít, to už jsem slyšel. Ale kam? A proč? A nezapomněla jsi náhodou na Brumbála, máš tam být za dvacet minut.“

„Brumbál.“ Ano, v tu chvíli, kdy se mi amulet málem vpálil do hrudi, jsem na profesora Brumbála naprosto zapomněla.

„Nejdřív se ještě musíme domluvit. K Brumbálovi tě doprovodím.“

„Ale já musím najít kluky, hlavně Jamese.“ Do teď snad i ustaranýma očima, které na mě upíral, projela zlost.

„To mi nevěříš?“ zavrčel.

„To ne, já jen…“ ale už jsem nedořekla, protože do chodby se vřítili Poberti.

„Okamžitě z ní sundej ty pracky, Srabusi.“ zařval Sirius. Chvíli jsem je naprosto zkoprněle pozorovala.

„Jamesi, já měla strach.“ vykročila jsem k němu a objala ho. Bohužel si to kluci vyložili jinak.

„Zaplatíš za to, že si se jí dotknul.“ zlověstně skoro zašeptal Remus a společně se Siriusem na Severuse zaútočili. Až v tu chvíli mi došlo, co jsem řekla a jak to vyznělo.

„Ne, nechte toho.“ oba na mě zírali. „Nic mi neprovedl. Jen jsme si povídali.“ James mě chytil za bradu a otočil si můj obličej k tomu svému a prohlížel mi oči.

„Není pod kletbou.“ Co? To si jako myslí, že by na mě Severus použil Imperio, nebo něco takového? Udělala jsem od kluků dva kroky pryč.

„Ne, to nejsem.“ prskla jsem.

„Ale, vždyť si říkala, že si měla strach.“ snažil se Sirius ospravedlnit své jednání.

„To ano, ale o Jamese, ne o sebe.“ Ticho, naprosté ticho. Rychle jsem přešla k Severusovi a šeptala jsem. „Promiň, mrzí mě, že ti ublížili.“ a pohladila jsem ho po zrudlé tváři. „Já, v první chvíli mi to přestalo myslet.“

„V pořádku, ty za to nemůžeš.“

„Bude lepší, když teď půjdeš. Dopovídáme to později.“ On zavrtěl hlavou, ale pak se vydal na odchod. Dva kroky ode mě se ale ještě otočil.

„Ale ať tě doprovodí k Brumbálovi, nechoď sama po hradě.“ Přikývla jsem na souhlas a sledovala jeho záda, dokud nezmizela za rohem. Pak jeden nádech a výdech pro uklidnění a vrátila jsem se k Pobertům.

„Co to mělo být?“ ptal se Sirius.

„Co by?“ pokrčila jsem rameny. „Musím s tebou mluvit. Okamžitě.“ Chytla jsem Jamese za hábit a táhlo ho od kluků. Ti se vydali za námi. „Sama.“ Když jsme byli dostatečně daleko, aby nás neslyšeli, začala jsem se vyptávat. On mi dovyprávěl, jak se vrátili do věže a nemohli mě na mapě najít. A když se jim to konečně povedlo, tak jsem byla se Snapem, takže dostali strach.

„Nedělal si náhodou něco s amuletem?“ snažila jsem se znít nezaujatě.

„No, jak jsem byl nervózní, tak jsem si s ním hrál. Proč?“

„Ten můj se rozpálil. Musela jsem ho schovat.“ ukázala jsem na váček na krku.

„Jak to?“

„To já nevím.“ A byla to pravda, doopravdy jsem nevěděla, jak je možné, že se rozpálil. Ale znám osobu, které by mi k tomu mohla něco říct.

„Musím za Brumbálem, doprovodíte mě, prosím.“ řekla jsem už nahlas, aby mě slyšeli i Sirius s Remusem. Než se přihnali, stihla jsem ještě Jamesovi říct: „Klukům nic neříkej.“ A pak jsem se rychlým krokem vydala k ředitelně s Poberty v patách a ignorujíc jejich otázky.

13. kapitola                                                                          15. kapitola