oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Jak nám Kat slíbila, tak nám napsala. Dojeli dobře a už se těší na naši návštěvu. Musím přiznat, že mi tady chybí. Za toho půl roku, co jsme si ní byly na pokoji, jsem si na ní zvykla.

Asi měsíc po odjezdu Krásnohůlek, Kruvalu a Brodenu si mě a Siriuse zavolal Brumbál do svojí pracovny. Profesorka McGonagallová nám prozradila heslo a my jsme se vydali ke kamennému chrliči.
„Burákové oříšky.“ řekla jsem. Nechápu, proč má taký debilní heslo.
Chrlič uhnul na stranu. My jsme si stoupli na schody, které nás dovedli až ke dveřím. Ani jsme nestačili zaklepat a už se zevnitř ozvalo Brumbálovo: „Dále!“
Otevřeli jsme dveře. Profesor nám pokynul, abychom si sedli. Posadili jsme se do dvou pohodlných křesel, které Brumbál vykouzlil.
„Co jste potřeboval, pane profesore?“ zeptala jsem se, když jsem se usadila.
„Profesoři Bowel, madame Cartier a Karkarov mě požádali, jestli byste nenavštívili jejich školy. Prý neměli možnost se s vámi seznámit a chtěli by vás představit svým ostatním žákům.“
Tak tímhle mně vyrazil dech.
„Na jak dlouho?“ zeptal se Sirius.
„Na každé škole byste byli asi deset dní.“
„Jenom my dva?“ zeptala jsem se.
„Ještě to nevím jistě, ale nejspíše jenom vy dva. Samozřejmě s doprovodem nějakého dospělého.“
„Za jak dlouho?“ zeptal se Sirius.
„Asi za čtrnáct dní.“
„A kam bychom jeli jako první?“ zeptala jsem se.
„Do Krásnohůlek, potom asi do Kruvalu a na konec do Brodenu. Jestli nemáte ještě nějaké jiné otázky můžete jít.“
„Jenom bych se chtěla zeptat s kým pojedeme?“ zeptala jsme se.
„Ještě nevím, ale buď s profesorem Greenem nebo s profesorem Bradem.“
„Nashledanou,“ řekli jsme a odešli.

„Tak jen doufám, že nepojedeme s Bradem.“ řekl Sirius, když jsme šli na hodinu přeměňování.
„Tak to já taky,“ Zaklepala na dveře učebny přeměňování.
„Dále!“ ozvalo se a Sirius otevřel dveře.
„Dobrý den, paní profesorko.“ pozdravili jsme.
„Kde jste byli?“
„U profesora Brumbála,“
„Ano, už vím, posaďte se.“
Sedla jsem si vedle Lily.
„Co vám chtěl Brumbál?“ zeptala se.
„Pojedeme na návštěvu do Krásnohůlek, Kruvalu a Brodenu.“
„Vážně?“
„Jo,“
„Já, bych chtěla jet taky.“ řekla Lily.
„Kdybych tam jela jen tak, tak já taky, ale my tam jedeme, aby z nás udělali zvířátka na předvádění.“
„Nepřeháněj,“
„Ne, já nepřeháním. Ono to tak určitě bude.“
„Budete dávat pozor?“ zeptala se nás profesorka McGonagallová přísně. Okamžitě jsme zmlkly a opravdu začaly dávat pozor.
Za týden si nás Brumbál zavolal zase do jeho pracovny. Já i Sirius jsme se modlili, aby s námi nejel Brade. Protože kdyby jel, tak by to byl nejhorší výlet mého života. Všichni Nebelvírští chtěli, aby odjel Brade. Vidíte, jaký jsou to svině?
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravili jsme oba, když jsme vešli do jeho pracovny.
„Dobrý den, posaďte se.
Zase jsme se posadili do dvou pohodlných křesel a čekali, co nám Brumbál sdělí.
„Za týden pojedete do Krásnohůlek. Váš doprovod bude profesor Green, protože kouzlo, které jste vymysleli je z jeho oboru.“
Ani nevíte jak jsem si oddychla. Podívala jsme se na Siriuse, na něm šlo vidět, že má o hodně lepší náladu.
„Odjedete v pátek okolo čtvrté hodiny. Přijdete ke mně do pracovny, o vaše kufry se postaráme, a odtud se přenášedlem přemístíte do pracovny madame Cartier. Za deset dní se přemístíte do Kruvalu, kde na vás bude čekat profesor Brade.“
„Proč? Kam půjde profesor Green?“ zeptala jsem se.
„Slečno Whiteová, nemůžu si dovolit, aby tu chyběl jeden profesor celý měsíc.“
„Promiňte, to jsem si neuvědomila.
„Tam strávíte také deset dní a potom se přemístíte do Brodenu, kde na vás bude čekat profesorka McGonagallová.“
Tak to se má Anna se Sandrou na co těšit. Pomyslela jsem si.
„Budeme se s nimi učit?“ zeptal se Sirius.
„Nejspíše ano, ale ne všechno.“
„Takže budeme celý březen pryč? Ale my máme zápas, pane profesore.“ řekla jsme.
„Dohodli jsme se, že famfrpálové zápasy se odloží na dobu, kdy tu oba už budete. Jestli už nic nepotřebujete můžete odejít.“
Zvedli jsme se a odešli.

Týden utekl jako voda a my už jsme šli do Brumbálovi pracovny.
„Co myslíš, jaké to bude v Krásnohůlkách?“ zeptal se Sirius cestou.
„No, já nevím, ale podle toho co říkala Kat, tak tam je dost teplo.“
Před Brumbálovou pracovnou mě Sirius políbil.
„Proč si mě teď políbil.“
„Tobě to vadilo?“
„Ne,“
„Tak vidíš.“
„Radši jdeme,“ řekla jsem mu a obrátila jsem se k chrliči, aby mu řekla heslo.
„Burákové oříšky.“ Chrlič uhnul na stranu a my vyšli do Brumbálovi pracovny.
Brumbál seděl za svým stolem a asi na nás už čekal. Před sebou měl knížku.
„Tato knížka je přenášedlo. Až se budete přemisťovat do Kruvalu, profesor Green ho znovu očaruje.“
„Kde je pan profesor?“ zeptala jsem se.
„Za chvilku by tu měl být. Jste připraveni?“
„Ano,“ řekli jsme se Siriusem nastejno.
V tom někdo zaklepal na dveře.
„Dále!“ Do pracovny vstoupil profesor Green.
„Můžeme jet?“ zeptal se.
„Ano,“ řekl Brumbál.
Všichni jsme se chytli přenášedla. Ještě než se něco stalo jsem se chytla Siriuse za ruku. Ucítila jsme známé škubnutí pod pupíkem. Letěli jsme ohromnou rychlostí. Asi za deset vteřin jsme přistáli ve světlé místnosti. Kdybych se nedržela Siriuse, tak bych už ležela na zemi.
„Vítám vás v Krásnohůlkách!“ řekl někdo. Otočila jsme se a uviděla jsem Krásnohůlkovskou ředitelku madame Cartier.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem.
„Já vás teď dovedu do vašich pokojů.“ řekla a vyšla pryč z pracovny.
My ostatní jsme se vydali za ní. Kat měla pravdu. Krásnohůlky jsou velice světlá škola. Skoro všechno bylo světle modré. A ani to nebyl hrad jako Bradavice, byl to spíše zámek nebo nějaká obrovská vila. Už tu chyběla jen růžová. Jestli jsme si někdy ztěžovala na Bradavice tak to teď odvolávám, protože Krásnohůlky jsou velice deprimující. Došli jsme k velkému obrazu, kde byla namalovaná víla.
„Vílí vlas,“ řekla madame Cartier. Tak toto heslo opravdu sedí. Pomyslela jsem si.
Obraz se vyklonil a my prošli do kruhové místnosti, kde bylo pět dveří.
„Toto jsou pokoje pro hosty.“ oznámila nám.
„A jaké jsou naše?“ zeptal se profesor Green.
„Tento,“ ukázala na první pokoj vedle nás, „Je váš, profesore.“
„Děkuji.“ řekl profesor a vešel do pokoje.
„Tento je váš, pane Blacku.“ Ukázala o dva pokoje dále. „A tento je váš, slečno Whiteová.“ Ukázala na další pokoj. „Na večeři vás vyzvednu.“ dořekla a odešla.
Já jsem otevřela dveře svého pokoje a málem mě kleplo. Ten pokoj byl celý růžový. Sirius ke mně přišel a podíval se taky.
„Já tady nebudu spát.“ řekla jsme.
„Proč?“
„Protože se z té růžové zblázním.“
„Tak budeš spát u mě.“ řekl Sirius a šibalsky se usmál.
„To víš, že jo.“
„Tak si spi v růžovým pokoji.“ řekl a odešel. Hajzl.
Já jsem vlezla do pokoje. U postele ležel můj kufr. Sedla jsem si na postel a dívala jsem se na růžový pokoj. Vše tu bylo buď růžové nebo bílé, ale růžová převládala. Až odtud odjedu asi budu nenávidět růžovou. Umíte si představit spát deset dní v růžovém pokoji? Já tedy ne, ale budu muset. Vlezla jsem do koupelny. Koupelna naštěstí byla celá bílá. Alespoň nějaká místnost, která není růžová. Ale co mě překvapilo, tak to bylo to, že tu byli ještě jedny dveře. Zaklepala jsem. Dveře se otevřely a v nich stál Sirius.
„My dva máme společnou koupelnu?“ zeptala jsem se.
„Jak asi vidíš, tak jo.“
„Oni si ze mě dělají srandu. Nejprve růžovej pokoj a potom společná koupelna.“
„Tobě vadí, že máme společnou koupelnu?“ zeptal se.
„Ano vadí, nestojím o to, aby s tu byl když se koupu nebo prostě když tu jsem.“
„Ale já bych tě chtěl vidět, když se koupeš.“
„Siriusi!“
„Copak Alex?“ řekl a přišel ke mně blíž.
„Tak na to zapomeň.“
„Na co?“
„Na to, že mě uvidíš, když se budu koupat.“ řekla jsem mu, políbila ho a odešla.

Okolo šesté pro nás přišla madame Cartier. Šli jsme do nějaké síně, kde byli všichni studenti. Byly tam čtyři stoly. U jednoho seděly holky asi od jedenácti do čtrnácti. U dalšího stolu seděly ostatní holky. Potom tam byl stůl, kde seděli kluci také od jedenácti do čtrnácti a u posledního seděli všichni ostatní kluci. Naproti všem stolům byl jeden stůl, kde seděli všichni dospělí. Madame Cartier nás zavedla právě k tomuto stolu. Uprostřed bylo křeslo, které velice připomínalo trůn. Vedle něho byly ještě tři volné židle. Jakmile jsme dorazili ke stolu všichni žáci se postavili. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale nedala jsem to na sobě znát. Já a Sirius jsme se postavili po pravé ruce madame Cartier a čekali, co se bude dít dál.
„Je mi ctí uvítat tu dva studenty šestého ročníku z Bradavické školy čar a kouzel. Slečnu Whiteovou a pana Blacka. Většina by je měla znát, protože vymysleli nový štít. A ještě bych tu chtěla uvítat jejich profesora Obrany proti černé magii pana Greena.“ řekla madame Cartier a posadila se.
Jakmile se posadila ředitelka všichni žáci ji napodobili. Já jsem také neotálela a taky se posadila.
Přede mnou se objevilo jídlo. Až teď jsem si uvědomila, že mám hlad jako vlk. Okamžitě jsem se do toho pustila.
Během večeře se ke mně naklonila madame Cartier.
„Ještě jsme neměli možnost si popovídat. Jak jste přišli na ten štít?“
„Já ani nevím. Mě napadlo, že bychom mohli udělat nějaký štít. Podívali jsme jaké jsou štíty a zjistili jsme, že jsou zatím jen štíty zeď a ty jsou velice nepraktické. No a potom to šlo tak rychle, že to nedokážu ani vysvětlit.“
„Tady na škole se to ještě nikomu nepovedlo, tedy alespoň o tom nevím.“
„Hm,“ vydala jsem ze sebe, protože mě to vůbec nezajímalo a nevěděla jsem co na to říct.
„A jak se vám tu líbí?“ zeptala se.
Tak a teď jí budu muset lhát. Naštěstí, že musím lhát skoro pořád takže by to neměl být problém.
„Moc se mi tu líbí. Úplně je to tu jiné než v Bradavicích.“ řekla jsem a usmála se.
Sirius vedle mě zadržoval smích, chudák už málem prasknul. Kopla jsem do něj, ať toho nechá.
„To jsem velice ráda.“ řekla madame Cartier a taky se na mě usmála.
Naštěstí se mě na nic už neptala, takže jsem se mohla v klidu najíst.

Po večeři nám chtěla madame Cartier ještě něco říct.
„Jenom bych vás chtěla požádat, jestli byste nemohli udělat jakoby takovou malou přednášku o tom vašem štítu na našich hodinách Obrany proti černé magii. A starší žáky ho naučit.“
„Samozřejmě madame Cartier.“ řekla jsem jí.
„To jsem ráda. Přeji vám dobrou noc.“

Zalezla jsem do mého nového pokoje. Byla jsem tam ale asi pět minut, protože déle bych tam nevydržela. Rozhodla jsem se navštívit Siriuse. Šla jsem přes naši společnou koupelnu. Zaklepala jsem na dveře. Dveře se otevřeli a Sirius v nich stál přesně jako předtím.
„Co potřebuješ Alex?“
„Můžu jít k tobě?“
„Jasně. Proč?“ zeptal se.
„Mě ta růžová deprimuje a chci být s tebou, jestli ti to vadí, tak já odejdu.“
„Už jsem ti řekl, ať jdeš dál, tak pojď.“
Sedla jsem si na pohovku před krbem. Sirius měl pokoj úplně normální, ale je pravda, že mně připadal v tu chvíli normální každej pokoj, který nebyl růžovej.
„Tak jsem zvědavá, co budeme říkat na těch hodinách.“
„To já taky, ale my to zvládneme.“ řekl Sirius a sedl si vedle mě.

Další dva dny jsme měli naštěstí volno. Profesora Greena jsme skoro vůbec neviděli. A kdo by ho viděl, když byl zalezlej v pokoji nebo si prohlížel školu. Krásnohůlky naštěstí nejsou tak veliké jako Bradavice, ale malé také nejsou. Zapamatovali jsme si cestu z našeho pokoje do síně, kde se jí. Cestu ven z hradu a cestu do učebny Obrany proti černé magii. Pokaždé když jsme potkali žáka, s kterým jsme ještě nemluvili, tak nás zastavil a snažil se s námi navázat konverzaci. No hrůza. Ve svém pokoji jsem jenom přespávala, protože ta růžová je opravdu strašná.

V pondělí se začalo učit. My jsme chodili jen na hodiny Obrany proti černé magii. První hodinu jsme měli s pátými ročníky. Se Siriusem jsme nejprve došli za místní učitelkou Obrany proti černé magii, profesorkou Laurenovou. Byla to vysoká brunetka, které mohlo být tak okolo čtyřiceti let. S ní jsme šli do třídy. Jakmile jsme vstoupili všichni okamžitě zmlkli. Sedli jsme si do zadní lavice vedle profesora Greena, který se rozhodl, že se podívá na jiný styl výuky jeho předmětu. Profesorka Laurenová si stoupla před třídu.
„Dobrý den, dnes tu máme návštěvu z Bradavic. Slečna Whiteová a pan Black vám dnes představí jejich kouzlo a v další hodině vás ho naučí. Jestli zbude čas, můžete se jich na něco zeptat. Slečno Whiteová, pane Blacku mohu vás poprosit, abyste šli sem.“
Oba jsme se zvedli a šli za profesorkou. Cestou jsem si všimla, jak některá děvčata koukají po Siriusovi a snaží se alespoň získat jeden jeho pohled. Jen jsem se ušklíbla a šla dál.
„Můžete nám představit vaše kouzlo?“ zeptala se nás profesorka.
„Samozřejmě. Já se jmenuji Alexandra Whiteová a toto je Sirius Black. Všichni jste určitě slyšeli o soutěži, která se koná na konci školního roku. Soutěž o pokus o nové kouzlo. Já a tady Sirius jsme byli vybráni do jedné dvojice. Společnými silami se nám povedlo vymyslet a provést nový druh štítu.“ řekla jsem a zbytek jsem nechala na Siriusovi.
„Dosud byly známi jen tři druhy štítu zeď. Nevýhodou tohoto štítu je, že vás chrání jen z jedné strany. A tak nás napadlo, že bychom mohli vymyslet štít, který vás bude chránit všude. Tento štít by měl odrazit jakékoli omračovací kouzlo. Toto kouzlo je teď v testech, takže vše vám říct nemohu.“
„Můžete nám udělat názornou ukázku?“ zeptala se nás profesorka.
„Jistě. Fastigio totalis!“ pronesl Sirius kouzelnou formuli.
Vytvořila se okolo něj oranžová spirála, která se okamžitě spojila. Chvilku jsem počkala, ať si ho všichni prohlédnou a potom jsem na něj poslala omračovací kouzlo. Kouzlo se jako vždy odrazilo a letělo na mě. Uskočila jsem a kouzlo narazilo do nepoužívané lavice. Sirius štít zrušil a pomohl mi na nohy. Profesorka mezitím opravila rozbitou lavici.
„Výborně,“
„Já si myslím, že je to vše.“ řekla jsem.
„A odpovíte studentům na jejich otázky?“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem, ale nadšená jsem z toho nebyla.
Jako první se přihlásila menší blondýnka v první lavici. To určitě bude nějaká šprtka nebo nějaká podlézavá mrcha jako naše Kelly Parkerová.
„Můžete nám poradit, jak máme postupovat při vybírání kouzla a jeho vymýšlení?“
„Tak to vám neporadím, protože jsem plácla první, co mě napadlo a Sirius to okamžitě odsouhlasil.“ řekla jsem.
Dívka se na mě podívala způsobem to-jsi-debil-nebo-co-?.
Další dotazy bylo na podobné téma. Většinou jsem nechala odpovídat Siriuse, protože když něco řekl holky na něm mohly oči nechat, takže potom neházeli na nás ty svoje znuděný ksichty.

A tak to šlo hodinu co hodinu. Vše jsme říkali už zpaměti. Konečně po třech dnech jsme měli možnost dělat při těchto hodinách něco jiného než říkat ty naučený debility. Začali jsme učit žáky od pátých ročníků. Jako první hodinu jsme měli sedmáky. Asi pěti lidem se to povedlo na poprvé. Štít sice nebyl vůbec prospěšný, ale byl. Šla jsem pomoct nějakému klukovi. Sice to byl takový frajírek, ale pomoct jsem mu musela. Zrovna se znovu snažil, ale jenom proto, že jsem tam šla, ale zase se mu to nepovedlo.
„Dívej se pořádně na mě, jak to dělám.“
„Fastigio totalis!“
Okolo pera, na kterém se to zkoušelo se vytvořila známá oranžová spirála, která se okamžitě spojila.
„Zkus to,“ řekla jsem mu a zrušila jsme štít.
Zase se o to pokusil, ale nic.
„A nechceš mě to doučit dneska večer?“ řekl a chytil mě okolo pasu.
„Ne, nechci. Buď se to naučíš tady nebo nikdy.“ odpověděla jsem mu, vyprostila jsem se z jeho sevření a odešla. Ještě jsem slyšela, jak mu někdo říkal:
„Tak máš smůlu hochu, kdy dostanu těch deset galeonů?“
„Ještě počkej já jí dostanu.“
To ještě uvidíme. Pomyslela jsem si.

Ještě jsme měli jednu hodinu s páťákama. Bylo to lepší, ale to říkám asi jenom kvůli tomu, že tam se žádnej kluk o nic nepokoušel.

Večer jsem šla za Siriusem, protože jsem neměla, co dělat a ta růžová je fakt strašná. Jako vždy jsem zaklepala na dveře. Sirius je otevřel a zeptal se: „Co potřebuješ?“
„Chtěla jsem tě vidět.“
„Nemám náladu, jdi si za těma sedmákama.“
„Jakejma sedmákama?“
„Tak třeba zatím co jsi mu pomáhala s tím kouzlem.“ řekl a chtěl zavřít.
„Počkej! Ty si myslíš, že bych se zahazovala s takovým pakem? Který se vsadilo, že mě dostane?“
„A proč ne?“
„Nežárli. Já tě miluju.“
„Já nežárlím.“ řekl a šlo na něm vidět, jak se mu ulevilo.
„Ale žárlíš, ale musíš vědět, že s ním bych si v životě nezačala.“ Políbila jsem ho.
„Už můžu dál?“ zeptala jsem se.
„Ještě nevím.“
„Fajn, tak já jdu pryč.“
„Počkej, já si dělal srandu.“ řekl a zatáhl mě k sobě do pokoje.
Byla jsem tam tak dlouho, že jsem tam usnula.

A/N: Jestli někomu vadí Alexinina averze vůči růžové, tak se omlouvám, ale je to podle mého dojmu a růžový pokoj bych taky asi moc nesnesla... :-)

<<   >>