Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. kapitola - Kruval

24. 8. 2007

Zázrak já nevidím růžovou!!! Ale kde to jsem? Pomyslela jsem si, když jsem se probudila. Podívala jsem se vedle sebe a uviděla jsem Siriuse. Hned jsem si uvědomila, že jsem zase usnula někde jinde než ve svém pokoji. Sirius ještě spal. Chvilku jsem se kochala, nad stvořením, které leželo vedle mě. Přemohla jsem se a vylezla ze zahřáté postýlky. Šla jsem do svého růžového pokoje něco ze sebou udělat.

Zbývající dny jsme pořád učili náš štít. Nechápu, jak někdo může učit, mě to ničí. Tohle je práce pro někoho jako je Lily nebo Jane, pro mě rozhodně ne.

Když jsem se poslední večer vracela z večeře, zastavil mě ten sedmák, co se vsadil, že mě dostane. Šla jsem o něco dřív, protože jsem tam nechtěla být jako pejsek na výstavě, samozřejmě že jsem se vymluvila, že mi je trochu špatně. Chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě.
„Co chceš?“ zeptala jsem se ho, snažila jsem se, aby to vyznělo ledově.
„Tebe,“
„Tak na to zapomeň!“ řekla jsem a snažila jsem se mu vytrhnout, ale bohužel mi to vůbec nešlo.
„Nech mě na pokoji nebo,“ nestihla jsem doříct, protože mi skočil do řeči.
„Nebo co?“ zeptal se a smál se tomu, jak se kroutím v jeho sevření.
„Bejt tebou moc se nesměju, je za tebou můj kluk a míří na tebe hůlkou.“
To pako mi uvěřilo a otočilo se. Využila jsem situace a kopla ho přímo mezi nohy. Zaúpěl a pustil mě. Já jsem se jen ušklíbla a zdrhla rychle do pokoje. Lehla jsem si na postel a začala se smát, protože jsem před sebou pořád viděla, jak se šklebí nebo co to dělal.

Konečně se odjíždí z růžového pokoje. Sbalila jsem si věci a vydala se k Siriusovi do pokoje, protože jsem měli jít do pracovny madame Cartier. Přišli jsem s kufry do pracovny, madame Cartier seděla za stolem a vedle ní seděl náš učitel Obrany proti černé magii profesor Green.
„Teď byste se měli přemístit do pracovny profesora Karkarova, kde na vás bude čekat profesor Brade. Já pojedu zpátky do Bradavic a budu informovat, jak se vám tu dařilo. Nashledanou.“ řekl profesor Green, políbil madame Cartier ruku, chytl se nějakého přívěsku a byl pryč.
„Jsem velice ráda, že jsem vás poznala a že jste pomohli mým žákům pochopit nový štít. Doufám, že se ještě potkáme.“ řekla nám a podala přenášedlo.
„Nashledanou madame.“ řekli jsme se Siriusem a vzali si přenášedlo do Kruvalu.
Ucítila jsem známé škubnutí pod pupíkem. Je to sice pohodlnější než cestování s Letaxem, ale příjemné to teda také není. Proč kouzelníci nevymyslí něco jiného?

Bohužel jsem se teď Siriuse nechytla, takže jsem hodila pěknou držku. Přede mnou někdo stál. Podívala jsem se nahoru a spatřila Kruvalského ředitele profesora Igora Karkarova.
„Jste v pořádku, slečno Whiteová?“ zeptal se neupřímně.
„Ano, pane profesore.“ odpověděla jsem a vyškrábala jsem se na nohy.
„Takže vítejte v Kruvalu.“
„Pane profesore, kde je profesor Brade? Ještě nedorazil?“ zeptal se Sirius.
„Už je tu asi hodinu, je u sebe v pokoji. Zavolám někoho, aby vás doprovodil k vám do pokoje.“ řekl a posadil se za krásný dřevěný stůl.
My jsme si taky sedli a čekali až pro nás někdo přijde.
Po minutě někdo zaklepal.
„Dále!“ řekl Karkarov.
Do místnosti přišla nějaká dívka. Někoho mi připomínala, ale nemohla jsem si vzpomenout koho. Měla hnědé dlouhé vlasy, které jí padaly do obličeje, protože měla svěšenou hlavu. Možná kdybych ji viděla do obličeje, tak ji poznám.
„Dobrý den, pane profesore. Přejete si?“
„Doprovoď naše hosty do jejich pokojů, jestli zjistím, že byly nějaké problémy, tak si mě nepřej.“
„Jistě, pane profesore.“
Dívka nám podržela dveře a my jsme vyšli na chodbu. Když zavřela dveře od Karkarovovi pracovny, zvedla hlavu a usmála se na nás. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Před námi stála Kat a smála se na nás.
„Ježíši, já tě nepoznala.“ řekla jsem a objala ji.
„To byl účel,“
„Proč to byl účel?“ zeptal se Sirius.
„Tady vám to říkat nebudu, kdyby mě někdo slyšel, tak mám alespoň měsíc školní tresty.“ řekla a šla pryč od Karkarovovi pracovny.
Dovedla nás k opravdu velkému obrazu, na kterém byl nějaký kouzelník. Spíše černokněžník. Měl dlouhé černé vlasy, černé oči a oblečený do černého a určitě i velice drahého hábitu.
„Co tady děláte, parchanti. Toto je vstup jen pro hosty.“ řekl muž z obrazu.
„Toto jsou naši hosti a já je jdu doprovodit do jejich pokojů.“ řekla Kat ledově jako muž z obrazu.
„Heslo?“
„Dračí krev,“
Muž po nás hodil pohled, při kterém skoro tuhla krev v žilách a odklopil se. Vešli jsem dovnitř. Před námi se objevila místnost se třemi dveřmi.
„To tu máte jen tři pokoje?“ zeptal se Sirius.
„Ne, pokojů tu může být i třicet. Objevují se podle toho kolik je jich za potřebí. Ještě před hodinou tu byl jen jeden. Je to jedna z věcí, co jsou tu úžasné. Ten uprostřed je tvůj Alex. A ten napravo od něj je tvůj Siriusi. Pojďte třeba k Alex, vše vám vysvětlím.“ řekla a otevřela dveře do mého pokoje. Pokoj naštěstí nebyl růžový. Zdi byly kamenné a všechen nábytek byl z tmavého dřeva, vše, co bylo z látky, bylo červené. Trochu mi to připomínalo Bradavice. Kat měla pravdu je to tu trochu studené, ale to se dá vydržet. Všechno je lepší než Krásnohůlský růžový pokoj.
„Jsem tak šťastná, že už nebudu vidět pořád růžovou.“ řekla jsem a začala jsem se se Siriusem smát.
„Kdy si viděla růžovou?“ zeptala se nechápavě Kat.
„My jsme byli teď deset dní v Krásnohůlkách a já dostala růžovobílý pokoj. Od té doby nenávidím růžovou. Víš, jak je strašné se probouzet a každé ráno se dívat na růžová nebesa?“
„Tak a ty nám už konečně řekni něco o tom Karkarovi.“ řekl Sirius.
„No, jak bych to řekla. Většina žáků je pro Karkarova jako služebnictvo, kus hadru. Je jen pár vyvolených, které zbožňuje. Většinou jsou to děti bohatých a mocných černokněžnických čistokrevných rodin. Například kdyby tu byl Malfoy, tak je jeden z nich. Možná i ty Siriusi bys mezi ně patřil.“
„Tak to si nechám zajít chuť.“
„A ty mezi ně nepatříš.“ řekla jsem.
„Jo, máš pravdu, nepatřím mezi vyvolené rozmazlené fracky. Ale zase nepatřím k těm, které nenávidí. Jsem takový střed. Zlatá střední cesta.“
„A jak to tu chodí? A jaká je obrana proti černé magii?“ zeptal se Sirius.
„My nemáme Obranu proti černé magii, my máme jenom Černou magii. Proto nikomu z Kruvalu v Bradavicích moc nešla.“
„Vy máte Černou magii?“ zeptala jsem se.
„Ano, naši s tím moc nesouhlasí, ale co se dá dělat.“
„Proč se ji učíte?“ zeptal se Sirius.
„Je to přání Karkarova. Hele já budu muset jít. Moc se ke mně nehlaste. Okolo šesté pro vás někdo přijde. Jestli mě budete potřebovat,“ podávala mi zrcátko, „tak řekni do toho moje jméno a já se v něm objevím. Zkuste to, aby jste se neobjevovali při hodinách. Tak se zatím mějte.“ řekla a odešla.
„Nevíš, co to je?“ zeptala jsem se a prohlížela jsem si zrcátko.
„Je to dvojsměrné zrcátko, já mám taky jedno a to druhé má James. Používali jsme je při zkouškách, ale to neříkej Lily ani Remusovi.“ řekl a usmál se.
„Vy jste ale svině.“
„No ale při NKÚ se to celkem hodilo.“
„Cože? Vy jste ho používali i při NKÚ?“
„Nerozčiluj se.“ řekl a dal mi pusu na tvář.
„Já se musela šprtat jako o život. Vůbec mi to nešlo. A tady pánové si používají dvojsměrné zrcátko a radí si.“ rozčilovala jsem se dál.
„Ty jsi strašná,“
„Ne, já nejsem strašná. To vy jste...“ Už jsem nedořekla, co jsou, protože mě Sirius umlčel polibkem.
„Stejně jste svině.“ řekla jsem a políbila ho taky.

Okolo šesté pro nás přišel nějaký kluk. Společně jsme šli pro profesora Bradea. Celou cestu na večeři dělal, že nás nevidí. Nám to samozřejmě vůbec nevadilo. Jenom přece to je učitel, který nás nenávidí. Divím se, že s námi jel.
Dorazili jsme do síně. Byla o něco menší a taky o něco méně zajímavější než Velká síň v Bradavicích. Veprostřed byly čtyři velké asi kolejní dřevěné stoly, u který seděli studenti. Naproti nim byl další dřevěný stůl, za kterým seděli profesoři a ředitel. Karkarov seděl v krásně zdobeném křesle, které velice připomínalo královský trůn. Na sobě měl tmavý hábit, šitý z té nejkvalitnější látky, kterou jsem kdy viděla a na rukou dva obrovské zlaté prsteny.
Chlapec nás doprovodil přímo ke Karkarovi a potom rychle odešel, dřív než Karkarov stačil něco říct. Karkarov na nás vycenil ty své žluté zuby, asi to měl být úsměv, ale moc se mu to nepovedlo. Vyčaroval další tři křesla vedle sebe a pobídl nás, abychom si sedli. Potom vstal.
„Chtěl bych u nás přivítat slečnu Whiteovou, pana Blacka a jejich doprovod profesora Bradea. Požádal jsem je, aby přijeli, protože jsem chtěl, abyste poznali dva studenty, kteří vymysleli nové kouzlo. A teď prosím o potlesk.“ řekl a sednul si.
Síní se ozval potlesk. Karkarov lusk prsty a domácí skřítkové začali podávat jídlo. Přišlo mi to velice zvláštní, protože v Bradavicích jsem nebyla zvyklá potkat domácího skřítka a tady je budu vidět každý den alespoň třikrát denně. Najedli jsem se a Karkarov nás požádal, abychom šli do jeho pracovny.

„Kdykoli a cokoli budete potřebovat obraťte se na mě. Chtěl bych vás poprosit, abyste se objevili na hodinách Černé magie, kterou učím já osobně. Chtěl bych abyste naučili moje studenty i mě kouzlo, které jste vymysleli. Je to pozoruhodný výkon. Znám jen jednoho člověka, kterému se to povedlo. Ale u vás slečno Whiteová mě nepřekvapuje.“
On zná mého otce? Nebo co to mělo znamenat? Asi bych si měla dát pozor. Pomyslela jsem si.
„Samozřejmě, že se účastníme vašich hodin. Celkem mě zajímá, jak se tento předmět vyučuje, ještě jsem se žádné hodiny neúčastnila.“ řekla jsem a nasadila podlézavý usměv jako má on. Napadlo mě, jestli zná mého otce, tak mu bude říkat, jak se chovám. A já se rozhodla, že budu předstírat, že chci na jeho stranu.
„Jsem velice potěšen. Teď mě musíte omluvit, mám nějakou práci.“ řekl a vyprovodil nás z pracovny.
„Proč ses tak chovala?“ zeptal se mě Sirius, když Karkarov zmizel.
„Protože chci aby si otec myslel, že chci na jeho stranu.“
„Zbláznila ses?“
„Ne, nezbláznila. Takhle nebudete všichni v nebezpečí.“
„Ne, Alex, ty jsi blázen. To nemůžeš udělat.“
„Nech to na mně.“ řekla jsem mu trochu ledově.
„Co se to s tebou děje?“ zeptal se.
„Nic se se mnou neděje, já jen nechci, aby se vám kvůli mně něco stalo.“
„Neboj s námi se nic nestane.“ zašeptal mi do ucha a chytl mě okolo ramen.
„Jen aby,“

Další den jsme už šli na první hodinu Černé magie. Byla jsem celkem zvědavá, přeci jenom mě to trošku lákalo, ale umět bych to nechtěla. Sedli jsme si se Siriusem do poslední lavice. Všichni žáci šestého ročníku koukali a něco si pořád šeptali. Do třídy vešel profesor Karkarov. Třída okamžitě zmlkla.
„Jsem rád, že se na této hodině můžeme mít naši návštěvu z Bradavic. Slečno Whiteová a pane Blacku můžete jít ke mně?“
Vstali jsme a šli před třídu ke Karkarovi. Postavili jsme si před třídu a já si všimla, že v první řadě sedí Kat.
„Představíte nám váš výtvor?“ zeptal se Karkarov.
„Samozřejmě,“ řekla jsem a nechala to na Siriusovi.
Kouzlo jsme představili úplně stejně jako v Krásnohůlkách. Celkem jsem byla překvapená, že na nás koukají s velikým respektem. Zase nám to zabralo skoro celou hodinu. Potom pokračoval Karkarov v nějaké látce.

Po hodině si mě zastavila Kat. Byla jsem ráda, že si s ní popovídám, ale kdybych věděla na jaké téma to bude, rychle bych odešla pryč.
„Alex, můžu s tebou mluvit?“
„Samozřejmě, kam půjdeme?“ zeptala jsem se.
„Pojď sem tady teď nikdo nebude.“ řekla a zatáhla mě do nějaké učebny.
„Co jsi potřebovala?“
„Před hodinou jsem něco zaslechla.“ řekla trošku roztřeseným hlasem.
„Co si slyšela?“
„Že jsi dcera Temného pána.“ řekla Kat a ruce se jí klepali.
Trochu jsem znejistila, že by mluvila o mém otci?
„Kdo je Temný pán?“ řekla jsem taky roztřeseným hlasem.
„Prý se mu říká Lord Voldemort, víc nevím.“

 

 

 

<<   >>

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super:D

(barbora, 24. 8. 2007 21:05)

je to vazne uplne skvele:D tesim sa na dalsiu:D