oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj. Tak tu máme opravdu konec. Abych se přiznala, vůbec tomu nemůžu uvěřit. Hlavně nemůžu uvěřit délce téhle povídky. Čekala jsem něco kratšího, alespoň o deset kapitol. Myslím si, že tahle povídka pro mě bude asi nezapomenutelná, protože jsem nikdy nic podobného zatím nenapsala a nemůžu uvěřit tomu, že jsem se dobrala konce.

Chtěla bych vám všem moc poděkovat, těm, co mi psali komentáře, které mě jen popoháněly k tomu, abych tohle dopsala, ale i těm, kteří jen četli, protože pro ně jsem to vlastně psala taky.

Moc si nedokážu představit, že tohle už psát nebudu, ale na druhou stranu jsem ráda, že to skončilo, protože to někdy bylo docela obtížné a nebyla jsem si tím vůbec jistá.

Už tady radši nebudu plácat nesmysly, které vás stejně asi nezajímají a nechám vás číst.

Ještě jednou děkuju všem a to za to, že sem vůbec chodíte…

Mějte se krásně a užijte si tenhle konec J

Vaše Naiad

0o0o0o0o0

O osm let později

V útulném pokoji, kde převládala hlavně červená a zlatá, seděla pětadvacetiletá zrzavá žena. Na klíně jí sedělo pětileté černovlasé dítě, které se opíralo o její rameno a poklidně spalo. Hladila ho po zádech a nepřítomně koukala před sebe. Vzpomínala, musela vzpomínat, protože její syn se jí zeptal, jací byli jeho prarodiče, a ona si musela vzpomenout na chvíle, kdy poznala Lily a Jamese.

Bylo to už tak dávno a přitom ji připadalo, jakoby to nebyl ani rok, co se zase vrátila zpátky do své doby. Alespoň něco ji připomínalo tu dobu, kdy tam byla, v první řadě to byli hlavně Remus s Tamarou, kteří bydleli ve stejném domě, potom Harry, který byl svým rodičům tak podobný a na konec její syn, malý James.

Z oka ji ukápla jedna slza, bylo jí totiž líto, že ani Harry ani James nemůžou poznat své příbuzné. Hřbetem ruky si otřela tvář a James se v její náruči trochu zavrtěl, ale naštěstí spal dál. Ginny nechtěla, aby ji její syn viděl brečet, musela by mu totiž toho tolik vysvětlovat.

Ale stejně se probudil, protože do obývacího pokoje, kde teď Ginny byla, vešel další obyvatel bývalého domu Blackových, Tamara.

„Ahoj Ginny,“ pozdravila ji potichu Tamara a šla si sednout vedle ní.

„Ahoj,“ zašeptala Ginny, aby neprobudila svého syna.

„Jen jsem se chtěla zeptat, dnes je už třicátého, máš pro Harryho nějaký dárek?“

Ginny chvíli mlčela, nebyla si jistá, jestli svůj nápad vůbec bude uskutečňovat.

„Víš, zítra to bude přesně pětadvacet let, co se to stalo, ale to není důležité, spíš bych chtěla Harryho vzít do Godricova dolu a projít s ním celou tu zříceninu, která zbyla z jejich domu.“

Tamara překvapeně zamrkala. „Harry tam nikdy nebyl?“

„Nevím, ale jestli ano, nikdy to pořádně neprošel, myslím si, že by tam po nich něco mohlo zůstat, vlastně mu to všechno patří.“

Tamara se konečně usmála. „Tak to by mohl být pěkný dárek.“

„Nejsem si tím moc jistá, co když bude naštvaný?“

„Nebude, uvidíš.“

Jejich rozhovor sílil a sílil a to probudilo malého Jamese. Malými ručičkami si promnul oči a podíval se na svou matku.

„Mami? Kam to chcete jít?“ zeptal se.

„Zítra všichni půjdeme na procházku,“ usmála se Ginny na svého syna.

„A kam?“

„Na místo, kde bydleli tví prarodiče, jak jsem ti o nich před chvílí vyprávěla.“

„A kde je tatínek?“

„Asi dole v kuchyni se strejdou Remusem.“

„A můžu za ním jít?“

„Jen jdi.“

James slezl z jejího klína a vydal se pryč z obývacího pokoje. Když se za ním zavřely dveře, Ginny zase svůj pohled stočila na Tamaru.

„Vlastně to bude dárek pro nás pro všechny.“

0o0o0o0o0

Bylo 31. července a to znamenalo, že má Harry Potter narozeniny. Okolo domu se překvapivě objevovalo až moc sov, tedy bylo to překvapující pro mudly, jinak každý člověk v kouzelnickém světě věděl, že hrdina má narozeniny.

Harry měl před sebou na stole alespoň dvacet blahopřání, které zatím dostal, ale ty ho nezajímaly, těšil se spíš na dárky od své rodiny. Od Remuse a Tamary už svůj dárek dostal a to sadu speciálních brků.

„To abys jich měl dostatek na autogramiády,“ poznamenal se smíchem Remus, když se na něj a jeho přítelky Harry nechápavě podíval.

A už ho čekal jen jeden dárek a to od jeho ženy. Byli spolu už dlouho, letos to bylo už šest let.

Ginny vzala svého syna do náruče, potom mrkla na Remuse a Tamaru, kteří se z ničeho nic přemístili.

„Co to bylo?“ zeptal se Harry nechápavě.

„Chyť se mě,“ řekla jen Ginny a natáhla k němu svou volnou ruku.

Harry se na ni nejdříve trochu podezřívavě podíval, ale potom se i tak chytl. Ginny se s ním přemístila. Hned se objevili na opuštěném místě, byla tam jen jedna zajímavá věc a to trosky nějakého domu. Harry ten dům hned poznal. S šokem v očích se podíval na Ginny, která se jen usmívala.

„Všechno nejlepší.“

„Ale proč?“ zeptal se, stále neviděl důvod v tom, proč by tam měli být.

„Patří ti to, patří ti všechno, co tam je,“ odpověděla Ginny.

„Ale tam určitě nic není,“ namítl Harry.

„Jsou tam věci, věci po tvých rodičích. Byla jsem se tam včera podívat.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry s dojetím a stočil pohled k troskám.

Ginny k němu pomalu přišla a chytla ho za ruku. Harry se na ni nervózně podíval a ona se na něj usmála. Potom se konečně rozhodl jít. Šel pomalu a Ginny ho stále držela za ruku.

Došli až mezi trosky domu, který dřív patřil Harryho rodičům. Ginny zahlédla v Harryho očích slzy, které se snažil mrkáním zahnat. Ale nedivila se mu, když tu byla včera, mělo to na ni stejné účinky. A pomalu zjišťovala, že ty účinky nezmizely ani teď.

Harry si z ničeho nic klekl a začal se prohrabovat v kamenech, kusech nábytku a dalších věcech, které tam byly. Hledal něco, co by si mohl odnést, klidně nějakou drobnost, hlavně ale něco.

Ginny ho napodobila a začala hledat taky. Nakonec se k nim přidali Remus s Tamarou a dokonce i malý James, který vlastně nehledal, ale spíš tak rozhazoval věci okolo sebe a vesele se u toho smál.

Ginny byla skloněná a přehrabovala se nějakými napůl spálenými a teď zatuchlými látkami, když ji na hlavu přiletělo víko od nějaké krabice. Naštvaně se podívala nejprve na svého syna, který se u toho samozřejmě skvěle bavil a hrozně smál, a potom na to víko. A když uviděla nápis, který na něm byl, zatajila dech. Bylo to přesně to, co hledali. Fotky.

Krabice byla velmi zachovalá, pravděpodobně byla chráněna nějakými kouzly. Ginny nemohla uvěřit, že něco takového našli a ještě tak, že na ni její syn hodil kus krabice.

„Harry!“ vykřikla trochu přiškrceným hlasem.

„Co je?“ zeptal se popuzeně, protože už ho to hledání nebavilo, měl dojem, že nikdy nic nenajdou.

Ginny neodpověděla, ale zvedla nad hlavu to víko tak, aby ho mohli vidět všichni. Harryho reakce byla okamžitá. Jak nejrychleji mohl, se rozeběhl směrem ke své ženě a víko ji vytrhl z rukou. Remus s Tamarou přišli jen o několik vteřin později.

„Kde je zbytek?“

„Někde u Jamese,“ odpověděla Ginny a Harry se hned vydal ke svému synovi, aby našel zbytek krabice a hlavně její obsah.

Naštěstí to netrvalo dlouho a Harry krabici našel. Hned si vzal jednu fotku do ruky a začal si ji prohlížet. Byli na ni čtyři kluci ve věku tak patnácti let. Okamžitě je poznal. Nevědomky se usmál. Fotografii odložil a hned se vrhnul na další a to se k němu přidali už i ostatní.

Fotky si prohlíželi už skoro hodinu. Remus s Tamarou vyprávěli všelijaké příhody, které měli s těmi fotkami. Harry se takhle šťastně hodně dlouho necítil. Byl tak hrozně rád, že ho sem Ginny přivedla, ale nedokázal to nijak vyjádřit.

Brali fotku po fotce a vzpomínali. A potom jim ta fotka padla do oka. Byla to jedna z posledních. Vzala ji do ruky Ginny a když zjistila, kdo na ni je, zalapala po dechu. Byla tam totiž ona! Byla to ta samá fotka, co Jamesovi poslala, když se vracela do své doby. Nemohla tomu uvěřit. On si ji nechal! Nezapomněl na ni!

Její myšlenky zase zabloudily do doby, co strávila s Jamesem a Lily. Byl to nezapomenutelný rok, ale musela přeci žít současností. Má Harryho a miluje ho. Má s ním syna, který jí možná Jamese nahradí a i kdyby ne, tak si je jistá, že James a Lily s ní budou stále a to v podobě Harryho.

28. kapitola