oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Byl poslední týden prázdnin a na Příčné ulici bylo velmi mnoho lídí, asi nejvíce, co si Ginny pamatovala. To byla její chvíle. Nechtěla se nikde moc ukazovat, a proto měla pocit, že přeplněná ulice je pro ní to nejlepší. Tam si jí snad nikdo nevšimne.

Snad nenápadně se propletla mezi hosty v Děravém kotli a potom se rychlým krokem, jak to jen mezi těmi všemi lidmi šlo, vydala přímo k madame Malkinové pro nové hábity. Cestou naštěstí nepotkala nikoho známého.

Otevřela dveře do obchodu. Ozval se zvonek, který všechny v místnosti upozornil, že přišel někdo nový. Všichni se samozřejmě otočili a podívali se po ní. A v tom si ho všimla. Zase ho potkala, i když nechtěla. V jednom koutu stál charismatický šestnáctiletý Sirius Black s šedýma očima a černými vlasy. Kdyby tam stála nějaká jiná slečna přibližně v jeho věku, asi by po ní hodil jeden ze svých okouzlujících pohledů a mrkl by na ni, ale když tam přišla ona, jen otevřel pusu dokořán a šlo na něm vidět, že se mu v hlavě rýsuje miliony otázek, které k ní měl.

Měla nutkání rychle se otočit a utéct, ale věděla, že je pozdě a že kdyby to udělala, nikdy by jí nevěřil nic z toho, co si s Brumbálem vymysleli. A tak se rozhlédla po okolí obchůdku a Siriuse se snažila nevnímat.

„Dobrý den, máte nějaké přání, slečno?“ zeptala se mile jedna z prodavaček a pravděpodobně i švadlen.

„Ano, potřebovala bych nové hábity do Bradavic.“

„Jaká kolej?“

„Nebelvír,“ Když to vyslovila, měla dojem, že Siriusovi opravdu vypadli oči z důlků.

„Jistě, jistě. Tak si pojďte stoupnout sem, ať vás mohu změřit.“

Ginny si stoupla na vyvýšený stupínek, okolo kterého byly tři zrcadla. Švadlena k ní poslala jeden z očarovaných metrů, který jí začal brát míry i z míst, o kterých měla pocit, že jí budou k vyrobení hábitu k ničemu.

„Pane Blacku, stůjte rovně, jinak budete mít ty hábity všechny špatně!“ uslyšela Ginny z jednoho z rohů místnosti, kde věděla, že stál Sirius. Předpokládala, že se na ni ještě nepřestal dívat.

Asi po minutě Sirius zaplatil za své nové hábity a vydal se z obchodu madame Malkinové pryč. Ginny ho sledovala a předpokládala, že odešel někam pryč, ale on neodešel. Stál před obchodem a netrpělivě čekal, až ona vyjde ven. Nervózně se ošívala a doufala, že odejde pryč, že si to rozmyslí. Naneštěstí si to nerozmyslel.

Když zaplatila za své nové hábity, které po dlouhé době vypadaly nově, nervózně a pomalým krokem se vydala ven do přeplněné Příčné ulice.

„Prosím, počkej!“ zastavil jí už známý hlas Siriuse Blacka.

Otočila se, ale neřekla mu ani slovo. Zatím nebyl ani důvod.

„Co se to stalo při tom focení? Jak se mohlo stát, že jsi se objevila přímo v momentu, kdy se fotilo?“

„Nevím, jak to myslíš,“

„Vždyť víš! Fotil jsem se se svým bratrem a najednou jsi se objevila ty.“

„Ty myslíš to, jak jsem se přemisťovala?“

„Přemisťovala?“

„Vždy mi to šlo perfektně, ale po jedné události jsem tak trochu mimo.“ odpověděla a snažila se vypadat smutně. To jí naštěstí nedělalo problémy.

„Ty jsi se jen snažila přemístit?“ zeptal se překvapeně Sirius a vypadal, že vše začíná chápat.

„Ano, rodiče mě to učili, ale po té události se nedokážu moc soustředit.“

„Po jaké události?“

Mlčela. Nebylo to tím, že by nevěděla, jak odpovědět. Vše, co si řekla s Brumbálem se naučila dokonale, ale chtěla mu dát najevo, že o tom nechce mluvit. Kdo by chtěl mluvit o smrti svých rodičů?

„Promiň, neměl jsem se ptát.“

„Ne, to je v pořádku, jen se s tím stále nedokážu vyrovnat.“

„Nikdy jsem tě neviděl a přitom jsi říkala, že chodíš do Nebelvíru.“

„Nemohl jsi mě vidět, nikdy jsem do Bradavic nechodila.“

„Jak to?“

„Učila jsem se doma.“

„Ale jak to, že víš, že jsi v Nebelvíru?“

„Když mi bylo jedenáct byla jsem zařazena do Nebelvíru, ale nikdy jsem do školy nenastoupila. Rodiče mě učili doma, ale teď už to nejde. Musím začít chodit do Bradavic.“

„A do jakého ročníku nastupuješ?“ zeptal se zájmem.

„Do šestého,“

„To já taky, takže se určitě uvidíme v Bradavicích.“

„To asi ano,“

„Díky, že jsi mi to vysvětlila. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Už budu muset jít, kámoši na mě čekají u zmrzliny.“

„Tak ahoj,“

„Nechceš jít s náma?“ zeptal se, když už se otáčela a vyrážela zase do Děravého kotle.

„Ano. Ne. Ano. Ne. Ne, nemůžu, už tak bylo pro mě moc potkat Siriuse, natož abych potkala Harryho tátu, Lupina a Pettigrewa.“

„Ne, promiň, ale už budu muset jít. Ahoj.“

„Ahoj a v Bradavicích!“ Usmál se a potom se vydal směrem k zmrzlinářství.

OoOoOoOoO

Už to byly tři týdny, co Ginny zmizela z jejich světa, a stále neměli o ní žádné zprávy. Jen jednu, která vlastně vůbec nic neříkala.

„Měli bychom to říct Ronovi. Je to jeho sestra.“ řekl pan Weasley jednoho večera.

„Ne, já bych mu to neříkal. Harry by se to dozvěděl a sami všichni víte, jaké to mezi nimi bylo. Hned by se vrátil a tím by se všechno pokazilo. Co kdyby toho Voldemort využil?“ řekl Lupin a prohlídl si všechny v místnosti.

„A nebylo by dobře, kdyby se všichni vrátili? Vždyť jsme nechtěli, aby někam odcházeli.“ namítla paní Weasleyová, která chtěla mít alespoň jedno z jejích dětí na blízku.

„To je pravda, Remusi. Není to tak dávno, co jsme to řešili.“ řekl pan Weasley.

„Ano, to je, ale Harry nám sám říkal, že Brumbál mu dal úkol a že ho musí splnit. Co když by ho nesplnil a nikdy by se mu nepodařilo ho zabít?“

Chvíli všichni mlčeli a přemýšleli, co právě Lupin řekl. Harry měl nějaký úkol, ale jaký? Nikomu to neřekl, jen Ronovi a Hermioně.

Z ničeho nic se Lupin chytl za hlavu a zavřel oči.

„Remusi, co se ti stalo?“ zeptala se vyplašeně Tonksová a rychle se na něj šla podívat.

„Další vzpomínka?“ zeptal se s nadějí v hlase Artur Weasley.

Lupin jen přikývl a čekal až ho přestane bolet hlava. „Nevidím, to moc přesně, ale něco jsem se dozvěděl. Sirius potkal Ginny v obchůdku madame Malkinové. A tam mu vysvětlila, jak se dostala k němu domů. Myslím, že se přemístila. A prý mluvila o nějaké nešťastné události, a proto jde do Bradavic.“

„Už se potkala s Brumbálem!“ vykřikl pan Weasley radostně.

„Ještě něco, Remusi?“

„Bohužel Molly, ale víc zatím ne. Ale jsem si jistý, že to nebude dlouho trvat a uvidím ji v Bradavicích. A zprávy o ní budou určitě častější.“

OoOoOoOoO

Bylo 1. září a Ginny stála na nástupišti 9 a ¾ . Bylo asi půl jedenácté a na nástupišti se začali shromažďovat studenti s rodinami. Už zase se jí chtělo brečet. Ještě nikdy tam nebyla sama. Vždy tam byli její rodiče a její bratrové, alespoň Ron tu vždy byl.

Vzala si svůj kufr a s námahou ho dostala do vlaku. Většina kupé byla ještě prázdná, a tak došla asi do půlky vagonu a tam si sedla. Podívala se z okna a sledovala studenty, kteří se stále objevovali a mizeli ve vlaku. Zavřela oči a představovala si, jaké by to bylo, kdyby byla ve své době, jak by se dopravovala do školy. „Kdo by tam se mnou byl? Jaké by to bylo? Bylo by to horší?“

„Čau Evansová! Můžeme si přisednout?“ ozvalo se ze dveří kupé.

Nereagovala. Věděla, že to není na ní, a tak dělala, že neslyší.

„Tak letos jsi se rozhodla mě ignorovat?“

Otočila se. „Harry?“ Byla strašně moc překvapená. „Co tu dělá?“

„Harry? Já nejsem Harry, jsem James, James Potter. Co se ti stalo, Evansová?“

„Evansová? Já nejsem žádná Evansová. Jmenuju se Ginny Weasleyová.“

„Promiň, jsi hrozně podobná mojí spolužačce.“

„Taky se omlouvám, jsi hrozně podobný mému známému,“

Chvíli bylo ticho, když potom řekli nastejno: „Jen na ty oči!“

Překvapeně se na sebe podívali a začali se na sebe usmívat. Ginny vůbec nečekala, že by mohl být Harry tak podobný svému otci. Všichni to sice říkali, ale nevěřila jim. Myslela si, že nikdo nemůže být tak někomu podobný.

„Můžeme si teda přisednout? Můj kamarád Petr, nám měl zabrat místa, ale jako vždy přišel pozdě, a tak nikde ve vlaku není volné místo.“

„Klidně, sedněte si sem.“ řekla automaticky, ale potom si uvědomila, co řekla. „Vždyť tady bude Sirius a všem řekne o tom incidentu. A všichni se mě budou na to ptát.“

„To je super. Díky.“ řekl James, dal si do kupé kufr a zase odešel pro své kamarády.

„Panebože, to bude strašná cesta!“ pomyslela si, když do jejího kupé vstoupil James, potom Sirius a za ním Remus s Petrem.

„Ahoj, my máme na sebe docela štěstí, co?“ řekl Sirius s úsměvem, když si vedle ní sedal.

„Ty jsi ta holka, co se přemístila do jejich domu?“ zeptal se James, když si sednul naproti ní.

„Ano, chtěla jsem se přemístit úplně někam jinam, nevím, jak se mi to povedlo.“

„Jak to, že se už umíš přemisťovat? Vždyť ti je teprve šestnáct, až tento rok se máme učit přemísťování.“ řekl Remus s nechápavým výrazem.

„Já jsem nikdy nechodila do školy, rodiče mě to učili.“

„A proč jsi začala chodit do školy teď?“

„Víte, stalo se to na začátku prázdnin. Já jsem nebyla zrovna doma, když se to stalo.“ Snažila se mít na tváři smutný výraz.

„Voldemort?“ zeptal se překvapeně James.

„Ano, nevím, proč si vybral zrovna mou rodinu, když jsou kouzelníci. Tedy vlastně byli.“

„Omlouvám se. Jak se vůbec jmenuješ?“

„Ginny, Ginny Weasleyová.“

„Omlouvám se, zapomněl jsem vás představit. Takže Siriuse Blacka jsi poznala jako prvního. Vedle mě sedí Remus Lupin a vedle něj Petr Pettigrew.“

„Nemusí mi je představovat, já bych je poznala.“

„Těší mě,“ řekla a usmála se.

„Nás taky,“ řekl James.

„Ty teda budeš s námi chodit do Nebelvíru?“ zeptal se Remus.

„Ano, když mi bylo jedenáct, tak jsem byla zařazena, teď se mi to docela hodí.“

„To jsou všichni kouzelníci zařazeni už v jedenácti?“ zeptal se překvapeně Petr.

„Myslím si, že ano. Já jsem byla.“

„To je zvláštní, nikdy jsem o tom nečetl.“ řekl zamyšleně Remus.

Skoro celou cestu si povídali, tedy hlavně vyslýchali Ginny. Ptali se jí, jaké to je, když se učíte doma. A ona se ptala jich, jaké jsou Bradavice a o dalších věcech, které je měli zabavit na několik hodin.

Když neměli co říct, Ginny se otočila k oknu a dívala se ven. I když vlastně ne, dívala se na odraz kluka, který seděl před ní. Byl Harrymu tak podobný...

2. kapitola                                                                                             4. kapitola