oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj. Tak tu pro vás mám poslední kapitolu k Lily nebo Ginny? Je mi to docela líto, protože tohle byla pro mě opravdu dost zvláštní povídka. Ale ještě vás bude čekat epilog, tak se s ní ještě nebudu loučit.

Pro ty, kteří jsou zvědaví, jestli bude po Lily nebo Ginny? hned nějaká nová povídka, tak vás snad potěším, hlavně příznivce Siriuse J

Tak a teď se pusťte do téhle kapitoly J a piště prosím komentáře J

Mějte se krásně. Vaše Naiad J

„Reme, miluju tě. A buď budu muset být s tebou nebo budu muset odejít.“

„To je ultimatum?“

„Bohužel ano, já takhle dál žít nemůžu. Nevědomost je strašná,“ řekla Tamara a dala si hlavu do dlaní. Tenhle stav ji vadil. Nevěděla, jestli má vůbec cenu zůstávat.

„Dej mi, prosím, čas,“ řekl Remus a s těmito slovy odešel pryč z pokoje.

„Čas? Ale jak dlouho?“

0o0o0o0o0

Uběhlo několik týdnů. Ginny se cítila sama, ale nebylo to tím, že by snad okolo sebe neměla dost lidí, ono jich bylo hodně, ale chyběl jí hlavně jeden člověk, Harry. Pořád jí bylo líto, jak spolu naposled mluvili. Chtěla mu všechno říct a hlavně to, že ho miluje. Při posledním setkání na to neměla příležitost, nebo vlastně měla, ale nebyla situace, při které by mu mohla říct, co k němu opravdu cítí.

Den za dnem se o něj strachovala čím dál tím víc. Doba byla čím dál tím horší a ona nemohla dělat vůbec nic, jen sedět v domě Blackových a koukat do prázdna. Nikdo ji nedovolil ani být při poradách a i když chtěla hrozně moc, nikdy se mohla vypravit někam jinam, nemohla opustit to tolik depresivní místo, kde se dozvídala jen samé špatné zprávy o tom, jak kde někdo další zemřel, buď kvůli útokům smrtijedů nebo při bitvách.

„Je v pořádku?“ ptala se stále sama sebe. Nikdy by si nemohla odpustit, kdyby se mu něco stalo, hlavně po té strašné hádce. Litovala by hlavně toho, že mu neřekla, co k němu cítí.

Ale stejně, co by se stalo, kdyby mu to řekla? Stejně by ji opustil, jak to udělal před rokem. I když to mělo být pro její dobro, ona o to nežádala, chtěla se zapojit. Chtěla bojovat, chtěla bojovat po jeho boku.

„A kde teď vůbec je? A je v pořádku?“ Na druhou otázku si naštěstí mohla s klidem odpovědět, že je, protože kdyby nebyl, celý kouzelnický svět by se to okamžitě dozvěděl. Byl nejhledanějším člověkem na téhle planetě.

„Chybíš mi, Harry,“ zašeptala do ticha pokoje a rozplakala se tak, jak to teď dělávala často.

0o0o0o0o0

Uběhl jeden dlouhý měsíc a Remus se stále nijak nevyjádřil. Tamara po něm nechtěla slyšet, že ji miluje. Stačilo by jen, kdyby jí řekl, že chce s ní zůstat. Sice ho chápala, chápala, že se ještě stále trápí kvůli Doře, ale musí žít dál. Musí začít žít život bez Dory, i když ji určitě miloval.

Ale konečně se dočkala. Byl zrovna jeden z deštivých a studených říjnových dnů. Venku se už stmívalo. Tamara byla u sebe v pokoji. Ležela na ustlané posteli a nepřítomně koukala do stropu. Už ji to štvalo, nechtěla už čekat, čekala už moc dlouho.

„Dávám mu týden a jestli se nic nestane, odcházím pryč a to navždy.“ pomyslela si a zničeně zavřela oči. Tak moc si přála, aby za ní konečně přišel. Ten měsíc jí připadal, jak jeden rok.

Ozvalo se tiché ťukání, ale Tamara ho naštěstí zaslechla. Rychle se posadila a překvapeně koukala na zavřené dveře.

„Dále?“ řekla dost nejistě a ještě si trochu urovnala vlasy.

Dveře se pomalu otevřely a ona zahlédla lem ošoupaného hábitu.

„Remus,“ pomyslela si radostně a na tváři se jí objevil úsměv.

„Můžu?“

„Jistě, pojď dál.“

Remus trochu nejistě vstoupil do pokoje a přímo si to namířil k její posteli, na kterou se potom také posadil. Chvíli byli oba zticha a koukali na ošoupané dřevěné parkety.

„Cos potřeboval?“ prolomila Tamara konečně to ticho, které mezi nimi stále převládalo.

„Chtěl jsem ti říct, jak jsem se rozhodl,“ řekl velmi potichu a natočil hlavu tak, aby na ni viděl.

„A jak jsi se rozhodl?“

„Chci, abys tady zůstala,“ řekl a trochu se usmál. „Zůstala tu se mnou.“

Tamara se cítila, jakoby byla nějaká patnáctiletá holka, kterou nějaký kluk pozval na rande. Byla šťastná.

„Ale chtěl bych, aby sis uvědomila, že Dora bude vždycky moje manželka.“ dodal po chvíli smutně.

„Já si tě nechci brát, Remusi, a tvoje přání samozřejmě akceptuju.“

„Děkuju,“ usmál se.

Naklonila se k němu, aby ho políbila. Jeho polibky jí tak chyběly! Vůbec si to neuvědomovala, až teď, když ho mohla líbat.

0o0o0o0o0

Remus a Tamara byli spolu. Ginny jim to přála, ale hlavně i záviděla. Ale co měla dělat? Musela se na ně usmívat a v duchu si přát, aby Harryho uviděla co nejdřív.

Naštěstí nečekala moc dlouho. Byla asi půlka října, když do domu vtrhl Harry, byl překvapivě sám. Šlo vidět, že má na spěch.

„Harry! Co tady děláš?“ zeptal se překvapeně Remus, když ho zahlédl.

„Kde je Ginny?“ zeptal se naléhavě.

„U sebe v pokoji,“ odpověděla Tamara.

Harry na nic nečekal. Hned se rozeběhl po schodech nahoru do Ginnyinina pokoje. Neobtěžoval se ani zaklepat a rovnou vtrhl dovnitř.

Ginny zrovna seděla u psacího stolu a něco psala na pergamen. Byla do toho dost zabraná, ale když Harry vtrhl do jejího pokoje, pořádně se lekla. Nic takového nečekala.

„Harry?“ zeptala se naprosto překvapeně a koukala na něj s vytřeštěnýma očima.

„Potřebuju s tebou mluvit.“

„Já taky.“

„Potřebuju vědět jednu zásadní věc.“

Ginny na něj stále koukala s vykulenýma očima a nevěděla, co si o tom má myslet. Šlo vidět, že má naspěch, ale ona si s ním chtěla v klidu popovídat. Což asi nešlo.

„Tak se mě ptej.“

„Potřebuju vědět, jestli já nebo táta.“

„Jak ty nebo táta?“ zeptala se nechápavě. Jeho otázku opravdu nepochopila.

„Chci vědět, co tě vedlo k tomu, že ses líbala s mým otcem.“

„Už jsem ti to říkala,“ vydala ze sebe. „Přeci proto, žes mi tolik chyběl a proto, že jste si byli strašně podobní.“

„Miluješ ho?“

„Samozřejmě, že nemiluju!“ vykřikla nešťastně.

Myslela si, že když se uvidí znovu, tohle už řešit nebudou, ale zmýlila se. Harry stále požadoval vědět, jestli se mezi ní a Jamesem stalo něco vážnějšího, i když už mu tolikrát řekla, že ne.

„Potřeboval jsem to vědět, abych šel zemřít s tím, že jsi má.“ řekl potichu a přistoupil k ní blíž.

Ginny byla zmatená. „Co to proboha říká?“ Nechápala to, ale i přes to se jí do očí nahrnuly slzy.

„Jak zemřít?“ zeptala se s brekem.

„Blíží se konec, Ginny.“

„Jaký konec?“

Ginny byla na pokraji zhroucení. Co se jí to snažil namluvit? On snad chtěl zemřít? Vždyť ho miluje! Co jí to jen dělá?

Objal ji a chvíli si vychutnával toho, že jsou spolu.

„Blíží se poslední bitva a kdyby to nedopadlo dobře, chci, abys věděla, že tě miluju.“ zašeptal jí do ucha.

Podlomila si jí kolena. „Přece nemůže zemřít! Ne on!“ řvalo to uvnitř její hlavy, ale ona ze sebe nemohla vydat ani hlásku. „Nemůže ho zabít, musí přežít a být se mnou!“

„Ginny, bojím se o tebe. Nesmíš u toho být, nesmí se ti nic stát.“

Jak by snad mohla žít, kdyby zemřel? To nedávalo smysl, vždyť bez něj jen tak přežívala a to měla jistotu, že žije. Ale kdyby zemřel, tak by se snad nervově zhroutila.

„Nechci tě ztratit, Harry,“ zašeptala a znovu se rozbrečela. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju.“

„A chci být blízko tebe, až to vypukne.“

„To nedovolím, nesmí se ti nic stát, vždycky bych si to vyčítal.“

„Ale, ale…“ nemohla mluvit. Stále se jí do očí hrnuly slzy. Byla na dně.

„Jsi silná holka, Ginny. A já věřím, že se ještě setkáme,“ zašeptal jí do ucha a políbil. Možná to měl být jejich poslední polibek. „Miluju tě,“ řekl ještě a potom se otočil a rychlým krokem odešel.

Ginny se sesunula na zem, kde se rozbrečela tak, jak snad ještě nikdy. Nemohla uvěřit tomu, že bude konec a že Harry možná zemře.

27. kapitola                                                                                                     Epilog