oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Vím, že jsem vám říkala, že mám zase nějaké psaní období a já ho opravdu mám, ale byla jsem teď na víkend pryč a až teď jsem se vrátila a dopsala tuhle kapitolu. Je dost krátká, ale to vám chci vysvětlit. Příští kapitolu chci totiž věnovat hlavně Lily a Jamesovi. A nechtěla jsem to plést do téhle. Takže se omlouvám za tu délku.

Samozřejmě vám moc děkuju za krásné komentáře, opravdu jste mě tím potěšili J Vždycky za vaše komentáře bude vděčná J

Tak a teď vás nechám číst J Mějte se krásně. Vaše Naiad J

Když za sebou Ginny práskla dveřmi, zastavila se, aby to všechno mohla vydýchat. Opravdu si jejich rozhovor představovala úplně jinak. „Proč mi tohle dělá?“

Nemohla zůstat před svým pokojem, a tak došla až na konec chodby, kde byla koupelna. Zamkla za sebou na dva západy a po zavřených dveřích zničeně sjela až na zem. Začala brečet. Bylo ji do breku už předtím, co přišel Harry, a teď ještě víc. Potřebovala brečet. Chyběli ji přátelé z minulosti, ale hlavně byla smutná z toho, co se právě stalo. Nechtěla na něj křičet, ale když on ji tak nehorázně naštval! „Proč se mě pořád ptal na Jamese? Vždyť jsem z toho sama dost mimo!“

0o0o0o0o0

Harry šokovaně koukal na zavřené dveře. Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Byl na ni naštvaný, to si musel přiznat, ale nešel za ní vůbec ve zlém. Vždyť mu tolik chyběla! A chtěl se zeptat na tolik věcí.

„Sakra, proč mě to tak štve?“ zeptal se sám sebe a znovu si sedl na její postel. „Proč asi. Vždyť mi vadilo, když chodila s někým jiným. Musí mi prostě vadit, když chodila s mým otcem!“ snažil se bránit sám sebe, ale i tak měl pocit, že udělal chybu.

Pohled mu padl na fotografie, kde byli jeho rodiče. Tak moc Ginny záviděl, že je mohla poznat. Kdo by přeci nechtěl poznat své rodiče? Někdy si říkal, proč se té fotky nedotknul on. Ale hned mu na mysl přišel Voldemort a jeho viteály a on věděl, že prostě má být tady.

Tak šťastně se všichni tvářili a on jim hrozně záviděl. Taky samozřejmě zažil v Bradavicích toho hodně, ale v té době to muselo být jiné, snad i lepší. A hlavně tam byli jeho rodiče, o to to bylo úžasnější.

Věděl, že si tam Ginny zažila svoje, ale i tak měl pocit, že se mohla chovat jinak, nemusela se zrovna upnout na jeho otce, a tak ohrozit jeho existenci. Co kdyby se jí nikdy nepodařilo dát jeho rodiče dohromady?

0o0o0o0o0

Ozvalo se ťukání na dveře od koupelny, ale Ginny neměla v plánu pustit nikoho dovnitř. Potřebovala se dostat z toho, co se právě odehrálo.

„Ginny! Otevři!“

„Promiň Tamaro, ale potřebuju být sama.“

„Ale no tak, Ginny.“

Tamara čekala asi půl minuty před zavřenými dveřmi, ale Ginny se už neozvala. Chtěla jí pomoct, a tak si pomocí kouzla odemkla. Ale i když se snažila otevřít, nešlo to, protože Ginny seděla přímo u dveří.

„Ginny, v takovémhle stavu nemůžeš být sama.“

Tamara se jí snažila přemlouvat, ale i tak měla pocit, že to nemá cenu. Ale mělo, protože Ginny se odsunula a najednou šly dveře lehce otevřít. Tamara nakoukla dovnitř, ale nikdy ji neviděla, a tak šla dovnitř a zavřela za sebou. Ginny seděla vedle dveří, rukama si držela skrčená kolena, o které měla opřenou svou zrzavou hlavu. Klekla si k ní a pohladila ji.

„Ginny, co se ti stalo?“

„Harry,“ dostala ze sebe dívka mezi vzlyky.

„Pohádali jste se?“

„Nechci se o tom bavit.“

„Něco ti navrhnu, ano?“

Ginny se na ni překvapeně podívala a nakonec přikývla.

„Když mi řekneš, co se stalo mezi tebou a Harrym, já ti na oplátku řeknu, co se stalo mezi mnou a Remusem.“

Ginny se na ni podívala překvapeně podruhé. Už se Tamary na její vztah s Remusem ptala několikrát, ale ta jí odmítala cokoli říct.

„Souhlasíš?“

„Ano,“ odpověděla ještě trochu překvapená Ginny a trochu se narovnala.

„Tak co se stalo?“

„Harry za mnou přišel, že si chce promluvit. Myslela jsem, že to bude něco o tom, jací byli Lily s Jamesem. Ale jediné, co ho zajímalo, bylo to, jak jsem mohla někdy být s Jamesem. Snažila jsem se mu všechno vysvětlit, ale nešlo to. Hrozně jsme se pohádali, nebo spíš já jsem na něj hrozně křičela, až jsem mu řekla, ať je rád, že je vůbec na světě. Potom jsem utekla.“

„Musíš ho pochopit. Nikdo z nás si nedokáže představit, že by někdo, koho máme rádi, chodil s naším rodičem. Je to hrozně složité. Nikdy bych si nedovedla představit, že ten, koho miluju, by chodil s mou matkou.“

„Já vím, ale já ho přeci miluju!“

„Neboj, to se srovná, on to jednou pochopí. Třeba ne hned, ale někdy určitě. Má tě rád, to jsem poznala hned, jak jsem ho viděla. Měl o tebe velkou starost. Trápí ho to. Musí to být pro něj těžké, snaž se ho pochopit.“

„Já jsem to taky měla těžké. Sama uznej, že je Jamesovi strašně podobný.“

„Měla jsi to těžké, ale on to má taky. Oba dva musíte pochopit toho druhého.“

„A co ty a Remus?“

Tamara se zhluboka nadechla, aby měla odvahu to všechno Ginny říct. Bála se totiž, že by ji mohla zavrhnout a to nechtěla. Byla to její snad jediná kamarádka, i když mezi nimi byl rozdíl dvaceti let.

„Nevím, jak je to dlouho, ale řekla bych tak tři čtyři měsíce. Byl to velmi zvláštní den. Stále častěji nám přibývaly vzpomínky a oba jsem z toho nebyli zrovna nadšeni. Mysleli jsme, že měníš naprosto budoucnost.“

Ginny na Tamaru chápavě koukala, i když zatím vůbec netušila, o co jde. Ale naslouchala dál, protože jí to hrozně zajímalo.

„Otevřeli jsme whisky a začali pít. A nakonec se to nějak zvrhlo a my jsme se spolu vyspali.“ poslední slovo Tamara řekla dost potichu.

Ale Ginny ji slyšela. Překvapeně zalapala po dechu a vytřeštila na svou kamarádku oči. „Ale, ale to přeci byl ještě s Tonksovou!“

Tamara sklonila hlavu. Styděla se. Když si to přehrávala v hlavě, tak hrozné ji to nepřipadalo, ale teď, jak to vyprávěla Ginny, to bylo příšerné. Nemohla pochopit, že někdy něco takového udělala.

„Já vím!“ rozbrečela se a dala si hlavu do dlaní. „Když on mě tak hrozně přitahoval. Zamilovala jsem se do něj!“

Bylo trochu absurdní, že se zrovna svěřovala sedmnáctileté dívce, která o životě zatím skoro nic nevěděla, ale ona se neměla komu svěřit. Vždyť to byl jeden z mála lidí, kteří ji zůstali. Byla to její kamarádka.

Ginny na ni koukala a nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Přišlo ji to naprosto neuvěřitelné. Ale najednou si uvědomila to, co vlastně dělala ona celý rok, a zastyděla se. Vždyť možná dělala ještě horší věci než Tamara. Ona mohla ohrozit Harryho život.

„Kvůli mně Dora zemřela,“ zašeptala Tamara a rozbrečela se ještě víc. „Jen kvůli mně odešla. Kdyby neodcházela, ještě by žila.“

Ginny přišlo Tamary líto. Věděla, že to, co Tamara udělala, nebylo správné, ale třeba to tak osud chtěl. Ona přeci udělala taky plno chyb.

„Tamaro, není to tvoje vina. Nesmíš si to vyčítat.“ Ginny ji pohladila po hnědých vlasech.

„To Remus říká taky,“ řekla a položila si hlavu o Ginnynino rameno. „Ale nejhorší je, že jsem si říkala, že je to dobře, že budeme moct být spolu.“ zašeptala.

Ginny vytřeštila oči. Tohle nečekala. Ale překvapivě to chápala.

„Už s tím nic neuděláš. A jestli máte být s Remusem spolu, tak budete. Říkala jsem si, že mezi vámi něco je. A přeju vám to.“

Tamara se od Ginny odtáhla a překvapeně se na ni podívala. „Opravdu? Neodsuzuješ mě za to?“

„Ne, taky jsem přeci dělala chyby, když jsem byla s Jamesem. Nikdy jsem nic takového neměla dovolit a i přes to se to dělo. To samé je i mezi tebou a Remusem. I když se to asi nemělo dít, stalo se to a ty jsi tomu nemohla zabránit.“

„Děkuju, Ginny.“

0o0o0o0o0

Harry s Hermionou a Ronem zničehonic zmizeli dva dny potom. Bez rozloučení, bez jakéhokoli slova. Ginny z toho byla smutná, protože doufala, že se to mezi ní a Harrym nějak srovná. Jenže oba byli tak tvrdohlaví, že ani jeden nešel za tím druhým. Ani jeden z nich nechtěl uznat, že ten druhý udělal chybu, i když ji vlastně udělali oba.

Uběhly dlouhé tři týdny. A další den mělo být 1. září. Ginny měla nastoupit do sedmého ročníku, což se ale nemělo konat. Nikdo ji do Bradavic nechtěl pustit, i když si to moc přála. V Bradavicích se děly totiž poslední rok dost divné věci a nikdo ze řádu nechtěl, aby tam chodila. Bradavice se měly stát útočištěm lorda Voldemorta a jeho Smrtijedů.

25. kapitola                                                                                             27. kapitola