oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Asi si říkáte, co tady dělá kapitola k Lily nebo Ginny?, ale nějak jsem ji začala psát a dopsala ji. Takže příště se budete moc těšit na poslední kapitolu k Povídej si!, už se na ni moc těším.

Jinak, jak jsem dřív psala, je tohle jedna z posledních kapitola a i tato povídka brzy skončí. Jen vás na to chci psychicky připravit. Ale zase vám můžu říct, že je delší než obvykle (alespoň nějaká dobrá zpráva, ne? J)

Jinak vám moc děkuju za minulé komentáře, moc mě potěšili a omlouvám se za ten příšerný konec, vím, jsem hrozná J

A ještě vás samozřejmě moc prosím o komentáře k této kapitole, je to pro mě moc důležité, protože tohle je taková zvláštní kapitola…

Mějte se krásně a tuhle kapitolu si užijte.

Vaše Naiad J

Napočítala do tří a potom se dotkla černobílé fotky Siriuse a jeho bratra Reguluse. Zatmělo se jí před očima, potom ucítila prudké trhnutí. Přišlo jí to, jakoby se dotkla přenášedla. Po necelé půl minutě ztratila vědomí.

OoOoOoOoO

Profesor Brumbál i Sirius netrpělivě čekali, až vše proběhne. Oba dva doufali, že se vše povede.

Ginny natáhla ruku a ukazováčkem se dotkla fotky. A potom se to stalo. Vypadalo to, jakoby ji fotka vcucla do sebe. Oba překvapeně koukali, co se to vlastně stalo, a u toho si úlevně oddechli. Zdálo se, že vše je v pořádku.

Ještě před necelou půl minutou se Sirius i Regulus na fotce tvářili dost překvapeně, ale teď, se Regulus usmíval a Sirius se šklebil. Fotka se přeměnila tak, jak měla být vyfocena.

„Povedlo se to?“ zeptal se Sirius a svůj pohled stále upíral na fotografii.

„Nemůžeme to nijak zjistit, pane Blacku, ale předpokládám, že ano. Nechápu, že mě to nenapadlo hned. Mohla se vrátit už před rokem.“ řekl Brumbál, a tak jako Sirius se díval na místo, kde Ginny zmizela.

„Doufám v to,“ řekl Sirius a podíval se na dopisy, které mu tu Ginny nechala. „Myslím, že bych je měl jít poslat.“

„Ještě jsem Vám chtěl něco říct, pane Blacku.“

„Ano?“

„Vím, co jsem slíbil, ale opravdu bych Vám měl pozměnit paměť. Vše, co Vám slečna Weasleyová řekla, by mohlo změnit budoucnost.“

„Ale slíbil jste to! Mně i Ginny! Nemůžete mi vymazat paměť za celý rok! Na to nemáte právo! A co ostatní? To byste musel změnit paměť úplně všem!“ začal se hlasitě bránit Sirius a u toho máchal naštvaně rukama.

„Dobře tedy. Ale musíte mi slíbit, že to, co Vám napsala slečna Weasleyová, nijak nic nezmění. Jsem si jist, že slečna Weasleyová je dostatečně inteligentní, ale kdo by nechtěl změnit svou nebo někoho jiného budoucnost?“

„Souhlasím. Klidně Vám i ten dopis dám přečíst.“

„Ne, na to nemám právo,“ řekl ředitel. „Teď mě ale už prosím omluvte. Musím zařídit ještě nějaké neodkladné věci. Nashledanou.“

„Nashledanou,“ řekl ještě trochu nepřítomně Sirius a sedl si na ustlanou postel. Musel si ještě přečíst, co mu Ginny napsala.

OoOoOoOoO

Probudila ji až silná bolest. Když vypadla zase z fotky zpět, spadla na zaprášenou zem. A ještě k tomu ji na nohu dopadl její ohromný kufr.

Pomalu otevřela oči a zamžourala do šera pokoje. „Jsem zpět! Jsem zase zpět!“

Namáhavě se zvedla, ale nemohla chodit. S tou nohou totiž něco měla. Nemohla se na ni postavit. Ale i tak se rozhodla najít všechny. „V tuhle chvíli by měla být porada, měl by tu být skoro celý štáb. Uvěřím mi někdo, že jsem byla v minulosti? A že jsem tam byla celý rok a tady přitom neuběhla ani jedna hodina?“ říkala si sama sobě a kulhavě se vydala ke schodišti, kde zjistila, že dolů opravdu sejít nemůže.

„Mami! Tati!“ zakřičela nahlas přes celý dům.

Chvíli čekala, ale nikdo se neozval. „Co se to děje?“

„Remusi!“ zakřičela znovu.

„Je tu někdo?“ ozvalo se z přízemí.

„Pojď mi, prosím, pomoct! Mám něco s nohou!“

„Ginny?“

„Jo, to jsem já!

„Ginny? Ginny! Ty ses vrátila!“ křičel Remus a přitom běžel po schodech nahoru. „Jsi zpátky!“ řekl vesele a objal ji tak moc, že měla pocit, že ji snad udusí.

„Ale jak to víš?“ zeptala se nechápavě. „Ty víš, že jsem byla v minulosti?“

„Ano. Pořád mi přibývaly vzpomínky.“

Až teď si uvědomila, že je vlastně zpátky doma. A začala brečet. Brečela štěstím.

„Remusi, já jsem tak šťastná, že tě zase vidím,“ řekla a znovu ho objala.

„Já taky, Ginny.“

„Tak strašně jste mi chyběli! Všichni!“ řekla ubrečeně. „A kde jsou naši? A bráchové? A Harry? A Hermiona? A Tonksová?“

„Tvoji rodiče jsou doma. A ti tři jsou ještě někde na cestách.“

„A Tonksová?“ zeptala se znovu.

„Dora je mrtvá,“ řekl smutně. „Zabili ji asi před dvěma měsíci.“

„Panebože,“ vydechla překvapeně a chytla se přes pusu. „To mi je strašně líto, Remusi.“

„Mně taky. Ale to už je snad za mnou.“ řekl tvrdým hlasem. „A teď bychom měli zavolat Molly a Arthura. Musí vědět, že ses vrátila.“

„Děkuju.“

OoOoOoOoO

Sirius v ruce držel čtyři dopisy a očima přelétal po napsaných jménech. Všechno bylo tak úhledné, jakoby se snažila vpít si jejich jména navždy do paměti. A to měl v plánu i on, nechtěl na ni zapomenout, protože měl dojem, že jen kvůli ní, si Lily konečně uvědomila, že má ráda jeho nejlepšího kamaráda. Jamesovi to strašně přál a doufal, že Ginnyin odchod jejich vztahu pomůže.

Byl tak hrozně zvědavý, co mu mohla ještě Ginny napsat, že nečekal ani minutu a opatrně otevřel obálku.

Milý Siriusi, Remusi, Petře,

Měla bych se vám všem moc omluvit. Odešla jsem navždy pryč a ani jsem se s vámi nemohla rozloučit. Je mi to opravdu líto.

Nejprve asi začnu tebou Siriusi, protože jen díky tobě, jsem se do téhle doby dostala a také z ní odešla. Chtěla bych Ti za všechno moc poděkovat. Udělal si pro mě v poslední době toho tolik! Jsem ráda, žes mi všechno, co jsem ti řekla, uvěřil. Jen díky tobě jsem už konečně doma! Jsi úžasný člověk, Siriusi, jak v této době, tak i v té mé. Jsem strašně moc ráda, že jsem tě poznala. Ještě jednou Ti děkuji.

A ty ,Remusi. Asi bych Ti měla vše vysvětlit a doufám, že vše pochopíš. Jsem z budoucnosti. Opravdu si nedělám srandu. Dostala jsem se sem náhodou a jsem velmi ráda, že se tak stalo, protože jsem potkala úžasné lidi jako jsi ty a tví kamarádi. Znám tě dokonce i ze své doby, kde jsi stejně skvělý jako teď. Předpokládám, že jsi asi vše nepochopil, a tak tě radši odkazuji na Siriuse, kterému jsem vše už řekla. Mám Tě ráda Remusi a už se těším, až se setkáme v mé době.

A nakonec ty, Petře. Vlastně ani nevím, co Ti mám napsat. Znám tvou budoucnost, ale nemůžu Ti říct ani slovo z toho, co se stane, a tak jen, dávaje na sebe pozor.

Jsem strašně moc ráda, že jsem Vás všechny poznala a těším se na naše pozdější setkání, na které už se předem těším.

Mějte se krásně a opatrujte se.

Vaše Ginny

Sirius dočetl a dopis dal znovu do obálky. Do této doby si ještě nic neuvědomoval, ale teď už si byl jistý, že Ginny byla z budoucnosti a že už odešla z jeho života. Nebo možná ne. Nevěděl. Ale jestli se s ní někdy měl setkat, tak se na to setkání moc těšil.

OoOoOoOoO

Ginny ještě stále nemohla pochopit, že už je doma. Že se konečně vrátila. Stále se usmívala a koukala se na Remuse, který jim teď dělal něco k jídlu.

„A Remusi, stalo se tu něco nového?“ zeptala se a rozhlédla se po kuchyni, v které se nic nezměnilo.

„Nevím, jestli bych ti to měl říkat.“

„Něco s našima? Nebo rodinou? Nebo Harrym a Hermionou?“ zeptala se zděšeně a čekala na jeho odpověď, která asi neměla být moc příjemná.

„Tamara žije,“ řekl stručně a ani se na ni nepodíval.

„Tamara? Tamara Zillová?“ zeptala se překvapeně Ginny.

„Ano. Psal jsem jí, že ses vrátila.“

„A jak to víš? Ona tady byla? A kde bydlí?“ ptala se šťastně.

„Ano, byla tady. A bydlí v Německu.“

„Až v Německu?“

„Jo, v Německu.“

„A myslíš, že přijede?“

„Kvůli tobě určitě,“ řekl, ale při tom si myslel úplně něco jiného.

0o0o0o0o0

Tamara seděla ve svém pokoji. Začínalo se pomalu stmívat. Zrovna si vzpomněla na dobu, kdy Ginny zmizela. Brala to jako zradu. Ani se s nimi nerozloučila a její výmluva o tom, že je z budoucnosti, brala jako špatný vtip.

Ale teď věděla, že měla pravdu. A tak ji napadlo, že by si ten dopis, který před skoro dvaceti lety dostala, mohla znovu přečíst. Vyhrabala ho z velké krabice, v které měla své vzpomínky z Bradavic. Na pergamenu šlo vidět, že je už hodně dlouho starý, ale písmo naštěstí bylo dobře čitelné. Po dlouhé době měla konečně důvod si ho znovu přečíst.

Milá Melisso, Milá Tamaro,

na začátku svého dopisu bych se vám chtěla moc omluvit za to, že jsem se s vámi nerozloučila osobně. A asi bych vám to měla všechno vysvětlit.

Myslím si, že mi neuvěříte, ale i tak bych vám moc ráda vše napsala. Jsem z budoucnosti. Asi to zní trochu směšně, nebo si budete myslet, že se jen vymlouvám, ale je to pravda. Určitě jste si musely všimnout, že jsou okolo mě záhady, které jsem se snažila zakrývat, co to jen šlo. Tam, kde jsem teď, je už rok 1997. Určitě to musí znít zvláštně, ale prostě je to tak.

Nikdy jsem vám nic neřekla, protože jsem nemohla a hlavně jsem se asi bála vaší reakce. Jestli budete mít nějaké otázky, já vám už je bohužel nezodpovím, ale je tu jeden člověk, který by mohl, Sirius. Byla jsem donucena mu všechno říct, protože to byl jediný způsob, jak se zase vrátit domů.

Jestli si tohle jedna z vás čte, už jsem doma a na všechny z vás vzpomínám. Hrozně moc vám chci poděkovat, jak jste se mě ujaly a jak jste mi zpříjemnily můj pobyt ve vaší době.

Doufám, že se jednou setkáme, i když mě bude sedmnáct a vám už něco okolo pětatřiceti.

Mějte se krásně a opatrujte se.

Vaše Ginny

I když už to bylo tak dávno, co Tamara Ginny viděla naposledy, teď se rozplakala. Dřív si ani neuvědomila, jak měla Ginny vlastně ráda. A teď ji začala hrozně chybět. Sice věděla, že už je zpátky, ale hrozně se bála vrátit se do domu Blackových, protože nechtěla vidět Remuse. Bála se totiž, že by se její city znovu mohly probudit. I když vlastně nikdy nepohasly.

Z přemýšlení o Ginny a Remusovi ji přerušilo tiché klepání na okno. S trhnutím se otočila a spatřila jantarové oči velkého výra. Rychle vstala a otevřela mu okno. Vzala si od něj dopis a okno zase zavřela. Vrátila se do svého křesla, kde doposud seděla. Pomalu otevřela navlhlou obálku a vytáhla z ní dopis. Rychle se podívala na podpis a zatajila dech.

„To není možné,“ pomyslela si a velmi rozrušená začala číst.

Milá Tamaro,

nepíšu Ti proto, že bych chtěl, aby ses vrátila. Protože si mě o to sama žádala, i když bych moc chtěl. Ale proto, že se vrátila Ginny. Myslím si, že už to víš, ale radši jsem ti napsal. Chtěla by tě vidět. Zažila toho s tebou dost a když zjistila, že žiješ, tak mě okamžitě žádala, abych Ti napsal.

Hledal jsem k tomu hodně dlouho odvahu, ale nakonec jsem napsal. Myslím si, že Ginny Tě velmi ráda uvidí. Já ostatně taky.

Když už se nebudeš chtít vrátit kvůli mně, tak se, prosím, vrať kvůli ní.

Remus

Jestli si Tamara myslela, že ji dopis od Ginny dojal, tak tento dopis ji naprosto odrovnal. Na Remuse myslela dennodenně, zdávalo se jí o něm, především o té noci. Ale zapřísáhla se, že ho už nikdy nesmí vidět. Nechtěla mu dál ničit život, stačilo, že kvůli ní zemřela Dora. Tohle si nikdy neodpustila.

Ale teď ji žádal o to, aby se vrátila. A ona nemohla odmítnout.

OoOoOoOoO

Lily seděla ve svém pokoji a klidně si četla. Uběhlo teprve čtrnáct dní od konce školního roku a ona se hrozně těšila do školy. Hlavně se těšila na své kamarádky a musela si přiznat, že i na Jamese. Už dávno se rozhodla, že mu dá šanci, ale stále chtěla čekat. A teď věděla, že jakmile ho uvidí, tak mu všechno řekne. Řekne mu, že ho miluje a jak moc jí chyběl.

Ze čtení ji vyrušilo zaťukání na okno. Dočetla poslední odstavec a šla sově otevřít. Byla překvapena, že ji někdo píše, ale předpokládala, že je to od Ginny. Ta ji přeci slíbila, že se během prázdnin setkají.

Milá Lily,

nevím, jak bych měla začít. I když jsem psala více lidem, dopis pro tebe a Jamese byl rozhodně nejtěžší. Naprosto jsem zamíchala vaším osudem, ale nakonec to vypadá, že vše dopadne dobře.

Asi bych Ti měla vše vysvětlit. I když jsem to měla udělat osobně, jinak to prostě nešlo. Jsem z budoucnosti, Lily. Asi to zní směšně, ale je to tak. Stalo se to před necelým rokem, když jsem se dotkla jedné fotky, která byla pravděpodobně začarována. A objevila jsem se u Siriuse doma. A potom vám jen lhala a lhala. Je mi to moc líto.

Chtěla bych se Ti hrozně moc omluvit za to, jak jsem se celý rok chovala. Nikdy jsem neměla právo vůbec na Jamese pohlédnout. Věděla jsem, že patří tobě. Jen doufám, že i když jsem do vaše vztahu takhle vstoupila, tak jsem nic nezměnila. Že budete nakonec spolu a budete mít syna, kterého miluju.

Nikdy jsem Ti nevysvětlila, kdo je to Harry. Je to tvůj a Jamesův syn. Proto jsem stále říkala, že můj bývalý přítel je tak hrozně podobný Jamesovi. Ještě aby nebyl, když je to jeho syn!

Asi je divné, že jsem vůbec s Jamesem někdy něco chtěla mít, ale Harry mi tak chyběl a James mi tak připomínal mou rodinu, že jsem podlehla. Moc se Ti za to omlouvám a doufám, že nakonec budete spolu. A že opravdu budete mít tak úžasného syna.

Chci se s Tebou rozloučit. Byla jsi pro mě jednou z nejlepších kamarádek, které jsem kdy měla. Jsi úžasná Lily a já tě budu asi navždy obdivovat.

Měj se krásně, kamarádko. A hlavně se opatruj, nechci Tě ztratit.

Tvá Ginny

Když se Lily dostala na konec dopisu začala šíleně brečet. Nemohla uvěřit, že jí Ginny opustila a ještě k tomu bez opravdového rozloučení. I když to všechno znělo absurdně, Lily tomu věřila. Doufala, že se jednou ještě uvidí.

A potom si uvědomila všechno to, co Ginny říkala o nějakém Harrym. „Já budu mít syna?“ nemohla tomu pořád uvěřit. „A s Jamesem?“

OoOoOoOoO

„Ginny!“ ozvalo se hlasitě z chodby a Ginny okamžitě poznala hlas své matky.

„Mami! Tati!“ zakřičela snad přes celý dům a rozeběhla se za nimi.

Prudce se zastavila před nimi a chvíli na ně koukala. Snad v životě nebyla šťastnější.

„Ginnyinko moje!“ vykřikla paní Weasleyová a hned se na ni vrhla.

„Maminko! Tatínku!“ Ginny začala brečet a objímala své rodiče, tak strašně moc ji chyběli.

OoOoOoOoO

James v tu dobu také seděl ve svém pokoji a pouštěl a chytal zlatonku. A u toho samozřejmě myslel na Lily. A z přemýšlení ho vyrušilo zavolání jeho matky: „Jimmy! Máš tady dopis!“

Když dostal dopis do ruky, byl trochu překvapený. Málokdy mu někdo psal, možná tak Remus, ale písmo na obálce patřilo dívce.

Nechápavě otevřel obálku a vyndal dopis a ještě fotku, na které byla usmívající se Ginny. James to už vůbec nechápal, a tak rozložil dopis a dal se do čtení.

Milý Jamesi,

odešla jsem a to navždy. Asi to zní zvláštně a měla bych Ti to vysvětlit. Už jsem Ti to, myslím, jednou říkala. Jsem z budoucnosti. Doufám, že tentokrát mi uvěříš.

Je mi líto, že jsem Ti musela lhát, ale nemohla jsem jinak. Všichni by se vyptávali a já bych musela změnit budoucnost, i když bych za to byla hrozně moc ráda. Mám tě strašně ráda. Stalo se mezi námi toho hrozně moc a já se Ti za to omlouvám, protože jsem na to neměla vůbec myslet.

Asi bych Ti měla říct, kdo je to ten Harry, do kterého jsem zamilovaná. Harry je tvůj syn. Tvůj a Lilyin. Je to úžasný člověk a já jsem moc ráda, že jsem tak moc poznala jeho rodiče, kteří jsou úžasní, milí a moji velcí kamarádi.

Asi si říkáš, proč jsem vlastně souhlasila s tvými polibky, když jsem vlastně milovala tvého syna. On Ti je totiž strašně moc podobný, jen oči má po Lily.

Pamatuješ si naše první setkání? Jak jsem Ti řekla, že jsem si tě s někým spletla? Že jen ty oči jsou jiné? A ty jsi řekl to samé? Oba dva jsme mysleli úplně ty stejné oči, ty Lilyiny.

Jamesi, jsi úžasný člověk a hlavně kamarád. Vím, že mi jednou uvěříš, možná že ne hned, ale potom určitě. Jak bych taky mohla vědět, jakého budeš mít syna?

A ještě bych Tě chtěla o něco poprosit. Vím, že se s Lily dáte dohromady, pravděpodobně někdy v sedmém ročníku. A já tě žádám, abys ji nic neudělal. Kvůli nám dvěma si toho už užila dost a já nechci, aby se znovu tolik trápila. Vím, že ji miluješ, tak to hlavně nepokaz.

Měla bych se s Tebou rozloučit. Mám Tě strašně moc ráda a přísahám, že na tebe nikdy nezapomenu. Moc Ti za všechno děkuju.

Měj se krásně a opatruj sebe i Lily.

Tvá Ginny

P.S.:  Já na tebe nechci zapomenout a doufám, že ani ty na mě nechceš zapomenout, a tak jsem Ti poslala svou fotku, abys měl alespoň nějakou památku. Ginny.

James nemohl uvěřit tomu, co četl. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že by Ginny mohla být z budoucnosti. A hlavně by ho nikdy nenapadlo, že by měl mít syna, tedy vlastně napadlo, ale ne že by ho měl s Lily. Byl strašně smutný, ale i hrozně šťastný.

OoOoOoOoO

Ginny zrovna seděla se svými rodiči, dvojčaty a Remusem v kuchyni a všem vyprávěla skoro vše, co v minulosti zažila. Samozřejmě některé podrobnosti zamlžovala nebo je neříkala vůbec. A Remus ji naštěstí nijak nedoplňoval.

Ozvalo se zazvonění. Všichni se na sebe překvapeně podívali, ale jediný Remus vstal.

„Jdu se podívat,“ řekl a nechal rodinu o samotě.

Pomalu šel k hlavním dveřím a přemýšlel o všem, co Ginny říkala. Některé vzpomínky se mu znovu vrátily a musel se smát při některých situacích. S usměvavou tváří otevřel, ale úsměv mu okamžitě zmizel. Ve dveřích stála Tamara a v ruce držela ten samý lodní kufr, s kterým před dvěma měsíci odjížděla.

„Ahoj Remusi,“ řekla potichu a smutně se na něj usmála. „Můžu dál?“

23. kapitola                                                                                             25. kapitola