oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Moc se omlouvám, že to trvalo tak dlouho, ale nebylo mi tento týden zrovna nejlépe, a tak jsem se snažila z toho dostat. Kapitola trochu zase smutnější, ale snad se to už změní. Počítám, že už se blížím ke konci... Tahle kapitola je trochu kratší, ale snad zajímavá :-)

Moc vám děkuju za minulé komentáře a moc doufám v ty nové :-)

Mějte se krásně! :-)

Vaše Naiad :-)

„...Jen mám jednu otázku. Věříš mi?“ zeptala se s obavou v hlase.

„Je to dost nepravděpodobné. Nevím. Ale spíš ne.“

Ginny vytřeštila oči. Takou odpověď nečekala. Vypadalo to, že ho přesvědčila a on jí teď na rovinu řekne, že jí nevěří.

„P-proč?“ zeptala se vykolejeně.

„Nemám k tomu žádný důvod. Nedalas mi žádný pádný argument. Proč bych ti měl věřit? Jak mám asi vědět, že si ze mě děláš srandu?“ zeptal se vážně.

„Ale já si z tebe srandu nedělám! Opravdu! Celou dobu jsem vám to chtěla říct, ale nemohla. A teď, když mám tu možnost, tak mi nevěříš? Nevím, co mám udělat proto, abys mi věřil.“ řekla beznadějně a sklopila hlavu k zemi.

„Brumbál,“ ozval se Sirius.

Ginny překvapeně zvedla zase hlavu a nechápavě se na něj podívala. „Brumbál? Co Brumbál?“

„Brumbál ti věřil, ne?“

Ginny vůbec nechápala, o co mu jde, ale souhlasně přikývla.

„Tak za ním půjdeme.“

„A co tam budeme dělat?“

„Chci slyšet názor někoho dalšího.“

„A Brumbál tě přesvědčí?“

„Za zkoušku nic nedáš. A ty přeci chceš, aby mě přesvědčil, ne?“

„Jo, chci.“

„Tak zítra.“

Ginny měla pocit, že si s ní Sirius tak trochu hraje. Nejprve si opravdu myslela, že ji nevěří, ale těmi jeho řečmi dostávala naději, že tomu tak není, že jí začíná alespoň trochu věřit.

OoOoOoOoO

Tamara stále seděla na studené zemi v domě Blackových. Zády byla opřená a zeď a z očí se jí hrnuly slzy. Nedokázala je zastavit. Hlavně v moment, kdy slyšela hlasité rány z Remusova pokoje.

Nevěděla, co má dělat. „Mám brát Remusovi věty vážně?“ ptala se sebe stále dokola. „Odejdu. Musím odejít. Nenávidí mě. Všechno se stalo kvůli mě, všechno! Zítra. Zítra se znovu vrátím do Německa a navždy zmizím z jeho života.“ řekla si odhodlaně a vstala. Musela totiž začít balit.

Když procházela okolo Remusova pokoje, uslyšela tiché vzlyky. Měla strašné nutkání jít ho utěšit, ale okamžitě to zavrhla, věděla, že nemůže. Rychlým krokem se proto přemístila do svého pokoje. Hůlkou si přivolala svůj lodní kufr z hnědé kůže.

Různým máváním a zvláštními švihy hůlkou se její věci dostávaly do kufru.

OoOoOoOoO

Ginny vycházela schody do svého pokoje. Stále ještě byla rozhozená z toho rozhovoru se Siriusem. Možná si říkala, že ji hned uvěří tak, jak jí uvěřil Brumbál. Nevěděla, co si o tom má myslet.

„Co ti je, Ginny?“ zeptala se jí Tamara, když se dostala do pokoje a hned zapadla do své postele.

„Jsem jen unavená.“

„To určitě! Viděla jsem tě, jak jsi někam šla se Siriusem,“ řekla Melissa a šibalsky na ni mrkla.

Všimla si Lilyina překvapeného pohledu. Měla pocit, že si o ní myslí něco špatného.

„Jen jsem s ním potřebovala mluvit.“

0o0o0o0o0

Bylo už něco okolo půlnoci. Tamara s Melissou už dávno usnuly. Zato Ginny a Lily ležely ve svých postelích a přemýšlely.

„Ginny?“ zašeptala Lily do ticha pokoje.

„Ano?“ zeptala se překvapeně Ginny a otočila hlavu, aby viděla na Lilyinu postel, i když to bylo zbytečné, protože v pokoji byla tma.

„Nechápu tě. Nejprve James a potom Sirius?“

„Tak to ale není!“

„A jak to tedy je? Nevyznám se v tobě!“

„Kdybych ti to řekla, stejně mi neuvěříš,“ zašeptala Ginny a měla sto chutí všechno Lily říct. „Tak jako Sirius.“

„Tak mi to řekni! Za zkoušku nic nedáš.“

„Budeš si myslet, že jsem jen lhářka.“

Ginny viděla, jak Lily vstala a mířila si to přímo k ní.

„Řekni mi to a já budu mít konečně klid,“ zašeptala Lily a sedla si na její postel.

„Dobře, řeknu ti to, ale později. Potřebuju teď něco vyřešit se Siriusem a Brumbálem. Slibuju, že ti to řeknu.“

„Tak dobře,“ řekla Lily a znovu si šla lehnout do své postele.

„Já jsem tak hloupá! Vždyť jsem Brumbálovi slíbila, že to nikomu neřeknu! Ale proč to můžu říct Siriusovi a ne Lily?“

OoOoOoOoO

Tamara byla v hale, hned naproti schodům. Seděla na svém obrovském lodním kufru a čekala na Remuse. Věděla, že jednou půjde.

„Dělám správnou věc. Bude to tak pro všechny lepší.“ uklidňovala sama sebe.

Najednou se ze schodiště ozvaly kroky. Nikdo kromě jí a Remuse v domě nebyl, takže věděla, že je to on. Zhluboka se nadechla a vzhlédla.

Když Remus došel až k ní, podíval se na ni svýma krví podlitýma očima. Určitě celou noc nespal.

„Chtěl jsem se ti omluvit. To, co jsem ti včera řekl-“ zarazil se. Všiml si totiž velkého kufru, na kterém Tamara seděla. „Co to je?“

„Remusi, odjíždím. Vracím se zpátky do Německa. Tam totiž také patřím. Tady jsem jen všechno zkazila. Bude lepší, když ti už navždy zmizím ze života,“ řekla mu a několikrát zamrkala, aby vyhnala slzy z očí. „A to, co jsi včera řekl, byla pravda. Za nic se nemusíš omlouvat.“

„Ale-“

„Musím odejít. Všem akorát ničím život a hlavně tobě.“

„Neodcházej! Potřebuju tě tu, chci tě tu.“

„Sbohem, Remusi,“ řekla smutně a naklonila se k němu, aby mu dala pusu na rozloučenou.

Pevně ji chytl za ruku. „Neodcházej,“ zašeptal.

I když nechtíc, tak mu ruku vytrhla a udělala několik kroků zpět. „Sbohem, Reme,“ řekla ještě jednou, chytla kufr a přemístila se pryč, neznámo kam.

OoOoOoOoO

Ginny se sešla se Siriusem hned u chrliče před ředitelnou. Ginny už tam byla pět minut předem, protože byla nedočkavá. Tak moc potřebovala, aby Sirius konečně uvěřil.

„Citrón,“ řekla rychle, když Sirius už konečně dorazil.

Brumbál na ně už čekal. Před jeho pracovním stolem stály dvě pohodlně vyhlížející křesla, která byla pro ně.

„Posaďte se, prosím,“ řekl ředitel s úsměvem a ukázal na dvě křesla.

Ginny i Sirius se usadili. Sirius se tvářil trochu pobaveně a rozhlížel se po pracovně, jakoby tam nikdy nebyl. Ginny zase netrpělivě koukala na Brumbála.

„Co jste mi tedy chtěli?“

„Tady Sirius mi nevěří, pane profesore.“

Brumbál se zamyšleně podíval na Siriuse. Ten se stále rozhlížel, nakonec mu pohled spadl i na ředitele. Brumbál se usmál.

„Pane Blacku, čemu nevěříte?“

„Mě by spíš zajímalo, jak se mohla dostat sem přes tu fotku a hlavě proč byla u nás doma.“ řekl a podíval se na ředitele.

„Vždyť jsem ti to už říkala!“ namítla okamžitě Ginny a nechápavě se podívala na ředitele.

„Nevíme, jakým způsobem se slečna Weasleyová mohla dostat přes fotku do minulosti, ale předpokládám, že byla začarována nějakým členem vaší rodiny.“

„To jsem si mohl myslet, ale co dělala u nás v domě?“

„To jsem ti taky řekla! Z vašeho domu se stalo útočiště pro členy Fénixova řádu. Sám jsi to profesoru Brumbálovi nabídl.“

„Fénixův řád? Co to je?“ zeptal se Sirius.

„Fénixův řád je organizace, kterou jsem před několika měsíci založil,“ ujal se slova znovu Brumbál. „Určitě víte, pane Blacku, že síla černokněžníka, který si říká lord Voldemort, je stále větší a větší.“

„Už mi věříš?“ zeptala se Ginny.

„Mám poslední otázku. Jak to, že se mi dva známe už z budoucnosti?“

Ginny se podívala na Brumbála, který jen jemně přikývl.

„Můj bratr se totiž kamarádí se synem Jamese a Lily a ty jsi jeho kmotr.“

„Byl.“ pomyslela si smutně.

„Dvanácterák skončí s Evansovou! A budou mít dítě! To mu musím hned říct!“ řekla nadšeně Sirius a už se zvedal.

„Sedněte si zpátky, pane Blacku.“ řekl výhružně Brumbál. „To, co jste se tu dozvěděl, bude vždy jen mezi námi třemi. Ani jediné slovo nesmí vyjít najevo.“

„Ale to nevydržím!“

„Musíte. Slečna Weasleyová to taky dokázala, takže vy to určitě dokážete také,“ ředitel se na chvíli odmlčel. „Jste ochoten nám přinést tu fotografii?“

„Ano, ale nejdřív o prázdninách.“

„S tím jsem počítal. Později si ještě domluvíme, jak nám ji předáte. Je to pro nás opravdu důležité, to jste, doufám, pochopil.“

21. kapitola                                                                                             23. kapitola