13. kapitola - Dítě
No, my jsme se líbali, protože… no, protože,“ snažila jsem se něco vymyslet, ale moc mi to nešlo.
„Protože co?“ zeptala se Juliet a střídavě koukala na mě a na Pottera.
Proč na všechno chce znát odpověď?
Musím přiznat, že v tuto chvíli jsem ji moc ráda neměla.
„Tobě to může být naprosto jedno, ségra.“
„Ale mě to zajímá.“ Už jen chybělo, aby si dupla.
„Tak to máš smůlu a teď si dej odchod,“ řekl jí naštvaně.
„Nikam neodejdu, dokud mi neřeknete, proč jste se spolu líbali, když spolu nechodíte.“
„Juliet, okamžitě jdi pryč, nejlépe domů. A nic ti říkat nebudeme.“
„A to jako proč? A nerozkazuj mi, nejsi můj otec.“
„Ale jsem tvůj starší bratr a ty tady určitě nemáš co dělat.“
„A ty tady můžeš být?“
„Já jo, na rozdíl od tebe.“
Pozorovala jsem je a byla ráda, že nemám žádného sourozence.
„Ale máma říkala, že jsi na Příčný a ne tady.“
„A to vadí, že jsem tady?“
„No, to asi ne, ale máma neví, kde jsi,“
„Pro jednou přežije, že neví, kde jsem. Ale nejsem si jistý, jestli přežije to, že neví, kde jsi ty.“
„Už jsem velká, takže se nemusí o mě bát.“ Hrdě vystrčila bradu.
„No jo tobě je vlastně už jedenáct a pojedeš do Bradavic, to už jsi velká holka,“ neodpustil se Potter.
„Nech ji být, ona z toho vyroste.“
Juliet se na mě podívala tak, jakoby zapomněla, že jsem tam s nimi.
„No jo, aby ses jí nezastala,“ utrousil potichu Potter.
„Anno, pojď k nám, když už jsi tady,“ řekla a úplně zapomněla na svého bratra i na to proč se spolu hádali.
„Já nemám čas, Juliet. Musím domů,“ snažila jsem se vymluvit.
„To jsi říkala už před tím a teď jsi tady s bráchou.“
Ona je až moc dokonalá, všechno ví, všechno zná, všude byla. Doufám, že se změní.
„Ale teď už vážně budu muset jít. Před tím jsem to řekla, protože jinak bys neodešla domů.“
„Prosím, alespoň na chvilku,“ řekla a hodila po mně psí oči.
„Já ale opravdu musím jít.“
„Juliet, ona opravdu bude muset jít. Uvidíte se za pár dní,“ domlouval jí Potter. To bych do něj neřekla, měl pravdu, vůbec ho neznám.
„Neboj, to rychle uteče. A slibuju ti, že až budu u vás, budu pořád s tebou,“ řekla jsem jí. Byla to totiž jediná možnost, jak se vyhnout tomu, abych nezůstala s Potterem ani chvilku sama.
„Budeš se mnou, dokud neusnu?“ zeptala se.
„Budu s tebou, dokud neusneš, slibuju.“
„Dobře.“ Usmála se široce.
„Tak se mějte, já jdu pryč.“
Viděla jsem, že mi chce Potter něco říct, a tak jsem se rychle přemístila.
Objevila jsem se v naší hala, jen kousek od mamky. Stačilo málo a málem jsem se přemístila na ni. Trochu jsem ji vylekala, ale rychle se vzpamatovala. „Kde jsi byla?“
„Na Příčný, doma jsem se hrozně nudila.“
„A co tam bylo tak skvělého, že jsi tam byla přes dvě hodiny?“
„Potkala jsem paní Potterovou a paní Weasleyovou. Hlídala jsem půl hodiny Juliet a potom jsem se ještě chvilku procházela,“ odpověděla jsem jí. Přeci ji nebudu vykládat, že jsem byla s Potterem.
„Proč si hlídala malou Juliet?“
„Paní Potterová mě o to požádala, stejně jsem neměla co dělat.“
„Zlobila tě?“
„Ne, akorát je nějak moc chytrá, do všeho strká nos.“ Zašklebila jsem se.
„To má po tátovi, ten taky musel všechno vyřešit,“ řekla a usmála se.
„Co bude dneska k večeři? Doufám, že něco normálního.“
„Ještě nevím, co skřítci budou dělat.“
„Mami, kdy vůbec jdeme k Potterovým?“
„Za pět dní.“
„Doufám, že u nich nebudeme spát jako oni u nás.“
„To asi opravdu ne, protože by u nich museli spát i Weasleyovi a pochybuji, že bychom se tam všichni vešli.“
„Ještě že tak,“ ulevila jsem si.
„Proč? Kvůli Jamesovi?“
„Jo.“
„Ale vždyť je tak milý a sympatický. Já vás nechápu, proč se nemáte rádi?“ Panebože, už je to tady zase.
„Mami, my se nemáme rádi, protože já jsem Malfoyová a on je Potter, chápeš to?“ Teda jak to tak vypadá, tak už to tak není, ale to nebudeme řešit.
„Takže rivalita mezi Potterovými a Malfoyovými asi nikdy neskončí,“ povzdechla si.
„Máš pravdu,“ řekla jsem a usmála se. No, nejsem si tím moc jistá, ale do teď to tak bylo.
Mamka si jen znovu povzdechla a odešla. Doufám, že nečeká, že za ní někdy přijdu a budu se jmenovat Potterová. Ale bohužel tak vypadala, má chudák smůlu, protože to se nikdy nemůže stát.
Vydala jsem se do svého pokoje. Sedla jsem si do křesla a vytáhla první knížku, co mi padla do ruky. Otevřela jsem ji a zjistila, že je to jeden z těch trapných dívčích mudlovských románů, co jsem dostala ve třinácti od Kate. Dřív jsem do nich byla zažraná, ale teď bych je všechny nejradši vyházela z okna, ale to nemůžu, protože by se Kate na mě naštvala a to samozřejmě nechci.
Odložila jsem ten debilní román a vzala do ruky další knížku. Teď už to naštěstí nebyla žádná romantická slátanina, ale pro jistotu to byla učebnice z prvního ročníku: Teorie kouzelnického umění. Nechápu, proč mám ve své knihovně takovýhle debility. Radši jsem se nedívala dál a šla jsem rovnou do naší velké knihovny, kde jsou určitě zajímavější knížky než učebnice a dívčí romány.
Vešla jsem do knihovny. Vevnitř byla máma s tátou a o něčem se bavili. Asi jsem měla zaklepat, napadlo mě. Ale jak jsem měla vědět, že tady někdo bude?
„Neumíš klepat?“ zeptal se táta rozzuřeně. Nemá totiž rád, když ho někdo vyrušuje.
„Já nevěděla, že tady někdo bude. Jdu si jen pro nějakou knížku, nahoře mám samý debility.“
„Tak si vyber a jdi pryč,“ řekl táta.
Nejprve jsem se podívala na Obranu proti černé magii, nic zajímavého tam nebylo. Prošla jsem okolo knih na téma Bylinky, nechápu, jak to může někoho bavit. Prošla jsem i okolo knih na téma Dějiny, další stupidní věc. Zastavila jsem se u přeměňování. Vždycky jsem chtěla být zvěromág, to musí být fakt skvělé.
Bylo tady hrozné ticho. To se nemůžou o něčem bavit?
„Proč se dál nebavíte? Chovejte se jako bych tady nebyla, jsem vzduch.“
Znovu jsem se otočila ke knihám. Stále sice bylo ticho, ale já jsem se neotočila, protože by se stejně nezačali bavit. Vybrala jsem si knížku o zvěromázích a odešla pryč. Jakmile jsem zavřela dveře začali si zase povídat. Chtěla jsem dát ucho na dveře, ale přemohla jsem se a šla do pokoje.
Sedla jsem si do křesla a začal listovat. Text jsem moc nevnímala, protože mě zajímalo, o čem se bavili. Muselo to být asi důležité.
Asi hodinu jsem tak listovala a blbě čuměla do knížky. Na to jak mě toto téma zajímalo, jsem vůbec neregistrovala, co jsem četla. Odložila jsem knihu a stoupla si k oknu.
Koukala jsem se na naši zahradu, kde bylo moc podivných rostlin, teda pro mě nebyly podivné, ale třeba pro Kate ano. Pamatuju si, jak si je všechny prohlížela, když u nás byla poprvé. Naprosto jí to uchvátilo. Ale od doby, co jí jedna rostlina popálila, už tam nebyla. Ani se jí nedivím, musela na to matlat nějakou smradlavou mast asi měsíc.
Stála jsem u okna a vzpomínala na každé prázdniny s holkami. Dělaly jsme opravdu blbosti. Z přemýšlení mě vytrhla domácí skřítka Clia.
„Za pět minut bude večeře, slečno Anno,“ řekla a zase odešla.
Cože? Já už tady stojím asi hodinu. To jsem byla asi hodně mimo, když jsem si nevšimla, že už stojím hodinu na jednom místě.
Došla jsem do jídelny. Naši už seděli u stolu. Sedla jsem si tedy také a čekala, až přijdou skřítci s večeří, měla jsem docela hlad. Měli jsme kuřecí maso s brambory a čerstvou zeleninou. Nechápu, proč to musím jíst.
Celou večeři bylo ticho, nikdo nic neříkal, jen cinkali vidličky a nože o talíře.
Po večeři jsem vstala a chtěla odejít do svého pokoje, ale v tom mi zabránila mamka. „Anno, počkej. Musíme ti něco říct, je to důležité.“
Zastavila jsem se u dveří a otočila se. „Co se děje?“ zeptala jsem se trošku nejistě.
„Pojď do obývacího pokoje,“ řekl táta a odešel tam.
Šla jsem tedy za ním a sedla si do křesla ke krbu. „Co se děje?“ zeptala jsem se znovu.
Bude to určitě hodně důležité, když mi to nechtěli říct v jídelně.
„Jsem těhotná,“ řekla mamka.
„Cože?“ vydala jsem se. Asi jsem se přeslechla.
„Budeš mít sestřičku nebo bratříčka.“ Nepřeslechla.
„To je špatný vtip.“
„To není vtip, Anno,“ řekl táta.
„Nejste na to staří?“
„Jak vidíš, tak ne,“ řekla mamka.
„Ty jsi vážně těhotná?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Ano.“
„Doufám, že se co nejdřív probudím,“ vydala jsem ze sebe a pokusila se štípnout. Bolelo to jak čert.
„Anno, nedělej to ještě horší,“ řekla mamka.
„Jen mě to překvapilo, musím pryč, musím si to v hlavě urovnat,“ řekla jsem a vyběhla ven.
Převlékla jsem se a vzala si krabičku cigaret, ty budu určitě potřebovat. Šla jsem ven, tedy spíš k lavičce u lesa. Sedla jsem si a zapálila si první cigaretu.
Tak to je mazec, máma po sedmnácti letech čeká dítě. Jenom doufám, že nebude tak chytrý jako Juliet, to abych se zbláznila. Přijedu z Bradavic a bude na mě čekat malý dítě. To není možný. Já budu mít sourozence. To by mě teď už nenapadlo. Nikdy bych nečekala, že by měla máma někdy další dítě. Sice jsem chtěla mít sourozence, ale ne takhle pozdě. Ale jsem ráda, alespoň máma nebude chtít rychle vnoučata, nesnáším ty debilní kecy. Celkem mě zajímá, jestli to bude kluk nebo holka, necháme se překvapit.
Takhle jsem přemýšlela asi až do jedenácti. Seděla bych tam ještě déle, ale začalo pršet, tak jsem se vydala zpátky domů. Hned jak jsem přišla, tak jsem se vydala hledat mamku. Podívala jsem se do obýváku a do knihovny, tam jsem našla akorát tátu.
„Nevíš, kde je mamka?“ zeptala jsem se.
„Asi v ložnici, proč jí hledáš?“ zeptal se.
„Chci jí něco říct,“ řekla jsem a odešla.
Došla jsem k ložnici. Zaklepala jsem.
„Dále!“ řekla mamka zevnitř.
Vstoupila jsem tedy. Mamka seděla u zrcadla a pročesávala si vlasy. „Co potřebuješ?“ zeptala se.
„Chci se ti omluvit za to, jak jsem se chovala, když jste mi to řekli.“
„To je v pořádku, chápu tě,“ řekla a objala mě.
„Víš, co to bude?“ zeptala jsem se.
„Ne, nechci to vědět. Chci, aby to bylo překvapení.“
„Doufám, že to dítě nebudeš rozmazlovat.“
„Neboj, budu se snažit, aby nedopadlo jako ty,“ řekla a začala se smát.
„Mami!“
„Co je? To mi chceš říct, že nejsi rozmazlená?“
„Ne, nejsem. A máte vybraný jména?“
„Nemyslíš, že je na to trochu brzo?“
„Proč? Neříkej mi, že jsi o tom ještě nepřemýšlela.“
„Přemýšlela, ale ještě nevybírala,“
„A co třeba Danny?“ řekla jsem první jméno, co mě napadlo.
„Ne, to se mi nelíbí.“
„Tak ne no.“
Asi hodinu jsme se bavili o jménech, ale stejně jsme žádné nevybraly. Potom přišel táta a vyhodil mě, protože chtěl jít spát. Šla jsem tedy do pokoje, šla se umýt a hned spát.
