14. kapitola - Večeře u Potterových
Pět dní uteklo jako voda a my se připravovali na večeři u Potterů. Zase jsem si musela obléknout něco slušného, ať nedělám ostudu. Nechápu proč, vždyť to jsou mámini staří kamarádi.
Zase jsem si vzala mudlovský oblečení, zdá se mi zajímavější. Vzala jsem si tmavě modré kalhoty a bleděmodrou košili. Udělala jsem si dva culíky a napatlala na sebe nějaký ty šminky.
Šla jsem dolu do haly, kde na mě čekali už rodiče. Oba měli na sobě hábit.
„Zase máš na sobě mudlovský oblečení?“ zeptal se táta.
„To vadí? Jestli chcete tak já se jdu teda převléct.“
„Ne, už nemáme čas. Víš, kam se máš přemístit?“ zeptal se.
„Ano, už mi to říkáš po desátý.“ Ne, že bych tam nikdy nebyla, že?
„Výborně, tak se přemísti,“ řekla mi mamka a hned, jak to řekla, se sama přemístila. Podívala jsem se na tátu, usmála se a následovala ji.
Objevila jsem se v hale. Podle toho, že tam byla i mamka, tak jsem usoudila, že je to hala Poterových. Najednou se ozvalo PRÁSK a vedle mě se objevil táta. To přivolalo paní Potterovou.
„Už jste tady? Tak pojďte zatím do obývacího pokoje. Musíme počkat, až přijdou Weasleyovi.“ Zavedla nás do další místnosti.
V jednom křesle seděl Potter mladší a v druhém pan Potter starší s Juliet na klíně. Jakmile mě uviděla, seskočila a vrhla se na mě.
„Juliet, takhle se chová velká slečna?“ zeptal se pan Potter, ale usmíval se.
„Ahoj, Anno, hrozně jsem se na tebe těšila!“ řekla mi Juliet, když se mě konečně dostala.
Mezi tím se přivítali i ostatní.
„Posaďte se,“ pobídl nás pan Potter.
Sedla jsem na pohovku naproti krbu, vedle si sedla Juliet.
„Něco k pití? Víno, whisky, koňak?“ zeptala se paní Potterová mamky a taťky.
„Mně když tak whisky,“ odpověděl táta.
„Mně nic.“
„Ale Hermiono, dej si se mnou alespoň skleničku vína,“ řekla jí paní Potterová.
„Ne, promiň, já nemůžu.“
„Proč prosím tě?“ zeptala se paní Potterová.
Mamka nestihla odpovědět, protože se z haly ozvalo PRÁSK a za ním dvě další. Všimla jsem si, jak se mamce ulevilo.
„To budou Weasleyovi,“ řekla paní Potterová a odešla pryč.
Za chvilku už vstoupili Weasleyovi. Všichni se zase přivítali a posadili se.
„Dáš si něco, Rone?“ zeptal se pan Potter.
„Co si dáš ty?“ odpověděl mu otázkou pan Weasley.
„Jako Draco si dám whisky.“
„Tak mně dej taky.“
„Theresso, co si dáš? Víno?“ zeptala se paní Potterová.
„Když budeš tak hodná.“
„Hermiono, dáš si s námi?“
„Cho, už jsem ti řekla, že nemůžu,“ odpověděla jí mamka. Šlo na ní vidět, že se na toto téma nechce bavit.
„Co se děje, že si nemůžeš dát ani skleničku vína?“ zeptala se paní Weasleyová.
„Doktor mi doporučil, abych teď nepila žádný alkohol a pokud se nemýlím, tak víno alkohol je,“ řekla mamka. To jsem zvědavá, za jak dlouho z ní dostanou, že je těhotná.
„Co ti je?“ zeptala se paní Potterová.
„Ale nic vážného,“ mávla teatrálně rukou.
„Když nic vážného, tak si s námi dej skleničku vína, přeci všechno, co doporučí doktor, se nemusí dodržovat,“ řekla jí paní Weasleyová.
„Ne, opravdu si nic nedám.“ řekla mamka. Docela ji lituju, ale nechápu, proč jim to neřekne, stejně se to jednou dozví.
„Hermiono, nejsi náhodou těhotná?“ zeptala se paní Potterová. Jakmile to řekla, tak se všichni podívali na mamku.
„Jak si na to přišla?“ zeptala se překvapeně mamka a tím se snažila vyhnout odpovědi.
„Chovala jsem se stejně. Tak jsi?“
„Ano,“ rezignovala nakonec mamka.
„Gratuluji,“ rozněžnila se paní Weasleyová.
„Není na dítě trochu pozdě? Nedáš ho pryč?“ zeptala se paní Potterová.
„V žádném případě,“ zhrozila se mamka.
„Teda Malfoyi, to jsem nečekal,“ řekl tátovi pan Weasley a poplácal ho po zádech. Viděla jsem na tátovi, že by ho nejraději zabil, ale naštěstí se udržel.
„Ty budeš mít sestřičku?“ zeptala se mě Juliet.
„Možná bráchu.“
„Já bych chtěla raději sestřičku než bráchu,“ řekla a zašklebila se na Pottera.
Jen jsem se ušklíbla. Jenom doufám, že to dítě nebude strkat nos, kam nemá.
„Mami, můžu jít ukázat Anně pokoj?“ zeptala se Juliet paní Potterové.
„Jistě, ale vraťte se do patnácti minut. Doufám, že tam máš uklizeno.“
„Samo,“ řekla Juliet a už mě táhla pryč z obývacího pokoje.
Šly jsme do druhého patra, kde byly pokoje. „Tohle je ložnice,“ ukázala na první dveře, „A tohle je můj pokoj,“ další dveře, „Potom má brácha pokoj a ty další dva jsou pro hosty.“ Otevřela dveře do svého pokoje.
Julietin pokoj vypadal přesně tak, jak jsem ho chtěla mít asi v deseti letech. Všude byly hračky, na posteli se válelo plno plyšáků, v rohu byla malá knihovna s pohádkami a s nějakými starými učebnicemi do Bradavic, vedle knihovny měla malé křesílko a co mě zaujalo nejvíce, byla nějaká skřínka na stolečku naproti posteli.
„Co to je?“ zeptala jsem se a ukázala na tu skřínku, nebo co to bylo.
„To je televize, ty jsi ji ještě neviděla? To by mě nenapadlo, že nevíš, co je televize, když tvoje mamka je z mudlovský rodiny,“ řekla překvapeně Juliet.
„Ne, neviděla. A k čemu to slouží?“ Asi jsem si fakt měla zapsat Studium mudlů.
„To funguje na elektřinu, to snad víš, co to je.“
„Jo, to vymysleli mudlové, aby si mohli svítit a tak dále.“
Připadám si blbě, když mi něco vysvětluje jedenáctiletá holka, mělo by to být obráceně!
Juliet něco zmáčkla a na té televizi se objevil muž na nějakém pódiu a říkal nějaký vtip a vůbec nebyl vtipný, ale lidé, co seděli pod pódiem, se hrozně smáli. I když byl ten chlápek trapný, tak jsem na to fascinovaně čuměla. Z toho mě vytrhl Julietin smích.
„Čemu se směješ?“ zeptala jsem se.
„Kdyby ses viděla, hlavu máš jeden palec od obrazovky a ještě ani jednou jsi nemrkla,“ řekla a pořád se smála.
„Ty bys taky nemrkala, kdybys viděla něco poprvé,“ odpověděla jsem jí podrážděně a vstala od televize.
„A jak se ti líbí můj pokoj?“
„Kdyby mi bylo jedenáct, tak jsem tu pořád. Neměly bychom už jít?“
„Jo, radši jdeme, jinak mě mamka zabije.“
Šly jsme do obývacího pokoje a potom rovnou se všemi do jídelny. Sedla jsem si vedle Juliet, tedy Juliet mě k tomu donutila. Vedle mě seděla mamka. Naproti Juliet se sednul Weasley mladší a vedle něj si sednul Potter, tedy přímo naproti mně.
Naštěstí paní Potterová neudělala žádnou polévku, takže se podávalo jen hlavní jídlo. Domácí skřítci donesli hovězí pečeni, pečené kuře, vařené brambory, pečené brambory, dušenou i čerstvou zeleninu a nějaké to koření a nějaké omáčky. Rodiče dostali pohár vína, tedy kromě mamky ta dostala sklenici vody a my ostatní jsme dostali dýňovou šťávu.
Všichni se dali do jídla. Vzala jsem si od každého kousek, protože všechno, co tu bylo, mám ráda, tedy kromě té dušené zeleniny.
Během jídla se všichni bavili, mamka s paní Potterovou a s paní Weasleyovou se bavily o výběru jmen pro mého budoucího sourozence, táta s panem Potterem a s panem Weasleym se bavili o práci, nechápu, jak je to může bavit. Potter s Weasleym se bavili o famfrpálu a já s Juliet jsme se bavily, jak jinak než o Bradavicích. Zase chtěla říct všechno znovu, jaké jsou koleje, jak vypadá společenská místnost, jak vypadá ložnice, jak vypadá Velká síň a tak dále. Teď jsem jí řekla snad úplně všechno, co o Bradavicích vím a to není zas tak málo.
„A co famfrpál?“ zeptala se na další asi už stopadesátou věc.
„Myslím si, že tvůj brácha by ti o tom řekl více, vždyť hraje za kolejní družstvo.“
„Ty nehraješ famfrpál?“
„Ne, protože je v našem družstvu lepší hráč než jsem já a tím je tvůj brácha.“
„A proč si nezkusila hrát třeba za střelce?“
„Protože mi to moc nejde a já famfrpál hrát stejně nechci.“
„Proč?“
„Znám zajímavější věci.“
„A jaký?“
Do této chvíle jsem si nevšimla, že nás poslouchá Potter mladší. Weasley mu pořád něco říkal, ale Potter ho nevnímal.
„Třeba chodit po škole a objevovat tajný chodby, sice jsme jich s holkami moc nenašly, ale vždycky byla zábava, lepší než tréninky.“
Snažila jsem se dělat jako, že o tom nevím, ale moc mi to nešlo. Pořád jsem se na něj dívala, jestli se také dívá.
Večeři zakončily zákusky a ovoce. Vzala jsem si větrník s čokoládovou polevou a sirupový košíček.
Juliet mi nic neříkala, protože se plně věnovala zákuskům. Když jsem teď neposlouchala Juliet, tak jsem začala poslouchat mamku s paní Potterovou a paní Weasleyovou. Pořád se bavily o jménech a popíjely kávu. Za chvilku mě omrzelo poslouchat návrhy jmen, a tak jsem začala poslouchat, co si povídají táta s panem Potterem a s panem Weasleym. Zase se bavili o práci, toto téma mě nezajímalo, a tak jsem začala poslouchat Pottera a Weasleyho. Tedy vlastně jsem je neposlouchala, protože si šeptali, takže jsem nic neslyšela. Jen jsem je tak pozorovala. Až když Potter zjistil, že je pozoruju, tak jsem zase začala poslouchat mámu, jak vymýšlí jméno.
Po večeři mě Juliet zase zatáhla do jejího pokoje. Nic jsem nenamítala, protože jsem jí to přeci slíbila. Chvilku jsme se dívaly na tu televizi, nebo jak se to jmenuje. Asi za půl hodiny mě to omrzelo, přeci jenom kouzelníci mají zajímavější věci. Potom jsme si povídaly skoro o všem. Padlo také téma: její bráška.
„Proč se vlastně nemáte rádi s Jamesem?“ zeptala se.
„Já už ani nevím, neměli jsme se rádi už od prvního ročníku.“
„Tedy mně se už nezdá, že by tě neměl rád spíše naopak.“
„Jak to myslíš?“
„No tak proč by tě líbal? Nebo jsi ho snad políbila ty?“
„K tomu se nebudeme vracet.“
„Takže mám pravdu.“
„Já jsem neřekla, že máš pravdu. Já se s tebou o tom nebudu bavit, to bys nepochopila.“
„Proč mi všichni říkají, že bych to nepochopila?“
„Protože bys to opravdu nepochopila.“
„Tak mi to zkus vysvětlit.“
„Nevysvětlím ti to, protože je to jen mezi tvým bráchou a mnou.“ Tímto jsem ukončila téma: její brácha.
Bavily jsme se tak dlouho, že u toho Juliet usnula. Naštěstí jsme seděly na posteli, takže jsem ji jen přikryla a odešla pryč.
Šla jsem po schodech dolu a potkala samotného Pottera.
„Kde máš Weasleyho?“
„Weasleyovi už odešli, šel jsem ti jen oznámit, že u nás spíte.“
Panebože!
