oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Tak jsem se tu po delší době znovu objevila :) a to s další kapitolou :). Vím, že mi to trvalo docela dlouho, ale byla jsem nemocná a na psaní jsem neměla moc náladu (sice bych asi něco sesmolit dokázala, ale myslím si, že takhle je to lepší) a ještě k tomu jsem četla HP7 (u kterého jsem samozřejmě brečela, jak malé dítě a jsem z toho ještě trochu mimo, hlavně kvůli tomu, že si pomalu uvědomuju, že je vlastně asi konec…)

Ale dost keců. Chtěla bych vám strašně moc a moc poděkovat za minulé komentáře, které byly prostě nádherné a hrozně jste mi s nimi potěšili, opravdu. A samozřejmě vás prosím o komentáře i k téhle kapitole :)

Ještě jednou se omlouvám za delší odmlku a nechám vás už číst.

Mějte se krásně. Vaše Naiad :)

Všichni dojedli a já se trochu ustrašeně podívala na tátu, nevěděla jsem, jak bych se měla našich zeptat, jestli můžu s Jamesem ještě někam jít. Táta se ale usmíval a mého výrazu si vůbec nevšiml.

„Chtělo by to nějaké pití, co říkáš, Jamesi?“ zeptal se táta.

„Pití?“ zeptal se překvapeně James a trochu poplašeně se podíval na mě.

„Skleničku té tvé whisky, co jsi donesl.“

„Ale-“ James chtěl něco říct, ale táta ho přerušil.

„Je mi jasné, že ti ještě není osmnáct, ale jak nám Lily říkala, u vás už jsi plnoletý.“

„To ano, ale to byl dárek.“

„Půjdeme do obývacího pokoje, dáme si skleničku, na kterou se docela i těším, a tady dámy si tu dají čaj.“

„Čaj?“ zeptala se nechápavě Petunie. „Mně už je osmnáct.“

„Ale jsi dívka, květinko. A dívky tvrdý alkohol nepijí,“ řekl táta a znovu svůj pohled vrátil na Jamese. „Pojďme si popovídat.“

S Jamesem jsme na sebe vytřeštili oči.

To snad už to vyptávání nestačilo? To si s ním musí ještě táta popovídat o samotě? Co mi to dělá? Už tak mi nadělal ostudy ažaž.

Táta vstal a přívětivě se na Jamese usmál. Ale Jamesovi do smíchu opravdu nebylo, to jsem poznala podle jeho výrazu. Trochu zbledl a pořád na mě koukal. Měla jsem pocit, jako by prosil o pomoc. Tu jsem mu ale poskytnout nemohla. Netušila jsem, co to do táty vjelo, že si chtěl s Jamesem popovídat a ještě k tomu o samotě. Když u nás byl Vernon, nic takového napoprvé neudělal. Trvalo to docela dlouho než si ti dva padli do noty, ale u Jamese? Byla jsem z toho zmatená a to hodně.

James vstal také, ale o dost pomaleji. Nervózně se na tátu usmál a stále na mě koukal jako by šel na smrt. Ani se mu moc nedivím. Táta k němu přistoupil a dal mu ruku okolo ramen. Když si všiml, že Jamesovi není moc do kroku, trošku ho popohnal. James prostě musel odejít, s tím se už nedalo nic dělat.

Bojím se toho, co mu táta bude říkat. Tedy hlavně toho, na co se ho bude ptát. Víte, nechci, aby před ním rozebíral sex nebo něco na ten způsob. Umíte si představit, že vás někdo takhle ztrapní?

Dost živě si ještě pamatuju, jak za mnou táta minulé prázdniny přišel do pokoje. Začal se vyptávat, jestli už jsem si našla nějakého kluka. Mlčela jsem. Vůbec mi totiž nedocházelo, o co mu jde. A když začal s tím, že bych si měla na kluky dávat pozor, tak mi to došlo. On se chtěl se mnou bavit o sexu! Okamžitě jsem samozřejmě zrudla. Chtěla jsem mu říct, ať mi nic neříká, že všechno vím. To víte, v něčem je výhoda mít v pokoji spolubydlící, jako mám já. Holky někdy totiž mluvily o svých zážitcích dost podrobně, někdy až moc podrobně, a tak jsem prostě věděla co a jak. Ale když jsme se mu snažila říct, že všechno vím, neposlouchal mě a mlel si svou. A já musela poslouchat věci, které jsem od něj v životě slyšet nechtěla.

Takže jen doufám, že se nic podobného nebude opakovat u Jamese. Mám totiž pocit, že táta má dojem, že s Jamesem spolu chodíme už strašně dlouho. Ale my spolu nechodíme, i když oni si myslí, že ano. Ale stejně by měli vědět, že jsme spolu jen několik hodin.

„Lily, pomůžeš nám s uklízením stolu?“ zeptala se mamka.

Podívala jsem se na ni a zjistila, že už s Petunií dávno uklízejí a já jen blbě koukám a vzpomínám na to, jak mi můj otec vysvětloval sex. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych ty dotěrné myšlenky zahnala a vstala jsem.

„To by mě zajímalo, co si tam ti dva povídají,“ ozvala se z ničeho nic Petunie a koutkem oka se na mě podívala.

Samozřejmě mě tohle zajímalo zatím ze všeho nejvíc, ale neodpovídala jsem. Věděla jsem totiž, že to bylo jedno z mnoha rýpnutí, které dnes Petunie použila.

„Mami, myslíš, že táta zůstane jen u jedné skleničky?“ zeptala se a znovu se na mě podívala, na tváři měla úsměv.

„Já doufám, že ano,“ odpověděla mamka a vzala do rukou několik talířků po dezertu.

„Ale jak znám taťku, tak jich bude víc. Aby se nám James neopil a potom nevykecal ani to, co neví.“ Petunie se pořád usmívala a snažila se mi dát najevo, že to tak určitě bude.

Co když má pravdu? Co když se opravdu opije a potom bude tátovi říkat něco, co by neměl. Já tedy vlastně ani nevím, co by mu mohl říkat, ale co kdyby tu opravdu bylo něco, co by řekl a tátovi by se to nelíbilo?

Nejradši bych šla za nimi a rychle Jamese odtamtud vytáhla. Ale jak? Nemůžu tam jen tak přijít a říct, že James musí domů. Nemůžu ani říct, že musíme už jít, protože oni zatím netuší, že někam půjdeme. To bychom jim měli říct a to velmi brzy, ať už konečně vypadnem.

„Mami?“ ozvala jsem se potichu, když jsme byly v kuchyni a mamka myla nádobí.

„Copak zlatíčko?“ usmála se. „Neboj, určitě si tam jen povídají o tom svém sportu. Jistě si všimli, jak jsme se tvářily.“

Trochu jsem se usmála, ale moc jsem tomu, co řekla mamka, nevěřila. „Mami, ale já se chtěla zeptat na něco jiného.“

„A na co?“ z jejího hlasu šlo poznat, že ji to zaujalo.

„Víš, jak James přišel a jak jsme byli spolu u mě v pokoji-“

Nestihla jsem to doříct protože mamka mě přerušila. „Doufám, že se nic nestalo!“

„Ne, nic se nestalo,“ odpověděla jsem otráveně a zase pokračovala. „Víš, tak jsme se tam spolu bavili a napadlo nás, že bychom ještě mohli někam jít. Můžu?“ Na tváři jsem vykouzlila snad ten nejhezčí úsměv na světě.

„Ale vždyť si nikdy nikam takhle nechodila,“ řekla mamka a šlo vidět, že si trochu dělá starosti. „Ale když budeš s Jamesem, tak o tebe nebudu mít takový strach.“

„Petunie takhle někam chodí skoro pořád!“ namítla jsem naštvaně, protože mi nějak moc nedocházelo, že mi to mamka vlastně dovolila.

„Kam chodím skoro pořád?“ zeptala se za mnou sestra. Nemusela jsem se ani otáčet, abych poznala, jak se tváří.

„Lily chce ještě někam s Jamesem jít.“

„Cože?“ zasmála se Petunie. Naštvaně jsem se na ni podívala. „Ty chceš někam jít? Večer?“

„No a co?“

„Ty? Vždyť ty se neumíš bavit. Ty nevíš, co to je noční život!“

„Umím se bavit!“ namítla jsem a vzpomněla jsem si na poslední Křiklanův večírek, kde jsem jen tupě seděla a koukala se na ostatní, jak se baví.

Umím se bavit. Opravdu! U nás na pokoji je někdy fakt sranda. Jsme dlouho do noci vzhůru a povídáme si. Nahlas se smějeme a některé holky z ostatních pokojů za námi chodí a říkají, že se máme ztišit.

Já vím, že to asi není to, čím Petunie nazývá noční život, ale prostě se umím bavit!

„To určitě.“

Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale mamka mě předběhla. „Nechte toho!“ řekla a potom se podívala jen na mě. „A ty se nejprve půjdeš zeptat otce, jestli ti to dovolí.“

„Tak jo,“ řekla jsem neochotně. Já jsem totiž za tátou opravdu jít nechtěla.

„A je ti doufám jasné, že tě James doprovodí domů,“ řekla ještě mamka, když jsem odcházela z kuchyně a pomalým krokem mířila do obývacího pokoje.

Nechcete mi náhodou někdo poradit, jak tam za nimi mám přijít? Já totiž vůbec netuším, o čem by se tam mohli bavit. A opravdu je nechci rušit při nějakém rozhovoru, který by byl o mně. Umíte si představit, co by to bylo za tragédii, kdybych tam přišla v okamžiku, když se táta ptá, co má se mnou James za úmysly? Nebo třeba, jestli to se mnou myslí vážně?

Třeba nebude na škodu, když je budu chvíli poslouchat a přijdu tam, až když budu mít jistotu, že je nevyruším z žádného „důležitého“ rozhovoru.

A tak, jak jsem si naplánovala, jsem šla ke dveřím do obývacího pokoje, které byly překvapivě pootevřené. Ale byla tady jedna překážka a tou byla Petunie.

„Co tady sakra děláš?“ zeptala jsem se šeptem.

„Pššš, buď zticha!“ napomenula mě. Ucho měla na dveřích a poslouchala.

„O čem se baví?“

„O tobě,“ zasmála se potichu sestra. „Táta se ptá, jak to mezi vámi je. Prý váš vztah nechápe, protože jsi ještě nedávno říkala, jaký je to idiot. Což je vlastně i pravda.“

„To teda není!“ namítla jsem a připojila se k ní, abych si poslechla, co o mně James říká.

„…neměli jsme se moc v lásce, pane Evansi,“ říkal zrovna James.

„Toho jsem si už všiml, Jamesi.“

„Z vaší dcery vyrostla kráska, toho jsem si musel všimnout.“

„Toho si muselo přeci všimnout víc chlapců, tak proč jsem nikdy neslyšel, že by s někým chodila?“

James chvíli s odpovědí otálel, ale nakonec stejně odpověděl. „Víte, v Bradavicích mě každý zná, jsem totiž kapitán našeho famfrpálového družstva. A každý věděl, že se mi Lily líbí. Dával jsem to dost najevo.“ Musela jsem se usmát. Měl totiž pravdu, dával to až moc najevo. „A taky jsem všem dával najevo, že to budu já, kdo s ní bude chodit.“

Tak proto se mnou nikdo nechtěl chodit! Sice se na mě dívali, že by docela i chtěli, ale on jim v tom bránil! No to snad není možný! Já toho Pottera zabiju! Opravdu ho zabiju! Dělala jsem si z toho hlavu. Říkala jsem si, jestli jsem tak hnusná nebo co a v tom byl on! Jsem opravdu, ale opravdu naštvaná!

Táta se začal smát. „Koukám, že jsi dost cílevědomý.“

„Ale povedlo se mi to, ne?“ zasmál se taky James a já začala pěnit.

„Jsem rád, že jsi to ty, koho si vybrala. Mám pocit, že jsi správný kluk.“

„Děkuju.“

Sakra, co si to o sobě myslí? Já tam snad vlítnu! A oběma pořádně vynadám! Pottere, tohle jsi říkat neměl!

I když jsem byla opravdu naštvaná, tak jsem ve skutečnosti dovnitř jít nechtěla, ale souhra náhod, která dnes byla opravdu dost zvláštní, přispěla k tomu, že jsem se o pootevřené dveře opřela o trochu víc, než jsem měla v plánu, a vpadla jsem dovnitř. Petunie překvapivě vše ustála a já jen slyšela, jak utíká pryč. Byla jsem prostě v háji.

James i táta se na mě překvapeně podívali. James měl na tváři trochu provinilý výraz, protože si nebyl jistý, jestli jsem něco slyšela. A táta se usmíval.

„Potřebuješ něco, květinko?“ zeptal se táta.

„Jo,“ řekla jsem naštvaně.

„A co?“

Nejsem si jistá, jestli jim mám říct, co jsem teď slyšela. Uvědomuju si totiž, že by to nebyl až tak dobrý nápad, jak se mi před chvílí zdálo. Víte, nechci totiž vypadat jak nějaký šmírák. To totiž opravdu nejsem. Jsem jen zvědavá.

„Mamka mi říkala, že se tě mám zeptat, jestli bych ještě dnes večer mohla někam jít,“ řekla jsem a všimla jsem si, že se James spokojeně usmál, což mě znovu naštvalo. „Ale myslím, že je to zbytečné.“ James se zatvářil nechápavě a táta taky.

„Takže chceš někam jít, nebo ne?“ zeptal se s úsměvem táta.

„Měli jsme s Lily naplánované, že bychom večer ještě někam zašli,“ řekl a podíval se na mě. „Domluvili jsme se tak a Lily ochotně souhlasila.“

„Samozřejmě, že můžete jít. James se o tebe určitě postará,“ řekl s úsměvem táta.

„To je samozřejmost.“

„Tak se můžeš jít připravit, květinko. My to tady mezitím s Jamesem dořešíme.“

Koukala jsem na ty dva a nemohla jsem uvěřit svým očím. Měla jsem pocit, jako by se znali už roky a ne několik hodin. A hlavně jsem měla dojem, že se na mě ti dva snad dohodli.

7. kapitola                                                                                             9. kapitola