Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. kapitola - Dívka s modrou knížkou

26. 10. 2007

A/N: Ahojky lidičky! Dnes mám narozeniny a tak vám dávám dáreček :-D (i když mi to připadá trochu ironické, dávat někomu dárek ke svým narozeninám... vždycky musí být něco poprvé :-D)

Jsem vám moc vděčná za vaše komentáře, protože mi opravdu pomáhají a většinou i inspirují a tak vás moc prosím, aby jste psali komentáře i vy, kteří jste je zatím nepsali... (mám totiž pocit, že na to, že tuhle povídku čte něco přes sto lidí, tak by mohlo být víc komentářů než deset nebo kolik jich dohromady od vás je...) alespoň k těm narozeninám :-D

Tak já si jdu užívat poslední rok mezi náctiletými a vy si užijte tuhle kapitolu... jsem si jistá, že se vám bude líbit :-)

Ahoj vaše Naiad :-)

 

 

Lily a Jean seděly společně ve společenské místnosti. Lily měla v ruce k knihu, ale nečetla. Poslední dobou skoro vůbec nečetla, byla totiž myšlenkami někde jinde, u Nimbuse.

Jean na tom byla trochu podobně, ale nesnažila se to zakrýt čtením. Ta jen koukala do hořícího krbu a myslela na Siriuse. Skoro celý den ho neviděla a trochu jí to znepokojovalo, vlastně docela hodně, protože si stále představovala, že je někde s nějakou jinou dívkou a užívá si. Což u něj bylo docela běžné.

„Jean?“ uslyšela hlas své kamarádky a prudce se na ni otočila. Zrovna měla vidinu Siriuse s nějakou dívkou, jak se líbají na chodbě. Koukalo se na ně hodně lidí a potichu se bavili o ní, posmívali se její naivitě.

„Co je?“ zeptala se ještě trochu nepřítomně a snažila se tu nepříjemnou myšlenku dostat z hlavy.

„Víš pořád přemýšlím nad Nimbusem.“ vydala ze sebe Lily trochu stydlivě a nervózně se podívala po místnosti, jestli je náhodou někdo neposlouchá.

„To vidím,“ ušklíbla se Jean a znovu vrátila svůj pohled ke krbu.

„Přemýšlím, jestli se s ním mám setkat. Pozítří je ten zápas, vím, že tam bude.“

„Tam bude každý.“

„Já vím. Myslíš, že bych se s ním měla už setkat? Není to ještě moc brzy?“

„Lily, můj názor znáš. Podle mě jsi se s ním měla setkat už dávno.“

„Víš, napadlo mě, že bych se s ním mohla setkat po zápase.“

Jean se znovu podívala na svou kamarádku, v očích jí bylo vidět překvapení. „Ty se s ním chceš setkat?“

Lily jen jemně přikývla a zčervenala.

„Lil! To je skvělá zpráva! Konečně budete spolu!“ řekla nadšeně, ale když si vzpomněla, že Nimbus je vlastně James, trochu se začala bát. Bála se, aby její kamarádka nebyla z toho setkání zklamaná.

 

OoOoOoOoO

 

Sirius chodil sám po chodbách bradavického hradu a nudil se. Hodně se nudil. James byl na tréninku, Remus se zase učil v knihovně, kam Sirius neměl v plánu vůbec jít a Petr byl v kuchyni a cpal se.

Dneska si ani nedomluvil žádné rande. Žádná s dívek, které dnes potkal, nestála za to. Neměl dnes chuť na to, aby se procházel po pozemcích nebo hradu a vodil se za ručičky. Potřeboval se bavit a to u většiny dívek ze školy nemohl najít. Ale potom dostal nápad. Znal totiž jednu z dívek, která sice do něj byla zamilovaná až po uši, ale dokázal se s ní bavit.

„Jean,“ řekl si jméno jeho spolužačky v duchu a rychlým krokem se vydal do společenské místnosti, kde ji naposledy zahlédl.

 

OoOoOoOoO

 

Mezi dívkami zase nastalo ticho. Lily se po kamarádčině nadšení znovu začetla a téma setkání s Nimbusem měla za ukončené. Byla šťastná.

Za to Jean na tom byla úplně jinak. Znovu se dostala do své ponuré nálady a přemýšlela, která z dívek na škole by teď mohla být s její láskou. „Až to zjistím, tak jí dám co proto,“ pomyslela si naštvaně, ale hned by si za to nafackovala. Chovala se, jakoby snad byl jen její a to bohužel nebyl.

Někdo jí poťukal na rameni. S trhnutím se otočila a měla v plánu tomu dotyčnému pořádně vynadat. Ale když spatřila usměvavého Siriuse, její zamračený obličej se proměnil v široký úsměv.

„Čau Jean,“ pozdravil ji a sedl si na opěradlo jejího křesla.

„Ahoj Siriusi,“ řekla s úsměvem. Najednou byla šťastná. Bylo totiž vyloučené, že by Sirius mohl být někde s nějakou dívkou. Byl totiž u ní, byl s ní. Kdyby mohla, vyskočila by radostí alespoň jednu stopu.

Když Lily zaregistrovala Siriusův příchod, musela se zamračit. Stále totiž nevěřila, že by se Sirius do Jean zamiloval, nebo že by to s ní myslel aspoň trochu vážně. Ale když viděla Jeanin nadšený výraz, trochu se usmála. „Je dospělá. Musí sama vědět, co dělá.“ pomyslela si a znovu se začetla. Těm dvou už nevěnovala žádnou pozornost.

„Co děláš?“ zeptal se Sirius jakoby se zájmem, i když ho to vlastně moc nezajímalo, jen potřeboval zjistit, jestli má dnes volno.

„Nic.“

„A máš nějaký plány?“

„Proč?“ zeptala se, jakoby netušila, proč se jí na to ptá. Moc dobře věděla proč. Jeho techniky vyptávání znala.

„Jen jestli bys někam nezašla. Koukám, že Evansová se tě zase moc nevšímá. A já taky nemám co dělat, protože James má trénink. Takhle bychom mohli využít volného času, co říkáš?“ řekl a mrkl na ni tak, jak to měl ve zvyku.

Jean dělala, že se zamyslela, ale přitom hned věděla, jak mu odpoví. „Hm, to není tak špatný nápad.“ usmála se. „Tak já si jdu vzít něco na sebe, jo?“

Nečekala na jeho odpověď a hned se vydala do svého pokoje, kde si na sebe vzala černý kabát do půlky stehen. Ještě se trochu kriticky prohlédla v zrcadle, ale aby dlouho Sirius nečekal, tak to trvalo jen půl minuty. Potom rychle seběhla schody, ale když se rozhlédla po společenské místnosti, zahlédla jen osamocenou Lily.

„Kde je Sirius?“ zeptala se Jean Lily, když k ní dorazila.

„Hm?“ vydala Lily ze sebe naprosto nepřítomně, byla začtená do své knihy.

„Ptala jsem se, kde je Sirius?“ řekla Jean a protočila oči v sloup.

„Tady jsem!“ ozvalo se jí hned u ucha. Rychle se otočila a všimla si, že i Sirius se tepleji oblékl. „Tak jdem?“ zeptal se a nabídl ji rámě, které Jean okamžitě přijala.

„Tak ahoj, Lily!“ rozloučila se se svou kamarádkou, která ji ale vůbec nevnímala.

„Máš něco v plánu?“ zeptala se Siriuse Jean, jakmile prolezli portrétem Buclaté dámy.

„Ven?“ zeptal se a ukázal na svou bundu.

„To bude asi nejlepší, tady bychom se upekli.“ odpověděla Jean, protože začala pociťovat, že rudne v obličeji. A teď to poprvé nebylo kvůli Siriusovi.

 

OoOoOoOoO

 

James se unavený vracel z tréninku. Už dneska nechtěl nic dělat, ale i tak se musel podívat do svého Povídej si!, jestli mu náhodou nenapsala Morgana. Měl štěstí, když otevřel knihu v modrém obalu, bylo tam napsáno:

 

Ahoj, Nimbusi. Prosím, až přijdeš, tak se mi ozvi. Potřebuju Ti něco říct.

 

Své koště a famfrpálový hábit hodil vedle postele a jak nejrychleji mohl, se vrhl na odepisování. Byl velmi zvědavý, co po něm může Morgana chtít.

 

Ahoj. Cos potřebovala?

Už jsem myslela, že se neozveš...

A já se ozval. Cos mi chtěla říct?

 

Lily najednou opustila všechna odvaha. Teď už si nebyla tak jistá jako ještě před půl hodinou, když to říkala Jean. „Když už jsem se jednou rozhodla, tak to prostě udělám!“ řekla si pro sebe a odhodlaně vzala brk do ruky.

 

Chci se s tebou sejít.

 

S vytřeštěnýma očima sledoval, co napsala. Význam slov mu ještě moc nedocházel, ale i tak měl na tváři přihlouplý úsměv.

 

Opravdu?

Ano.

Kdy? Kde? Prosím, co nejdřív!

Zítra.

Ale to je zápas...

Až po něm.

Ale kde? A jak se poznáme?

Půl hodiny po zápase budu čekat na hřišti, až tam nikdo nebude. V ruce budu mít své Povídej si!. A ty si ho vezmi, prosím, taky, abych si byla jistá i já.

 

Všechno měla promyšlené. A on byl naprosto mimo. Čekal na tohle tak strašně dlouho a teď nevěděl, jak se má chovat. Měl sto chutí si pořádně a hlavně radostně zařvat. Měl sto chutí to říct každému, koho potká.

 

OoOoOoOoO

 

Venku bylo zvláštně. Pomalu začalo jaro, ale stále byla zima. Sem tam se ještě našly velké hroudy sněhu, který ale už roztával.

Šli vedle sebe mlčky. Oba dva měli ruce hluboko v kapsách a koutky očí na sebe pokukovali.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Jean, protože se začala trochu nudit. Víc zábavy by si snad užila s Lily, která by si četla.

Sirius neodpověděl, ale rozběhl se k jedné z hrud sněhu a udělal kuličku, kterou potom se smíchem po Jean hodil. Koule se jí rozprskla na kabátě a udělala ji tam mokrý flek.

Jean pozvedla jedno obočí. Sirius se totiž choval jako malý kluk. Ale i když si myslela, že je to hodně dětinské, tak taky udělala jednu kouli, i když s nánosem bláta. Napřáhla se a hodila ji po něm. Sirius se snažil skrčit, ale neudělal to dostatečně, takže se mu sněhovo-blátová koule rozprskla přímo na hlavě.

S odporem si smetl bláto z vlasů a naštvaně se po Jean podíval. Ta se jen začala strašně smát a začala od něj utíkat. Jenže si neuvědomila, že bradavické pozemky jsou samé bláto, a tak se asi po pěti krocích rozplácla na zemi.

Teď se zase začal smát Sirius. A to o hodně víc než Jean. Doběhl k ní a začal se smát ještě víc, protože Jean byla skoro celá od bláta. Jen obličej ne, protože si ho chránila rukama.

Galantně ji podal ruku, ale ona byla na něj tak naštvaná, že ho s chutí stáhla k sobě. Teď se v blátě váleli oba dva. Smáli se jak pominutí. Už jim bylo jedno, že by se mohli zašpinit a tak po sobě začali bláto házet.

„Ne, už toho nech!“ řvala přes celé pozemky Jean a stále se smála.

Sirius toho překvapivě nechal a přisunul se k ní blíž. „Víš, že je s tebou docela sranda?“ zeptal se s úsměvem.

„To jsi zjistil až teď?“ zeptala se se smíchem a vzala si do ruky bláto, které po něm chtěla hodit. Ale Sirius ji chytl za ruku, kterou chtěla házet. „Co je?“ zeptala se překvapeně a ruku stáhla.

„Napadlo mě, jestli bys se mnou nechtěla chodit?“

Jean na něj vytřeštila oči. Samozřejmě s ním chtěla chodit, ale představovala si, že se jí zeptá za jiných okolností. Určitě ne ve chvíli, kdy bude celá od bláta.

„Nikdy jsem s nikým takovým nebyl, je s tebou opravdu zábava.“ dodal, když na něj jen hloupě koukala a nic neříkala. Trochu ho to vyvedlo z míry.

„J-já-já... jo!“ řekla šťastně a vrhla se mu kolem krku.

 

OoOoOoOoO

 

Byla sobota ráno a James byl strašně nervózní. Cítil se snad hůř, než když měl svůj první zápas. Ale teď nebyl tolik nervózní ze zápasu, ale ze setkání s Morganou. Konečně ji uvidí. Konečně ji potká.

Včera večer, když dorazil do pokoje zablácený Sirius, hned mu vše začal říkat. Ale Sirius ho moc nevnímal. Což Jamese naštvalo a nebavil se s ním.

S hlasitým polknutím odešel z pokoje a pomalým krokem se vydal do Velké síně na snídani, na kterou se vůbec netěšil, ale věděl, že někdo z jeho týmu ho donutí, aby něco snědl.

Zničeně se posadil k nebelvírskému stolu a rozhlédl se po síni. Věděl, že někde tam bude jeho Morgana, věděl, že ji uvidí. Nemohl ji vůbec dostat z hlavy a bál se, že kvůli tomu naprosto zkazí dnešní zápas. Ale naštěstí dnes nebyl nejdůležitější, protože zlatonku musí chytit jejich chytač, on bude jen dávat góly.

 

OoOoOoOoO

 

Lily nemohla vůbec spát. Stále myslela na jejich setkání a na vztah mezi Jean a Siriusem. Dohromady mohla naspat sotva pět hodin. Ospale vylezla z pokoje a rychle zapadla do koupelny. Musela dnes vypadat dobře, musela vypadat skvěle.

„Lily, už vypadni! Taky tam potřebujeme!“ řvaly na ni Jean a Nola přes zamknuté dveře a snažily se dostat dovnitř.

„Vždyť už jdu!“

Když Lily vylezla z koupelny, neměla vůbec náladu na to, aby na holky ještě čekala. A tak se vydala rovnou do Velké síně, kde už byli skoro všichni. Trošku malátně se posadila ke stolu a pořádně se rozhlédla. Pohled ji hned padl na Jamese Pottera. Byl velmi nervózní a zbytek jeho týmu se mu snažil vnutit alespoň jednu topinku, ale marně.

„Ale proč je nervózní? Nikdy jsem ho tak nervózního před zápasem neviděla.“ pomyslela si, ale nevěnovala tomu moc velkou pozornost.

 

OoOoOoOoO

 

Konečně začal zápas. Nebelvír proti Havraspáru. Lily ale zápas moc nevnímala, jen když uslyšela vedle sebe hlasité: „Gól!“, tak slušně zatleskala a dál se rozhlížela po tribunách, měla totiž pocit, že by Nimbuse mohla poznat už teď, protože by u sebe měl modrou knížku, ona jí měla taky. Ale i když se snažila sebevíc, Nimbuse neviděla.

Jean vedle ní taky zápas nesledovala. Visela totiž stále pohledem na Siriusovi, který zápas komentoval. Smála se jeho hloupým hláškám a když se do něco vžil, Jean na tom byla úplně stejně. Byla v tom až po uši.

Čas utíkal strašně rychle. A Lily začínala být šíleně nervózní. Cítila, jak se potí, jak jí bije hlasitě srdce a jak se nemůže pořádně nadechnout. Začalo se jí dělat špatně a doufala, že nebelvírský nebo havraspárský chytač dlouho zlatonku neuvidí.

Bohužel pro ni a naštěstí pro Nebelvír se nebelvírský chytač zlatonky všiml a asi do půl minuty ji pevně držel v ruce.

Všichni okolo ní začali hlasitě řvát a povykovat a začali se přesouvat na hřiště, aby svému týmu pogratulovali. Lily vůbec ani netušila, jak zápas skončil.

„Ještě mám půl hodiny. Lily, uklidni se. Mám ještě půl hodiny. Ne, už jen dvacet devět minut a půl!“

 

OoOoOoOoO

 

James sletěl na zem a najednou ho obklopilo snad milion lidí. Měl strašnou radost a na chvíli zapomněl na to, že se za půl hodiny má setkat s Morganou. Vyhráli a už chyběl jen kousek k tomu, aby získali pohár, který si moc přál.

„Jamesi, jsi jednička!“ řvali na něj a on se šťastně usmíval.

Když si všiml, že někteří hráči už se odebírají do šaten, napodobil je. Pomalu šel směrem k šatnám a podíval se na hodinky. Až teď si uvědomil, že za necelou půl hodinu ji uvidí. Sedl si na lavičku, ale nezačal se převlékat.

„Kapitáne, jdeme slavit, ne?“ ozval se jeden hráč z jeho týmu a poklepal ho po rameni. „Vyhráli jsme!“ zakřičel a zbytek týmu se hned přidal.

„Jo, jasně. Jen si musím ještě něco zařídit.“ řekl potichu.

Šatna se začala vyprazdňovat a on konečně osaměl. Zbývalo už jen deset minut. Konečně se začal převlíkat. Když už byl konečně oblečen do mudlovského oblečení, vytáhl si z tašky své Povídej si!.

„Morgano, už se nemůžu dočkat.“ řekl do prázdné šatny a podíval se na modrou knížku, která ho spojila s tak úžasnou dívkou.

 

OoOoOoOoO

 

Lily se podívala na hodinky. Už zbývala jen minuta. Pomalu se blížila do středu hřiště, v ruce držela pevně modrou knížku. Celá se klepala, ale i tak měla na tváři úsměv.

Zastavila se a rozhlédla, jestli už tam Nimbus náhodou není. Nebyl. Nervózně si přitáhla knížku blíž k tělu a čekala.

A potom zahlédla postavu, která se k ní blížila z šaten. Nemohla se pořádně nadechnout. Začínalo jí být špatně. Hlasitě polkla.

Už od ní byl jen několik stop a konečně ho rozpoznala. Zalapala po dechu a vytřeštila oči. Její Nimbus byl James Potter. Knížka jí vypadla z rukou.

 

 

 

8. kapitola                                                                              10. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

to Lucííík

(Naiad, 26. 10. 2007 13:32)

Děkuju :-) Jsem strašně ráda, že se ti to líbilo :-) A samozřejmě moc děkuju za přání a neboj ten poslední rok si užiju :-D

HURÁÁÁÁ

(Lucííík, 26. 10. 2007 13:29)

Pááááááááni...úžasné, krásné, už jsem se nemohla dočkat až se dozví že je to James...tu kapitolu jsem přečetla jedním dechem....jsem zvědavá na další....a zamozřejmě že ti při všechno nejlepší....a doufám že si ten poslední rok mezi náctiletými pořádně užijes....:-)