oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahojte! Tak jsem zase napsala další kapitolu. I když z ní nemám až moc dobrý pocit. Ale snad se vám bude líbit. Doufám.

Jinak vám strašně moc děkuju za minulé komentáře. Jsem hrozně moc ráda, že se vám povídka líbí, opravdu to pro mě znamená :-)

A samozřejmě vás moc prosím o ty nové, protože jak už jsem psala, hodně to pro mě znamená a někdy taky dost inspiruje...

Tak se mějte krásně a přeju vám příjemné čtení :-)

P.S.: Ještě jsem vám chtěla říct, že další kapitola (jak k Povídej si! tak k Lily nebo Ginny?) bude až po víkendu. Jedu zítra pryč a nebudu mít moc čas... Musel by se opravdu stát zázrak...

Sirius šel do svého pokoje a na tváři mu pohrával veselý úsměv. Musel uznat, že se docela bavil, což moc nepředpokládal. Věděl, že Jean je do něj zamilovaná, a tak zase čekal jednu ze schůzek, kde se budou vodit za ruce a líbat na každém kroku, ale překvapivě se nic takového nestalo. Jen ta pusa na tvář, kterou si nemohl odpustit.

„Co se to se mnou děje?“ ptal se sám sebe, když otevíral dveře do svého pokoje.

Pohled mu hned spadl na kamaráda, který se zase válel ve své posteli a něco psal do té modré knížky. Chvílemi začal litovat, že ho vůbec něco takového napadlo. Ale vždy si musel říct, že to dělá pro Jamese. „No i když, co bylo lepší? Slyšet stále ‚Evansová tohle, Evansová támhleto‘ nebo ‚Morgana tohle a Morgana támhleto‘? Vyjde to možná nastejno.“ I když teď měl pocit, že se James doopravdy zamiloval. Dřív to byla spíše posedlost její krásou.

„Čau Dvanácteráku,“ pozdravil ho zvesela, sedl si na svou postel a pozoroval svého kamaráda, jak se usmívá.

„Ahoj Tichošlápku,“ pozdravil ho také James, ale svůj pohled od knížky neodtrhl.

„Zase si píšeš s Morganou?“

„Jo. A co jsi dělal ty?“

„Byl jsem s Foramenovou venku?“

„S Jean?“

„A kdo jiný se tady jmenuje Foramenová?“

„Ale myslel jsem, že mezi vámi to už dávno skončilo.“

„Skončilo, ale možná zase začne. Foramenová je fakt pěkná. I když možná až moc zamilovaná.“

„Jako všechny,“ podotkl trpce James a v duchu se modlil, aby jeho Morgana nikdy s Tichošlápkem nic neměla, i když to bylo skoro nemožné.

OoOoOoOoO

Jean vešla do svého pokoje a zasněně si sedla na svou postel. Znovu si sáhla na tvář, kam jí Sirius políbil a šťastně se usmála.

„Kdes byla?“ uslyšela Lilyin hlas a znovu se vrátila do reality.

„Už jsem ti to říkala, byla jsem se Siriusem venku.“

„A co?“

„Hráli jsme koulovanou.“

Lily povytáhla obočí. „Koulovanou?“ zeptala se pochybovačně.

„Jo, co je na tom?“

„Jsi holka a Black by se s holkou radši vyspal, než aby s ní hrál koulovanou.“

„Ale to nebylo rande, Lily.“ „Ale kéž by bylo,“ řekla si pro sebe.

„Takže jste se alespoň líbali, že? Jean, už jsem ti říkala, že-“ Lily nestihla doříct větu, protože jí Jean skočila do řeči.

„Ne, nelíbali jsme se.“

„Cože?“

„Jen mi dal pusu na tvář.“ dodala smutně.

„Ale, ale... to není možné! Vždyť je to Black!“ Lily nemohla uvěřit jejím slovům.

„Tak se změnil,“ řekla potichu Jean a snažila se věřit tomu, co teď řekla.

„Jestli máš pravdu, tak jsem se v něm zmýlila.“ řekla zamyšleně Lily, ale i tak tomu vůbec nevěřila. Byla to hloupost. Z ničeho nic se nemohl změnit. Ještě předevčírem ho viděla s jednou holkou z Mrzimoru a teď by se jen tak zamiloval do Jean? To by nebyl Black.

OoOoOoOoO

Uběhlo dalších čtrnáct dní a mezi Morganou a Nimbusem se nic nezměnilo. On jí stále psal, jak strašně moc ji chce vidět a ona, i když moc chtěla, ho stále odmítala. Ale nevzdával se, věděl, že jednou kývne a konečně se uvidí a budou moct být spolu.

Lily zase ležela u sebe na posteli, ale pro tentokrát si s Nimbusem nepsala. Protože on tam zatím nebyl, ale nemělo to už tak moc dlouho trvat. Slíbil jí totiž, že za necelou půl hodinu má být zase zpět.

Přemýšlela. Přemýšlela o něm, o sobě a dokonce i Jamesovi. Kdyby jen věděla. Jeho chování jí udivovalo, ale na druhou stranu tomu byla strašně vděčná. Vypadalo to, že na ni konečně zapomněl, nebo to prostě vzdal.

Už jí přestal zdravit přes celou chodbu, už jí přestal zvát na schůzky před celou školou a už si jí přestal tolik všímat. Možná jí to začalo trochu chybět, ale většinou myslela na jiné věci. Myslela na Nimbuse, nemohla ho dostat z hlavy a taky to na ní šlo hodně vidět. Stále byla mimo realitu a představovala si jejich setkání.

Jednou si hned skočili okolo krku a on jí políbil. Po druhé se setkali a on se na ní podíval tak, jak se na ni většinou dívali Zmijozelští. Tahle představa se jí nelíbila. A po třetí se setkali a místo toho, aby to byl její vysnění Nimbus, byl to James Potter a jen se jí vysmál. Vždy, když si představila tohle, musela rychle zatřepat hlavou, aby tuhle myšlenku dostala z hlavy. Bylo to totiž nesmyslné. Byla by to až moc velká náhoda, aby se zrovna oni dva takhle potkali.

Konečně se na jedné ze stránek objevil pozdrav. Vesele se usmála, namočila svůj brk do inkoustu a rychle odepsala. Byla hrozně moc ráda, že je zpět.

Ahoj. Už jsem se vrátil. Jsi tu?

Ahoj! Jsem tady, čekala jsem...

Mohla jsi dělat dalších miliony věcí, nenudila jsi se?

Ne, nenudila. Přemýšlela jsem a to my stačilo.

A o čem?

O tobě.

A na co jsi přišla?

Na nic nového.

Stejně by mě zajímalo, jak jsi o mě přemýšlela.

Chvíli přemýšlela, jestli má opravdu napsat, co si právě myslela. Bála se mu to napsat, protože to znamenalo, že se mu přizná se svými city naplno. Rozhodla se. Odhodlaně vzala brk do ruky a napsala tři slova.

Mám tě ráda.

James se překvapeně podíval na větu, která se před chvilkou objevila. Bylo to poprvé, co to takhle napsala a on byl mírně v šoku. Koukal na ty tři slova a na tváři se mu pomalu začal objevovat úsměv, možná byl trošku přiblblý, ale to mu bylo jedno. Byl hrozně šťastný.

Já tebe taky, Morgano. Jen tomu něco chybí...

A co?

Naše setkání.

Už zase s tím začal a Lily možná trošku zalitovala, že mu to napsala. Ale na druhou stranu, někdy se setkat musejí. „Ale ještě ne teď.“

Jednou se dočkáš, Nimbusi, neboj. Až nastane ta pravá chvíle. Až budu připravená.

A budeš vůbec někdy připravená?

Budu, vím to a jsem si jistá, že už to nebude trvat moc dlouho.

Opravdu?

Ano

Nechtělo by to jiné téma?

Ano, chtělo, ale jaké?

V sobotu je zápas. Přijdeš?

Ty budeš hrát?

Možná.

Jak možná?

Přeci jsme se stále nedohodli na tom, že si o sobě budeme říkat věci, které nás prozradí a tohle je věc, která by mě prozradila.

Promiň, neuvědomila jsem si to. A kdo vůbec hraje? Ani jsem nevěděla, že se hraje.

Nebelvír s Havraspárem. Tak co? Přijdeš?

Určitě. Kvůli tobě.

Už se těším, doufám, že tě mezi tím houfem lidí zahlédnu.

Ale vždyť nevíš, jak vypadám.

Tak si alespoň budu myslet, že tam jsi...

Budeš to vědět.

...

OoOoOoOoO

Měli zrovna hodinu Kouzelných formulí. Profesor Kratiknot jim teď dal čas, aby si procvičovali kouzlo, které tento týden začali probírat. James jen párkrát jen líně mávl hůlkou a vždy se mu to povedlo. A proto také nic nedělal a koukal se po třídě.

Remus soustředěně zkoušel toto kouzlo a i když se mu to vedlo, stále ho opakoval. Petr tak úspěšný nebyl. I když se snažil, jak mohl, předmět, který měli očarovat tak, aby začal skákat do výšky asi jednoho palce, vždy vyskočil až do výšky jedné stopy a potom nic.

Siriuse toto kouzlo bavilo a místo toho, aby očaroval jen brk, tak očarovával plno dalších věcí. Velmi se u toho smál, hlavně když u toho trápil Petra, který byl naprosto bezradný.

James přelítl třídu pohledem a byl překvapen, když se podíval na Lily Evansovou. Vždy velmi pilná studentka teď zamyšleně koukala do dálky a vůbec nekouzlila. Chvíli ji pozoroval, protože mu to nedávalo vůbec smysl. Poslední dobou se tak chovala pořád a James tomu nerozuměl. Vlastně se tak začala chovat od doby, co o ní přestal mít zájem.

„Co s ní je? Měl Křiklan tenkrát pravdu a ona je zamilovaná?“ přemýšlel a u toho jí stále pozoroval. „Zabouchnutá Evansová,“ Tohle spojení si opakoval stále dokola a měl pocit, že začal trochu žárlit. I když měl rád Morganu, stále v něm zůstávalo něco, co ho k ní přitahovalo. „Ale do koho?“ zeptal se sám sebe a rozhlídl se po třídě, jestli náhodou nezahlédne někoho, kdo by mohl být ten, do koho je Lily zamilovaná.

Lily, jakoby cítila jeho pohled, se na něj otočila a jejich pohledy se střetly. Chvíli na sebe koukali, ale potom zase Lily svůj pohled odvrátila a začala procvičovat.

OoOoOoOoO

Jean seděla společně s Lily u kolejního stolu ve Velké síni. Byla zrovna večeře. Byl zázrak, že Lily tu je stále s ní, i když už dojedla. Překvapivě zase neodběhla do pokoje, aby si mohla psát s Nimbusem.

Jean by nikdy nenapadlo, že Siriusův nápad by mohl takhle zafungovat, ale byla moc ráda. Jen se stále bála okamžiku, kdy se ti dva dozví, kdo je kdo. Hlavně se bála Lilyiny reakce, bála se, že bude až moc přehnaná.

Všimla si Lilyina pohledu a zvedla k ní hlavu. Lily ji pozorovala.

„Co je?“ zeptala se Jean a zase se vrátila k svému jídlu.

„Ty jsi do Siriuse fakt zamilovaná, že?“

Jean se na ni překvapeně podívala, protože nečekala tuhle otázku. Potom jen jemně přikývla a podívala se na konec stolu, kde seděli Pobertové a něčemu se smáli.

„Víš, bojím se o tebe. Nechci, aby se to opakovalo.“ řekla jí Lily a přívětivě se na ni usmála. „Ale přeju ti to, jestli ti to vyjde.“

„Taky se bojím. Před dvěma roky jsem si zakázala na něj myslet, ale zase se to vrátilo a já s tím nemůžu nic dělat. Jakmile na mě promluví, cítím, jak se mi rozbuší srdce.“

„Třeba máš pravdu a on se změnil. Nevím, jestli je to pravda, ale jen kvůli tobě si to moc přeju.“

„Děkuju Lily,“ řekla Jean a znovu se podívala směrem k Pobertům. Ti akorát vstávali a šli směrem přímo k nim.

Jean zamilovaně hypnotizovala Siriuse. Ten si jejího pohledu všiml a zářivě se na ni usmál.

„Čau Jean,“ pozdravil ji a významně na ni mrkl. Jean zamrkala taky, ale spíše překvapením. „On mi řekl Jean. On mi neřekl příjmení. On mi řekl Jean!“

Než ale stihla nějak zareagovat, všichni už procházeli dveřmi pryč ze síně. Jean se znovu podívala na Lily, na tváři měla šťastný úsměv.

„On mi řekl Jean,“ vydala ze sebe a její úsměv se ještě rozšířil.

„Všimla jsem si,“ řekla Lily taky s úsměvem.

OoOoOoOoO

Kluci akorát šli do nebelvírské věže. James něco teď vysvětloval Petrovi, který na něj koukal tak, že mu nerozuměl ani slovo.

„Tichošlápku?“ zeptal se z ničeho nic Remus Siriuse.

„No?“

„Zdálo se mi to nebo jsi mrkl na Jean Foramenovou?“

„Mrkl, no a?“ řekl lhostejně Sirius.

„Ty si nepamatuješ, jak to dopadlo posledně?“

„Posledně? Myslíš tu malou aférku, před dvěma lety?“

„Přesně tohle myslím.“

„Když ono je hrozně roztomilý, jak na mě zamilovaně kouká.“ řekl s úsměvem Sirius. Okolo šly zrovna nějaké dvě dívky z Mrzimoru. Sirius je sjel pohledem od hlavy až k patě a uznala zakýval hlavou.

„Jako skoro všechny na škole,“ reagoval Remus a zakroutil hlavou. Nikdy se mu nelíbilo Siriusovo chování k dívkám.

„Potřebuju si užít, ne?“ Sirius pokrčil rameny a když už chtěl Remus něco říct, jen ho zastavil rukou a naznačil, že toto téma už je vyřešené.