12. kapitola - Vzpomínka: Poprvé v Bradavicích
Než jsem usnula, uvědomila jsem si, že můj vnitřní hlásek má pravdu. Miluju Siriuse Blacka. Nevím, jak je to možné, ale je to tak.
Celý týden jsem se na Siriuse nemohla podívat. Já vím, jsem blázen, ale potom co jsem si uvědomila, že ho miluju, jsem neměla odvahu. Ano, teď je to už pro mě Sirius, přeci nebudu klukovi, který se mi líbí, víc než to, říkat příjmením. Holkám jsem ještě nic neřekla, protože vím, že by se na nás domluvili jako my na Jane a Remuse.
„Jak se těšíte do Bradavic?“ zeptala se nás Lily, když jsme se chystaly spát.
„Mně je to jedno. Já si připadám celé prázdniny v Bradavicích, protože se mi ještě nestalo, že bych je strávila s klukama z ročníku.“ řekla jsem.
„Já se těším.“ řekla Jane. No jo naše šprtka.
„Jen tak pro zajímavost. Lily, co bude s tou pomstou pro Jamese a Snapea?“ zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla, jak nám slíbila, že nám vše vysvětlí na konci prázdnin.
„Rozhodla jsem se, že se o to postarám sama.“ řekla Lily. To určitě.
„A proč?“ zeptala jsem se.
„Ani nevím,“
„A nebude to tím, že sis oblíbila Jamese a teď se na to vykašleš?“ zeptala jsem se jí.
„Ne a neprovokuj nebo začnu taky.“ začala mi vyhrožovat.
„A s čím bys mě provokovala?“ zeptala jsem se.
„Třeba se Siriusem.“
„A co s ním?“
„Tobě se líbí, že to říkáš tak lhostejně?“ zeptala se Lily.
„No a co?“ zeptala jsem se znovu lhostejně.
„Takže se ti líbí.“ řekla Jane překvapeně.
„No jo.“ řekla jsem jí. Vypadá to, že se asi přiznám.
„Proč si nám to neřekla?“ zeptala se taky překvapeně Lily.
„Já jsem vám snad někdy řekla, že je ošklivej?“ zeptala jsem se jich. Řeknu jim to, ale pomalu.
„Ne, to ne. Ale neřekla jsi nám nikdy, že je hezkej.“ řekla Jane.
„Protože jsem to zjistila nedávno.“
„Ale copak, že by se nám naše Alex při Flašce zabouchla?“ zeptala se Lily.
„Ne, jenom jsem si to potom uvědomila.“ odpověděla jsem jí.
„Takže teď si nám prozradila, že máš ráda Siriuse.“ řekla Jane.
„Tak nějak,“
„A proč si nám to neřekla dřív, Flašku jsme hráli před týdnem.“ řekla Lily.
„Protože jsem se s tím musela vypořádat, chápeš?“
„Jo, chápu, alespoň že jsi nám to řekla teď.“
„A nezkoušejte se na mě domluvit, jinak se neznám.“ vyhrožovala jsem jim.
„Hlavně že mně jste to mohli udělat.“ utrousila naštvaně Jane.
„Ale ty jsi nám neřekla, že to nemáme dělat.“
„Alex má pravdu, poprvé za svůj život.“ řekla Lily.
„Nech toho.“
„Už jsem zticha.“
„A co ty a James?“ zeptala se Jane Lily.
„Nic.“ řekla okamžitě Lily.
„Nekecej,“ řekly jsme s Jane nastejno.
„Že bychom si zase zahráli Flašku?“ zeptala se Jane.
„Proč?“ zeptala jsem se. Oni mají fakt pravdu se mnou se musí mluvit, jak s debilem, jinak nic nepochopím, ale co se dá dělat? Nic.
„Aby si Lily uvědomila, to co ty.“ řekla Jane.
„Já si nemám, co uvědomovat.“ řekla Lily.
„Takže jsi už zjistila, že máš ráda Jamese?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Tak na to zapomeň, já a Potter, to nejde dohromady.“ řekla Lily.
„Ještě uvidíme.“ řekla Jane.
„Víte co? Kašlu na vás a jdu spát. Dobrou.“ řekla Lily a lehla si.
„Dobrou,“ řekly jsme s Jane a lehly si taky.
Nemohla jsem usnout. Nevím proč. Holky už dávno spaly a já se pořád převalovala. Půjdu dolů něčeho se napít. Rozhodla jsem se, po půl hodině dalšího převalování. Zvedla jsem se a šla do kuchyně.
Přišla jsem do kuchyně a málem mě kleplo, protože v kuchyni už někdo byl. A ten někdo byl Sírius.
„Ahoj, Alex. Taky nemůžeš spát?“ zeptal se mě.
„Ahoj, Siriusi. Ne, nemůžu. Holky usnuly za minutu a já se už dvě hodiny o to snažím a nic.“ řekla jsem mu a nalila jsem si sklenici vody.
„Alex můžu se na něco zeptat?“ zeptal se.
„Už jsi se zeptal. Ne, to byla sranda, ptej se.“
„Proč si s náma nechtěla hrát tu Flašku? Kvůli mně?“ zeptal se.
„No i kvůli tobě, ale spíše kvůli něčemu jinýmu.“
„A kvůli čemu?“
„Kvůli té hře jsem ztratila svoji kamarádku.“
„Sorry, to jsem netušil.“
„To je dobrý, mám nové kamarádky a možná i lepší, kdyby mě neurážely.“ Mávla jsem nad tím rukou.
Usmál se.
„Víš, že ti to hrozně takhle sluší?“
„Ne to netuším, protože já se sobě moc nelíbím a hlavně v takovýmhle stavu.“ odpověděla jsem mu.
„To se moc podceňuješ.“ řekl a pohladil mě po tváři. Trochu jsem sebou cukla.
„To teda nepodceňuju. Ty jsi asi jedinej komu se líbím.“
„Kdyby ses nechovala, tak jak se chováš, tak máš hodně obdivovatelů.“
„Ještě, že tak.“
„Taky si myslím.“
Chvilku jsem byla zticha, protože jsem nevěděla, co mám říct. On se ke mně přisunul o něco blíž a dal mi pusu na tvář.
„Proč to děláš?“
„Promiň, nemohl jsem to vydržet.“ Malinko se odtáhnul.
Zase jsem byla ticho, ale teď proto, že jsem si v duchu nadávala. Na tohle se těším celý týden a teď to takhle přeruším. Jsem to ale kráva.
Sirius mě se zájmem pozoroval. Musela jsem asi vypadat zajímavě, protože jsem se rozhodovala, jestli ho mám políbit nebo ne. Hrozně jsem chtěla, ale… Už nemám ani to ale.
Dobře. Políbím ho.
Naklonila jsem k němu a políbila jsem ho. Chvilku na mě nechápavě koukal, spíše čuměl, a potom mě taky políbil. Líbali jsem se ani nevím jak dlouho. Mně to připadalo jako věčnost, ale taky jako jedna vteřina.
Podívala jsem se na něj a uvědomila jsem si, co jsem udělala. Rychle jsem vstala a utekla jako malá holka.
„Alex, počkej!“ zavolal na mě ještě, ale já jsem běžela dál do svého pokoje.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že se budu líbat se Siriusem a k tomu ještě dobrovolně, smála bych se ještě týden.
Teď už jsem usnula okamžitě.
Celý týden jsem se snažila se mu vyhýbat. Ale jako naschvál jsme se potkávali skoro pořád, ale nikdy se nestalo, abychom si promluvili o samotě, naštěstí.
Konečně bylo 1. září a my měli odjet do Bradavic. Samozřejmě všude vládl všeobecný zmatek. Do teď nechápu jak se mohly, některé moje věci dostat do Jamesova pokoje.
„Máte všechno?“ zeptala se nás asi po dvacáté paní Potterová, když jsme jeli autem na nádraží. Konečně pohodlná cesta, sice jsme se trošku mačkali, ale lepší než letax.
„Ano, mami. Už jsi se ptala dvacetkrát.“ odpověděl jí James.
„Jsme tady.“ oznámil nám pan Potter.
„Rychle, rychle ať to stihnete.“ poháněla nás paní Potterová.
„Mami máme ještě půl hodiny.“ řekl jí James.
Konečně jsme byli na nástupišti
„Za všechno vám děkuju.“ řekla jsem jim.
„Nemáš za co, Alex. Doufám, že zase někdy přijedeš.“ řekla mi paní Potterová.
„Určitě.“ řekla jsem jí.
Všichni se postupně rozloučili.
„Tak si to ve škole užijte. A jestli pošlou nějakou sovu ze školy kvůli tvému chování, tak si mě nepřej, Jamesi.“ řekl pan Potter.
„Ano, tati,“ řekl James, ale mně bylo jasné, že k němu domů se bude posílat, alespoň pět sov s připomínkami na Jamesovo chování.
„Mějte se,“ řekla nám ještě paní Potterová a my jsme odešli do vlaku.
„My teď musíme do prefektského vagonu a potom za vámi přijdeme.“ Řekla Lily a spolu s Remusem odešla.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se James.
„Tak to netuším.“ řekla jsem.
Jane vstala a vytáhla si knížku. Že bych udělala to samí. Asi jo. Taky jsem vstala a vytáhla jsem si můj starý deník. To je deník z prvního ročníku, alespoň bude sranda.
„Od kdy čteš?“ zeptal se mě James.
„Od doby kdy jsem se to naučila.“
„Poprvé v životě tě vidím s knížkou.“ řekl mi na vysvětlenou James.
„Ale tohle není knížka.“
„A co to tedy je?“ zeptal se zvědavě.
„To ti může být jedno.“
Jane se podívala na můj deník a usmála se.
„Je to, to co myslím?“ zeptala se.
„Jasně,“
„Co to je?“ zeptal se zvědavě James.
„Alexin starý deník, myslím že je z prvního ročníku.“
„Proč jsi jim to říkala?“
„Protože je to celkem sranda to číst.“
„Půjči nám to.“ řekl mi James.
„Nikdy,“ řekla jsem.
„Ty chceš abychom si to vzali po zlém?“ zeptal se James.
„I kdyby jste mi ho vzali, tak ho neotevřete, protože ho můžu otevřít jen já.“
„Ale Alex, bude sranda. Když tak vynecháš to co nebudeš chtít říct, prosím dlouho jsem to neslyšela.“ poprosila mě Jane.
„Prosííím.“ poprosili i James s Siriusem.
„No tak dobře, ale vemte v úvahu, že mi bylo jedenáct.“ řekla jsem jim.
1. září 1973
Ahoj jmenuji se Alexandra Ann Whiteová. Je mi jedenáct let a dneska nastupuji do prvního ročníku Bradavičko školy čar a kouzel.
Mamka mě dovezla na nástupiště
„Jo je.“ řekla jsem jí. Ona se posadila. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí.
„Lily, Lily Evansová a ty?“
„Alexandra Whiteová, ale říkej mi Alex.“ odpověděla jsem jí.
„Ty máš rodiče kouzelníky?“ zeptala se mě.
„Jo, mám. Ty ne?“ zeptala jsem se.
„Ne, nemám. Já jsem se o kouzelnickým světě dozvěděla, až když mi přišel dopis.“ řekla mi.
Okamžitě jak to řekla, se mi v duchu objevila otcova hlava, která mi říkala: „Hlavně se nezahazuj s mudlovskýma šmejdama.“
Ale ona je celkem v pohodě, říkala jsem si, ale je to mudla. Ale zase jednou poruším otcovo přání, vždyť jsem se už kamarádila s mudly a byli celkem v pohodě, takže se nic určitě nestane.
„Povíš mi něco o Bradavicích?“ zeptala se mě ta Lily.
„Jo jasně.“ řekla jsem jí, v tom do dveří vpadla nějaká malá kudrnatá blondýnka.
„Můžu se tu schovat?“ zeptala se.
„Proč ne. Co se ti stalo.?“ zeptala jsem se jí.
„Honí mě Lucius Malfoy, jestli ho znáš.“ odpověděla mi.
„Jasně, že znám, takovej dlouhovlasej blonďák.“
„Jo, přesně ten.“
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.
„Jane Conellová. A vy?“
„Já jsem Alexandra Whiteová, ale říkej mi Alex.“
„A já jsem Lily Evansová.“
Celou cestu jsme si povídaly. Byla celkem sranda. Od vedle nás rušily akorát výbuchy klučičího smíchu.
Do hradu jsme se dostali nějakými lodičkami. Ještě že nepršelo, jinak bychom byli všichni zmoklí jak slepice.
Brána se otevřela. Uprostřed ní stála vysoká černovlasá, velice přísně vypadající čarodějka.
„Vítejte v Bradavicích. Jmenuji se Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele. Za chvíli začne slavnostní hostina na zahájení školního roku, tam vás zařadíme do některé z kolejí………“ říkala profesorka McGonagallová, dál jsem jí neposlouchala, protože jsem to znala nazpaměť.
„Ke slavnostnímu Zařazování dojde už za několik minut. Vrátím se, až na vás budeme připraveni. Počkejte prosím, a chovejte se tiše.“ řekla a odešla.
„Jak se zařazuje do kolejí?“ zeptala se mě Lily.
„Dají ti na hlavu klobouk, který o tobě rozhodne.“
Čekali jsme asi deset minut než přišla.
„Seřaďte se,“ vyzvala nás profesorka, „a pojďte za mnou.“
Prošli jsme okolo kolejních stolů až ke stolu, kde seděli všichni profesoři. Před nimi stála čtyřnohá stolička a na ní velký špinavý klobouk. Najednou sebou začal škubat, vedle krempy se otevřela trhlina a klobouk začal zpívat. Nevnímala jsem ho, protože jsem si prohlížela výzdobu. Otec mi hodněkrát vyprávěl jen o Zmijozelu, „Stejně se dostaneš do Zmijozelu, tak proč bych ti vyprávěl o jiných kolejích?“ říkával vždy, když jsem se ho ptala na jinou kolej.
„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil.“ Vysvětlila nám profesorka McGonagallová.
„Andrsonová, Alice!“ Z řady vyšla malá hnědovláska, posadila si na hlavu klobouk.
„NEBELVÍR!“ vykřikl klobouk skoro okamžitě. Rychle vstala a šla k Nebelvírskému stolu.
„Black, Sirius!“ Tak ten půjde do Zmijozelu jako všichni Blackové.
„NEBELVÍR!“ vykřikl klobouk po chvíli. Tak to je teda překvápko. Pomyslela jsem si.
„Conellová, Jane!“ Ta by mohla jít do Zmijozelu, ať tam mám nějaké kamarády.
„NEBELVÍR!“ vykřikl klobouk, tak mám zase smůlu.
„Docker, Albert!“
„MRZIMOR!“
„Evansová, Lily!“ Tak ta určitě nepůjde do Zmijozelu.
„NEBELVÍR!“ To jsem si mohla myslet.
A takhle to šlo dál.
„Malfoy, Lucius!“ ten půjde určitě do Zmijozelu.
„ZMIJOZEL!“ vykřikl okamžitě klobouk.
A dál zase byli nezajímavý lidi.
„Potter, James!“ řekla profesorka. Vyšel takový kluk s rozcuchanými vlasy a brýlemi, šel velice sebevědomě. Tak to mě zajímá, kam se dostane.
„NEBELVÍR!“ vykřikl klobouk.
Potom mě zaujal další člověk.
„Snape, Severu!“ Byl to malý kluk s černými mastnými vlasy. Tak to mě zajímá, kam se dostane.
„ZMIJOZEL!“ vykřikl okamžitě klobouk. To snad ne, já budu mít jednu kolej s tím hnusem? Prosím to ne!
Zůstali jsme tam jen už dva.
„Walter, John!“ řekla profesorka.
„HAVRASPÁR!“ vykřikl za chvilku klobouk.
„Whiteová, Alexandra!“ řekla profesorka. Sedla jsem si na stoličku a nasadila jsem si klobouk.
Á dcera jednoho z dědiců. Ale já mám s tebou jiné plány než s tvým otcem, ty nepůjdeš do Zmijozelu. Pro tebe bude lepší: „NEBELVÍR!“ vykřikl už klobouk nahlas.
Stála jsem tam jako opařená, to jsem opravdu nečekala. Šla jsem si sednout k Nebelvírskému stolu. Lily mi udělala vedle sebe místo.
Tak za to mě táta zabije.
Najedli jsme se a šli spát. Měla jsem pokoj s Lily a Jane. Jsme jenom tři, protože nás bylo málo, ale mě to nevadí.
Dočetla jsem první školní den.
„Vážně jsem šel tak sebevědomě?“ zeptal se James.
„Dřív jsem si to myslela, teď si to tak nepamatuju.“
„Nebyla jsi jediná, kdo byl překvapenej, když se dostal do Nebelvíru.“ oznámil mi Sirius.
„Taky si ještě pamatuju tvůj překvapenej obličej.“
„Vážně?“ zeptal se.
„Taky to byla událost. Black se nedostal do Zmijozelu. Nemyslíš?“ zeptala jsem se.
„Máš pravdu.“ řekla Lily, která akorát přišla s Remusem.
