oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

„Počkej!“ slyšela za sebou Jamesův hlas, ale neotočila se a běžela dál.

„Co jsem to proboha udělala?“ říkala si v duchu a do očí se jí začaly hrnout slzy.

Ani jednou se nezastavila, i když jí začalo hrozně píchat v boku. Proběhla okolo Tří košťat, kde zahlídla Lily s Melissou a Tamarou. Ty se na ni zaraženě dívaly, ale nechaly ji být. Až když doběhla na místo, kde skoro nikdo nebyl, zastavila se. Popadala dech a otírala si z tváří slzy obarvené od řasenky, kterou jí půjčila Melissa.

„Jsem tak nehorázně blbá! Vždyť je to Harryho táta!“ nadávala si v duchu a pomalu šla k bradavickému hradu.

0o0o0o0o0

James seděl zaraženě na studené zemi a koukal se na místo, kde se mu Ginny ztratila. Nechápal její reakci. „Vždyť to vypadalo, že se jí to líbilo. Co jsem udělal špatně?“ ptal se sám sebe a chytl se za hlavu. „Zase jsem všechno zpackal!“ řekl už nahlas a pěstí bouchl do země. V ruce mu začalo nepříjemně pulsovat.

„Do hajzlu!“ zaklel a podíval se na svou bolavou ruku, která začala nabývat větších rozměrů.

Naštvaně vstal a vydal se stejným směrem jako Ginny. Cestou se snažil hýbat rukou, který ho stále bolela, při jakémkoli pohybu bolestně sykl. „To mi ještě scházelo,“

0o0o0o0o0

Ginny se zavřela do dívčích ložnic šestého ročníku a zničeně se opřela o svou postel. I když měla pocit, že už nemůže brečet, stejně jí znovu začaly pálit oči. Dala si hlavu do dlaní a znovu se rozplakala.

„Jsem tak hrozně hloupá! Proč jsem tohle všechno připustila? Vždyť vím, kdo to je! Kdyby alespoň nebyl tak Harrymu podobný!"

Už to nemohla vydržet. Všechno se na ni hrnulo, ani nevěděla jak. Nejhorší bylo, že to nikomu nemohla říct, nikomu se nemohla svěřit. A i kdyby to všechno někomu řekla nebo alespoň nějakou část, stejně by jí nikdo nevěřil.

Celou cestu zpátky do hradu si nadávala. Stále se ptala sama sebe, proč byla tak neohleduplná a šahala na tu hloupou fotku a když už měla tu možnost být zde, proč skoro úmyslně všechno kazí. Vždyť věděla, že jestli James nebude s Lily, bude všechno špatně.

Ale i tak, vždy, když Jamesovi na něco kývla, něco jí říkalo, že stejně nic nezkazí, že stejně tu nebude navždy a že ti dva se nakonec dají dohromady.

0o0o0o0o0

James dorazil do hradu asi jen deset minut po Ginny. Ruka ho stále bolela, ale on na ošetřovnu nešel. Chtěl jí nejprve vidět. Rychle vybíhal schody po dvou. I když byl sportovec, píchalo ho v boku. Konečně byl u Buclaté dámy, která se na něj s úsměvem dívala.

„Heslo?“

„Fénix,“ odpověděl nepřítomně a když se obraz odklopil, vešel dovnitř.

Pohledem prozkoumal společenskou místnost, ale na Ginnyinu ryšavou hlavu nenarazil.

„A cos čekal? Že tady bude na tebe čekat s otevřenou náručí?“ ozvalo se mu v hlavě a on se zkroušeně sesunul na volné křeslo.

Unaveně zavřel oči a položil si bolavou ruku do klína. Rozhodl se, že tu na ni počká. Jednou přece musí vyjít, ne?

0o0o0o0o0

Potřebovala se uklidnit. Strašně jí bolela hlava, byla i unavená, ale se svými myšlenkami usnout nemohla. Na to, jak velmi byla rozrušená, jí to myslelo docela dobře. Věděla totiž, že když si nedojde na ošetřovnu, tak pár hodin nebude schopna nic udělat. Když jí madame Pomfreyová dá uklidňující lektvar, alespoň na chvíli usne a bude v pořádku.

S námahami se opřela o svou postel a vstala. Otřela si tváře od černých slz, prohrábla si vlasy, aby nevypadala tak strašně, jak se cítila, a pomalým krokem se vydala pryč z ložnice. Stále trochu popotahovala, a tak se na ni většina osazenstva ve společenské místnosti otáčela. Ale ona si toho nevšímala. Nepřítomně prošla místností.

James seděl zády ke schodům k ložnicím, a tak si Ginny vůbec nevšiml, tedy všiml, ale až v momentu, kdy prošla obrazem. Rychle vyskočil na nohy, ale když se opřel rukama o opěradlo křesla, bolestně zavyl. Celá společenská místnost se na něj otočila. Ale on tomu nevěnoval žádnou pozornost. Vyběhl z nebelvírské věže pryč.

Ginny šla pomalu, vlastně ani rychle nedokázala chodit. Nevnímala své okolí. A proto také neslyšela, že za ní někdo běží.

„Ginny!“ Polekaně sebou trhla.

„Ginny, co se stalo?“ zeptal se James, když jí předběhl a podíval se jí do uplakané tváře.

„Nic,“ zašeptala a chtěla jít dál, ale James jí zastoupil cestu.

„Něco se stát muselo!“

„Jamesi, to, co jsme udělali, byla strašná chyba.“

„Vždyť se nám to oběma líbilo!“

„Ne, to se nemělo stát.“

„A proč ne?“

„Protože, protože... Sakra Jamesi!“

„Ginny, kdyby jsi nechtěla, nedělala bys to!“

Neodpověděla. Věděla totiž, že ona mu ten polibek opětovala a dokonce se jí to líbilo.

Přistoupil k ní blíž a svou levou rukou jí pohladil po tváři. Začalo jí rychleji tlouct srdce. I když se jí chtělo strašně moc utéct, podívala se mu do očí a čekala, co bude dál.

„Ginny, já-“

„Panebože! Ne, on nic takového nesmí říct! Nesmí, nesmí, nesmí...“ Před očima se jí udělalo černo a bezvládně spadla na zem.

0o0o0o0o0

Ucítila něco příšerného a rozkašlala se. Když otevřela oči plné slz, uviděla rozmazanou madame Pomfreyovou, která v ruce držela nějakou malou skleněnou nádobu.

„Pane Potter, uklidněte se! Slečna Weasleyová bude v pořádku! Proboha, co to máte s rukou?“

„Nic,“ snažil se zalhat James, i když ho ruka stále bolela. Neměl totiž rád ošetřovnu.

„Nic? Vždyť jí máte úplně fialovou! Okamžitě se posaďte!“ přikázala nekompromisně a James si neochotně sedl na postel vedle Ginny.

„Co máš s rukou?“ zeptala se Ginny šeptem a otočila k němu hlavu.

„Bouchnul jsem se,“

„Kvůli mně?“

„Ne, kvůli sobě.“

Unaveně zavřela oči a přikývla. Potom, co omdlela, se cítila ještě hůř než před tím. Motala se jí hlava a byla ještě více rozrušená. Věděla, že to je přítomností Jamese.

Znovu se k nim vrátila madame Pomfreyová. Ginny podala nějakou lahvičku s odporně vypadajícím lektvarem a k Jamesovi se otočila s hůlkou.

„Proč jste nepřišel dřív? Takhle nebudete moct hrát alespoň dva dny famfrpál.“

„Cože? My ale hrajeme už za dva týdny!“

„A vy slečno, si nezahrajete alespoň týden.“

„Týden?!“ zhrozil se James.

„A jestli se váš stav nezlepší, tak žádný zápas nebude.“

„Ale ona musí hrát! Vždyť je to moje nejlepší střelkyně!“

„A zdraví je snad důležitější, nemyslíte si, pane Pottere?“

„Ale-“

„Pane Pottere, nechte mě pracovat nebo opravdu si ani jeden z vás nezahrajete.“ řekla naštvaně ošetřovatelka a začala kouzlit nad jeho zraněnou rukou.

OoOoOoOoO

„Doro, nech toho.“ řekl unaveně Remus.

„Remusi, s tebou není už žádná řeč! Nezajímá tě nic než Ginny a Tamara!“ řekla naštvaně Nymfadora a poslední slovo řekla tak hnusně, jak jen dokázala.

„To není pravda,“

„Ale je! Sám víš, že tím, že si budete pořád vykládat, co máte za vzpomínky, nic nevyřešíte! Jsou tady teď důležitější věci než je Ginny! Ginny je s Brumbál a plno dalších lidí, kteří jí dokážou ochránit!“

„Ale co když se James do Ginny zamiluje!“

„Tak s tím stejně nic neuděláš! Ty ve svých šestnácti nevíš, že se má narodit Harry!“

„Ale-“

„Ty to víš, ale poslední dobou mám pocit, že to děláš je kvůli Tamaře!“

„Doro, vždyť tě miluju,“

„Ale nevypadá to tak! Nejvíc času trávíš s Tamarou! A místo toho, aby jsi nám pomáhal, tak si tady vyprávíte! To není normální, Remusi!“

„Ale-“

„Vy máte bojovat! Vy máte nasazovat svoje životy jako my ostatní!“

„Vždyť to děláme!“

„Ale dost málo! Místo toho vašeho vzpomínání mohlo být už alespoň deset Smrtijedů mrtvých!“

„Nebo jsem mohl být mrtvý já, že?“ řekl Remus naštvaně. „Alespoň bys nemusela tak žárlit!“ Otočil se a odešel pryč. Samozřejmě za sebou nezapomněl třísknout dveřmi.

„Ale, Remusi!“ vykřikla do prázdna Nymfadora a zničeně si sedla na studenou zem. Věděla, že tentokrát to přehnala.

A/N: Moc děkuju za minulé komenty a taky se omlouvám za to, že tahle kapitola trvala tak dlouho. Bohužel jsem jí stále nemohla napsat (měla jsem dokonce tři verze, ale tahle byla asi tak nejlepší). Vím, moc se toho v téhle kapitole neděje, ale neměla jsem skoro žádné nápady... A jestli budete zase tak hodní, komentujte :-)

8. kapitola                                                                               10. kapitola