oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Byl to asi měsíc, co jí Harry řekl, že kvůli Vy-víte-komu nemůže riskovat to, že budou spolu. Ranilo ji to, i když před ním nedala nic znát. Seděla na hlavním štábu, který stále byl v domě Blackových. Celý řád řešil, proč nechali Harryho odejít s Ronem a Hermionou do Godricova dolu. Skoro nikdo o nich nic nevěděl, což Ginny trápilo snad nejvíce. Moc se o své přátele bála.

Procházela se po domě a zkoumala různé věci. Bylo zde velmi mnoho věcí z černé magie a ona netušila, co to může být. Nejvíce ji ale zaujala fotka v černém rámečku. Stál na ni mladý Sirius Black se svým mladším bratrem. Oba na sobě měli černý společenský hábit. Sirius se šklebil a šlo na něm vidět, že focení ho velmi otravuje, naproti tomu Regulus stál s falešným úsměvem na rtech, asi proto aby potěšil svou matku. Vzpomněla si, jak Sirius zemřel a jak Harry byl kvůli tomu nešťastný, a tak se rozhodla, že fotku položí tak, aby na ni nešlo vidět, ale když se jí dotkla, stalo se něco divného. Vše zčernalo a ona omdlela.

„Ginny! Ginny, kde jsi? Už je hotová večeře! No tak Ginny, pojď dolu! Porada už skončila! Ginny! No tak Ginny!“ křičela paní Weasleyová přes celý dům, ale její dcera se jí stále neozývala.

„Arture, nemohu nikde sehnat Ginny.“

„Molly, nešla náhodou do toho pokoje ve druhém patře?“ zeptal se se strachem v hlase Remus Lupin. Nečekal na odpověď a rychle vyběhl po schodech do druhého patra. Dveře byly otevřené.

Většina obyvatelů domu začala rychle hledat něco, co by jim mohlo napovědět, co se s Ginny Weasleyovou stalo.

„Panebože!“ vykřikla paní Weasleyová a přitom koukala na fotku, na tu samou, na kterou se dívala Ginny.

„Nesahej na to!“ zakřičel Remus, když viděl, jak Molly chtěla vzít fotku do ruky.

Všichni se hned přesunuli k ní. Na fotce stál Sirius s Regulusem, ale před nimi bylo něco, co tam být nemělo. Stála tam vystrašená Ginny, když se trošku vzpamatovala, rychle z fotky utekla někam pryč.

OoOoOoOoO

Znovu se probudila, když se jí před očima objevilo prudké bílé světlo. Otočila se a uviděla přesně to, co bylo předtím na té fotce. Akorát Sirius na obličeji neměl úšklebek, ani Regulus neměl na tváři ten falešný úsměv, oba se tvářili nechápavě.

„Co se to stalo?“ ozval se za ní cizí hlas, znovu se otočila a spatřila ještě více nechápavého fotografa.

„Kde to jsem?“ zeptala se sama sebe v duchu.

Nemohla uvěřit svým očím. Znala to tu, ale přeci to bylo jiné. Vše bylo takové novější. Stála v obývacím pokoji, rychle si začala uvědomovat, co se asi stalo. Dostala se do minulosti. Do doby, kdy Siriusovi mohlo být tak šestnáct let. Což znamenalo, že žije i Harryho otec.

„Panebože,“ vydala ze sebe a jak nejrychleji mohla utekla z pokoje a potom i z toho hrozného domu.

Bylo léto a bylo teplo. To bylo pro ni jen dobře. Nebyla totiž moc oblečená. Měla na sobě jen kraťasy a tričko.

„Co teď ale budu dělat? Nemám peníze, nemám rodinu, za kterou bych mohla jít. Nemám vůbec nic.“ začala panikařit.

Sáhla si do kapsy a tam našla jeden galeon. „To je opravdu hodně,“ pomyslela si a zase galeon vrátila do kapsy. „Mohla bych si koupit alespoň noviny, kde bych zjistila, do jakého roku jsem se to vůbec dostala.“ Nemohla se ptát lidí, mysleli by si, že je blázen.

Měla štěstí, protože u sebe měla hůlku. A proto s ní mávla a hned se před ní objevil Záchranný autobus.

„Vítejte na palubě Záchranného autobusu, nouzového dopravního prostředku pro čarodějnice a kouzelníky v nesnázích. Mé jméno je Edmond Silnička. Kam to bude?“ zeptal se asi třicetiletý kouzelník s velmi uhrovitou pletí. „Že by tatínek Stana?“ usmála se.

„Děravý kotel,“

„To bude pět srpců,“

Ginny vytáhla z kapsy svůj poslední galeon, který jí Edmond rozměnil. „Tak nasedat!“ řekl a uvolnil jí místo ve vchodu. Usadila se na jednu ze sedaček a podívala se z okna.

„A jak mi pomůže Denní věštec? Potřebovala bych se s někým spojit. Ale s kým?“

„Hej Ernie, už jsi četl o Brumbálovi? Prý dostal zase nějaké ocenění. Jak to ten chlap dělá?“ divil se Edmond při rychlé jízdě po Londýně.

„Brumbál? Proč mě to nenapadlo dřív? Brumbál by mi dokázal nějak pomoct!“

0o0o0o0o0

„Tichošlápku, co je?“ zeptal se otráveně James Siriuse do dvousměrného zrcátka.

„Tomu neuvěříš, Dvanácteráku! Matka mě a Reguluse donutila ať spolu uděláme nějakou fotku. Nechtěl jsem mít problémy, tak jsem si na sebe vzal ten hrozný společenský hábit a nasadil škleb. Všechno vypadalo v pohodě, ale ve chvíli, kdy fotograf zmáčkl spoušť, se stalo něco divnýho. Ozářil nás blesk a před náma i na fotce se objevila nějaká zrzka, která se na nás nechápavě dívala, tak jako my na ni. Potom vstala a jak rychle mohla, tak zdrhla.“

„Cože?“

„Prostě z foťáku vyletěla nějaká holka.“

„Jak je to možný? To je blbost. Neměls něco?“

„Dvanácteráku, víš sám, že sám bych nikdy nepil.“

„Hele musím jít, matka mě zase volá. Když tak se na to zeptej táty.“

Než stihl James vůbec odpovědět, Sirius strčil už zrcátko do kufru.

OoOoOoOoO

„Jak se dostane zpátky?“ zeptala se s brekem paní Weasleyová, kterou se pokoušel utěšit její manžel, i když bez úspěchu. Také totiž neměl daleko k pláči, Ginny byla přece jenom jejich jediná dcera.

„Nevím, bohužel se nevyznám v takových věcech.“

„A kdo by mohl, Lupine?“ zeptal se pan Weasley.

„Podle toho, jestli předpokládám správně, by se měla dostat do doby, kdy jsem byl mladý. Měla by být někde v době, když jsem chodil do šestého nebo sedmého ročníku. Takže by měl žít i Brumbál. Snad ten by jí mohl pomoci.“

„A co když se jen zasekla v nějaké fotografii?“ zeptal se znovu pan Weasley.

„Nikdo z nás zatím nemůže vědět, co se stalo. Možná je jen jediný způsob, jak bychom mohli mít nějaké zprávy.“

„Jak?“ vydala ze sebe nešťastně Molly.

„Moje vzpomínky. Možná až jí budu potkávat, budu vědět víc.“ odpověděl smutně Remus. Jediné, co mohli dělat, bylo čekat.

OoOoOoOoO

Milý profesore Brumbále,

nikdy bych Vás takhle neotravovala, ale stala se věc, kterou si nedokážu vysvětlit. Možná mi ani neuvěříte, ale opravdu se to stalo. V mém světě je rok 1997 a jak předpokládám v době, kde jsem, ve vaší době, je přibližně rok 1977.

Nevím, co mám dělat, jak se mám chovat. Nemám nic. Jen jeden galeon, kterým už jsem musela zaplatit Záchranný autobus, a hůlku. Prosím, pomozte mi, pomozte mi vrátit se zpět.

S pozdravem Ginny Weasleyová.

Albus Brumbál četl zamyšleně dopis asi už po třetí a stále přemýšlel, jestli se něco takového mohlo někdy stát. Samozřejmě slyšel, že se může cestovat v čase, ale o dvacet let? To ještě neslyšel. Také tu byla možnost, že si z něho někdo vystřelil. Na škole bylo plno studentů, kteří by to rádi udělali. Ušklíbl se, když si vzpomněl na některé experty, kteří navštěvovali jeho školu. Rozhodl se, že odepíše, za zkoušku nic nedá.

0o0o0o0o0

Ginny nervózně chodila po Příčné ulici. Nevšímala si nikoho ani ničeho. Čekala jen na dopis, na dopis od Brumbála. Od chvíle, co poslala dopis, uběhly dvě hodiny. Pro ni to znamenalo skoro věčnost.

„A co když není způsob, jak se vrátit? Co když tu budu muset zůstat? Co když změním budoucnost? I když v některých věcech by to nebylo na škodu. Ale co Harry? Co naši a bráchové? To znamená, že už je nikdy neuvidím?“ Hlavu si dala do dlaní. „Nesmím na to myslet. Brumbál určitě vše vyřeší.“

„Ehm, přiletěla Ti sova.“ ozval se jí za zády chlapecký hlas.

Otočila a spatřila někoho, koho by neměla potkat.

„Ty?“ zeptal se Sirius překvapeně.

Rychle se otočila a vzala si od sovy dopis.

„Co se to stalo? Kdo jsi?“ ptal se, když Ginny už utíkala někam pryč.

„Hej, počkej!“ zakřičel za ní.

„Nevím, musím jít!“ zakřičela na něj zpátky a zmizela za rohem.

„On mě neměl vidět, on ne. Nikdo by neměl vědět, kdo jsem.“ pomyslela si a otevřela dopis. Skoro nic tam nebylo, jen to, že se má co nejdříve dostat za Brumbálem do Bradavic. V dopise bylo i přenášedlo.

0o0o0o0o0

„Siriusi, kdo to byl?“ zeptal se se zájmem Remus.

„Víš, jak jsem ti říkal, že při tom focení vyletěla nějaká holka z foťáku? Tak to byla ona.“

„Opravdu? Ale proč utekla?“

„Tak to opravdu nevím.“

OoOoOoOoO

Remuse zabolela hlava. Měl pocit, jakoby se mu do hlavy vracely vzpomínky z myslánky.

„Co Ti je Remuse?“ zeptal se unaveně pan Weasley. Všichni byli vzhůru a čekali na jakoukoli jeho vzpomínku o Ginny.

„Vím něco o Ginny, ale je toho opravdu málo.“ odpověděl unaveně.

„A co? Co je s mojí holčičkou?“

„Bylo mi šestnáct, prázdniny před šestým ročníkem. Byl jsem se Siriusem na Příčné, když k nějaké zrzce přiletěla sova a Sirius jí to šel oznámit. Říkal mi něco o tom, že vyletěla z fotoaparátu, když se fotil s Regulusem. Víc si zatím nepamatuju.“

„Moje holčička! Uvízla někde v minulosti!“ Molly Weasleyová se znovu rozbrečela. Nikdo se ji nesnažil zastavit, protože měli podobné pocity.

Pár slov na začátek                                                                             2. kapitola