oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj. Jelikož jsem si říkala, že většina z vás má teď prázdniny (a já vám neskutečně závidím, jelikož já zítra do školy musím…), nebylo by na škodu, kdybyste měli co číst. Není to sice soused, ale snad se vám i dropsy budou líbit. Prosím vás o komentáře :-)

Mějte se krásně a ti, co mají prázdniny, ať si je pořádně užijí :-) Vaše Naiad :-)

Když se Hermiona byla schopná hýbat, vyrazila na školní pozemky. Potřebovala si teď s někým popovídat. Sama byla překvapená, jak ji střet se Snapem rozhodil. Možná to bylo tím, jak se jí snažil naštvat. Sakra, jaké naštěstí, že musí odejít?

Rychle se snažila dostat pryč z hradu a nevšímat si u toho udivených pohledů studentů, kteří jí míjeli. V duchu doufala, že Snape opravdu musel odejít a ona ho už dnes nepotká. Jen, když si na něj vzpomněla, svrběla jí ruka. Měla sto chutí mu něco udělat. Nemohl si přece dovolit ji takhle urážet.

Rozhodla se, že zajde za Hagridem, ten jí nepříjemných myšlenek určitě zbaví. „Proč všichni tak civí?“ pomyslela si, když i na školních pozemcích na ní všichni koukali.

„Hermiono, jsi to ty?“ uslyšela za sebou, zrovna procházela okolo skleníků.

Překvapeně se otočila, protože ten hlas jí přišel povědomý. Kousek od ní stál Neville Longbottom, měl na sobě hnědý pracovní hábit a byl skoro celý od hlíny, podobně jako kdysi profesorka Prýtová. „Ahoj Neville!“ řekla vesele a vydala se k němu.

„Ahoj. Co tu děláš?“ zeptal se a podrbal se na tváři. Na obličeji mu přibyla nová šmouha. „Vlastně, to je hloupá otázka. Bylas za ředitelkou?“

„Ano a potom za profesorkou Glipovou. A jak se ti vůbec daří? Profesorka McGonagallová říkala, že teď jsi jeden z nejoblíbenějších učitelů.“

„Mám se celkem dobře. Baví mě to.“ usmál se. „Asi jediná práce, kde se můžu tolik věnovat kouzelným rostlinám. A co se stalo, že z tebe bude moje kolegyně?“

„Ty už to víš?

„Samozřejmě. Ředitelka už se stačila pochlubit asi pětkrát.“ ušklíbl se.

„No, po tom rozvodu a ještě k tomu po tom fiasku na ministerstvu jsem jaksi potřebovala změnu, a když za mnou McGonagallová přišla, její nabídku jsem přijala. Musím přiznat, že přesně věděla jak na mě.“

„Ano, to ona umí. A čím si tě získala?“

„Začala něco o tom, jak tady budu zavřená a jak už nebudu moct žít tak, jak žiju teď. A že mě chápe, že bych raději byla u rodičů a nechala se otravovat reportéry. Samozřejmě toho všeho jsem se chtěla zbavit, myslím, že jí to bylo jasné, takže po tomhle byla moje odpověď jasná.“

„S tím, že odtud nebudeš moct, se netrap. Já třeba teď jedu na měsíc pryč. Pojedu za babičkou a potom bych rád navštívil naše a taky bych rád viděl i Harryho a Rona. A jinak skoro každé prázdniny jezdím pryč a někdy i o víkendech, když si najdu čas. Nemusíš tu být zavřená po celý rok.“ usmál se a potom se zarazil. „Promiň, neměl jsem se o Ronovi zmiňovat.“ řekl, když zahlédl její posmutnělé oči.

„Ne, to je v pořádku. Jsme s Ronem přátelé. Jen víš, trochu mě mrzí, že za ním nemůžu jen na nezávaznou návštěvu, prostě to nejde.“

„Jsem rád, že žádné z fám, které psali ve Věštci, nejsou pravda.“

„Proboha, Věštec, ten nechci už ani vidět.“

„Chápu.“

„Když už jsem na tebe narazila, chtěla jsem se tě na něco zeptat.“

„Ptej se.“

„Ředitelka říkala něco o tom, že bys rád skončil s vedením Nebelvíru. Proč?“

„Když jsem se dozvěděl, že sem nastupuješ, hned mě napadlo, že se na to hodíš víc. Díky mě je Nebelvír letos poslední.“ Trochu se začervenal studem.

„A není to náhodou tím, že se vrací Snape?“

„To už taky víš? Další novinka tady v Bradavicích, i když ne tak veselá jako tvůj návrat. A ještě k tomu bude ředitelem Zmijozelu. Další důvod, proč s ředitelováním přestat.“

„No, je pravda, že po dnešním setkání se Snapem, mám sto chutí mu ukázat, že Nebelvír je nejlepší.“ usmála se a v duchu si představila, jak by se profesor asi tvářil, kdyby pohár patřil její koleji. „Ale to neznamená, že bych se měla stát ředitelkou. Nemám na to právo, budu tu první rok.“

„Ale Hermiono, ty bys byla skvělá ředitelka. Vzpomeň si třeba, jak jsi dala dohromady BA.“

„Brumbálova Armáda byla hlavně Harryho záležitost.“

„Já vím, že by to bez tebe zvládl, ale tys to dovedla skoro do dokonalosti. Ještě pořád mám u sebe tu minci.“ usmál se a z kapsy vytáhl galeon. „Prosím tě, Hermiono, přijmi to. Mně to prostě nejde.“

„No je pravda, že slečna Bulbulová nebyla asi správná volba.“ řekla a trochu se zašklebila, když si na nebelvírskou prefektku vzpomněla.

„Ředitelka mi tenhle tah vyčítá skoro denně.“ zamračil se. „Vidíš, nejsi tu ani celý den a už víš, kdo by se měl a neměl stát prefektem. A jestli tě nepřemluvím já, jsem si jist, že McGonagallová to ráda udělá za mě.“

„A nebylo by lepší, kdybys alespoň ještě rok ve své funkci zůstal? Klidně bych ti v tom pomáhala, a kdybys chtěl, tak bych to po tobě potom převzala.“

„A potom poslouchat Snapea, jak jsem neschopný? To si nechám ujít, Hermiono.“

„To bude říkat i tak.“

„Ale takhle mu budu moct říct, že jsem to udělal pro dobro Nebelvíru.“

„Nejsem si tím vůbec jistá, ale když mi budeš pomáhat?“

„Nevím, s čím bys zrovna ty potřebovala pomoct, ale budu ti vždycky vděčný.“

„Pro Merlina, do čehos mě to uvrtal?“ zeptala se s úsměvem a u toho kroutila hlavou.

„Děkuju, Hermiono, opravdu.“

„Nešel bys se mnou za Hagridem?“

„Ne, bohužel nemůžu. Mám rozdělanou nějakou práci, připravuju si speciální hodiny na konec školního roku. Vyšel jsem jen proto, že mě zajímalo, proč je venku takový rozruch.“ s tím se rozhlédl. Okolo nich se utvořily skupinky studentů, kteří si mezi sebou něco šeptem povídali a sem tam po nich hodili pohledem.

„Doufám, že je to příští rok přejde.“ reagovala na to trochu naštvaně. „No nic, takže o prázdninách?“

„Jasně.“ usmál se.

„Tak ahoj.“ Chtěla ho políbit na tvář, ale protože byl špinavý, svůj polibek jen naznačila. Chvíli ještě sledovala, jak mizí ve skleníku číslo tři, a potom se vydala k Hagridově hájence.

OoOoOoOoO

Uběhlo čtrnáct dní a Hermionu dneska čekala návštěva u Potterových. Těšila se, Ginnyino bříško bylo stále větší a miminko začínalo kopat. Než se ale k Harrymu domů vydala, chtěla se stavit na Příčné ulici, v Krucáncích a Kaňourech měla objednané nějaké knihy o pokročilejším Přeměňování. Že to nebyl ten nejlepší nápad, zjistila, až když se na kouzelnické ulici objevila. Zalitovala, že nepožádala, aby jí učebnice poslali domů.

Vše vypadalo ze začátku v pořádku. Ještě nebyl sice konec školního roku, ale i tak tu bylo mnoho lidí. Dlouho tu nebyla, protože se vždycky našel někdo, kdo se požadoval její pozornosti. Dneska všechno vypadalo skvěle, lidé si jí nevšímali a ona spokojeně mířila do knihkupectví. Vytouženého klidu si ale užila jen několik vteřin.

„Paní Weasleyová!“ ozvalo se za ní. Ztuhla, ne snad strachem, ale naštváním.

„Kolikrát mám opakovat, že už se tak nejmenuju?“ řekla nasupeně, když se otočila. Stál za ní novinář z Denního Věštce. Poznala ho okamžitě, v posledních měsících ji skoro neustále sledoval.

„Jsem rád, že jsem vás tu zastihl.“ usmál se a poznámku o jméně ignoroval.

„To já říci nemohu, pane Ferrete.“

„Je pravda, že jste přijala místo v Bradavicích?“ zeptal se a vytáhl blok s rychlobrkem.

„Nemám na vás čas, pospíchám.“ oznámila a otočila se k odchodu.

„A co nabídka na ředitelku Nebelvírské koleje? Přijala jste ji?“

I když si myslela, že si ho nebude všímat a odejde, tahle otázka ji zarazila. „Sakra, jak jste se to dozvěděl?“

„Tajný zdroj. Řeknete mi k tomu něco?“

Chtěla mu odpovědět, ale věděla, že by z toho byla odporná titulní strana. „Já se k tomu vyjadřovat nebudu, pane Ferrete. Informace o mém soukromém životě vám nedám, nemám to zapotřebí.“

„Jeden malý rozhovor a nechám vás být.“

„Až se začnete chovat slušně a přestanete o mě a mé rodině či známých psát ty nesmysly, které se ve Věštci objevují, možná.“

„Stačí mi jen ano nebo ne, slečno Grangerová. Budete učit od nového školního roku Přeměňování.“

„Jste nemožný.“ odfrkla si a definitivně odešla.

„Mám to brát jako ano?“

Už si ho nevšímala, jak nejrychleji mohla, zaplula do knihkupectví, a když měla své knihy, přemístila se k Potterovým.

„Ginny, já se z toho blbce Ferreta asi zblázním. To mě nemůže nechat na pokoji?“

„A co po tobě zase chtěl?“ zeptala se se zájmem její bývalá švagrová a konečně zase odpoutala pohled od pletení.

„Jestli je pravda, že budu učit. Já nechci, aby se o tom psalo. Samozřejmě, to jsem nechtěla ani, když jsem se rozváděla, ale to jsem trochu chápala. Tohle jde mimo mou logiku.“

„Vždyť už to ve Věštci bylo.“ zakroutila nechápavě zrzka a konečně odložila pletací jehlice.

„Cože?“

„Tys to nečetla? Někde to tady budu mít. Zase rozebírali tebe a Rona.“

„Nechci to vidět.“ řekla naštvaně. „Ale mohla bys mi ve zkratce říct, co tam psali.“

„No,“ začala Ginny a přemýšlela, jaká volit slova. „víš, nejsem si jistá, jestli ti o tom mám říct.“

„Řekni mi to.“

„No brácha začal chodit s jednou holkou.“

Hermiona překvapeně zamrkala. „Tak rychle?“ pomyslela si a snažila se přemoct pocit smutku.

„Promiň, Mio. Neměla jsem o tom mluvit tak brzo, ale říkala jsem si, že bys o tom měla vědět.“

„To je v pořádku, Ginny. Proto jsme se přeci rozvedli, ne? Jsem ráda, že se s někým stýká.“ pokusila se o úsměv. „A s kým?“

„S Levandulí.“

Hermiona zalapala po dechu. Až když byla znovu schopná normálně dýchat, se zeptala: „S Levandulí?“

„Taky jsem tomu nechtěla uvěřit. Pamatuješ, když spolu chodili? Příšerné.“

„Můžeme mluvit o něčem jiném?“ zeptala se zkroušeně.

„Ale jistě, Mio.“ usmála se smutně budoucí maminka a pohladila si velké bříško. „A co ty a Bradavice? Těšíš se?“

„Jo, strašně.“ usmála se konečně i druhá žena. „A dokonce budu i ředitelkou Nebelvíru.“

„Ty jo, tak rychle? A co na to Neville?“

„Sám mě o to požádal. Myslím si, že to je kvůli Snapeovi.“

„Snapeovi?“ zeptala se nechápavě zrzka.

„To ve Věštci nepsali? Snape bude zase učit lektvary a ještě k tomu bude zase vést Zmijozel. Víš, co je na tom nejhorší? Nedokážu toho parchanta dostat z hlavy. Po našem posledním setkání v Bradavicích, kde mě jenom urážel, mám chuť mu to všechno vrátit. Nejlepší by bylo, kdyby Nebelvír pod mým vedením vyhrál.“

„Není za tím, že ho nemůžeš dostat z hlavy, jiný důvod?“ zeptala se Ginny, v hlase měla pobavení.

„Jaký, prosím tě?“

„Nenašla jsi náhodou ve Snapeovi zalíbení?“

Hermiona znovu překvapeně zamrkala. „Nestraš!“ vydala ze sebe.

„Čím jí nemáš strašit, zlato?“ zeptal se Harry, který se najednou objevil mezi dveřmi do obývacího pokoje. Zrovna se vrátil z práce.

„To si raději necháme pro sebe.“ odpověděla mu manželka, když jí políbil na tvář, a mrkla po své kamarádce.

4. kapitola                                                                                             6. kapitola