oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N Ahoj :-) Tak tady máte novou kapitolu, ani jsem si neuvědomila, že jsem delší dobu nic nepřidala... Pro ty, co čekají na souseda, tak si ještě chvilku počkejte, už je napsaná, jen čekám na betu (má čtecí mánii :-D). Nebojte, dlouho to trvat nebude :-) Proto vkládám zatím jen KCD... Doufám, že se bude líbit. Prosím o komenty :-) Mějte se krásně. Vaše Naiad :-)

Dopis od ředitelky Hermiona opravdu dostala do konce týdne, tedy přesněji přímo v neděli. Měla se dostavit ve středu ve tři hodiny odpoledne do její kanceláře. Nemohla se dočkat. Už jak profesorka odešla, začala hledat své staré učebnice přeměňování a pročítala si je. Na každý den si nechala jednu učebnici, zrovna byla u pátého ročníku, takže než se sejde s ředitelkou, stihne všechny. I když sama to považovala jako nedostatečné. Bude si muset ještě koupit tolik knih, aby byla schopná vyučovat. Jako první si musela koupit učebnici pedagogiky a tu si koupí, než půjde do Bradavic. Samu ji překvapilo, jak ji představa učení nadchla.

Její matka i otec nebyli zprávou o jejím novém zaměstnání nijak nadšeni. Ne snad proto, že by jí nepřáli, právě naopak. Ale jak často ji uvidí? Dvakrát nanejvýš třikrát ročně? A jak si někdy někoho najde, když bude celé dny zavřená ve škole? Jaký bude mít společenský život? Alespoň, že tam bude mít toho bývalého spolužáka. Třeba s ním by mohla…?

Hermiona byla tak zabraná do studia, že si těchto obav vůbec nevšimla. Byla zase šťastná a to i přes to, že byla čerstvě rozvedená a propíraná skoro denně v Denním Věštci.

Jak měla v plánu, než se přemístila do Prasinek, stavila se v jednom mudlovském knihkupectví nedaleko domu jejích rodičů. Měla štěstí, učebnice pedagogiky, kterou si vyhledala na internetu, přesněji kterou ji otec pomohl najít na internetu, měli. Dala za ni svých posledních osm liber, které měla v peněžence, a spokojeně odešla.

Když se přemístila na nádraží v Prasinkách, okamžitě zahlédla kočár táhnutý testrály, který na ni podle ředitelčina dopisu měl čekat. Jakmile nastoupila, kočár se dal do pohybu. Nevěděla proč to tak bylo, ale najednou se cítila stejně, jako když jezdívala do Bradavic jako studentka.

Testrálové se zastavily před hlavní branou. Vystoupila a rozhlédla se. Jak také stálo v dopisu, měl na ni někdo čekat. Upřímně doufala, že to bude Hagrid. Dlouho ho neviděla a těšila se na něj. Samozřejmě tam nečekal on, ale asi patnáctiletá studentka z Nebelvíru. Byla k ní otočená bokem, čelist se jí hýbala o sto šest, jak se Hermiona dovtípila, měla pravděpodobně v puse jednu z Maxových maxižvýkaček, a na pravý ukazovák si namotávala své tmavě hnědé vlnité vlasy.

„Ehm.“ odkašlala si Hermiona, aby na sebe upozornila.

Dívka se prudce otočila, přestala žvýkat a ruka jí sklouzla k tělu. „Jste to opravdu vy? Hermiona Weasleyová?“ zeptala se nadšeně a vydala se k ní. Brána se sama od sebe otevřela.

„Hermiona Grangerová.“ podala dívce ruku.

„Těší mě. Amanda Bulbulová, nebelvírská prefektka.“ nedočkavě ruku přijala. „Vy jste také byla prefektka, že?“

„Ano.“ odpověděla s úsměvem. „A později i Primuska.“

„Jé, to bych chtěla taky.“

„Nepojedeme už?“

„Jistě, jistě. Ředitelka na vás už čeká.“ s tím se obě vydaly ke kočáru.

Nejprve nastoupila Hermiona a poté i prefektka. Jakmile se posadila i Amanda, kočár se dal znovu do pohybu. Chvíli bylo ticho, budoucí profesorka se dívala nepřítomně před sebe, dívka se ošívala, jakoby chtěla něco říct.

„Nemohla byste mi dát podpis?“ osmělila se nakonec.

„Podpis? To myslíte vážně?“

„Klidně mi tykejte, slečno Grangerová.“ řekla dívka a usmála se. „Víte, chtěla bych mít jednou podpis vás tří, vás, Harryho Pottera a vaše manžela.“

„Myslím, že tykání nepřipadá v úvahu, slečno Bulbulová. A Ronald Weasley už nadále není mým manželem.“ „Jestli jste si nevšimla.“ dořekla v duchu a dodala: „Možná později. Jsme skoro na místě.“

„A mohla byste mi sehnat i jejich podpisy?“

Naštěstí nemusela odpovídat, i když odpověď by byla stoprocentně ne, protože kočár zastavil.

„Teď vás doprovodím do ředitelny.“

„A nešlo by, abych tam došla sama? Jsem si jistá, že tam trefím. Jen kdybyste mi řekla heslo, slečno.“

„Když já nevím, paní ředitelka mi řekla, že vás mám doprovodit.“

„Nebojte, všechno ředitelce vysvětlím.“ usmála se.

Potom, co jí slečna Bulbulová řekla heslo do ředitelny, konečně osaměla. Opravdu existoval někdo, kdo by chtěl její podpis? O nebelvírské prefektce neměla valné mínění, proto si dala za úkol zjistit, proč ji Neville pověřil touto funkcí.

Cesta do ředitelny byla docela poklidná. Pár studentů, které potkala, si na ni ukazovali nebo jen překvapeně koukali. Bylo jí to krajně nepříjemné, ale nedělala nic, snažila se jich nevšímat. Začala se obávat, aby to stejně nebylo i při jejích hodinách.

Když se dostala přes kamenné chrliče do kanceláře, Minerva McGonagallová seděla za svým stolem a upíjela horký čaj.

„Dobrý den, slečno Grangerová, už na vás čekám.“ řekla, když se Hermiona objevila v jejích dveřích. „Posaďte se, prosím.“

Budoucí profesorka Přeměňování také pozdravila a posadila se. Ředitelka jí věnovala jeden ze svých úsměvů.

„Byla bych ráda, kdybyste se dneska sešla s profesorkou Glipovou. Bude na vás čekat za půl hodiny ve svém kabinetě.“

„Děkuju.“

„A ještě bych s vámi probrala vaše stěhování sem do hradu. Většina profesorů, kteří zde nebydlí celoročně, se vrací do školy v půlce srpna. Já osobně bych vám doporučila, abyste se sem dostavila o něco dříve. Předpokládám, že přestěhování většiny vašich věcí, bude náročnější. Co byste řekla konci července nebo začátku srpna?“

„No, víte-“

Minerva ji přerušila. „Oh, samozřejmě, chápu. Jste velice žádaná osoba. Je to jen na vás, polovina srpna bude ideální.“

„Ne, vy jste mě špatně pochopila, paní ředitelko. Já jsem se chtěla zeptat, jestli by to nebylo možno dříve. Právě proto, že jsem tolik pronásledována novináři, bych uvítala, kdybych se mohla přestěhovat už v červenci.“

Profesorka se na ni překvapeně podívala, ale potom se znovu usmála. „Ale jistě, Dobromila se bude stěhovat na konci školního roku a plánuje odejít spolu se studenty. Jestli budete chtít, klidně se můžete nastěhovat už první den letních prázdnin.“

„Pokusím se co nejdřív. Tady budu mít klid na přípravu.“

„Jen bych vás chtěla upozornit, že tu skoro nikdo nebude. Polovina profesorů přes prázdniny odjíždí na dovolenou, jen abyste se necítila moc osamělá. Ale samozřejmě odcházet budete moct, kdykoli se vám zachce.“

Povídaly si ještě asi dvacet minut, mezitím Hermiona podepsala pracovní smlouvu, kterou se zavázala učit jeden školní rok, jak jí ředitelka řekla, smlouvu potom mohou kdykoli prodloužit. A také ji nabídla věc, kterou si musela pořádně promyslet, odpověď jí dá o prázdninách. Poté se rozloučily a ona se vydala do kabinetu profesorky Glipové.

OoOoOoOoO

Severus Snape byl neskutečně otrávený. To, že se měl sejít s ředitelkou, považoval za zbytečné. V tomto oboru nebyl nováčkem a to, že tu nebyl šest let, neznamenalo, že by něco ze své dlouholeté praxe zapomněl. Minerva McGonagallová byla pravděpodobně jiného názoru.

„Dobrý den, Minervo.“ pozdravil ji nasupeně, když vešel do její kanceláře.

„Dobrý den, Severusi.“ odpověděla naprosto jiným způsobem.

„Můžete mi vysvětlit, proč jsem musel vykonat tuto naprosto zbytečnou cestu?“ zeptal se, když se posadil do křesla u jejího stolu.

„Přeci se s vámi musím domluvit ohledně vašeho nástupu.“ odpověděla a na stole se jí objevilo několik lejster.

„Co se mnou chcete probrat? Myslel jsem, že na podmínkách mého nástupu jsme se domluvili. A jestli mi chcete říct, že bych se tu měl objevit v polovině srpna kvůli přípravě, tak to jste si mohla odpustit. A jestli jste chtěla, abych podepsal pracovní smlouvu, tak vám rovnou říkám, že to jsem mohl udělat, až bych přišel. A jestli jste chtěla navrhnout, abych si udělal pořádek v učebně lektvarů, tak to si piště, že udělám, ale stále to není důvod k tomu, abych sem musel chodit.“ vražedně se na ni podíval. „A jestli jste náhodou nabyla dojmu, že bych si měl promluvit s Horáciem Křiklanem, tak se to nepokoušejte vyslovit nahlas. Jeho práci znám, sám mě učil a před dvaceti lety jsem měl to potěšení s ním o jeho výuce mluvit.“ Když vyslovil slovo potěšení, dal na něj velký ironický důraz. S jeho výukou tak docela nesouhlasil.

Ředitelka během jeho proslovu vykulovala oči a párkrát se ho snažila s chabým „Ale-“ přerušit. Když už jeho slova rozdýchala, Severus se zvedal k odchodu.

„Severusi a co vaše kolej?“ dostala ze sebe, když už stál u dveří, které se chystal otevřít.

„Snad jsem se nezapomněl zmínit, že i na to bude dostatek času.“ odsekl a dveře otevřel.

„A kdy vás mohu čekat?“

„Do půlky srpna tu budu, stačí?“ zeptal se naštvaně.

„Jistě.“ odpověděla zcela v šoku Minerva. „Nashledanou.“

S tichým pozdravem za sebou zavřel hlasitě dveře.

Procházel nejrychlejší cestou hradem a v duchu nadával na bradavickou ředitelku. Teď mohl v klidu sedět doma s dvanáctiletou skotskou a číst nějakou knihu. Místo toho se tu musel plahočit hradem a svým výrazem zastrašovat malé studenty. I když, tohle bylo vskutku zábavné.

Do něčeho narazil, tedy bylo to poměrně měkké a dosahovalo to k jeho bradě, takže to byl člověk, a podle dlouhých kudrnatých vlasů, které se mu připletly do obličeje, to byla žena.

„Neumíte dávat pozor?“ zeptal se naštvaně a o dva kroky poodešel zpět.

„Omlouvám se, pane profesore.“ odpověděla žena, ten hlas jí přišel nějak povědomý, proto zareagovala, jako by byla ještě studentkou. Když se podívala muži do obličeje, překvapeně vytřeštila oči. „Co tu pro Merlina děláte?“

„Na to samé bych se mohl zeptat i já, slečno Grangerová.“ Zarazil se. „Tedy paní Weasleyová.“ dodal posměšně.

„Pro vaši informaci, jsem se vrátila ke svému rodnému příjmení, takže to první bylo správně.“ odpověděla naštvaně, protože jeho tón při vyslovení jejího bývalého příjmení ji urazil. „A abych odpověděla i na vaši otázku, budu zde učit.“

Severus zachoval svou bezvýraznou tvář, ale v duchu zanadával. „Předpokládám, že paní ředitelka byla velmi zoufalá, když šáhla po vás.“ Dovolil si jeden posměšný úšklebek.

„Co si to dovolujete?“

Její otázku ignoroval, ale uvnitř si užíval jejího naštvání. „Naštěstí vás budu muset opustit, slečno Grangerová.“ Hermiona namíchnutě zatnula čelisti. „Nashledanou v srpnu.“ s tím elegantně odešel.

„Cože? V srpnu?“ zavolala na něj, ale on ji nevnímal. Pak jí to došlo. „Proboha to ne.“ zašeptala a v šoku se dívala na jeho vzdalující se siluetu. „Co jsem komu udělala?“

3. kapitola                                                                                             5. kapitola