oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj. Tak tu jsem s novou kapitolou. Já doufám, že se Vám bude líbit. Dnes bez dlouhých řečí, protože tahle kapitola je celkem dlouhá :) Jen bych chtěla poděkovat všem komentujícím, děláte mi opravdu radost, děkuju :)

Mějte se krásně, Vaše Naiad :)

Když se dalšího dne probudila, cítila, že má na tváři pořád ten přihlouplý úsměv, který se jí tam objevil hned potom, co včera večer Severus odešel. V to, co se stalo, už nedoufala. Přiložila si ruku ke svým rtům, měla pocit, že ještě pořád cítí ty jeho.

Potom si uvědomila, že vůbec netuší, jak se má teď chovat. Pochybovala o tom, že by se k němu mohla při snídani naklonit a věnovat mu alespoň polibek na tvář. Jí by se to možná líbilo, ale byla si jistá, že on by to tak neocenil. Ale nijak ji to nezarmoutilo. Dnes měli studenti a někteří profesoři odjet a začínaly vánoční prázdniny. Jak byla obeznámena, mělo zůstat jen málo lidí, prý tomu je tak od války každé prázdniny. Možná kdyby byla studentem, také by odjela, teď na to ani nepomyslela.

V tom si uvědomila jednu nepříjemnou skutečnost, to, že dneska všichni odjížděli, ještě neznamenalo, že je neuvidí na snídani. Tím samozřejmě měla na mysli Nevilla. Proboha, jak se mu jen má podívat do očí? Věděla, že mu to bude muset jednou vysvětlit, jenže dnes na to skutečně nebyla připravená.

Už se necítila tak skvěle jako před chvílí, příjemný pocit v žaludku vystřídala nevolnost. Bude jí stát vůbec za to, aby zahlédla Severuse při snídani, když tam bude i Neville?

OoOoOoOoO

O několik minut později už Severus seděl na snídani. Ve Velké síni ještě skoro nikdo nebyl, pravděpodobně ještě všichni urychleně balili po bujarých oslavách. Ano, všichni o nich věděli, ale dělali, že nevědí. Sám slyšel hlasité vyzpěvování ze Zmijozelské koleje, když se vracel od Hermiony, ale jen kolem zdi prošel a dělal, že nic neslyší. Moc dobře věděl, že každý z ředitelů to dělá podobně.

Do Velké síně někdo vešel. Nenápadně se tam podíval. Ne, nebyla to Hermiona. Za to se střetl s nenávistnýma očima profesora Bylinkářství. Zkoumavě se na něj podíval. Včera se něco stalo, to věděl stoprocentně, jen se o to v tu chvíli nezajímal. Nebylo divu, měl zajímavější věci na práci. Teď byl opravdu zvědavý. Sice tušil, co se mezi těma nenávistnýma a čokoládovýma očima stalo, ale nebyl si jistý.

„Dobré ráno, kolego,“ pozdravil ho podezřele spokojeně. Měl to zapotřebí? Ano. Dělalo mu to dobře? Neskutečně.

Nevillovi oči se překvapením rozšířily. Severus ho nikdy jen tak nezdravil a ještě k tomu tak spokojeně. Ale netrvalo to dlouho a zase se na něho díval naštvaně. Vztekem se celý roztřásl. Severusovi rty se zvlnily v jemném úsměvu. Užíval si to.

„Dobré,“ odpověděl mu Neville skrze zuby a s hlasitým dupáním si šel sednout na své místo.

Severus oběma dlaněmi objímal hrnek své ranní kávy a sám pro sebe se usmíval. To se moc často nestávalo, ale byl spokojený. A na spokojenosti mu přidával i fakt, že Neville, sice se pokoušejíc být v pohodě a nenápadný, vůbec takový nebyl. Ruce se mu vztekem třásly, až na sebe vylil skoro polovinu hrnku s čajem a vajíčka, která jen honil po talíři, dohonil až k sobě do klína. Severus byl velmi škodolibý. A i když si byl jistý, že bys tím plno lidí nesouhlasilo, obzvláštně jedna určitá osoba, užíval si to.

Neville pokusy o to, aby se najedl a napil, vzdal a naštvaně odhodil vidličku to talíře plného míchaných vajíček. To ale neměl dělat, protože jak příbor dopadl na porcelán, žlutá hmota se od něj odrazila a skončila uprostřed jeho čela a pomalu mu stékala dolů. Síní se ozýval tichý smích. I Severus měl co dělat, aby před sebe nevyprskl doušek černé kávy, které se zrovna napil.

Učitel Bylinkářství si vajíčka jedním pohybem ruky pokusil setřít, ale jediné, co se mu povedlo, bylo, že si je na obličeji ještě víc rozpatlal. Další příval dušeného smíchu. Severus se samozřejmě držel. Neville šáhl po látkovém ubrousku a obličej si otřel. Hodil jeden rozzuřený pohled po Severusovi a naštvaně odešel. Profesor Lektvarů měl sice na jazyku něco o vychutnání snídaně, ale raději mlčel, už tak byl jeho kolega dostatečně rozzuřený.

Hermiona přišla do Velké síně jen o několik minut později. Podle úlevy, která se jí odrážela v obličeji, Severus odvodil, že pana Longbottoma nepotkala. Věnoval jí jeden nepatrný úsměv a potom odešel malými postraními dveřmi nedaleko profesorského stolu.

OoOoOoOoO

Bylo ráno 24. prosince a v ředitelně to vypadalo, jakoby tam sídlila nějaká balící firma vánočních dárků a ne ředitelka. Minerva McGonagallová stála u stolu pokrytém balícím papírem a spoustou barevných stužek a v ruce držela hůlku. Před ní už byla jen jedna podlouhlá nezabalená krabička.

Do prázdného rámu po její pravé ruce vstoupil bývalý ředitel s dlouhým bílým plnovousem a brýlemi s půlměsícovými obroučkami a pohodlně se usadil do svého křesla.

„Dobré ráno, Minervo,“ pozdravil vesele. „Není na balení dárku pozdě? Většinou je máte zabalené alespoň týden dopředu.“

Bradavická ředitelka se na něj podívala, vypadala nerozhodně. „Dobré, Albusi, dobré. Víte, odkládala jsem to kvůli tomuto,“ řekla a ukázala na poslední nezabalenou krabičku.

„Pro koho je?“ zeptal se se zájemem Brumbál.

„Pro Hermionu přece,“ odpověděla, jakoby to bylo naprosto jasné.

„Aha,“ usmál se bývalý ředitel. „A proč si tím nejste jistá? Vždyť jsme se o tom bavili už několikrát. Je to dobrý nápad, věřte mi.“

Minerva se podívala na otevřenou krabičku, v které ležel krásný husí brk. U něj ležel lísteček, na kterém stálo, že tímto brkem se dobře opravují eseje a že ředitelka také takový vlastnila.

„Jste si opravdu jistý? Co když bude tvrdohlavá? Co když se jí něco vážného stane?“

„Je to rozumná žena, Minervo. Jestli jste zařídila, aby u sebe neměla ten lektvar, tak všechno proběhne hladce, věřte mi.“

„Winky mi ho včera přinesla.“

„Tak už ho zabalte a nebojte, všechno bude v pořádku.“

Ředitelka si povzdechla, ale poté několikrát mávla hůlkou. Krabička se sama zavřela, hned na to se zabalila do nachového papíru a nakonec se přes ni zamotala velká zlatá mašle.

OoOoOoOoO

Probudilo ji jasné světlo, které na ni dopadalo z nezataženého okna nalevo od její postele. Několikrát se zavrtěla v bílých čistých peřinách a ještě se zavřenýma očima zabořila hlavu do polštáře. Nechtělo se jí ještě stávat, ale přesto začala otevírat nejprve pravé oko a potom i to druhé. Pak si uvědomila, že je pětadvacátého a že na ni u nohou postele čekají dárky. I když už nebyla malá, tento okamžik milovala, hlavně když dárky byly překvapení. Najednou si uvědomila, že letos budou všechny překvapením. I když… knih tam najde stoprocentně plno. Usmála se. Nemohla se dočkat, až zaplní zbývající volná místa v knihovně.

S úsměvem se zvedla do sedu a koukala na hromadu zabalených dárků. Úsměv se jí rozšířil. Pomalu vstala, nazula se do chlupatých tmavě modrých pantoflů a pomalým krokem se vydala do koupelny, kde za dveřmi vysel huňatý župan stejné barvy. Zabalila se do něj, v rychlosti provedla ranní hygienu a s nedočkavostí malého dítěte se vrhla na dárky.

Už byla asi v polovině. Okolo ní se válelo spoustu balícího papíru a stuh, ale také dárků. Většina samozřejmě byli knihy. Byl mezi nimi i dárek od Ginny, když ho rozbalovala, musela se smát. Zapomněla vlastně Ginny říct, jak se situace vyvíjí. Kniha 500 rad, jak sbalit kouzelníka, byl přesně druh dárku, který by měla od své kamarádky očekávat. Jenže neočekávala, a tak se smála a odložila ji s plánem nepodívat se do ní. To jí vydrželo jen několik minut. Po rozbalení další knihy ji se zvědavostí otevřela. Zjistila, že ji napsala nějaká redaktorka Týdeníku čarodějek. Bleskově prolítla úvod. Vyprskla smíchy. Proč jen ta ženská napsala něco takového? Snad každá trochu chytřejší ženská pochopí, že dát svému vyvolenému nápoj lásky nevěští nic dobrého. A hlavně, kdyby ho dala Severusovi, jistojistě by na to přišel.

Do kupy rozbalených dárků patřil i vínový ručně pletený svetr od Molly, z kterého byla opravdu překvapená. Od doby, co se s Ronem rozvedli, o ní skoro neslyšela a hlavně si myslela, že u ní kvůli tomu skončila. Jak to tak vypadalo, tak ne.

Od rodičů dostala nějaké domácí cukroví, které okamžitě s chutí ochutnala, a také knihy, jak jinak. Byla to dvojdílná řada o pedagogii. Jak to tak vypadalo, chtěli, aby ve své práci byla víc než dobrá.

Už jí zbývaly jen dva poslední dárky. Jako první vzala do ruky útlou krabičku. Po dalším roztrhaném papíru zjistila, že je to brk. Byl pěkný a podle vzkazu, který tam ředitelka nechala, si řekla, že během prázdnin ho určitě použije, esejí na opravování bylo opravdu hodně.

Poslední byl od Severuse. Včera o tom přemýšlela, jestli jí něco dá. Nebyla si tím moc jistá, ale ona mu také jeden věnovala. Ještě pořád byla nervózní z toho, jestli se mu bude líbit. Opatrně roztrhla poslední balicí papír. Vykoukla na ni nevelká kniha s tvrdou vazbou a obalem z hnědé broušené kůže. Morganina kniha, hlásal zlatý, trochu oprýskaný titulek. Jméno autora chybělo. Opatrně knihu otevřela. Už jen podle obalu jí bylo jasné, že kniha je stará, a tak s ní nakládala s tou největší pečlivostí. Vypadl na ni pergamenový lístek.

Něco na odreagování od esejí a odborné literatury. SS

Usmála se. Byla pravda, že její knihovna obsahovala většinou jen odbornou literaturu a že nějakou prózu či básnickou sbírku potřebovala jako sůl. Neskutečné na tom bylo, že na to před nedávnem myslela, když si svou soukromou knihovnu prohlížela. Stihl si snad všimnout, když tu byl?

OoOoOoOoO

Severus nebyl jeden z těch lidí, kteří by Vánoce milovali. Ale ani z takových, kteří by je nenáviděli. Pro něj to byly dny jako každé jiné. Přibylo jen to plus, že když učil, měl volno. A to volno si užíval. Tedy, slovo užíval není asi ten správný termín, prostě ho trávil podle svého gusta. Buďto zalezl k sobě do laboratoře a pracoval na nějakém ze svých projektů, nebo se usadil v křesle, vzal dobrou knihu, k tomu skleničku něčeho dobrého – většinou to byla skotská nebo ogdenská režná, ale také jste ho mohli najít s černou kávou či dobrým, velmi často anglickým černým čajem – a začetl se na celé hodiny. Když kniha byla velmi poutavá, zapomínal i jíst. Ano, toto pro Severuse znamenalo odreagování.

Když vstával, měl tyto aktivity před očima, nejprve laboratoř, poté kniha. Po dlouhé době na to bude mít opravdu čas.

I když věděl, že u nohou postele jsou nějaké dárky, mínil si jich nevšímat. Byl si jistý, že jeden je od Minervy, i za dob, kdy neučil, mu vždy nějaký poslala. Většinou to byly hloupé praktické dárky, které vás samozřejmě neurazí, ale radost taky nepřinesou. Často to byly nové nože, i když moc dobře věděla, že už několik možná i desítek let používá jen ty své, nebo to byly váhy, už jich měl tolik, že si klidně mohl vybírat, z jakého kovu dnes bude vážit – Vyberte si: zlaté, stříbrné, bronzové, mosazné, hliníkové a tak dále. – a když už si nevěděla rady, celému profesorskému sboru dala nové brky na opravování esejí. Jediný praktický dárek, který opravdu většinou použil, dřív nebo později vždy. Co to bude letos? Hádal na poslední možnost, protože vah a nožů měl hodně.

Než si k dárkům nakonec sedl, dělal všechny jiné různé věci, které ho napadly a přitom by ho dárky nerozptylovaly. Když otevřel první, trochu se usmál. Nebyl to šťastný úsměv, byl to takový ten, kdy víte, že člověk, na kterého myslíte, je neskutečně předvídavý. Od Minervy dostal brk. Neříkal to snad? Svým způsobem mu to ale udělalo radost. Další dárky byly podobné tomu od ředitelky, některé dokonce stejné. Byly od několika členů profesorského sboru. Samotného ho překvapovalo, že se vůbec namáhají. Nikdy nikomu z nich nic nedal. Vždy dával dárky jen Albusovi. A letos udělal výjimku a dal dárek Hermioně.

A ještěže tak udělal, protože předposlední dárek byl právě od ní. Byla to kniha. Kdo by to byl řekl, že? Název mu nic neříkal. Jak je dobré míti Filipa. Divadelní hra. Rychle mu došlo, že to bude mudlovská hra. Autorem byl nějaký Oscar Wilde. Stejně jako on vložil malý lístek jí do knihy i ona do té jeho jeden vložila.

Něco pro chvilky nudy. Šťastné a veselé Vánoce. Hermiona

PS: Ujišťuji Vás, že je to velmi kvalitní a zábavné mudlovské čtení.

Chvíli si knihu prohlížel a potom ji odložil na nedaleký stolek. Už zbýval jen jeden dárek a moc dobře věděl, od koho je. Harry Potter měl asi dojem, že potom, co viděl jeho vzpomínky, se k němu musí chovat jako k příteli nebo snad rodině. Severus s ním nesouhlasil. Jediné jeho štěstí bylo, že dárky byly vybírány většinou s citem na jeho povahu. Nikdy to nebyly sentimentální věci, jako věci či fotky Lily. Většinou šlo o praktické dárky, které začal pomalu nesnášet. Někdy šlo o láhev dobrého pití. Tak tomu bylo i tyto Vánoce. Dvanáctiletá ogdenská byl dobrý kousek a po dlouhé době přiměla Severuse na Pottera nenadávat.

OoOoOoOoO

O den později pozdního odpoledne seděla Hermiona v křesle smetanové barvy u sebe v komnatách a opravovala eseje pátých ročníků. Nebyla to žádný zábavná práce, ale chtěla ji mít co nejdříve hotovou. Konečně využila i nějaký ten dárek k Vánocům, tedy už stihla přečíst skoro polovinu knihy od Severuse, měla na mysli spíš ty praktické dárky. V ruce měla brk od Minervy napuštěný červeným inkoustem a zrovna psala na kraj eseje velké N a několik málo poznámek.

Už opravovala asi půl hodiny. Bolela jí záda a krk a začala jí svědět pravá ruka. Nevěnovala tomu pozornost. Chtěla to hlavně dodělat, neměla ráda rozdělanou práci. Po další půl hodině jí ruka svěděla jak čert, a proto se nevědomky pořád škrábala. Po čtvrt hodině už to nevydržela a na ruku se pořádně podívala, už nepomáhalo totiž ani škrábání. Na pravé ruce měla velkou zarudlou vyrážku, která se táhla od půlky předloktí až k prstům. Brk, který do teď pěvně svírala, odhodila, jakoby měla na ruce chlupatého pavouka. Inkoust, který se uvolnil, pocákal několik esejí, křeslo a koberec. To jí teď bylo úplně jedno.

„Sakra! Sakra!“ začala vyšilovat a začala pobíhat po komnatách. Moc dobře věděla, co to je, a taky věděla, že to není nic dobrého. Před třemi roky zjistila, že je alergická na husí peří a od té doby zásadně nepsala husími brky. Jak jen bylo možné, že se neujistila, že brk není husí? Asi to bylo tím, že už skoro rok a půl tyto brky nevlastnila, a tak ji to ani nenapadlo.

Vběhla do koupelny a začala prohledávat všechny skřínky, které tam byly. Jenže lektvar, který tam měla pro podobné případy, tam prostě nebyl. Začala panikařit. Ono to svědění nebylo tak příšerné, věděla, že to bude horší, spíš se ale bála bolesti, která se poté dostaví.

Podívala se na ruku. Vyrážka byla rudější a o něco málo se rozšířila. Nikdy nepochopila, jak mohla z ničeho nic získat alergii, která byla tak agresivní.

„Do hajzlu!“ zaklela a vyběhla z koupelny. Prohledala ještě ložnici i obývací pokoj, ale nikde mast, která tam měla být, nebyla. „Sakra! Sakra, co teď?“ ptala se sama sebe. „Poppy!“ vykřikla a rychle se natáhla pro svetr na zip, který si hodila kolem ramen. Potom vyběhla na chodbu.

V půlce cesty si uvědomila jednu celkem podstatnou věc. Madame Pomfreyová tu není. Před třemi dny odjela na svátky ke své sestře a neteři.

„Do hajzlu!“ zaklela znovu. „Sakra, co mám dělat? Kdo teď ošetřuje? Kdo bude mít lektvar na alergii?“ přemýšlela nahlas. Došlo jí to až za několik vteřin. „Severus.“

Cesta do sklepení byla dlouhá a to i přes to, že znala plno zkratek. Ke kabinetu Lektvarů dorazila celá udýchaná. Hlasitě levou rukou zaklepala. Pravá ruka už jen nesvědila, svědila totiž pekelně. Moc dobře věděla, že za chvíli se to změní v bolest. Nikdo neotvíral.

„Severusi, sakra, kde jste!“ zaúpěla a vydala se k nedalekým dveřím do jeho komnat. Znovu zaklepala, ne, spíš zabouchala. Znělo to naléhavě.

OoOoOoOoO

Severus seděl v černém koženém křesle a četl si. Ano, správně, četl si Hermionin dárek. Jak je dobré míti Filipa, nebylo špatné čtení. Musel uznat, že Hermiona měla dobrý vkus.

U stolku po jeho pravé ruce ležel šálek černého čaje a o něco dál neotevřená láhev ogdenské režné od Pottera. Tu měl na později.

Uslyšel zaklepání. Vzhlédl od knihy. Někdo klepal na jeho kabinet. Chvíli přemýšlel, jestli se opravdu má zvednout a jít otevřít, zavrhl to. Má mít přeci volno, ne? Tak proč by se měl starat? Když se klepání znovu neozvalo, znovu se začetl. Ne na moc dlouho.

Asi po minutě se ozvalo zabušení přímo na dveře od jeho komnat. Znělo opravdu naléhavě. Co pro Merlinovy vousy někdo potřeboval právě od něj? Nerad, ale vstal.

Za prahem stála Hermiona. Překvapeně se na ni podíval. Zrovna se držela za pravou ruku a škrábala se. Když k němu vzhlédla, pocítil její úlevu.

„Dobrý den, máte mast na alergii?“ zeptala se a snažila se zastavit nutkání pořádně si ruku podrbat.

„Co se vám stalo?“

„Alergie na husí peří. Vánoční dárek.“ Nutkání bylo silnější, a tak se poškrábala. Jakmile ale jednou přejela nehty přes vyrážku, ruku ji odtrhl.

„Neškrábejte si to,“ řekl a sevřel jí ruku pevněji. „Pojďte dovnitř, něco vám na to najdu.“ Nechal ji projít okolo sebe a zavřel dveře. „Posaďte se.“ ukázal na křeslo, ve kterém před chvílí seděl a potom zmizel za dveřmi své laboratoře.

Posadila se tedy a rozhlédla. Bylo to poprvé, co tu byla. Znovu se poškrábala. Ani se nedivila, že tu převládá zelená a černá. A i když to tu bylo dost tmavé, líbilo se jí to. Obývací pokoj byl zařízen přesně tak, jak si představovala, že by si byt zařídil starý mládenec. Když to tak vzala, tím Severus vlastně byl.

Nečekala dlouho a byl zpátky. „Říkal jsem vám, abyste si to neškrábala,“ upozornil ji. Automaticky, jako by byla přichycena při něčem nekalém, schovala levou ruku za zády. Nic dalšího nedodal a na stolek, kde ležela rozečtená kniha a láhev režné, odlevitoval kalíšek s mastí a obvaz. Potom si přisunul ke křeslu, kde seděla, otoman ve stejném provedení. Posadil se. „Podejte mi tu ruku,“ požádal ji.

Jeho přání vyhověla. Nic zatím nedělal, jen ji držel, jako by byla z porcelánu a ne z masa a kostí. Pečlivě si vyrážku prohlížel.

„Kdy se vám to stalo?“ zeptal se a ruku jí položil na své koleno.

„Zjistila jsem to asi před patnácti minutami. Mohlo to začít tak před hodinou.“ Když mluvila, dala si radši levou ruku pod zadek, aby se nezačala znovu škrábat.

Překvapeně se na ni podíval, když otevíral kalíšek s mastí. „To při takovéhle bouřlivé reakci u sebe nemáte lektvar na alergii?“

„Samozřejmě, že mám. Vždycky jsem ho měla,“ opáčila. „Tentokrát jsem ho nemohla najít.“

Nabral si hnědou průhlednou mast na prsty. „Kdo vám dal takový pěkný vánoční dar?“ zeptal se a na poslední tři slova dal ironický důraz.

„Ředitelka,“ odpověděla. Opatrně jí začal mazat místo, kde byla vyrážka nejhorší, na hřbetu ruky. Když přiložil prsty poprvé, trochu to zalechtalo, potom ale mast začala studit a přinášela jemnou úlevu. Zamyslela se. „Jen nechápu, proč mi ho dala. Určitě jsem se jí o té alergii zmínila.“ řekla a podívala se na něj. Byl skloněný, vlasy mu padaly do obličeje, plně soustředěný na mazání. „Asi zapomněla,“ řekla jako vysvětlení.

Nastalo ticho. Dívala se na jeho práci a na tváři se jí objevoval úsměv. Nikdy ji nenapadlo, že by ji on mohl ošetřovat. Nebylo to vůbec špatné. Několikrát ji napadlo, že by mu ty vlasy zastrčila za ucho, aby měl více světla. Nutkání bylo silné a zatím jí v tom zabraňovala jen ruka, na které si seděla. Tu ale musela za chvíli uvolnit, protože cítila, že jí začíná dřevěnět.

Jemně jí natíral mast nejprve na předloktí a potom se vracel k dlani a prstům. Teď jí v malých kroužcích vmasírovával průsvitnou hmotu do kůže na dlani. Byl maximálně soustředěný.

Nevydržela to. Natáhla levou rukou a opatrně mu zasunula pramen černých vlasů za ucho. Poprvé k ní vzhlédl. To gesto ho překvapilo. Ustal v pohybu. Díval se na ni a po chvilce zase začal roztírat mast po ruce. Už se jí ale koukal jen do očí. Pramen, který mu dala za ucho, se zase vrátil na své původní místo. Usmála se. Pomalým pohybem k němu zase natáhla ruku, a když neucukl, znovu dala vlasy za ucho. Při návratu se hřbetem otřela o čelist.

Skončil, ale ruku jí pořád svíral. Když už se rozhodl, že se natáhne pro obvaz, aby jí to převázal, naklonila se a políbila ho. Bylo to nečekané, ale i tak jí polibky oplácel. Levou rukou mu odhrnovala vlasy z tváře. Pustil jí namazanou ruku a chytil ji jemně pod bradou. Cítila, jak jí na krku ulpělo trochu masti. Nezajímalo ji to. Přesunul se na tvář, zanechávajíc mast i tam. Přiblížila se, pravé koleno dala mezi jeho nohy, za chvilku se obkročmo posadila na jeho pravou nohu, ale nedosedla, levou rukou se opřela o otoman, na kterém seděl.

Jakoby zapomněl, že má ruce od masti, ji objal okolo pasu, aby neztratila rovnováhu. Potom ji přestal líbat na ústa. Pomalu se polibky přes její pravou čelist dostal až ke krku. Zaklonila se vychutnávajíc jeho horké rty. Cítila, že začíná být vzrušená. Byla si jistá, že kdyby se jen otřel o její bradavky, okamžitě by ztvrdly. Na stehně cítila jeho začínající erekci. Přestávala racionálně myslet.

Do rtů ho zběsile bouchal její tep. Olízl tepající žílu. Jakoby unaveně se opřel o její krk. Zastřeným hlasem, jako by mu dělalo problémy vůbec mluvit, řekl: „Měl bych vám tu ruku zavázat.“

Překvapeně zamrkala, znovu se dostala do reality. Odtáhl se. Zmateně se na něj podívala. Cítila, jak se jí do tváří hromadí krev. Začínalo jí být trapně.

„Samozřejmě,“ zašeptala a trochu nemotorně se dostala zpátky do křesla.

Zase nemluvil, jen se natáhl pro obvaz a potom i pro její pravou ruku, která překvapivě byla ještě stále namazaná. Zase se maximálně soustředil.

Teď to ticho bylo nepříjemné, trapné. Mohlo za to líbání. Snažila se něco vymyslet, nějaké téma, o kterém by se mohli bavit.

„Přijdete na vánoční setkání Fénixova řádu?“ zeptala se nakonec.

„Dostal jsem pozvánku.“ Tím si byla jistá. Harry ho zval vždycky, ale nikdy nepřišel.

„A přijdete?“ Neodpověděl. „Byla bych ráda, kdybyste tam byl.“

Dokončil obvazování. „Hotovo,“ řekl a pustil jí ruku. Hleděla na něj a očekávala jeho odpověď. „Přijdu.“ Usmála se.

15. kapitola                                                                                         17. kapitola