oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj. Protože mám dneska opravdu dobrou náladu, protože jsem udělala zápočet z frániny, v který jsem ani nedoufala, tak Vám plná radosti přidávám novou kapitolu. A jsem moc ráda, že to je zrovna tahle :) Tak doufám, že se Vám bude líbit, protože je konečně zlomová.

Přeju Vám hezké čtení a mějte se krásně :) Vaše Naiad

„Jmelí,“ zašeptala a podívala se na něj.

Sklonil k ní hlavu a snažil se rozluštit, co se jí zrcadlí v očích. Zorničky měla zúžené z toho, jak se dívala do světla svící na lustru. Pomalu se zvětšovaly, ale oči měla stále trochu vytřeštěné.

Ve chvíli, kdy uviděl toho zatraceného stromního parazita, měl v plánu odejít, nebude jim tu přeci dělat šaška. Jenže když se zahleděl do těch jejích čokoládových očí, najednou se mu odejít vůbec nechtělo. Jak dlouho to bylo, kdy naposledy políbil nějakou ženu? Dlouho. A jak dlouho to bylo, kdy měl takovou chuť políbit nějakou ženu? Snad věčnost. V duchu si začal představovat, jak jí obtáčí ruku okolo útlého pasu, přitáhne si ji k sobě a dotkne se jejích hustých kudrnatých vlasů.

„No tak, Severusi, na co čekáte?“ zeptala se s radostí v hlase Minerva.

Odtrhl pohled od Hermiony a hodil po ní naštvaným pohledem. Co si ta ženská myslí?

Mezitím žena, stojící jen několik palců od něho, se rozhlížela po místnosti. Všichni profesoři stáli okolo nich v kruhu se zvědavostí v očích. Pohlédla znovu na něj. „Mám dojem, že za chvíli začnou skandovat,“ zašeptala, aby to slyšel jen on, bála se totiž, že by jim vnukla špatný nápad.

Také se rozhlédl po místnosti plné nedočkavců na jejich první polibek. Ano, měla pravdu, některým už na rtech viděl, jak potichounku šeptají: „Pusu, pusu, pusu…“. Raději se podíval zpátky na ni, aby nemusel myslet na to, jak je všechny zabije, a že to byla velmi lákavá myšlenka!

To už ale Hermiona stála blíž, skoro se dotýkali. Snažila se najít dech, který jakoby ztratila z jeho blízkosti. Srdce jí splašeně bilo, až měla dojem, že si chce prorazit cestu ven skrz hrudní koš.

Sklonil hlavu, ona k němu vzhlédla. Blížili se k sobě. Někdo zatajil dech. Ona. Stejnou rychlostí, jakou se k sobě přibližovali, se jí zavírala víčka. Cítil levanduli. Cítila jeho kořeněnou kolínskou. Jemně se dotknul dlaní jejích zad, na hřbetu ruky ho šimraly konečky kudrnatých vlasů. Položila dlaň na jeho bok a prsty sevřela látku černého hábitu. Tohle všechno bylo natolik intimní, alespoň pro ně, že úplně zapomněli, že stojí v místnosti plné lidí. Jemný dotek rtů. Tělem jim proběhlo začínající vzrušení. Chtěla víc. On také. Odtáhl se.

Pomalu otevírala oči. Cítila, jak se od ní vzdaluje on i jeho vůně. Vydechla. Spustili ze sebe ruce.

„Nashledanou,“ řekl potichu. Poté se pomalu otočil a odcházel pryč.

Sledovala, jak za ním vlaje černý hábit, neschopná pohybu.

„Tedy,“ pronesla hlasem plným překvapení Bathesheba Babblingová. „to bylo nečekané.“ Několik jejích kolegů souhlasně přikývlo.

„Za tu dobu, co tu učím, jsem nikdy nic podobného u Severuse neviděl,“ poznamenal vedle ní pisklavě Filius Kratiknot.

Hermiona se je snažila nevnímat a vzpamatovávala se z polibku. Bylo to nečekané. Bylo to šokující a překvapivé. A bylo to… úžasné. S moc muži se nelíbala, vlastně předtím měla zkušenost jen od Viktora a Rona. Viktor líbal stejně drsně, jaká byla jeho povaha. A první polibek byl tak divný, jak někdy první polibek dokáže být. A Ron? Před touto událostí by řekla, že líbal skvěle. Jenže nikdo v ní nedokázal vyvolat takové pocity jen pouhým otřením rtů, jako to dokázal právě Severus. Ani si nedokázala představit, jaké by to bylo, kdyby se poddala své touze.

Někdo se dotkl jejího ramena. Leknutím sebou trhla. Když vzhlédla, uviděla ustaranou Nevillovu tvář. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a konejšivě jí rameno stiskl.

Jen přikývla. Nechtěla mluvit. Snad, aby nezničila ten přetrvávající pocit na rtech.

„Pojď, doprovodím tě.“ Nečekal na její souhlas, vzal ji okolo ramen a pomalu ji odváděl pryč ze sborovny.

Šla jak loutková panenka, nohy jí automaticky kráčely dopředu jedna po druhé. A i když vypadala podivně a trochu malátně, uvnitř ní to jásalo a radovalo se. Ještě pořád cítila ten zvláštní pocit někde v břiše, jako by jí tam létalo hejno motýlů.

„Nechápu, co to tu ředitelku popadlo. Jasně jsem viděl, jak vyčkávala, až budete pod tím prokletým lustrem. Normálně si to užívala, baba jedna.“ ulevoval si cestou Neville. „Snad jako by chtěla, abys měla kopřivku. Opravdu jsem tě litoval.“

„Litoval? Proč?“ zeptala se trochu omámeně.

„Ty se ptáš proč? Vždyť je to Snape!“ řekl to, jako by byla samozřejmost dostat od profesora Lektvarů kopřivku.

„Nebylo na tom nic zlého.“

„Všiml jsem si.“ Směsice lítosti a hněvu. Nejprve to viděla v jeho tváři, teď to slyšela v jeho hlase.

„Není tak hrozný, Neville,“ řekla, když stála u dveří do svých komnat.

„Kdy jsi na něj změnila názor, Mio?“ zeptal se, když odemykala.

Pokrčila rameny, i když moc dobře věděla, kdy to bylo – jedno hodně zvláštní posezení v ředitelně. „Musela jsem se s ním naučit vycházet. Nemohli jsme se pořád tak hádat.“ Vstoupila dovnitř neuvědomujíc si, že se s Nevillem nerozloučila a vlastně ho pozvala k sobě. Následoval ji. „A hlavně jsem u něj našla vlastnosti, které se mi na něm líbí, to mi dost pomohlo.“

Až teď si uvědomila, že je u sebe a je tu i Neville. Teď už by bylo hloupé ho vyhodit. „Posaď se.“ ukázala na jedno z křesel smetanové barvy. „Dáš si čaj?“

„Rád,“ odpověděl a pohodlně se usadil. Nebylo to sice poprvé, co byl v jejích komnatáchl, ale i tak se rozhlížel. Vlastně to bylo podruhé. Málokomu dovolila, aby u ní vysedával.

Mezitím, co si Neville prohlížel její obývací pokoj, šla uvařit čaj.

„A můžeš mi říct, jaké vlastnosti se ti na něm líbí? Protože já za ta léta, co ho znám, jsem nenašel ani jednu.“

Odpověděla, až když pokládala na stůl bílou konvici s mátovým čajem. „Je velmi vzdělaný. Neznám snad nikoho, kdo by měl v lektvarech takové znalosti jako on. A kdyby nebylo jeho, nikdy by Harry Voldemorta neporazil.“ Při vyslovení teď už mrtvého černokněžníka sebou Neville trochu škubl.

„Ale pořád je to mrzout všech mrzoutů. Doteď nechápu, proč ho McGonallka znova zaměstnala.“

„Ty se ptáš proč?“ zeptala se a podala mu hrnek vonící po mátě. Sama si s jedním sedla do druhého křesla. „Jak už jsem říkala, nenašel bys nikoho schopnějšího.“

„Proč ho tak bráníš?“ Už znovu zaslechla ten vztek.

„A proč bych neměla? Je to schopný čaroděj. Kdyby neměl tak černou minulost, byl by určitě navržen na ministra.“

„To není jen proto,“ odhadl správně. Poté potichu zaúpěl, jakoby mu došlo něco, co se mu vůbec nelíbilo. „Sakra, Hermiono, to není možný! Ty bys přece nemohla… Mio, že ne?“

Překvapeně zamrkala. Samozřejmě tušila, co ho napadlo, ale chtěla se ujistit. „O čem to mluvíš, Neville?“

„Doufám, že se mýlím, ale myslím si, že ses do něj…“ přestal, jakoby slovo „zamilovala“ nedokázal vyslovit. „Mio, s ním si zničíš život.“

Naštvala se. „Myslím si, že do toho, jestli jsem se do někoho zamilovala či ne, ti nic není.“

Teď se na ni překvapeně podíval on. „Ani to nechci slyšet, Mio. Ale předtím než si to srovnáš v hlavě, bych ti chtěl něco říct.“ Sklonil hlavu a nervózně si mnul lem hábitu. „Možná za to může fakt, že jsi tu jediná, s kým se tu vlastně nějak pořádně stýkám a hlavně ti není přes padesát. Ale taky tě dlouho znám, jsi skvělá, inteligentní, vždycky jsi mi pomáhala, jsi krásná…“

Hermiona zavřela oči a snažila se zhluboka dýchat. Sakra, co to bylo za den? Nejprve příšerný vánoční večírek, na kterém ani nechtěla být, potom ten polibek pod jmelím a nakonec jí tu Neville vyznává lásku? Jak jen mu vysvětlí, že on prostě není ten, koho by někdy dokázala milovat?

„Víš, já… mám tě rád… mi-“ nedořekl, protože někdo energicky zaklepal na dveře. Úlevně si oddychla. Nechtěla ta slova slyšet, ne od něj.

„Promiň,“ řekla provinile a vstala. Neřekla to jenom proto, že šla otevřít, ale tak mu i odpověděla na jeho vyznání.

I když to nechtěla slyšet, stejně to zaslechla. Vyslovil to potichu s hlavou sklopenou k zemi. „Miluju tě.“

OoOoOoOoO

„Nashledanou,“ řekl potichu. Poté se pomalu otočil a odcházel pryč. Cítil za sebou její pohled a měl nutkání se otočit. Neudělal to. Až teď si byl totiž plně vědom toho, že tu nejsou sami. Možná to bylo i dobře.

Zvuky jeho rychlých kroků se hlasitě rozléhaly po kamenných chodbách. Dupal vlastně trochu schválně, aby se rozptýlil. Nepomáhalo to. Ještě pořád cítil její jemnou levandulovou vůni, pořád měl dojem, že ho šimrají její vlasy na ruce a neskutečně si přál, aby její rty byly na těch jeho.

Kdyby byl u sebe, hlasitě by zaklel. Teď už bylo zcela jasné, že ji nemůže jen tak ignorovat. Bylo hloupé a trochu i naivní o tom někdy vůbec přemýšlet.

Podvědomě ale tušil, že tohle nebylo správné. Měl by to zarazit dřív, než se to nějak zvrtne. Mělo by to skončit jen u tohohle polibku pod jmelím. Jenže ignorování tomu nepomůže, o tom už se přesvědčil. Bude jí to prostě muset říct. S tímto rozhodnutím se prudce otočil na podpatku a vracel se zpátky ze sklepení rovnou k jejím komnatám.

Byl tak přesvědčený hned jí okamžitě říct, že tohle nemá cenu, že hlasitě zaklepal a ani se nezdráhal.

Otevřela mu skoro okamžitě. Čekal, že se bude tvářit překvapeně nebo zmateně, ale ani jedno z toho se nestalo. V jejím obličeji se zrcadlila úleva a vděčnost.

Nečekala na nic, chytla ho za ruku a vtáhla dovnitř. Byl dokonale zmatený. „Pojďte dál, prosím.“ V jejím hlase byla naléhavost.

Vytrhl ji svou ruku a dál šel sám. Rozhlédl se. Byl tu poprvé a byl mile překvapený, že tu nikde nejsou nebelvírské barvy. Pohled mu spočinul na křesle, které teď obýval Longbottom. Byl skleslý.

„Neville, podívej, kdo přišel,“ ozvala se po jeho pravém boku Hermiona, byla nervózní.

Oslovený zvedl hlavu. Nejprve se podíval na ni, potom na Severuse. Když si uvědomil, na koho se to dívá, naštvaně přivřel oči. „Aha,“ řekl vztekle. Takového ho Hermiona neznala. „Jsem tu už zbytečně. Vybrala sis dřív.“ s tím vstal, hodil ještě jeden naštvaný pohled po Severusovi a s tichým „Sbohem.“ odešel pryč.

Severus povytáhl obočí. „Přišel jsem nevhod?“

„Právě naopak,“ oddychla si Hermiona. „Co jste potřeboval?“

Ještě před minutou byl odhodlaný, ale teď ho všechno opustilo. Mohla za to ta její blízkost. Zahleděl se na ni. „Chtěl jsem vám jen říct, že to, co se stalo ve sborovně-“ nedořekl, protože ho přerušila.

„Přestaňte prosím mluvit,“ řekla a přistoupila k němu o něco blíž. Netušila, kde se to v ní najednou vzalo, ale nechtěla nic slyšet, dneska už ne. Stoupla si na špičky. Potom zavřela oči a políbila ho. Nebylo to stejné jako pod jmelím, byla v tom větší naléhavost.

Ztuhl. Takový sled událostí rozhodně nečekal. Líbala ho na nehybná ústa a on se snažil přemoct sám sebe, aby jí to neoplácel. Podlehl. Sklonil mírně hlavu, aby k ní měl lepší přístup. Pravou rukou ji přidržel v pase. Při jeho doteku se uvolnila. Tou levou se dotkl jejích rozpuštěných vlasů. Teď byl aktivnější on. Jazykem jí pootevřel ústa a přejel jí jím po zubech. Vyšla mu vstříc a jejich jazyky se propletly. Ucítil mátu. Ruce mu obtočila okolo krku a naprosto se mu poddala.

Polibek byl vášnivý a ani jeden z nich nechtěl přestat. Docházel jim dech. Ve stejnou chvíli přestali. Nic neříkali, jen se na sebe dívali. Dnes nepotřebovali slova, na ty bude čas později. Když načerpali takové množství kyslíku, které bylo potřeba pro normální fungování, začali se líbat znovu.

Po několika minutách později, když se od sebe odtáhli podruhé, řekl Severus zastřeným hlasem: „Měl bych jít.“

„Jistě,“ odpověděla růžolící se Hermiona. „Dobrou noc.“ s tím ho ještě jednou políbila a neochotně z něj sundala ruce.

14. kapitola                                                                                         16. kapitola