14. kapitola - Vánoční večírek
A/N: Ahoj, tak
přidávám další kapitolu, abych se trochu ospravedlnila za tu časovou odmlku v prosinci.
Konečně to někam začíná směřovat, ale rozhodně ještě nečekejte konec. :)
Takže přeju hezké
čtení a další kapitolu předpokládejte v nejbližších dnech :) Mějte se
krásně. Vaše Naiad
Když
za sebou zavírala dveře do svých komnat, začala si uvědomovat, co to vlastně
udělala. Opravdu políbila Severuse Snapea na tvář? Kdyby jí někdo něco
podobného vyprávěl před několika měsíci, začala by se smát a představovat si,
jak dotyčnou dívku či ženu obávaný profesor škrtí za její opovážlivost. Ale teď
to byla ona, kdo to udělal, a nic podobného se nestalo. A právě to, že jí nic
neudělal, jak fyzicky, tak slovně, jí podivně zahřálo u srdce. Na tváři se jí
objevil přihlouplý úsměv. Teď už bylo evidentní, že se zamilovala.
Když
procházela místností a sundávala si své svršky, přehrávala si celou situaci
znova a znova. A i když to byla záležitost ani ne jedné minuty, jí se zdálo,
jakoby to trvalo věčnost.
Ležela
v posteli a přemýšlela. Co by teď dala za to, aby mohla zjistit, co se mu honilo
a honí hlavou.
OoOoOoOoO
Když
si uvědomil, že tam nečině stojí skoro minutu, prudce se otočil, až za ním
zavlál hábit, a rychle se vydal pryč. V tichých chodbách se ozývaly jen
jeho kroky a sem tam nějaké to zachrápání některého z obrazů. To nebylo to,
v co teď doufal. V hlavě se mu pořád ozývala její poslední slova. Měl
dojem, že se z toho za chvíli zblázní. Co by teď dal za nějaké rozptýlení.
Nechtěl
vůbec pustit uzdu svým myšlenkám, jenže v tom tichu to snad ani nijak
nešlo. Co se to vlastně stalo? Popřála mu dobrou noc a poté políbila na tvář.
Normální lidé, by v tom neviděli nic zvláštního, možná by to nazvali
přátelským rozloučením. Jenže tomu tak opravdu nebylo. Oni nebyli kamarádi,
dokonce ani známí, kteří by se na rozloučenou líbali. Co vlastně byli? Kolegové
a u toho by to také mělo zůstat, řekl si, když za sebou silně zabouchl dveře.
Už
několikrát ho napadlo, že by tomu tak nemuselo být, že by snad mohli… Ale
jakmile si uvědomil, kdo vlastně je on a kdo ona, rychle podobné myšlenky
zahnal. Vždyť byl o dvacet let starší! A vůbec, on přeci na nic podobného neměl
nárok, už tak toho zkazil víc, než je obvyklé. A hlavně, ona o něj určitě zájem
nemá.
Ale
teď? Je možné, že by měla…? „Hloupost!“
zavrčel v duchu, když se svalil do ustlané postele. Správně by si o něj
neměla chtít opřít ani koště! Byla okouzlující, inteligentní, nadaná, pečlivá,
odvážná, populární, obdivovaná… existovalo mnoho dalších, jen Merlin ví kolik,
kladných adjektiv, které by mohl použít. A on? Radši ani nepřemýšlet. Ale bylo
jisté, že by jen stěží našel pár pozitivních vlastností.
Jediné
řešení, to si alespoň myslel, bylo ji začít ignorovat, nevšímat si jí a hlavně
nemít s touto ženou nic společného. S tímto rozhodnutím překvapivě
usnul, stále oblečený a dokonce i obutý. Vypadalo to jako to nejlepší řešení,
jenže to ještě netušil, jak složité věci mohou být.
OoOoOoOoO
Byla
zoufalá. Nikomu by to sice nepřiznala, ale byla. Měsíc se s měsícem sešel
a v jejím životě neproběhla žádná změna. Co by za to většina lidí dala? A
ona by dala skoro vše za opak.
Byla
snad tak bláhová, že si myslela, že by ta událost na konci října mohla něco
změnit? Nejhorší na tom bylo, že o tom byla skálopevně přesvědčená! Vždyť, jak
často se stává, že by obávaný ředitel zmijozelské koleje někoho doprovodil do
kabinetu? Byla si jistá, že ještě žádná z profesorek neměla to štěstí. A
jak často se nechává políbit na dobrou noc? Řekla by, že nikdy. Tak proč ji
ignoruje?
Nejprve
byla zmatená. Nechápala, co se děje. Nakonec pochopila. Nechtěl s ní mít
nic společného. To ji přimělo, aby byla smutná. Až v tu chvíli pochopila,
že v ně až moc věřila. Měla předpokládat, že tohle nemá smysl. Byl to
přece Snape a ji neměl rád. Když si tohle uvědomila, naštvala se. Jaké má právo
ji nesnášet? Vždyť ji ani pořádně nezná!
Nebude
se doprošovat. Ona ho přeci nepotřebuje a ani nechce. A jestli ano, bude to
muset potlačit někam hodně hluboko. Bude nad věcí, nikdo nesmí poznat, že to
tak není, a hlavně ne on. Neudělá mu to potěšení.
Bylo
až neskutečné, jak dny rychle utíkaly. Hermiona naopak čekala, že se budou
neskutečně vláčet, jen aby byla nucena trávit nekonečné minuty v jeho
společnosti.
Půlka
prosince přišla dřív než by čekala. Normálně měla dárky nakoupené už
v listopadu, ne-li dřív. Vánoce se neúprosně blížily, ale letos na ně
neměla ani pomyšlení. To, že už jsou svátky skoro za dveřmi, si uvědomila až
v momentu, kdy uviděla Hagrida, který táhl do Velké síně obrovské jedle,
aby je potom mohl Filius Kratiknot ozdobit. Naštěstí to bylo o víkendu, takže
měla ještě jednu z posledních šancí zmizet z hradu, aby něco
nakoupila.
OoOoOoOoO
Vypadalo
to lehce, dělal to přeci skoro celý život. Nikdy nebylo složité ignorovat
kohokoliv. Jediní dva lidé, tedy jestli se ten druhý dal tak nazývat, byli
Albus s Voldemortem. Dokonce i po jejich smrti si jich nemohl nevšímat.
Teď
se k nim, k jeho velkému překvapení, přidala i Hermiona Grangerová.
Nikdy necítil vinu za takové malichernosti, jak tuto záležitost začal
pojmenovávat. Ale vidět její smutné pohledy, nebylo nic příjemného.
Přestal
se chápat. To, co se s ním dělo, se vymykalo kontrole. Neměl cítit vinu,
neměl mít chuť jí zbavit těch nešťastných očí, neměl o ní v každém případě
vůbec přemýšlet. To se mu ale vůbec nedařilo.
Trochu
se to zlepšilo, když se smutné grimasy vystřídaly za rozzuřené a později i
vzdorovité. Sice netušil, co ji k tomu vedlo, ale konečně snad pochopila,
že on není to pravé ořechové pro někoho, jako je ona.
Byla
sobota, a jelikož už měl pocit, že se nad kusy popsaného pergamenu, které se ti
tupci pokoušeli nazývat esejemi, zblázní, rozhodl se, že se půjde projít.
Vyčistí si hlavu a třeba i vybije zlost na nějakém hloupém studentovi, který se
mu pokusí zkřížit cestu. Ano, to bylo přesně to, co teď potřeboval.
Jenže,
jak tomu tak bývá, nikoho cestou nepotkal. Předevčírem je skotské studené
počasí potěšilo – jak koho, Severus mezi ty šťastné rozhodně nepatřil – bohatou
bílou nadílkou, a tak většina obyvatel hradu teď byla venku a válela se
v těch bílých s…
Když
už si myslel, že nikoho nepotká, v chodě, která se nacházela jen několik
stop od něho, uslyšel kroky. Tak přeci jenom bude mít možnost srazit pár bodů.
Jenže
to samozřejmě nebyl žádný student obalený od hlavy až k patě sněhem, ale
jeho kolegyně z profesorského sboru, které se poslední měsíc a půl snažil
vyhýbat nebo si jí nevšímat.
Jakmile
ji zahlédl, přejel ji pohledem plným nezájmu – tedy, mělo to tak jen vypadat,
naopak si ji prohlédl velmi důkladně. Ani se nezastavil, aby ji pozdravil.
Ale
zarazil se, když za sebou slyšel zvuk rozbíjejícího se skla či porcelánu.
Otočil se. Hermiona stála asi tak pět stop před ním. Na zemi leželo plno tašek,
kterých si teď nevšímala. S rukama složenýma na břiše se na něj zlostně
dívala.
OoOoOoOoO
Z Prasinek
se vrátila celá promrzlá, ale za to s kupou tašek s vánočními dárky. Byla
spokojená, málokdy se jí povedlo vše koupit naráz. Jenže tentokrát neměla tolik
času, aby se dopodrobna zabývala tím, jestli je dárek vhodný či nikoli.
Byla
unavená a neskutečně se těšila, až si u sebe dá horký hrnek černého čaje a
zabalí do huňaté deky od babičky, která ji vždy dokázala zahřát.
Procházela
chodbami hradu jen s myšlenkou na teplo, takže když zahlédla černý hábit
profesora lektvarů, nevěnovala tomu ze začátku žádnou pozornost. Tedy až do
okamžiku, když zahlédla jeho oči. Naštvala se. Ten pohled byl plný… opovržení?
Ano, alespoň to tak vypadalo. Jaké má právo být na ní hnusný?
Tašky
jí vypadly z rukou, ozval se zvuk tříštícího se porcelánu, čajový set pro
matku. Jindy by si začala nadávat za to, že zničila tak drahou věc, ale teď jí
to nezajímalo. Jediné, na co dokázala myslet, byl Severus.
Otočil
se, na tváři zase tu svou proklatou masku. Pěnila vzteky. Zuřila. Třásla se a
snažila se na něj nekřičet.
„Budete
mě pořád ignorovat?“ neudržela se a její mírně hysterický hlas se rozlehl
kamennou chodbou. Majitelé obrazů visících kolem nich se na ně zvědavě ohlédli.
Jeho
odpovědí bylo jen povytažené levé obočí.
„Můžete
mi říct, co jsem vám udělala, že vám nestojím ani za pouhý pohled, natož za
nějaký pozdrav?“
Zkoumavě
si jí prohlížel. „Nebuďte hysterická, Grangerová.“
„Nejsem
hysterická!“
Ještě
jí věnoval jeden pohled a otočil se k odchodu.
„Sakra,
kam jdete?“ Teď už nebyla hysterická, vyslovila to spíš nešťastně, zklamaně. Do
očí se jí nahrnuly slzy.
OoOoOoOoO
Minerva
McGonagallová procházela spletitými chodbami bradavického hradu a v hlavě
si dávala dohromady, jak asi přemluví Severuse Snapea k tomu, aby se
účastnil každoročního vánočního večírku. Věděla, že to nebude lehké, o
Severusovi bylo známo, že na podobné akce nikdy nechodí, jenže jak řekl Albus,
potřebovali ho tam. Sama ještě nevěděla proč vlastně, v těchto ohledech
byl bývalý ředitel velmi záhadný, ale měla nějaké tušení, že to bude kvůli
Hermioně.
Ještě
stále nebyla přesvědčená, že nápad dát ty dva dohromady je dobrý, přeci jenom
znala Severuse už nějaký ten pátek a aby se přiznala, nepřála by žádné ženě být
po jeho boku. I když oni se k sobě opravdu výtečně hodili. Možná už to
měla jen vsugerované, Brumbál jí to opakoval vždy, když na ty dva přišlo slovo.
Předtím
než ale zajde za Severusem, musí navštívit i Hermionu. Ještě ji nestihla
odchytnout, aby ji na večírek také pozvala.
Zaslechla
hlasy, tedy spíš jen jeden, byla si jistá, že patří právě ženě, kterou teď
hledala. Zastavila se. Znělo to, jakoby se s někým hádala. Má je vyrušit?
Už
je viděla a udělalo se jí trochu nevolno. Už se zase hádají? A to si
s Albusem mysleli, že se všechno po těch dropsech srovnalo. Ale jak to tak
vypadalo, oni měli svou hlavu.
„Sakra,
kam jdete?“ vydechla profesorka Přeměňování smutně.
Minerva
to celé pozorovala z povzdálí, ani jeden z nich ji neviděl. Severus
se zastavil, ale neotočil se. „Alespoň
kousek citu v sobě má,“ pomyslela si ředitelka. Bála se, že odejde.
Když
se hodnou chvíli nic nedělo a oba stáli beze slova na místě, rozhodla se vyjít
na světlo.
„Hermiono?“
zeptala se opatrně, ale i tak profesorka v jejím hlase zaslechla známý
přísný podtón. Rychle si utřela uslzené oči a překvapeně se na nadřízenou
ohlédla.
„Paní
ředitelko?“ řekla potichu a v duchu se modlila, aby nic z toho, co se
tu stalo, nezaslechla.
„Jste
v pořádku?“
Hermiona
se pokusila na tváři vykouzlit úsměv, ale podle toho, že starostlivá grimasa
z ředitelčina obličeje nezmizela, jí bylo jasné, že se jí moc nepovedl.
Severus
snad nikdy nebyl tak rád, že vidí Minervu McGonagallovou. Zachránila ho. Kdyby
totiž nepřišla, musel by se nějak zachovat, ale teď mohl potichu a nenápadně
odejít. Jenže udělal jen dva kroky, když ho hlas ředitelky zastavil: „Severusi,
zůstaňte. Také jsem s vámi chtěla mluvit.“ V duchu zaklel a otočil
se.
„Ano,
Minervo?“ Už rozhodně nebyl rád, že ji vidí.
„Ráda
bych vás oba dva pozvala na každoroční vánoční večírek. Bude to poslední večer
vyučování před Vánoci a konat se bude ve sborovně. Byla bych moc ráda, kdybych
vás tam zahlédla.“ Oba dva se nadechovali k výmluvě, ale ředitelka je
zarazila. „Žádné vykrucování, prosím. Vím, že ani jeden z vás nejede na
prázdniny pryč, takže čas mít budete.“ usmála se na ně, ale když se na ni jen
oba naštvaně dívali, dodala: „A nenuťte mě, prosím, abych vám to nařídila.“
„Zase
mi budete vyhrožovat strhnutím osobního ohodnocení?“ zeptal se posměšně
Severus.
„Ale
to nemůžete! V pracovní smlouvě nemáme, že se musíme účastnit
společenských akcí školy, takže nemáte právní nárok na to, abyste to mohla
udělat.“ rozhořčila se Hermiona.
Jak
to tak vypadalo, jediná členka profesorského sboru četla podrobně pracovní
smlouvu, Minervu to ani nepřekvapovalo.
„Ne,
to sice nemohu, Hermiono, ale jsem si jistá, že by se určitě něco našlo, abych
to mohla udělat.“
Mladá
profesorka zalapala po dechu. To snad ředitelka nemyslela vážně. To bylo
vydírání!
„Budu
se na vás těšit.“ s tím Minerva odešla pryč.
Chvíli
tam stáli vedle sebe. Hermiona najednou nevěděla, co má dělat. Neměl by teď
promluvit spíš on? A taky začal mluvit jako první, ale ne tak, jak si
představovala.
„Nashledanou.“
Než si vůbec uvědomila, že se s ní rozloučil, byl pryč.
OoOoOoOoO
Kdyby
to neměla nařízené od Minervy, vůbec by sem nešla. Její každoroční vánoční
nálada se nevrátila, a tak jen s prázdným pohledem pozorovala bavící se
profesorský sbor. Někdo si jen povídal, jiní tančili a nahlas se smáli a jen
ona tu seděla a snažila se splynout s křeslem, které obývala. Tedy vlastně
to nebyla jen ona, kdo se nijak nebavil.
Severus
seděl také v jednom z křesel v rohu místnosti a mlčky popíjel horký
čaj. Zamračeně se rozhlížel po sborovně a v duchu nadával na ředitelku,
kterou teď propaloval naštvaným pohledem, jenže ona si ho vůbec nevšímala. Už
každému, kdo tu byl, věnoval alespoň jeden naštvaný pohled, tedy kromě
Hermiony, té si snažil nevšímat. Což se mu samozřejmě vůbec nedařilo.
Doufala,
že si jí nikdo nebude všímat a v tichosti srkala punč. Byl odporný. Sama
nechápala, proč si ho vůbec nalila, neměla punče ráda a tenhle k tomu byl
nechutně sladký. Asi ho bude muset nenápadně vylít.
„Hermi,
ty se vůbec nebavíš,“ vytrhl ji z nečinnosti Nevillův hlas.
Zvedla
k němu oči a pokusila se o úsměv. „Nemám moc vánoční náladu.“
„Ty?“
zeptal se se smíchem a posadil se do prázdného křesla vedle ní. Potichu
zaúpěla. „Nejsou náhodou Vánoce tvoje nejoblíbenější období v roce?“
„Letos
mě to nějak nechytlo,“ pokrčila rameny a odložila skoro plný hrnek punče na
stolek. Už se ho ani nedotkne.
„Punč?“
ukázal na odložený hrnek. Přikývla. „Mně chutná, je totiž správně sladký.“
s tím se napil a s chutí olízl kapky, které mu uvízly na rtech.
„No
právě, až moc sladký.“
Usmál
se. „Letos jsem se rozhodoval, jestli pojedu na prázdniny k babičce, vždyť
víš, Vánoce tady jsou nádherné, ale říkal jsem si, jestli by nebylo vhodnější
být s ní. Tohle období beze mě nezvládá tak dobře, jak jsem si myslel, asi
za to můžou naši, ale ještě pořád nevím, asi by to bylo lepší. Ale…“ Hermiona
přestala poslouchat. Protože tenhle monolog vypadal na opravdu dlouho.
Severus
se podíval na hodinky. Je půl hodiny ten správný čas na to, aby odešel? Podle něj
by to bylo i pět minut, ale znal Minervu. Rozhlédl se. Všichni byli
zaneprázdnění, dokonce i Hermiona, která si povídala s Longbottomem. Třeba
se mu podaří nepozorovaně odejít.
Neville
pořád povídal a povídal. Opravdu ji nebavilo poslouchat miliony důvodů, proč by
měl a proč by neměl navštívit babičku. Podle ní by za ní měl jet, ale proč ho
nenechat mluvit? Rychle zkontrolovala situaci ve sborovně. Napadlo ji, že by už
mohla odejít. Všichni se bavili, a když koutkem oka zpozorovala Severuse, který
se akorát zvedal, bylo rozhodnuto. Odejde.
„Promiň,
Neville,“ přerušila ho hraným unaveným hlasem. „Už raději půjdu, nejsem moc
dobrá společnost a hlavně jsem hrozně utahaná.“
„A
nechceš doprovodit?“
„Ne,
buď tady a bav se.“
„Ale
já bych šel rád.“
„Ne,
opravdu to není potřeba,“ řekla trochu moc prudce.
„Tak
dobrou noc,“ popřál jí.
„Dobrou.“
Obešla
ho, pokusila se vykouzlit ještě jeden úsměv a pomalu odcházela. Periferně
viděla Severuse, jak se k ní blíží, odcházeli ve stejnou chvíli.
„Hermiono,
Severusi,“ zastavil je hlas ředitelky. Oba v duchu zakleli, ale otočili se
na ni.
„Ano,
Minervo?“ zeptal se Severus věru otráveně.
„To
už odcházíte? Není ještě brzy?“
Podívali
se na sebe. Oběma bylo jasné, že ani jednomu z nich se nezdá, že by
odcházeli nějak brzy. Chvíli si dívali do očí, Hermiona odvrátila hlavu jako
první. A nebylo to tím, že by jí jeho pohled byl nepříjemný, právě naopak, ale vyrušilo
ji tiché lapání po dechu a chechot. Rozhlédla se po místnosti. Když si
profesoři všimli, že se na ně dívají, raději odvrátili pohled. Jen Minerva a
Neville jim pohled vrátili. Ředitelka se usmívala, jakoby věděla něco, co oni
dva ne, a Neville se tvářil rozpačitě, ale Hermiona v tom viděla i něco
naštvaného. Nakonec až její kamarád ji zachránil z nevědomosti, když
ukázal prstem na strop a hleděl někam nad ně.
Hermiona
byla o něco rychlejší než Severus a vzhlédla jako první. Překvapením vytřeštila
oči. Sakra, proč je ředitelka musela zastavit zrovna ve chvíli, kdy procházeli
pod lustrem? Zavřela oči a po několika vteřinách je zase otevřela. To už se na
to díval i Severus.
„Jmelí,“
zašeptala a podívala se na něj.
Jmelí?!
(Eloise, 13. 1. 2010 20:53)