Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola - Výročí

18. 9. 2010

Ahoj :) Světe div se, já dopsala další kapitolu. Všem se moc omlouvám za tak dlouhé čekání, ale škola a další věci mi nějak zničily chuť k psaní. Ale ta se vrátila a já konečně začala zase psát :) Tak doufám, že vás tak dlouhá odmlka neodradila.

Ještě bych chtěla poděkovat Zaiře a tuhle kapitolu ji věnovat, protože bez ní by pravděpodobně nevznikla, moc Ti děkuju za vnuknuté nápady :) A taky ji věnuji všem, kdo povídku čtou a zanechávají komentáře, moc to pro mě znamená :)

A nakonec Vás akorát poprosím o komentáře, protože jen díky nim mě psaní zase baví :) Mějte se krásně a užijte si 7. kapitolu Dropsů :)

Vaše Naiad

 

Neville sypal do sítka černý čaj a snažil se to prodlužovat. Ne snad, že by se s Hermionou nechtěl bavit, dokonce se jí chtěl na něco důležitého zeptat, ale když zahlédl její tak trochu přihlouplý úsměv, všechno nadšení ho přešlo. Jenže ani vaření čaje a příprava všeho okolo netrvá věčně a on se musel odebrat na volné křeslo a čelit vyptávající se kamarádce.

„Takže…“ začala s širokým úsměvem. „Ty a Hannah?“

„Hm, jo,“ odpověděl, když oběma naléval čaj.

Hermiona si vzala svůj šálek, nalila si trochu mléka a dychtivě se zeptala: „Tak mi přeci řekni, jak se to stalo. Bonbóny?“

„Jo, ale než ti to převyprávím, mám dotaz.“ Už ho to hlodalo delší dobu, ale věděl, že sám na nic nepřijde. Jestli se to nedozví teď, tak se asi zblázní. „Co v nich je? Nápoj lásky? Nějaké bláznivé kouzlo zalíbení? Nebo je to doopravdy?“

Hermiona se na chvíli zamyslela. „Já vlastně nevím,“ přiznala nakonec trochu zkroušeně.

„Nevíš?“ Překvapení v jeho hlase bylo víc než jasné. Odkdy ona něco nevěděla?

„Snažila jsem se to zjistit,“ bránila se rychle. „Ale nic. Prostě to vypadá jako obyčejné bonbóny. Nezjistila jsem nic zvláštního.“

„A co by se stalo, kdyby si ten drops vzal místo mě někdo jiný?“

„Myslíš, kdyby si ho vzala Hannah a někdo další? Mohlo se to stát?“

„Úplně jsem zapomněl, na co ty bonbóny jsou,“ přiznal. „A když jsem byl v Děravém kotli, potkal jsem tam Hagrida. Chvíli jsme se my dva a Hannah bavili a já jim je nabídl.“

„Nejsem si jistá. Ale možná by se nestalo nic. Merline, štve mě, že nemám tušení, co se s tebou vlastně děje, když ho ochutnáš!“

„Ale víš, že za tím není nějaké kouzlo? Je to opravdové?“ ujišťoval se.

„Jsem se Severusem už přes dva roky. Musela by to být opravdu silná kletba. Nikdo by nic takového neudělal.“

„Takže co to dělá? Co se dělo s tebou?“

Hermiona si povzdechla, ale hned se usmála. „Pamatuju si ten okamžik, jakoby se to stalo před hodinou. Najednou jsem viděla a uvědomovala si věci, ke kterým jsem byla slepá. Stačil mi jediný pohled na Severuse a věděla jsem, – i když v tu chvíli jsem z toho nebyla nadšená – že už ho nikdy neuvidím v jiném světle. Nezamilovala jsem se, alespoň ne hned.“

„Já ano,“ přiznal potichu.

Rozesmála se. „A proč bys neměl? U mě a Severuse to bylo jiné. Podráželi jsme si nohy, neměli se rádi a pořád se hádali. Pamatuješ?“

„Jo, potom se to změnilo.“

„Přesně tak. Uvědomili jsme si, že mezi námi začíná být něco víc. Najednou jsme se nedokázali hádat. Ale ty a Hannah? Byli jste kamarádi, nic nepřekáželo tomu, abyste se zamilovali. Jen jste si museli uvědomit, že k sobě patříte.“

„Takže ti to pomůže si něco uvědomit?“

„Nemám ponětí, Neville. Možná. Nebo to taky nedělá vůbec nic. Třeba je to jen placebo efekt.“

„Nemusím se teda bát, že by to nebylo z mé vůle.“

„Ne, to určitě nemusíš. Za všechno, co se mezi tebou a Hannah stalo, si můžete jen vy.“ Zase se široce usmála. „A teď už mi konečně řekni, jak to bylo.“

A tak se Neville pustil do vyprávění bez zbytečných detailů, během kterého se Hermiona usmívala, ale i tak se cítila podivně prázdně a nedokázala si jeho štěstí dostatečně užít.

 

OoOoOoOoO

 

Ještě jednou se podívala na stolek, který musela trochu zvětšit, aby se na něj všechno vešlo. Snad na nic nezapomněla. Nádobí, příbory, sklenice, látkové ubrousky, vše laděno do smetanové, šampaňské na přípitek, víno k jídlu, voda… Věděla, že Severus všechnu tu práci neocení, nebo možná i ano, ale neřekne ani ň. Ale jí na tom záleželo, muselo to vypadat dokonale. Bylo to přece jejich první výročí svatby. Usmála se při vzpomínce na skromnou svatbu jen se svědky. Zadoufala, že se i dnes bude cítit tak šťastně jako před rokem. Věděla, že teď to mezi nimi není zrovna nejlepší, ale společně strávený večer u dobrého jídla, o které musela požádat skřítky, protože tady v Bradavicích neměla možnost nijak večeři připravit, by snad mohl rozbourat ledy a třeba by mu i konečně mohla říct, že chce dítě.

„Á, svíčky,“ vzpomněla si a odběhla pro dvě vysoké svíce.

Když všechno vypadalo podle ní perfektně, stačilo se už jen převléct a čekat, až se Severus vrátí.

Když konečně cvakla klika, Hermiona už několik desítek minut seděla připravená na posteli. Celou tu dobu si představovala, jak dokonalý by tenhle večer mohl být, jak si všechno vysvětlí a zase bude vše v pořádku. S úsměvem vstala, urovnala si koktejlové šaty a vyšla vstříc svému manželovi.

Severus si akorát odkládal plášť, když vstoupila do obývací části jejich komnat. Až když ji zahlédl, uvědomil si, že by ho dnes mohl čekat příjemně prožitý večer. Tedy snad. Vypadala úžasně, hlavně proto, že už ji dlouho neviděl se takhle usmívat.

„Ahoj,“ pozdravila ho a přesunula se ke stolu, aby otevřela šampaňské a rozlila ho do dvou vysokých sklenic. Když ji také přivítal, nabídla mu perlivý nápoj. Přiťukli si a sklo o sebe jemně cinklo. Široce se usmála a trochu se napila. „Krásné výročí.“ s tím se k němu naklonila a políbila ho.

Po všech těch dnech, kdy se spolu moc nebavili, to bylo trochu nečekané, ale přesto jí polibek oplatil. Bylo to osvobozující zapomenout na všechno, co se mezi nimi událo, a tak trochu předstírat, že je vše v naprostém pořádku.

Položil se do polibku trochu víc a ona vůbec neprotestovala. Volnou rukou ji objal a přitáhl si ji blíž. Ale po chvilce se odtáhla. Když si všimla, že se tváří nesouhlasně a vlastně i naštvaně, jen se usmála. „Skleničky. Překážejí nám skleničky.“ s tím mu sebrala tu jeho a společně s tou svou je položila na stůl.

S úsměvem na tváři mu ovinula ruce okolo krku a znovu ho políbila. Bylo to zvláštní. Ještě včera se mu vyhýbala a teď se nemohla nabažit jeho společnosti. Přitiskla se k němu ještě víc a do hry se rty zapojila i jazyk. Najednou si uvědomila, jak strašně jí chyběl. Nedokázala pochopit, proč se mu stranila. S dětmi i bez dětí, byl to přeci Severus, její manžel, a ona ho milovala.

Neměl ponětí, co se s ní dělo, ale tuhle změnu uvítal s nadšením. Prsty prohrábl její upravené vlasy a s potěšením nasál její parfém. Jeho ústa opustila ty její a pomalu přes čelist si to mířil k ušnímu lalůčku. Už nedokázal myslet na nudnou konferenci, ani na jejich neshody, byla tu jen ona, jeho sténající žena, nastavující mu svůj štíhlý krk. Rukama ji hladil po bocích a pomalu směřoval výš. Pohladil ji přes prsa. Merline, neměla podprsenku! Palcem přejel tvrdnoucí bradavku. Když to udělal potřetí, tiše mu zasténala přímo do ucha.

Do zad mu zatínala nehty a s každým polaskáním jejího krku se k němu tiskla víc a víc. V hlavě měl jen představu, jak si ji vezme, a bylo mu jedno, jestli se dostanou do ložnice, nebo jestli to bude hned a tady.

 Instinktivně začal hledat zapínání na šatech. Když ho konečně našel, bylo na levém boku, začal ho rozepínat. Jenže Hermiona ho zastavila.

„Ještě ne,“ zašeptala tak, že jí nevěřil ani slovo. „Máme tady večeři.“

„Večeře počká,“ zamumlal jí do klíční kosti.

„Vystydne to.“ Merline, jak v takovéhle situaci dokázala myslet na jídlo? „Nejprve se navečeříme a potom budeme pokračovat,“ řekla pevným hlasem.

Severus se narovnal. Nebyl naštvaný, i když se tak možná tvářil, spíš byl rozmrzelý, protože byl vzrušený. Ale Hermiona měla pravdu. Celý den skoro nejedl a na vydatné jídlo se těšil.

 Po chvíli už seděli naproti sobě a poklidně a potichu jedli. Veškeré jiskření, které mezi nimi po jeho příchodu vzniklo, bylo najednou pryč. Věnovali se své večeři, oba pohrouženi do svých myšlenek.

Severusovy mozkové závity pracovaly na dvě stě procent. Snažil se pochopit – i když už předem věděl, že se vrhl do předem prohrané bitvy – co se to tu před chvílí ksakru stalo. Hermiona, ještě ráno mlčící, bledá a pravděpodobně na něj naštvaná, se proměnila v ženu plnou sexepealu. Tenké černé šaty ukazovaly každou křivku jejího nádherného těla, vysoké podpatky jí prodlužovaly a zkrášovaly nohy a úsměv, který ho jen pobouzel k tomu, aby ji na místě pomiloval. Když ji uviděl, myslel si, že zešílí. Ale přeci jenom tu byl ten odporný a zničující červ pochybností, který ho zevnitř užíral. Opravdu tak vypadala jen kvůli němu?

Dívala se na něj a poznala, že je hluboce zamyšlený. V jeho výraze bylo něco, co jí bránilo začít konverzaci. Udělala špatně, když ho zarazila ještě v momentu, kdy dokázala racionálně myslet? V tu chvíli nechtěla nic jiného, než se naplno opřít do víru vášně, která je pohlcovala, ale vždyť se tak dlouho piplala s tím, aby tenhle večer byl úžasný, aby si vyjasnili všechno, co je poslední dobou tak trápilo. Potichu si povzdechla a řekla si, že udělala správně. Vždyť pokračovat tam, kde přestali, mohou za chvíli.

„Jaká byla konference?“ začala konečně konverzaci a strčila si do pusy kousek masa.

Zvedl k ní oči a chvíli na ni jen tak zíral. Trochu nervózně se usmála s nadějí, že ho vyzve k odpovědi. „Nic zajímavého.“

„Vážně? Vždyť ses na ni připravoval několik dní.“

„Všechno šlo podle plánu,“ odpověděl a zase na chvíli zmlkli.

„Já jsem dneska byla za Nevillem,“ řekla, i když věděla, že ho to nezajímá. „A když jsem se vracela, abych to tady připravila, potkala jsem Jean-Paula. Je to skoro neskutečné, ale mám pocit, že ho potkávám na každém kroku. Ale vlastně mi to ani nevadí, hezky se s ním povídá.“

Když zaslechl jméno toho idiota Erose, silně sevřel příbor, až mu na rukou zbělaly klouby. Jeho žena si toho naneštěstí nevšimla.

Dalších pět minut nikdo z nich nepromluvil. Severus se snažil přestat přemýšlet o tom, co pro Merlina ten frantík dělá s jeho ženou, když u toho není. Ona se pokoušela zjistit, co se to s ním děje.

„Budeš se se mnou bavit?“ zeptala se trochu naštvaně.

Znovu k ní vzhlédl a povytáhl pravé obočí. „Bavím se s tebou.“

„Ne, to teda nebavíš. Jediné, co jsem z tebe dostala, byly naprosto nic říkající informace o konferenci.“

„Mám dojem, že sis dneska povídala až dost.“

„Ale já se chci bavit se svým manželem!“

„Tak sis měla vzít někoho jiného. Někoho ze svých přítelíčků.“

„Ale já si chtěla vzít tebe. Proto jsme dneska tady.“ Byla naštvaná. Co se to s ním dělo?

„Nevypadáš, že bys z toho byla nadšená.“

„Ne, když se chováš takhle, tak opravdu ne!“

„Tak si jdi za Erosem nebo Longbottomem nebo za kýmkoli chceš.“ Jména obou vyplivl, protože jen si na ně vzpomněl, měl hořko v puse.

„Ano, to bude asi nejlepší,“ vyprskla a prudce se zvedla ze židle. „Protože všechno zní líp, než strávit večer s manželem, který se chová jako idiot!“ Teď už křičela. Snad nikdy nebyla takhle naštvaná. Odstoupila několik kroků od stolu a vztekle hodila látkovým ubrouskem.

Jestli čekala, že ji zastaví, hluboce se mýlila. Do očí se jí nahrnuly slzy. Rychle otevřela dveře vedoucí ven z jejich komnat, a když odcházela, se vším vztekem a ukřivděním, které cítila, za sebou práskla dveřmi.

Rozeběhla se sklepením. Slanou vodu v očích už nedokázala zadržet. Slzy spojené s maskarou jí tekly po tvářích, ale jí to bylo jedno. Měla pocit, že hlasité zvuky podpatků, které se rozléhaly chodbou, se jí jakoby zařezávaly do srdce. Strašně to bolelo. Sakra, vždyť takhle to skončit nemělo. Vždyť si měli všechno vyříkat a potom se úžasně pomilovat. Už se těšila, jak ji potom obejme a ona s úsměvem na tváři usne.

Když došla do Vstupní síně, zastavila se. Hlasitě posmrkávala a z tváří si utírala černé šmouhy. Začali ji bolet nohy a tak si sundala lodičky a jen na boso se vydala nahoru. Neměla ponětí, co teď bude dělat, kam půjde. A tak si v prvním patře sedla na schody, které se v noci nepohybovaly tak často jako přes den, a znovu se rozplakala. Takhle to skončit nemělo.

„Mon Dieu! Hermiono, jste v pořádku?“ ozvalo se nad ní o Merlin ví kolik minut později. Zvedla uslzenou tvář a spatřila starostlivě vypadajícího Jean-Paula.

 

OoOoOoOoO

 

Hlasitě za sebou práskla dveřmi a Severus si povzdechl. Pohnojil to. Věděl to, ale přesto mu to nebylo tolik líto, jak by mělo. Od chvíle, kdy zmínila to stupidní jméno, v něm vřela krev. Proč u svaté Morgany musel žárlit na člověka, kterého vlastně ani neznal? Věděl to. Už od prvního okamžiku, kdy ho potkal, si byl jistý, že proti němu nemá šanci. Každou chvíli poslouchal od svých kolegyň, jak je úžasný, jak udělal tamto nebo ono. Tak jakou měl možnost na toho Francouze nežárlit, když každý den viděl, jak se na ni dívá? A jak se ona na něj usmívá?

Nevšímal si poloprázdné sklenice a rovnou si vzal láhev. Musel se něčím zabavit, protože jen myšlenka na to, že opravdu šla za ním a on o ni pečuje, ho ničila.

 

 

6. kapitola                                                                                             8. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

děkuju

(Naiad, 27. 9. 2010 22:02)

to Mary-Ane: njn, taky se mi to moc nelíbí, ale jinak by to nebylo zajímavý ;) Jinak děkuju :)
to zuzka: jj, je to blbec :D no uvidíme, jak se to vyvine :) děkuju :)
to Moony: moc děkuju :) neboj, další bude brzo, před chvilkou jsem ji dopsala, už čeká jen na opravu :)

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 27. 9. 2010 21:50)

Ty jo super kapitolka =) nevadí že přišla tak pozdě, raději později než špatná kvalita =) těším se na další a doufám že to bude brzo =) a že se Severus vzpamatuje

ach jo!

(zuzka, 18. 9. 2010 22:41)

bože severusi, ty si blbec! to jsme zvědavá, jak tohle hodláš napravovat... a ten frantík jeden se mě fakt nelíbí, severus by so ho měl podat! :-)
děkuju za kapitolku a těším se na další! :)

Achich

(Mary-Ane, 18. 9. 2010 14:04)

Skvělý, že je tu konečně kapitola, ale takhle to být nemělo:(( ale aspoň to není přehnaně romantické, jenže se hlavně nesmí rozejít...
Už se těším na další kapitolu!!:)