oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Ahoj :) Tak tu máte další kapitolu. Jelikož nevím, co bych měla napsat, tak si nechám své kecy na někdy jindy. Snad jen poděkuju všem za komentáře k minulé kapitole a ráda bych Vás poprosila, jestli byste i Vy ostatní mohli něco zanechat. Budu opravdu ráda :)

Tak se mějte krásně a užijte si další kapitolu :)

Vaše Naiad :)

Severus se pomalu probouzel a trochu se zavrtěl. Poté ještě v polospánku natáhl levou paži, aby objal svou manželku, ale jeho prsty prohrábly jen prázdný vzduch a dopadly na matraci. Otevřel oči a jediné, co spatřil, byl naklepaný polštář.

Potom, co vylezl z koupelny, trochu zadumaný scházel dolu po schodech. Poslední týden byl zvláštní. Tedy hlavně Hermiona se chovala podivně. A on neměl sebemenší tušení proč.

Tak jak předpokládal, našel ji schoulenou v křesle. Byla celá zkroucená a Severus si domyslel, že ji později bude bolet celé tělo. I když měl ohromnou chuť probudit ji a zeptat se, co se to s ní pro Merlina děje, neudělal to a místo toho vyrazil do kuchyně uvařit si kávu.

S kouřícím se hrnkem a složenými novinami se zase vrátil do obývacího pokoje, kde se pohodlně usadil do zbývajícího křesla. Naschvál nahlas rozložil Denního Věštce, ale s ní to nic neudělalo. A proto nechal svou ženu být – i když pořád při otáčení stran pergamen hlasitě šustil – a začetl se.

Nakonec to přeci jenom netrvalo tak dlouho a Hermiona se probudila. Tiše se protáhla a promnula si bolavý krk. Až po chvíli si všimla, že Severus sedí v protějším křesle, a slabě ho pozdravila.

„Dobré ráno,“ reagoval skoro okamžitě. Měla pocit, že jeho hlas zněl chladně a trochu podrážděně.

„Usnula jsem při čtení knížky,“ řekla jen tak a rychle se rozhlédla po té, kterou měla včera večer v plánu číst, ale ani se jí nedotkla. Jenže nikde ji nemohla najít.

„Už po čtvrté v tomto týdnu,“ okomentoval to Severus a Denního Věštce složil. „Ale pořád jsem nepochopil, co je pohodlnějšího na tomhle křesle, než na naší posteli.“

„Nechtěla jsem tě rušit, proto jsem šla dolu.“

„Jistě,“ odtušil ironicky.

Skoro minutu se na sebe jen tak dívali. A potom se Hermiona konečně odhodlala. Možná za to mohl ten Severusův výraz ve tváři, nebo to, jak se choval zvláštně a ona z toho měla pocit, že je na ni naštvaný. Nebylo se čemu divit, poslední týden se chovala hrozně a skoro pořád se mu vyhýbala.

„Měli bychom si promluvit,“ vyhrkla, jenže v tom samém okamžiku jí Severus oznámil, že jde do laboratoře, aby si připravil nějaké lektvary na převoz do Bradavic.

„Dobře tak jdi,“ reagovala okamžitě, protože najednou se jí zase nechtělo nic říkat.

„Ne, mluv.“

„Ne,“ řekla a postavila se. „Máš pravdu, dneska už odjíždíme a musíme připravit plno věcí.“

Chvíli si ji přeměřoval pohledem. „Dobře,“ odpověděl a odešel do sklepa.

OoOoOoOoO

Byl příjemný srpnový den. Pro Nevilla byl ale ještě hezčí, než by byl normálně. Zrovna rychlým krokem směřoval k Bradavické bráně a neměl daleko k tomu, aby si radostně hvízdal. Bylo to dlouhých čtrnáct dnů, co Hannah neviděl, a teď se nemohl dočkat. Během té doby si vyměnili několik dopisů, ale přeci jenom to nebylo ono.

Minerva mu naštěstí dovolila návštěvu bez jakéhokoli problému – tedy zmínila se, že by bylo vhodné, aby se zdržovali jen v místech, kde nebudou rušit ostatní profesory, a také, aby tomu bylo co nejdříve, protože i když jsou prázdniny, v Bradavicích bude rušno – a ještě aby mu to nedovolila, například Hermionini přátelé (ve skutečnosti to byli i jeho přátelé, ale většinou přicházeli za ní) tu už několikrát byli a nikdy s tím nebyl žádný problém.

Už na něj čekala a on měl co dělat, aby se k ní nerozběhl. Měla na sobě lehký levandulově fialový hábit s tříčtvrtečními rukávy a vlasy rozpuštěné, na levém spánku sepnuté malou sponou.

Přivítala ho s širokým úsměvem a hned potom, co jí v cestě na pozemky nepřekážela brána, ho objala a nakonec ho políbila na tvář. Hned se cítili oba o něco pohodlněji a s uvolněným hovorem o tom, kdo co dělal během doby, co se neviděli, se pomalu vydali k hradu.

Venku sice bylo hezky, ale Hannah hlavně chtěla vidět hrad, a proto nejprve zavítali do Velké síně, kde potkali Filiuse Kratiknota. Ten byl tak zaneprázdněný, že se s hostinskou jen rychle pozdravil a odebral se pryč.

Bylo zvláštní tu být, když tu bylo tak málo lidí, ale Hannah si docela rychle zvykla. Bylo to díky Nevillově přítomnosti. Už se jim nestalo, že by nevěděli co říct. Právě naopak, pořád si povídali, potichu se smáli a Hannin malý výlet si užívali.

„A kde vlastně bydlíš?“ zeptala se, když procházeli okolo učebny Kouzelných formulí.

„Vlastně kousek odtud,“ odpověděl a potom se trochu zdráhavě zeptal: „Chceš se tam jít podívat?“

„Ráda bych,“ usmála se a on jí okamžitě úsměv opětoval. „Vždycky mě zajímalo, jak profesoři bydlí.“

„Vlastně každý trochu jinak. Například u mě to není moc velké, tedy na rozdíl od Hermiony a Snapea.“

Nevillovy komnaty patřily k těm menším, ale za to byly celkem útulné. Zdi hlavní místnosti měly hráškově zelenou barvu a koberec s nízkým chlupem byl béžový. V levé části byl malý béžovo-zeleně polstrovaný gauč a bukový konferenční stolek. Hned kousek od obývacího koutu stál psací stůl stejné barvy, na kterém teď bylo nepatřičně uklizeno – až začne nový školní rok a s ním související eseje, bude tam haraburdí plno – a vedle něj několik polic, kde Hannah našla jen knihy o kouzelných a mudlovských rostlinách.

Napravo byl jídelní stůl pro dvě osoby, kam zasedal spíš jen výjimečně, protože nerad jedl sám, a nakonec něco, co by se dalo nazvat malou kuchyňskou linkou, na které stála hliníková konvička a několik průhledných nádob se sušenými bylinkami a čajem.

V celé místnosti bylo plno květin, hlavně na parapetech.

Až když se Hannah rozhlédla podruhé, všimla si zdi, kde měl Neville několik fotografií. Na jedné poznala jeho bývalé spolunocležníky ze školy. Potom zaznamenala starší dámu, která jistě byla jeho babička. A nakonec tam vysela fotografie dvou mladých usmívajících se lidí.

„To jsou naši,“ řekl tiše vedle ní a také se na své rodiče zadíval.

„Zemřeli?“

Jen zakroutil hlavou.

„Tak proč jsi vyrůstal u babičky?“ zeptala se nechápavě.

„Belatrix Lestrangová je mučila tak dlouho, dokud nezešíleli. Jsou u svatého Munga.“

Hannah zalapala po dechu. „To je mi líto,“ vydala ze sebe přiškrceně a chytla ho za ruku.

Podíval se na ni a stisk opětoval. „Mně taky.“ Atmosféra zhoustla a oba najednou posmutněli.

„Nedáš si čaj nebo něco?“ zeptal se po chvíli. „Nebo, jestli samozřejmě budeš chtít, bychom se mohli jít podívat do skleníků.“

„Do skleníků bych se podívala moc ráda.“

OoOoOoOoO

Severus se zavřel do laboratoře a Hermiona si tiše povzdychla. Pořád mezi nimi vládla neklidná atmosféra, ale ona se k dalšímu pokusu říct mu, co ji trápilo, prozatím neodvážila.

Protože tu nechtěla zůstat zavřená a rozhodně by nešla za svým manželem do laboratoře, – jednou to udělala a moc dobře to nedopadlo – rozhodla se, že se půjde projít. Třeba by se mohla stavit za Hagridem, nebo si jen tak sednout k jezeru a sledovat, jak se oliheň vyhřívá na sluníčku.

Když vyšla z hradu, v dálce si všimla, že Hagrid akorát odchází s kuší přes záda do lesa, a tak se rozhodla se jen tak projít a skončit u jezera, kde by si mohla odpočinout. Zrovna procházela okolo skleníků, když si všimla, že dveře do jednoho z nich jsou otevřené. Usmála se. Až teď si vzpomněla, že si s Nevillem chtěla popovídat a hlavně vyzvědět, jestli dropsy, které mu v červnu dala, zafungovaly.

S o dost lepší náladou se vydala do skleníku číslo dvě. Čekala, že uvidí svého kamaráda, jak se stará o nějaké rostliny, že bude zase umazaný od hlíny. Ale ani jedno z toho nezahlédla. Přesně uprostřed stáli dva lidé a líbali se, ne jinak vášnivě, ale něžně. Tahle romantická scéna vehnala do Hermionina obličeje ještě širší úsměv.

Když už se rozhodla otočit a potichu se vytratit, všimli si jí. Oběma zčervenaly tváře, což Hermionu málem rozesmálo, naštěstí tomu stačila včas zabránit.

„Omlouvám se. Hned jdu pryč. Netušila jsem, že tu máš návštěvu,“ říkala spokojeně Nevillovy a na Hannah – až teď rozeznala známou tvář – se mile usmála. Pomalu couvala a Neville se ji snažil zastavit.

„Nikam nechoď, my jsme jenom…“

„Ne, nechám vás o samotě.“ s tím se rychle vydala pryč, nechávajíc tak trochu zaraženou dvojici samotnou.

Jestli si před chvílí nebyla jistá, jestli má lepší náladu, teď to bylo jasné. Byla skutečně šťastná, že si její kamarád někoho našel a zažívá o dost lepší chvíle než ona. Přála mu to.

I když si chtěla pozemky nejdříve projít, náhle se jí už vůbec nechtělo, a tak zamířila rovnou k jezeru. Tam si sedla na zploštělý kámen a nastavila tvář slunečním paprskům. Po dlouhé době se cítila zase skvěle.

„Neruším?“ ozvalo se vedle ní za chvíli.

OoOoOoOoO

„Stejně bych nikdy neřekla, že zrovna z tebe bude učitel,“ řekla Hannah, když se zastavili ve skleníku číslo dvě a zrovna si prohlížela malé rostlinky Ďáblova osidla, které měl Neville připravené pro první ročníky.

„Víš, že já taky ne?“ odpověděl se smíchem. „Ale nakonec mě to baví o dost víc, než práce pro Bystrozory. Kouzelné rostliny byly vždycky moje.“

„Jo, byl jsi v tom skvělý,“ usmála se. „A pořád samozřejmě jsi.“ dodala rychle.

Objal ji okolo pasu. Byl nadmíru spokojený, byl v místě, které miloval, a navíc s úžasnou ženou. „Líbí se mi tady a teď ještě víc, když jsi tady ty.“

Díky lichotce zrůžověla a Neville si pro sebe řekl, že takhle jí to moc sluší. A potom se k ní trochu naklonil, protože teď měl ještě větší chuť ji políbit, než tenkrát v Děravém kotli. A Hannah se vůbec nebránila a trochu zvedla bradu. Jejich rty se střetly a on si ji přitáhl o něco blíž. Trochu pootevřela rty a jemu už nic nepřekáželo v tom, aby se z normálního polibku stal francouzský. Najednou měli pocit, že neexistuje nic, jen oni dva, a byli si stoprocentně jistí, že se zamilovali.

A potom je vyrušil nějaký zvuk. Odtáhli se od sebe a trochu udýchaní se podívali ke dveřím skleníku. Stála tam Hermiona a s širokým úsměvem si je prohlížela.

„Omlouvám se. Hned jdu pryč. Nevěděla jsem, že tu máš návštěvu.“

„Nikam nechoď, my jsme jenom…“ nedokázal Neville doříct, protože byl ještě trochu omámený.

„Ne, nechám vás o samotě,“ řekla a rychle zmizela.

Mírně zmateni se na sebe podívali. Oba byli trochu červení a Neville měl chuť pokračovat tam, kde před chvíli skončili, jenže romantická atmosféra vyprchala přesně v okamžik, kdy narazili na jeho kolegyni.

„To bylo divné,“ ozvala se po chvíli Hannah a vymotala se z jeho objetí.

Svěsil ramena, ale přesto natáhl ruku, aby ji alespoň mohl držet. Usmála se a stisk opětovala.

OoOoOoOoO

Hermiona musela několikrát zamrkat, aby si znovu přivykla na prudké světlo. A potom hned vykulila oči, když v neznámém hlasu poznala svého nového kolegu. „Samozřejmě, že ne,“ řekla a ukázala na zbylý kus kamene, kde seděla. „Nechcete si přisednout?“

„Budeme mi potěšením, madame.“ Jean-Paul si urovnal hábit a elegantně se vedle ní posadil.

„Prosím vás, neříkejte mi madame. Mám potom pocit, že mi je nejméně padesát.“

Široce se usmál, až se mu ve slunci zaleskly bílé zuby. „Ale sama jste mi minule řekla, že mademoiselle už nejste,“ připomněl.

„A také jsem vám řekla, že mi máte říkat Hermiono.“

„Omlouvám se. Asi jsem zapomněl, Hermiono.“ Její jméno zdůraznil tak, aby si byla jistá, že už nezapomene. „Doufám, že jsem vám nabídl, abyste mi i vy říkala mým křestním jménem.“

Usmála se a přikývla.

„Bon, to jsem rád.“

Chvíli mezi nimi bylo ticho a jen se dívali do tmavé vody jezera. Nakonec se přeci jenom Jean-Paul ozval. „Všiml jsem si, že máte dobrou náladu. Stalo se něco? Poslední dobou jste byla taková zachmuřená.“

Znovu se usmála. „Ano, dostala jsem dobré zprávy. Potěšilo mě to.“

„Mohu se zeptat jaké? Tedy samozřejmě za předpokladu, že to nejsou moc osobní záležitosti.“

„Jen jsem zjistila, že si můj přítel přes prázdniny našel přítelkyni,“ odpověděla a její úsměv se znovu rozšířil. „Mluvím, jako byste ho neznal. Neville.“ Když se na ni zmateně podíval, rychle dodala. „Náš kolega. Profesor Longbottom, učí Bylinkářství.“

„Tak to jsou opravdu dobré zprávy. Přeji mu to.“

Hermiona přikývla a opřela se lokty o kámen tak, že skoro ležela. „A vy? Máte nějakou přítelkyni nebo dokonce ženu?“ zeptala se zvědavě. „Omlouvám se, asi to bylo moc osobní.“

„Non, to je v pořádku. A na vaši otázku, non, nemám přítelkyni.“ Usmál se na ni. Chvilku měla dojem, že ten úsměv byl trochu svůdný, ale rychle si vynadala. Vždyť to byla hloupost.

„Vy? Vážně?“ zeptala se překvapeně. „To nemůže být pravda.“

Zasmál se a trochu zaklonil hlavu. „Čemu se divíte, Hermiono?“

„Vždyť jste…“

Povytáhl jedno obočí. „Jaký jsem?“

„Jsem si jistá, že si to moc dobře uvědomujete.“

„Myslíte?“

„Ano. Vždyť víte, jak dokážete působit na ženy. Vzpomínáte, jak jste sem přišel poprvé?“

„Oui,“ přitakal.

„Každá profesorka v tomhle hradu na vás mohla oči nechat.“

„Každá?“ zeptal se a široce se usmál.

„Samozřejmě každá nezadaná profesorka,“ odvětila okamžitě.

„Aha.“

Hlasitě se zasmála. „Snad jsem vám nepošramotila vaše ego, Jean-Paule. Nestačí vám, že jste se líbil nezadaným ženám? Nechte něco i těm ostatním.“

Trochu tajemně se usmál a ona se rozesmála ještě víc.

OoOoOoOoO

Severus seděl v křesle a popíjel svůj odpolední čaj. A vlastně i čekal na svou ženu. Netušil, kam šla, ale pravděpodobně byla pryč dost dlouho, což jí nebylo moc podobné.

Když přišla, měla dobrou náladu. Usmívala se a konečně z ní byla taková Hermiona, jakou si pamatoval.

„Kdes byla?“ zeptal se ledabyle, když mu dala polibek na tvář a posadila se naproti němu.

„Šla jsem se projít. Nejprve jsem chtěla navštívit Hagrida, ale zrovna šel někam do lesa, potom jsem narazila ve sklenících na Nevilla, ale měl návštěvu, tak jsem ho nechtěla rušit a raději se vydala k jezeru. Je tam moc hezky. A nakonec za mnou přišel Jean-Paul a chvíli jsme si povídali.“ odříkala vše, co za tu dobu dělala.

Severus jen jemně povytáhl obočí, i přesto se mu stáhla do jedné čáry. „Jean-Paul?“

Usmála se a přikývla. Vůbec si jeho výrazu, ani trochu vrčivého hlasu nevšimla. „Je to příjemný člověk.“

Stroze přikývl, protože na tohle neměl co říct. Možná by i měl, ale nechtěl zuřit víc, než tomu bylo teď.

„Půjdu se osprchovat. Je tam opravdu teplo. Budeme jíst v síni nebo tady?“

„Mně je to jedno,“ zavrčel a prudce vstal. Bez dalšího slova zmizel znovu v laboratoři.

Hermiona nad jeho chováním jen mávla rukou. Pravděpodobně měl zase jednu ze svých nálad. Večer už bude v pořádku.

5. kapitola                                                                                             7. kapitola