oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj. Tak tady je další kapitola k dropsům. Souseda ještě nemám, tak mějte chvíli strpení. Dneska vás nebudu obtěžovat hloupými řečmi (jaksi nevím, co psát), takže mějte se krásně a hezký čtení. Vaše Naiad :-)

Jestli byla včera nervózní, tak s dneškem se to nedalo srovnat. Nejhorší bylo, že hned první hodinu měla sedmé ročníky Havraspáru a Zmijozelu, vždyť byli jen o pár let mladší než ona!

Zrovna stála ve svých komnatách před velkým zrcadlem a kontrolovala si hábit. Vzala si jeden ze svých nejoblíbenějších, ten, který jí nosil štěstí. Neměla ho na sobě už hrozně dlouho, tak doufala, že dnes nezklame.

Když prošla svým kabinetem do učebny Přeměňování, slyšela, jak si studenti za dveřmi povídají. Naposledy se zhluboka nadechla a šla jim otevřít. Hned do sebe začali strkat a potichu si nadávali.

Jakmile se všichni usadili a ve třídě konečně nastal klid, znovu se nadechla. „Ještě jednou se představím. Mé jméno je Hermiona Grangerová a budu vás učit Přeměňování.“ s tím mávla hůlkou a na tabuli za ní se objevilo napsané její jméno. „Jelikož jste už v sedmém ročníku, rozhodla jsem se, že jednu z hodin budeme věnovat opakování na OVCE. Tedy samozřejmě za předpokladu, že o to sami bude stát.“ rozhlédla se po třídě, kde pár lidí zakývalo hlavou. „Máme tři hodiny týdně. Tuto úterní bych věnovala právě přípravě a v té dvouhodinovce ve čtvrtek se budeme věnovat novému učivu.

A teď, jestli nemáte žádné dotazy, si napíšu váš seznam. Prosím, budu po vás chtít i výsledky ze zkoušek NKÚ a výsledky ze závěrečných zkoušek z šestého ročníku.“ s tím si šla sednout za katedru.

„Nechápu, proč nás musí učit mudlovská šmejdka.“ Sice ta věta byla pronesena velmi potichu, ale i tak ji slyšela. Ztuhla. Několik děvčat zalapalo po dechu.

Stále otočená ke studentům zády se zeptala: „Kdo to řekl?“ znělo to trochu hystericky. V třídě bylo hrobové ticho. „Ptala jsem se, kdo to řekl.“ její hlas už byl tvrdý a naštvaný. Otočila se.

„Já.“ řekl hrdě chlapec s delšími černými vlnitými vlasy s napůl zvednutou rukou, na sobě měl zeleno stříbrnou kravatu a na hábitu znak Zmijozelu.

„Jméno?“

„Adrien Brat.“

„Odebírám Zmijozelu třicet bodů.“ Mezi Zmijozelskými se ozvalo nesouhlasné mručení. „A také vám uděluji školní trest. V sobotu v půl druhé v mém kabinetu.“

„Ale od dvou je konkurz do famfrpálu!“ zaprotestoval.

„Tak tam budete chybět, pane Brate. Alespoň vás to naučí slušnému chování.“

„Budu si stěžovat profesoru Snapeovi.“

„Klidně si stěžujte, kde chcete, ale na ten trest nastoupíte, i kdyby se to nelíbilo samotnému ministrovi.“

„Ale my ho potřebujeme!“ ozvalo se dvě lavice od Adriena.

„Vy snad chcete také připravit vaši kolej o body? Nebo snad strávit famfrpálový konkurz u mě v kabinetu?“

„Ne, paní profesorko.“

OoOoOoOoO

Když vycházel ze svého kabinetu, aby pustil šestý ročník Nebelvíru a Havraspáru do učebny, začal pomalu litovat, že vůbec přistoupil na to, že se sem vrátí. Měl na ty tupce ještě nervy? Nejhorší na tom všem bylo, že když jej studenti zahlédli, nepřestali mluvit ani se nahlas smát historkám z prázdnin. Bude je to muset naučit, snad to nebude trvat tak dlouho. Zpražil je nasupeným pohledem, otevřel dveře a jako první vešel do učebny.

Když se studenti posadili a vytáhli všechny své pomůcky, stačil jen jeden pohled a ve třídě zavládlo ticho.

„Vy všichni jste získali při zkouškách NKÚ z lektvarů Vynikající.“ s tím se rozhlédl po třídě. „Jestli je tu někdo, kdo dosáhl hodnocení jen Nad očekávání, okamžitě opustí učebnu a u ředitele své koleje si vyžádání nový rozvrh.“

„Ale profesoru Křiklanovi stačilo Nad očekávání.“ namítl chlapec v Nebelvírských barvách v zadní části učebny.

„Odebírám Nebelvíru pět bodů.“ Opravdu mu to udělalo takovou radost? Málem se pro sebe usmál.

„Ale-“ chtěl znovu něco říct Nebelvír.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se ledovým hlasem, až někteří studenti ztuhli.

„Christopher Stout.“

„Pane Stoute, laskavě mluvte, až budete vyzván. A teď odejděte.“

„Ale-“ pokusil se znovu Christopher.

„Dalších deset bodů.“ Zuřil. Nedokázal pochopit, jak někdo může být tak nechápavý.

Napravo od něj se začal hlásit další student Nebelvíru. Ignoroval ho a Stouta propichoval pohledem. Když už si chlapec začal dávat věci do brašny, ruka vedle profesora začala zběsile mávat.

„Ano?“ zeptal se nasupeně. Doufal, že to nebude další Grangerová, stačilo mu, že teď je z ní jeho kolegyně.

„Ale on měl z Lektvarů Vynikající.“ namítl kluk a sklopil hlavu, když se na něj Snape pořád díval.

„Sednout!“ nařídil Christopherovi, otočil se na podpatku a vydal se zpátky ke svému stolu.

„Teď si vyzkoušíme vaše dovednosti. Madame Pomfreyová mne požádala o několik dávek Životabudiče. To bude náplní dnešní hodiny. Měli byste ho zvládnout uvařit bez návodu, proto odmítám jakékoli učebnice nebo poznámky, na stolech budete mít jen přísady a pomůcky.“ Několika studentům spadla brada a s vytřeštěnýma očima na něj hleděli. „A do příští hodiny mi donesete pětadvacet palců dlouhý esej o Amorově šípu.“ dodal a k vytřeštěným pohledům se přidal i zbytek třídy. „Dejte se do práce.“

Během hodiny chodil mezi studenty a hledal chyby v jejich práci, hlavně se zaměřil na Nebelvírské. Bylo neskutečné, že nemusel hledat velké záminky, aby pronesl sem tam nějakou jízlivou poznámku nebo aby odebral nějaké ty body za neschopnost či neznalost.

OoOoOoOoO

V životě by ji nenapadlo, že by byla schopná za jeden den odebrat tolik bodů. Samozřejmě jich i pár přičetla, ale Zmijozelská kolej i tak zůstávala v mínusu. Teď seděla ve svém kabinetu a snažila se dostat z hlavy první incident se Zmijozelem. Nechtěla si to přiznat, ale trápilo ji to, myslela si, že po válce už podobné názory nebudou nebo jestli budou, tak jen v soukromí, ne ve škole.

Najednou byl pátek. Musela uznat, že jí to učení začalo bavit. A nejen to, přičítání a někdy dokonce i odebírání bodů jí uspokojovalo. Jakmile ji některý ze studentů štval, bylo tak jednoduché říct: „Odebírám vám deset bodů.“, z ničeho nic byl klid a ona mohla v klidu učit dál.

A když se našli tací, kteří byli podobní jako ona, náruživý čtenáři a lidé, kteří se chtějí stále dozvídat nové informace, s radostí jim několik bodů přičetla.

Zrovna odcházela z Velké síně, kde se příjemně najedla a ještě k tomu si popovídala s Nevillem, který byl jinak skoro pořád zavřený v nějakém skleníku. Na tváři měla úsměv. Ten jí ale rychle spadl, když se po dlouhých pěti dnech podívala na hodiny s kolejními body. Ty Nebelvírské byly skoro prázdné, na dně se válelo pět rudých kamenů. Šla se raději podívat blíž, jestli ji nešálí oči, ale vše zůstalo stejné. Pohledem přejela i ostatní koleje. Havraspár měl vrstvu modrých kamenů, mohlo jich být tak přes stovku, Mrzimor na tom byl podobně, možná o několik méně a Zmijozel byl stejně prázdný jako Nebelvír.

Uslyšela za sebou kroky. Prudce se otočila. Stál za ní Severus Snape ve svém černém hábitu a svůj pohled upíral na prázdné hodiny, potom ho otočil na ní. Chvíli se přeměřovali, oba naštvaní.

„Za to můžete vy, že?“ vydala ze sebe rozčíleně a udělala k němu několik kroků.

„Jsem si jist, že i vy na tom máte svůj podíl. A to nemluvím o tom hloupém trestu pro pana Brata.“

„Pro Merlina, kolik bodů jste Nebelvíru sebral? Sto? Můžu za to snad já, že má kolej musí trpět?“

Měl chuť se zasmát. Svým způsobem měla pravdu, ale kdyby k tomu její svěřenci nedávali důvod, i když, co si budeme povídat, nějaký ten důvod se najde vždycky, žádné body by jim neodebral.

„Jistě na tom máte svůj podíl, ale jen to, že je vedete. V tomto ohledu si dokonale vystačí sami.“ na tváři se mu rozlil úšklebek.

„Oh, jaký ředitel takoví studenti?“ zeptala se a skoro stejný úšklebek, který do teď trůnil na Severusově obličeji, ozdobil ten její.

Ani jeden si toho nevšiml, ale lidé, kteří odcházeli od večeře, se začali seskupovat ve Vstupní síni a pozorovali je. Dokonce se někteří svěřenci ředitelů kolejí, kteří se zrovna navzájem snažili zabít pohledy, začali vsázet, který z nich z toho vyjde lépe.

„Co se to tu děje?“ ozval se hlas ředitelky mezi davem studentů, ale Hermiona i Severus to ignorovali.

„Já prostě nechápu, co proti mně máte! Co jsem vám proboha udělala? Moc jsem se hlásila?“

Proč zrovna ve chvíli, kdy byl na ni naštvaný, kvůli tomu, že Zmijozel prohrával, musela říct svou vlastnost, kterou na ní opravdu nesnášel?

„Nebo snad přesné formulace z knih?“ dodala po chvíli.

Snad ještě horší než to poletování její ruky ve vzduchu. Ona mu to snad dělá naschvál!

„Nechápu, proč všechno vztahujete na sebe. Je to sice vaše kolej, ale body odečítám studentům, ne vám.“

„Hermiono, Severusi! Co se to tady děje?“ ozval se autoritativní hlas ředitelky. Oba dva se na ni okamžitě podívali. Hermiona trochu zahanbeně, když si všimla davu, který se okolo nich vytvořil. Severus si zachoval svou klidnou tvář.

„Jen jsme si tady se slečnou Grangerovou povídali o stavu kolejních bodů.“ řekl Snape a založil si ruce na prsou.

Minerva se nejprve otočila na studenty. „Rozejděte se, tady není nic k vidění.“ Dav se začal okamžitě rozpouštět, Zmijozelští zamířili do sklepení, ostatní koleje ke schodišti. „A vás bych poprosila, abyste mě doprovodili do ředitelny. Také bych si s vámi ráda popovídala o bodech vašich kolejí.“

6. kapitola                                                                                             8. kapitola