oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj. Hrozně moc se omlouvám, že dlouho nic nepřibylo, ale tyhle poslední dva týdny byly hektický a ještě k tomu příšerný, takže i když se našel čas, neměla jsem vůbec náladu mít s povídkami něco společného. Takže ještě jednou se omlouvám, za delší odmlku. Za to vám sem hodím hned dvě kapitoly, abych si to alespoň trošku vyžehlila.

Jinak souseda teď opravdu neočekávejte, až to všechno skončí, tak se na něj vrhnu, ale teď opravdu ne, nemám na psaní zatím moc náladu a na souseda už vůbec ne.

Mějte se krásně. Vaše Naiad :-)

„Posaďte se,“ vyzvala je Minerva McGonagallová, když dorazili do ředitelny. Hermiona se stále cítila zahanbeně. Bylo jí nepříjemné, že teď musela být na koberečku. Ona? Vždy vzorná a slušná? Do problémů se dostávala jen díky Harrymu a Ronovi. Severusovi to bylo úplně jedno, naopak si užíval Hermionina strachu z toho, co bude. Oba dva se posadili do vyčarovaných křesel u ředitelčina stolu.

Ředitelka chvíli mlčela a oba si přísně prohlížela. Profesorka Přeměňování se schoulila v křesle a provinile se na ni dívala. Cítila se, jako kdyby byla ještě studentkou. Severus si založil ruce na prsou a skoro bez mrknutí oka koukal na svou nadřízenou.

„Hermiono, Severusi. Jak milé překvapení. Jakpak se máte?“ ozvalo se Minervě po pravém boku. Prudce se otočila a zamračeně se na portrét Brumbála podívala.

„Albusi, mohl byste…“ chtěla říct mlčet, ale přišlo jí to nevhodné.

„Brumbále.“ kývl Severus hlavou na uvítanou.

„Dobrý den, pane řediteli,“ řekla Hermiona potichu, ale s úctou v hlase.

Bývalý ředitel se na oba usmál, ale už neřekl ani slovo a se zájmem sledoval, co se bude dít. Minerva se znovu podívala na profesory, pořád se tvářila zamračeně.

„Doufám, že oba připouštíte, že incident, který se stal ve Vstupní síni, byl velmi nevhodný,“ přísně se na ně podívala. Hermiona jemně přikývla, Severusovi se na obličeji objevil jen úšklebek. „Tak vás oba prosím, abyste si příště vaše hádky nebo co to bylo, nechali do soukromí.“

Profesorka Přeměňování na chvilku ztuhla. Představa, že by se jejich roztržky měly odehrávat v soukromí, byla příšerná. Kdyby to tak bylo, bála by se nejhoršího. Severuse hned napadlo, že by ji asi uškrtil.

„Ale myslím si, že nejlepší by bylo, kdyby se podobné situace vůbec neodehrávaly. Zkuste se nad tím zamyslet, jsem si jistá, že jsou naprosto zbytečné.“

Překvapivě se nad tím oba zamysleli a Hermiona zjistila, že jí vůbec jejich hádky nevadí, možná právě naopak. Snape byl jediný člověk, se kterým se kdy hádala na úrovni. Kdyby se to hodilo, nebo spíše kdyby byla sama, začala by se svému zjištění nahlas smát.

Jak si Severus uvědomil, Grangerová byla jediná osoba, se kterou se hádal, a mělo to vůbec smysl. On se prakticky mohl hádat s kýmkoli, jenže nikdy to nebylo ono. S Brumbálem to vlastně nikdy ani hádky nebyly, jen výměna názorů, u které vždy zůstal jako poražený, což ho mimochodem vždy neskutečně štvalo. S Minervou se nemělo cenu hádat, dřív to neměl zapotřebí, teď to byla jeho nadřízená. A ostatní? Když tu byla Grangerová, neměli šanci, i když ho tak neskutečně vytáčela.

„A teď hlavní důvod, proč jsem s vámi chtěla mluvit. Jsem si jistá, že ta vaše roztržka byla právě kvůli kolejním bodům, že?“ zeptala se ředitelka a na oba dlouze pohlédla. Když ani jeden neudělal nic, čím by jí dal zapravdu, pokračovala. „Už jsem o tom diskutovala s několika dalšími profesory, kteří mě ujistili, že ani jeden z nich nemá na nízkém bodovém stavu Nebelvíru a Zmijozelu svůj podíl. Už zezačátku jsem si myslela, že vy jste tou příčinou, ale chtěla jsem se ujistit,“ Znovu ani jeden z nich nic neříkal ani neodporoval. „Může mi někdo z vás, nejlépe oba dva, vysvětlit, proč stav bodů vašich kolejí je oproti Havraspáru a Mrzimoru tak nízký?“ Zase mlčeli. Hermiona se snažila jejímu pohledu vyhnout, naopak Severus ji přímo rentgenoval očima. Unaveně si sundala brýle a promnula si kořen nosu. „Hermiono, prosím, začněte.“

Po vyslovení jejího jména sebou trochu škubla. Ale poté se ve svém křesle narovnala, hodila trochu nervózním pohledem po Snapeovi, který, i když to nedal najevo, si toho všiml. Odkašlala si. „Víte, já jsem za tento týden několik bodů odebrala a uznávám, že trochu víc jich bylo Zmijozelu, jenže-“ neměla šanci to doříct, protože ji Severus přerušil.

„Trochu?“ zeptal se posměšně.

Naštvaně se na něj podívala. „Vy máte co říkat.“

„Uvědomujete si, že jste musela mé koleji odebrat minimálně sto bodů, ne-li více?“

„A uvědomujete si zase vy, že Zmijozelští studenti prostě nejsou svatí?“ Hned si vzpomněla na svou první hodinu a nejraději by mu Adriena Brata otřískala o hlavu.

„Svatí rozhodně nejsou, ale určitě nejsou tak tupí jako ti Nebelvírští,“ odsekl.

Zalapala po dechu a Minerva se k ní nedobrovolně přidala. Teď už se probudil i zbytek bývalých ředitelů trůnících na zdi Bradavické ředitelny. Někteří se tvářili pobouřeně, někteří pobaveně. Jediný Brumbál si je se zájmem prohlížel a chystal se rozbalit jeden ze svých citrónově žlutých bonbónů.

„To si ze mě snad děláte legraci! Kdybych já měla mluvit o inteligenci některých vašich svěřenců, asi byste se divil. Jedna dívka ze sedmého ročníku ani nevěděla, co to je zvěromág!“

„Z Nebelvíru?“ rýpnul si.

Zatnula čelisti a dala ruce v pěst, až jí zabolely klouby. Koukala na něj s přimhouřenýma očima, a kdyby to uměla, pohledem by ho zabila.

„A dost!“ vykřikla ředitelka a málem bouchla rukou do stolu, aby tomu dodala dramatičnosti, naštěstí se včas zarazila. Oba dva se na ni překvapeně podívali. Najednou měli pocit, že jsou sami.

„Omlouváme se,“ řekla Hermiona pokorně. Severus nad tím pozvedl obočí.

Brumbál cucal svůj citrónový drops a s úsměvem se na scénku díval. V tom se zarazil a nečekaně bonbón vdechl. S vytřeštěnýma očima hleděl před sebe a dusil se. To, co mu teď proběhlo namalovanou hlavou, ho šokovalo. Zanedlouho k němu přiběhla jedna z ředitelek z vedlejšího portrétu a silně ho bouchla do zad. Drops se mu dostal z dýchacích cest tak rychle, že si ani nevšiml, že se teď válí po zemi. Když přestal mít nepříjemný pocit v krku, znovu se podíval na profesory sedící naproti nynější ředitelce. Chvíli si je zamyšleně prohlížel a vstřebával myšlenku, která se mu tak nečekaně dostala na mysl. Poté se jen usmál a radostně si zamnul dlaně.

„Albusi, jste v pořádku?“ otočila se na Brumbála Minerva.

„Ale jistě,“ odpověděl vesele a všechny obdaroval úsměvem, hlavně tedy Hermionu a Severuse. „Nechtěl byste někdo bonbón?“ zeptal se a natáhl se pro nový. Všechny portréty se na něj nechápavě podívaly a zavrtěly hlavami. Za to ředitelka si z misky na stole jeden vzala. Přesně tohle čekal, a tak se uvelebil v křesle a byl neskutečně zvědavý, co tentokrát drops způsobí.

Minerva vzala ručně vyřezávanou dřevěnou misku plnou bonbónů a natáhla ji před sebe. „Vezměte si.“ Nebyla to nabídka, nýbrž rozkaz. Hermionin i Severusův výraz se velmi podobal tomu, který měli před chvilkou na tváři bývalí ředitelé. Oba zakroutili hlavou. „Řekla jsem, vezměte si.“ zopakovala Minerva.

Hermiona se tedy natáhla pro jeden ze žlutých v celofánu zabalených bonbónů, ale do pusy si ho zatím nedala. Napadlo ji, že by třeba mohla být ušetřena, když bude i Snape.

„Severusi.“ s tím mu ředitelka dala misku skoro pod nos. Zašklebil se, a aby se zbavil té misky, také si jeden vzal. Když byla Minervina ruka zase pryč, obdaroval ji vražedným pohledem.

„Ochutnejte,“ nařídila potom, opřela se a na břiše si založila ruce.

Brumbál v obraze si stále mnul dlaně, na obličeji spokojený úsměv. To, jak jeho přítelkyně donutila ty dva, aby si vzali jeho oblíbenou pochoutku, ho bavilo. Musel jen čekat, co to s nimi udělá.

Severus po ředitelce hodil jeden ze svých nasupených pohledů, z hlouby duše odmítal si tu žlutou věc dát do pusy. Hermiona byla podobného názoru, ale obešlo se to bez nenávistných pohledů.

Všechny portréty s pobavením sledovali nerozhodnost dvou profesorů. Mají se ušetřit nebo své nadřízené neodporovat a pro jednou jí udělat radost? Hermiona si říkala, že i když citrónové chuti neholduje, tentokrát to přežije. Severus si byl jistý, pro něj z nepochopitelného důvodu, že je Minerva nepropustí, dokud „tu věc“ nebude mít v puse.

Rozhodli se ve stejnou dobu, rychle drops rozbalili a strčili si ho do pusy. Vypadali trochu komicky, když se nastejno zašklebili nad kyselou chutí. A potom, bylo to jak blesk z čistého nebe, oběma proletěla myslí věc, která je donutila překvapeně vykulit oči.

Hermiona rychle odvrátila hlavu a zakoukala se ze vzdáleného okna. „Proboha, co to bylo?“ pomyslela si a nervózně si začala mnout lem hábitu. I když se dívala z okna, neviděla nic ze školních pozemků.

Severus nechápal, co to bylo, ale snažil se tomu nevěnovat žádnou pozornost, ale i tak mu to nedalo a stočil pohled na ni. Měla otočenou hlavu napravo, tak neměl možnost si ji zcela prohlédnout. Najednou před sebou neviděl tu neskutečnou šprtku a studentku, ale mladou ženu. Očima ji sjel od hlavy až k patě, když se znovu zastavil u její hlavy, otočila se na něj. Po dlouhé době měl možnost zpozorovat změny, které u ní nastaly. Upřeně se na ni díval a hodnotil každou část jejího obličeje. Už nebyl dětsky zakulacený, jak si matně vzpomínal. Hnědé oči, teď mírně vykulené a zářící, lemovaly dlouhé řasenkou ztmavené řasy. Rovný nos byl pokrytý malými pihami, které byly výraznější díky překvapivě slunečnému počasí. Horní ret měla užší a jemně vykrojený, ten spodní byl plnější, a když si do něj nervózně kousla svými kouzlem zkrácenými předními zuby, zčervenal jí. Musel od ní odvrátit hlavu.

Něco ji donutilo se na něj otočit. Pozoroval ji, což ji donutilo se ošít. Zahleděla se mu do černých hlubokých očí, které kontrastovaly s jeho bledou pletí. Byly časy, kdy se jich bála, kdy je nenáviděla, ale tentokrát nepocítila ani jedno. Ty oči ji začaly fascinovat, a když si pomyslela, že by se do nich dokázala dívat věčnost, nervózně se kousla rtu. Z ničeho nic se od ní odvrátil a ona několikrát zamrkala, pohled stále upřený na něj.

„Ještě něco jste nám chtěla sdělit, Minervo?“ zeptal se chladně.

Ředitelka, která celou tu scénu sledovala s nechápavým výrazem, musela několikrát zatřást hlavou, aby z hlavy dostala otázky ohledně toho, co se to tu právě dělo.

„Jen jsem vás chtěla upozornit, abyste se vyvarovali tak velkému odečítání bodů. Jsem si jistá, že ani jednomu z vás se stav vašich kolejí nezamlouvá.“

Hermiona nebyla pořád schopna nějak reagovat, a tak se slova chopil znovu Severus. Chtěl, co nejrychleji pryč, aby si mohl utřídit své myšlenky. „Bereme to na vědomí, že kolegyně?“ řekl a znovu se podíval na profesorku, která na něj stále hleděla. Donutila se přikývnout. „Mohu odejít?“

„Samozřejmě,“ odpověděla Minerva. S tím se Severus zvedl. Hermiona seděla, jako by byla ke křeslu přibitá.

Netrvalo to moc dlouho a profesor Lektvarů místnost opustil. Jeho kolegyně nepřítomně hleděla před sebe.

„Jste v pořádku, Hermiono?“ zeptala se jí její nadřízená starostlivě.

„A-ano,“ dostala ze sebe. „Raději také půjdu.“

„Přeji vám příjemný zbytek večera.“ usmála se ředitelka.

„Vám také,“ odpověděla Hermiona. Byla si stoprocentně jistá, že příjemný večer to rozhodně nebude. Poté odešla a Minerva ve své kanceláři osaměla.

Chvíli hleděla na dveře, kterými její profesoři před chvílí odešli, a snažila se pochopit, co se to tu dělo.

„Výborně, Minervo, to bylo opravdu působivé,“ ozvalo se jí po pravé ruce. Otočila se, Brumbál se na ni usmíval.

„Co se pro Merlina stalo?“

„Uskutečnila jste můj nápad, lépe bych to nedokázal.“

„Jaký nápad?“ zeptala se překvapeně.

Brumbál se na chvíli zamyslel. „Víte, myslím, že bude lepší, když si to prozatím nechám pro sebe. Jsem si jist, že nejlepší bude, když na to přijdete sama. Lépe to vstřebáte.“

Nechápavě se na něj podívala, na rtech se mu rýsoval úsměv. Poté svůj pohled stočila na prázdná křesla a v hlavě si přehrála poslední události. Zalapala po dechu. „To nemyslíte vážně, Albusi!“ řekla pohoršeně.

7. kapitola                                                                                             9. kapitola