oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Světe, div se, jsem zpátky!

Vím, že jsem slibovala, že začnu psát hned po konci školního roku, ale bohužel nebyl čas. Raději se nebudu moc omlouvat, protože je to stejně asi neomluvitelné. Dneska jsem konečně našla čas a začala psát. Jste alespoň trochu rádi? :) Doufám, že za tu dobu jsem moc nezměnila svůj styl psaní, a taky doufám, že se vám to bude líbit.

Moc bych prosila komentáře, i když si je asi moc nezasloužím, ale opravdu mi teď moc pomůžou. Co když jsem za tu dobu zapomněla úplně psát?

Ale teď už vás nechám číst :)

Mějte se krásně. Vaše Naiad

Tak a než začnete číst, ráda bych vám trošku osvětlila, co se v předcházejících třech kapitolách stalo:

• Remus se zamiloval do Lily, ale musí to udržet v tajnosti, protože nechce ublížit Jamesovi. Vše v sobě dusí a i když si toho zatím nikdo nevšiml, chová se podezřele.
• James se Siriusem si všimnou, že Remus stále kouká na partu spolužaček z jejich koleje, a dají si nesprávně dohromady, že se Remus zamiloval do jedné z nich (do Sandry). Pokusí se s tím něco udělat – domluví pro Remuse neplánovanou schůzku v kuchyni.
• Remus a Sandra se setkávají v kuchyni. Remus nechápe, co tam Sandra dělá, a Sandra nechápe, proč Remus nic neví. Dívka z něj vytáhne, že vlastně vůbec není zamilovaný do ní, ale do její kamarádky Lily. A protože ho miluje a chce s ním za každou cenu chodit, nabídne mu, aby spolu chodili. Ona bude s ním a on snad na Lily jednou zapomene. Remus souhlasí…

Během večeře byl pořád nesvůj. Vždyť měl svou první holku! A taky proto moc nevnímal Sandřin nadšený monolog. Kdyby měl alespoň tušení, o čem ta holka povídá! Pořád mu hlavou lítaly nějaké otázky, ale ta nejčastější nebyla o Sandře. Co řekne Lily, až se to dozví? Měl snad miliony představ, jak by se mohla zachovat, ale asi ta nejhorší by byla ta, kde by z toho byla smutná. Ještě stále ho hlodal malý červíček naděje, že by ho snad mohla mít ráda.

Oba už dojedli a Sandra konečně přestala být jediná, kdo celou dobu mluvil.

„Chutnalo vám?“ přiběhl k nim jeden ze skřítků a hluboce se uklonil.

„Ano,“ odpověděl jednoduše Remus. Ani si vlastně nepamatoval, co jedl.

„Bylo to výborné,“ zašvitořila Sandra, a když Remus vstal od stolu, rychle vstala, aby ho mohla chytnout za ruku. Už dnes podruhé sebou škubnul, když se ho dívčina ruka dotkla, ale za chvíli stisk oplatil.

„Byla by Lilyina ruka taky tak hebká?“ napadlo ho hned. Ale potom by si za to nejradši dal facku. Neměl přeci na Lily vůbec myslet! Vztah se Sandrou ho měl změnit. Měl by si začít vážit toho, že může mít po svém boku vůbec někoho, i když to nebyla Lily.

Rozloučili se s domácími skřítky a pomalým krokem se vydali do společenské místnosti.

„Víš, tak mě napadlo, že bys mi o sobě mohla něco říct. Vlastně o tobě skoro nic nevím,“ řekl a přitom se na Sandru dlouze podíval. „Možná jen to, že jsi výborná ve formulích,“ zasmál se.

„Výborná?“ zeptala se. „To přeháníš!“ A i když se snažila, aby na ní nešlo poznat, že tahle malá poznámka ji zalichotila, zčervenaly jí tváře.

„Vždyť tě Kratiknot skoro každou hodinu chválí,“ usmál se mile a znovu ji požádal, jestli by mu mohla o sobě něco říct.

„Já nevím, co bych ti měla odpovědět,“ přiznala. „Tak se mě třeba na něco zeptej!“

Remus chvíli přemýšlel, na co by se vůbec měl zeptat. Ale jakmile se pokusil něco vymyslet, připletla se do toho Lily. Co na ní tak obdivoval? Co když to samé najde i u Sandry? Byla to asi ta jejich společná touha a láska ke knihám.

„Máš ráda knihy?“ zeptal se nakonec.

„Docela ano. Každý večer před usnutím si čtu.“ Že by láska ke knihám je spojovala?

„A jaký žánr?“

„Miluju poezii! A drama! Jak já miluju se začíst do milostných příběhů. Třeba Romeo a Julie! Četl jsi to?“

„Poezie a drama?“ pomyslel si. Žádný literární žánr nikdy neodsuzoval, ale dával přednost jiným. Radši se začetl do knížek, z kterých se něco dozvěděl, třeba historické romány, nebo naučnou literaturu! Ale Romeo a Julie? Věděl, o čem to je, ale nikdy to nečetl. Od Williama Shakespeara četl jen Hamleta, ale to už bylo dávno. Upřednostňoval spíše kouzelnické autory. Trochu zesmutněl. Ještě před chvilkou měl naději, že budou mít společné téma, které by oba milovali.

„Ne, bohužel.“

„Ty jsi nečetl Romea a Julii? Lily ti to nikdy nepůjčila? V mudlovském světě je to prý klasika! Chceš to půjčit? Zrovna to dočítám, asi po páté.“

„Ne, děkuju. Asi bych neměl čas.“

Vzpomněl si na knihu, kterou mu Lily po Vánocích půjčila. Prý byla skvělá. Měl by ji, co nejrychleji přečíst, aby jí ji mohl vrátit.

„Tak se ptej dál!“ pobídla ho.

Rád by se ptal dál, ale nic ho nenapadalo. Ale z vymýšlení otázek ho naštěstí zachránila Buclatá dáma. Ani si neuvědomil, že už jsou tam.

„Heslo?“ zeptala se dáma v růžovém a zkoumavě si dvojici prohlížela.

„To už jsme tady?“ vykřikla překvapeně Sandra. „Skřítčí víno.“

„Jen pojďte! Za chvíli je večerka.“

Remus začal být nervózní. Ani se nestačil připravit na Lilyinu reakci, vlastně na ničí reakci. Jak se asi všichni jeho známí a kamarádi budou tvářit? Přijmou tuto novou skutečnost s úsměvem nebo s výsměchem? Když vstupovali do společenské místnosti, raději na chvilku zavřel oči. Ale když je otevřel, zjistil, že to bylo stejně k ničemu. Nikdo si totiž jejich příchodu ani nevšimnul, tedy až na pár holek, které asi čekaly někoho úplně jiného.

Očima se snažil vyhledat své kamarády nebo Lily. Siriuse, Jamese a ani Petra nikde nezahlédl a než stačil najít krásnou rudovlásku, Sandra ho začala táhnout někam ke krbu. A až potom ji uviděl. Seděla vedle Caitlin, hlavu zabořenou v knize. Vypadalo to, že nevnímá vůbec nic ze svého okolí. A proto, když se k nim Remus se svou novou dívkou přiřítili, otočila se jen Caitlin.

„Kdes proboha byla tak dlouho?“ zeptala se mírně naštvaně hnědovlasá dívka. „Nebyla jsi ani na večeři! Měly jsme strach.“

„Omlouvám se,“ usmívala se Sandra a Caitlin se na ni nechápavě dívala. „Ale až se dozvíte, co se stalo, hned to pochopíte.“

„Panebože!“ vykřikla brunetka a bez mrknutí oka se dívala na Remuse a Sandru. Bylo mu to nepříjemné. „Já mám asi halucinace! Lily!“ Jenže rudovláska její volání nevnímala. „Lily!“ zakřičela na ní ještě jednou Caitlin a trochu do ní drkla.

„Co je?“ zeptala se mírně znepokojená dívka.

„Podívej se na ty dva!“

Lily kamarádku uposlechla. „Jé, ahoj Re-“ nedořekla a vytřeštila oči. Dívala se na stejný bod jako Caitlin.

Remus se jí díval do udivených očí, ale nedokázal rozeznat, jestli je šťastná či smutná. Zase ho kousl červík naděje, který ale Lily hned zahnala, protože se usmála. Dlouho ji neviděl se takhle usmívat, byl to totiž velmi šťastný úsměv.

„Vy dva…?“ zeptala se. „Vy dva spolu chodíte?“

„Jo!“ vykřikla nadšeně Sandra, pustila Remusovu ruku a šla se rychle s kamarádkami obejmout.

Bylo mu ze sebe špatně, chtěl do celého světa vykřičet, že Sandru nemiluje, že miluje Lily, ale věděl, že tohle nikdy nesmí udělat. Musel se přetvařovat, musel vypadat šťastně, i když nebyl. Proč se jen dostal do takové situace?

„Reme, půjdu na chvíli s holkami nahoru do ložnice, ano?“ zeptala se asi po minutě Sandra.

„Jistě,“ odpověděl nepřítomně.

„Tak zatím,“ rozloučila se a udělala pro Remuse něco neočekávaného, políbila ho na tvář. Zatvářil se překvapeně a chytl se za políbené místo. Sandra se jen usmála a táhla Caitlin pryč.

„Holky,“ ozvala se Lily. „Za chvilku za vámi přijdu, ano?“

„Ale rychle!“ řekla Sandra a s chichotáním běžela do dívčích ložnic.

„Reme, můžu si s tebou na chvilku promluvit?“ zeptala se Lily, když její kamarádky už byly pryč.

„Jistě.“

Znervózněl. Chtěla mu snad říct, že ho miluje? Že si to uvědomila až teď, když viděla, že chodí se Sandrou? I když věděl, že je to nemožné, rád tomu věřil.

Lily si sedla zpátky na místo, kde si ještě před chvilkou četla a čekala, až si Remus sedne vedle ní. Když tak učil, stále velmi nervózní, chvilku si ho prohlížela.

„Jen jsem ti chtěla říct, že jsem opravdu ráda, že ses dal se Sandrou dohromady.“

„Vážně?“ Zdálo se mu snad, že tím myslí něco jiného? Nebo si to snad jen nalhává.

„Opravdu,“ usmála se. „Sandra si zaslouží kluka, jako jsi ty.“

„Jsem rád, že to tak vidíš.“ Proč musel tak lhát?

„Nesmíš jí to říct, ale je do tebe už delší dobu zamilovaná. Chtěla jsem jí pomoct, ale nevěděla jsem, jak to s tebou nakousnout. Netušila jsem, že ty to cítíš stejně.“

„Sandra je moc hezká,“ pokusil se usmát. „a milá.“

„Víš, měla jsem vždycky pocit, že tě holky moc nezajímají,“ „Kéž by to tak bylo.“ pomyslel si. „Že jsi spíš samotář. Tedy až na Jamese, Siriuse a Petra.“

„James? Sirius?“ zeptal se. Že by snad roky Jamesovi usilovné práce zabraly? Že by ho začala mít ráda? Měl pocit, jakoby se mu něco zabodlo do srdce a pekelně to bolelo. Možná kdyby ji neměl ani on ani James, cítil by se lépe. Bylo to egoistické, ale bylo to tak.

„Jmenují se tak, ne?“

„Jo, jmenují, ale odkdy jim říkáš jménem?“

„Vždy, když o nich mluvím a nejsou tu nebo mě zrovna nějak příšerně nenaštvali, tak je nazývám jejich křestními jmény. Myslím si, že když někoho oslovuješ příjmením, tak je to urážející. Ale kéž by si to ti dva někdy uvědomili!“ usmála se. „Ale nebudeme se bavit o nich,“ na chvilku se odmlčela. „Jsem překvapená, že jsi konečně změnil názor na holky. Přece nemůžeš mít celý život jen kamarádky!“

„Kdyby jen věděla!“ pomyslel si. „Co ti na to mám říct?“ zeptal se s úsměvem, na který dnes neměl vůbec náladu. Tak nerad se přetvařoval! Ale už si za ty roky začal pomalu zvykat.

„Už půjdu za holkami, určitě bude Sandra vyprávět,“ usmála se. Kdyby zrovna neseděl, asi by se mu podlomila kolena. „Někdy si popovídáme o něco víc. Tedy jestli mi tě Sandra někdy vůbec půjčí,“ zasmála se.

„Ahoj.“

Už mu jen zamávala a běžela za kamarádkami. Vypadalo to, že bude chvíli sám, aby si utřídil myšlenky. To by ale nesměl mít kamarády, jako byli James, Peter a Sirius. Neuběhla ani půl minuta a vedle něj se svalili všichni tři kamarádi.

„Tak co?“ zeptal se okamžitě Sirius.

„Ahoj,“ pozdravil je podrážděně Remus.

„Říkej! Vyprávěj! Přeháněj!“ přidal se hned James.

„Máte štěstí, že jsem líný vytáhnout si hůlku.“

„Takže nic?“ zeptal se znuděně Sirius.

„Jak vás vůbec mohlo něco takového napadnout? Víte, jak to vypadalo?“ zeptal se Remus naštvaně.

„Víš, my jsme mysleli, že ty a Sandra… no, že ji máš rád,“ řekl James, nečekal, že bude jeho kamarád tak naštvaný.

„Oba jsme se cítili strašně trapně! Já jsem vypadal jako idiot a Sandra si připadala jako husa, protože nalítla dalšímu vašemu vtípku.“

„Jen jsme vám chtěli pomoct,“ namítnul Sirius.

„Tak příště mi o té pomoci, prosím, řekněte.“

„Tak sorry, Náměsíčníku,“ omluvil se James. Šlo vidět, že mu to bylo opravdu líto.

„Jo a jen pro zajímavost, jsem s ní začal chodit,“ řekl Remus po chvilce ticha.

„Proč jsi nám to neřekl dřív?“ zeptal se James nechápavě.

„Jsi pašák!“ řekl Sirius a dal Remusovi symbolickou ránu do ramene.

„Musel jsem si z vás přece trochu vystřelit, ne?“ zeptal se se smíchem Remus a rychle vstal, aby jim stačil uniknout. Věděl, že za tenhle vtípek to schytá.

3. kapitola                                                                                          5. kapitola